Před třiceti lety přišel do českých kin snímek Zachraňte Willyho. Mnoho dětí chtělo následně pomáhat zvířatům a přírodě. Nyní se staly mediálními hrdiny kosatky, které potopily několik jachet. Zvířata ale svět nespasí a přírodě je stále nutné pomoci.
Willy má poslední šanci na svobodu – skáče. Přelétá dvanáctiletého Jesse a dopadá do vody. Následně tato 3,6 tuny vážící kosatka odplouvá při západu Slunce se svou rodinou.
Tuto scénu zná snad každý, kdo se narodil v posledních dvou dekádách minulého století. Nemálo z mladších diváků po zhlédnutí filmu Zachraňte Willyho, který byl uveden do českých kin před třiceti lety, toužilo mít kosatčího kamaráda. Nebo kytovcům alespoň pomáhat.
Jenže poté, co se film stal kasovním trhákem, se diváci dozvěděli, že skutečný Willy svobodný není. Kosatka Keiko, která ve filmu vystupovala, byla ve skutečnosti zavřená ve špatných podmínkách v zábavním parku v Mexico City. Aby uplavala tolik, co ve volné přírodě, musela udělat v akváriu tisíc koleček.
Jakmile to vyšlo najevo, do parku a filmového studia Warner Bros telefonovaly i psaly tisíce dětí s prostou stížností: „Hele, vy jste nám lhali!“ Skutečný stav Keika vyvolal veřejné pobouření.
Nakonec jej lidé do „volné přírody“ dostali. Jenže to nevypadalo jako ve filmu. Ten, kdo sledoval jeho příběh dál, viděl, že některé lidské škody již napravit nelze.
Keiko ztratil svůj instinkt přežití a nevěděl, že jeho potravou mají být živé ryby. Jakmile ho trenéři přiměli jednu chytit, vracel jim ji, jako by hrál aport. Po neutuchající práci jeho zachránců se ale přeci jen lovit naučil a z Islandu, kam byl letecky transportován, doplul až k Norsku.
Zcela do přírody se ale vrátit nedokázal. Stále vyhledával kontakt s lidmi a svou kosatčí rodinu nikdy nenašel. Zemřel ve věku 27 let na zápal plic, přestože mimo zajetí se tito kytovci dožívají 50 až 90 let.
Film a příběh Keika změnil vnímání života zvířat v zajetí a vyvolal zájem o toto téma. Počet žijících kosatek ale klesá. Například populace Jižních komunit kosatek dravých čítá již pouze 73 jedinců. A na vině jsou lidé.
Klimatická krize vyvolaná lidskou činností totiž decimuje Keikovy příbuzné. Jejich chování, které začalo loňského jara, ale u leckoho probudilo naději na změnu. Můžou kosatky zachránit planetu?
Kosatky útočí
Stejně jako před 30 lety ovládl kina Willy, minulý rok opanovaly internet zase kosatky. Začaly se totiž objevovat zprávy, že napadají jachty poblíž Gibraltarského průlivu. Jeden z takových útoků se odehrál v noci 4. května 2023.
Kapitán Werner Schaufelberger zrovna plul se švýcarskou jachtou Champagne k přístavnímu městu. Když uslyšel dunění, myslel si nejprve, že do něčeho narazil. Rychle mu ale došlo, že něco narazilo do něj. Byla to skupina kosatek.
Čtěte také: Bude to divočina. Přírodovědec Packham podal klimažalobu na britskou vládu
„Útoky byly brutální,“ svěřil se kapitán serveru Yacht. Jedna velká kosatka narážela do jachty z boku, zatímco dvě menší ohlodávaly kormidlo. Nakonec jej zničily a loď začala nabírat vodu. Schaufelberger zavolal o pomoc a španělská pobřežní stráž vyslala vrtulník a záchranný křižník.
Všichni čtyři lidé na palubě byli zachráněni, ale Champagne se potopila. Skupina kosatek, které na jachtu zaútočily, se s loďmi v Gibraltarském průlivu střetává od roku 2020. Toto byla třetí, kterou během minulého roku potopili.
Mořský biolog Alfredo López z Pracovní skupiny pro atlantské kosatky (GTOA) Voxpotu prozradil, že od roku 2020 zaznamenali 1031 setkání s kosatkami a z toho u 673 případů došlo k interakci s plavidlem.
Jednalo se o kosatky iberské – subpopulaci čítající méně než 50 jedinců. Zprávy o jejich počínání se rychle rozšířily a námořníci se jich začali obávat.
Na mnoha incidentech se pak podílela dospělá samice Bílá Gladis. Jméno Gladis se dává kosatkám, které z vlastní vůle interagují s člověkem. U sebe měla většinou mladší kolegyně nebo kolegy, kteří jí v jejím počínání pomáhali.
Čtěte také: Konec drancování oceánů? Globální dohoda BBJN může ukončit nejhorší excesy
Vědci si stále nejsou jistí tím, co zvířata k takovému chování vede, ale existují dvě hypotézy.
„První z nich je taková, že jde o reakci na averzivní situaci,“ říká López. Tedy že jedna nebo více kosatek má špatnou zkušenost a snaží se loď zastavit, aby se to neopakovalo. „To by znamenalo, že to celé iniciovala Bílá Gladis,“ pokračuje biolog.
Je to totiž jediná dospělá, která se střety začala v roce 2020 spolu s dalšími sedmi mláďaty. Když pak měla dceru, učila napadat lodě i ji.
Vědci se domnívají, že tento rok se incidenty s plavidly budou opakovat.
Bílá Gladis mohla mít špatnou zkušenost s lidmi jednoduše. Mnoho rybářských lodí totiž používá na zádi k lovu vlasce. Delfínovití predátoři si je mohou připlavat prohlédnout a ublížit si.
V loňském roce pak podle Lópeze jedna loď takto kosatku ulovila. Letos vědci zatím pozorovali jednoho kytovce se zavěšeným vlascem na těle.
Zranění způsobená člověkem měl i Černý Gladis. Ten ale nakonec intenzitu a četnost interakcí s plavidly snížil. Několikrát ale na lodě cílila Šedá Gladis, o níž je známo, že v roce 2018 byla svědkem zachycení svého druha do rybářského náčiní.
Čtěte také: Z moře nevzešel jen život, ale i světový řád. Vypráví o tom kniha Michaela Romancova
„To vše by nás mělo přimět k zamyšlení, že u zrodu tohoto chování může být lidská činnost, byť nepřímo,“ konstatuje López.
Druhou hypotézou je zábava. Nebo taky móda. Stojí za tím to, že kosatky objevily něco nového a opakují to. Takové chování je typičtější pro mladé predátory a shodovalo by se s „profilem mladistvých“.
Existuje tedy možnost, že se jedná jen o přechodný výstřelek a časem je to jednoduše přestane bavit. Něco podobného se už jednou stalo. V 80. letech totiž jednu komunitu kosatek ovládl „trend lososích klobouků“.
Tehdy jedna samice z Jižní komunity kosatek dravých začala na své hlavě nosit lososa. Během následujících týdnů se přidaly další dvě a na konci léta už byl lososí klobouk velkým kosatčím trendem.
Ať už je to jakkoli, vědci se domnívají, že tento rok se incidenty s plavidly budou opakovat. Kosatky ale rozhodně neútočí,“ upozorňuje López. „Není to žádná pomsta. Nejsou naštvané.“ Lidé si do jejich chování totiž promítají spíše své vlastní pocity.
Vydří nebo lidský svět?
Stejně jako se stal hitem Zachraňte Willyho, sledovalo mnoho lidí i toto aktuální „povstání kosatek“. Sociální sítě zaplavily nejrůznější memy a mnoho lidí kosatky ve svých příspěvcích roztleskávalo.
Jenže zvířata dělají zvířecí věci. Chtít po nich nápravu nebo záchranu světa není adekvátní. Je to spíše pokrytecké, vezmeme-li v úvahu, že za špatný stav planety můžeme my – lidé.
Přisuzovat pak všem zvířatům čistě lidské emoce, které bychom si u nich přáli vidět, je také chybné. Vědci toto zkoumali například u psů. V jednom experimentu nabídl pán psovi sušenku, načež mu nařídil, že ji nesmí sežrat, a rychle odešel z místnosti.
Mezitím přišel experimentátor a psovi pamlsek dal nebo jej odnesl. Výzkumník následně páníčkovi řekl pravdu, anebo zalhal. Vznikly tak čtyři různé scénáře a potvrdilo se, že psi neprožívají provinilost, ale páníčkové ji u nich vnímají na základě vlastních poznatků.
Kosatky pak nejsou jedinými zvířaty, na které přenášíme lidské pocity a starosti. Pozornost na sebe strhla například i vydra, která si přivlastnila surfovací prkno. Noviny ji začaly označovat jako „rozkošného psance“.
Vydra 841 (jméno, které jí dali vědci) zobrazená jako Che Guevara / The Conversation / CC BY-ND 4.0 DEED
Podle odborníka na vztahy lidí a zvířat Geoffreyho Whitehalla je hlavní problém tohoto humoru a jednání v tom, že zmírňuje naši úzkost, aniž by nás nutil přemýšlet o naší vlastní roli v těchto problémech.
Je podle něj jedno, zda se mluví o přírodě, nebo o lidech, protože utlačovaní nepotřebují fandění z postranní čáry. Potřebují naše zapojení do hry, tedy například snížení lidské uhlíkové stopy nebo lepší zákony na ochranu volně žijících zvířat.
Živočichové jako Vydra 841 nebo Bílá Gladis jsou snadným plátnem, na které si promítáme své nejhlubší obavy z budoucnosti i ty nejfantastičtější představy. Lidé jsou totiž tvorové, kteří vyprávějí příběhy a často hledají inspiraci v přírodě.
Nespokojenost s nerovností v rozprostření bohatství nebo s probíhající destrukcí planety jsme pak v poslední době delegovali na tato zvířata. Kosatky nás – ani sebe – před ničím z toho ale nezachrání.
Touha po svobodě
V nadcházejících letech se pak podobné střetávání zvířat s lidmi bude zintenzivňovat. Projeví se změna klimatu a zdroje i prostor k životu budou stále vzácnější. Zda jsou lidé skutečně připraveni postavit se na stranu i jiných živých tvorů, se teprve uvidí.
I meme glorifikující kosatky nebo kampaň za záchranu Keika jsou ale náznakem, že ano. Velké pohoršení způsobilo také utracení mroží samice Frey, která se opalovala na lodích v Norsku a několik jich tak potopila.
Čtěte také: Svět přichází o lesy. Zachrání nás příběh muže, který zastavil poušť?
A hledáme-li u zvířat inspiraci, lze ji nalézt v tom, co politolog Dinesh Wadiwel popisuje jako primární akt odporu. Je jím upřednostnění života před smrtí. Přestože se jej lidé snaží po staletí u zvířat pomocí masozpracovatelského průmyslu potlačit, daří se jim zabití stále unikat.
Jejich snaha o svobodný a spravedlivý život by tak mohla být tou motivací, kterou lidstvo potřebuje. Zájmy člověka jsou totiž propleteny se zájmy zvířat. A touha dosáhnout udržitelných vztahů s přírodou, nedávno znázorněna třeba memy, bude snad pokračovat. Pomoct nám k tomu může například i to, když si vzpomeneme na hřejivý pocit, který v nás vyvolala scéna Willyho odplouvajícího na širý oceán při západu Slunce.
