Uzbekistán měl v posledních dnech zazářit. V historických kulisách Samarkandu se odehrál summit Šanghajské organizace pro spolupráci, s účasti prezidentů největších regionálních států, včetně Číny, Indie a Ruska. Během jednání ale mezi dvěma jejími členy vypukla válka, a to přímo v době, kdy hlavy států těchto zemí seděly v jednací síni.
V první fázi vypadal současný útok Tádžikistánu na kyrgyzské území jako jen další z řady mimořádně nešťastných, ale přeci jen už svým způsobem běžných konfliktů, kterých oba státy zažily bezpočet. Konečně k menší přestřelce došlo i den před summitem (14. září). Kyrgyzský prezident Sadyr Žaparov se dokonce poslední den summitu (16. září) sešel se svým tádžickým protějškem Emomali Rahmonem ke krátkému jednání. Z něho kromě série reprezentativních fotek vzešlo i standardní prohlášení o přání okamžitě přerušit střelbu a urychlit práci společných komisí pro sporné příhraniční otázky.
Během svých oficiálních projevů si kyrgyzská ani tádžická hlava státu na neklid na hranicích ostatním členům organizace nestěžovala, a hostující Uzbekistán mohl doufat, že tento incident nevrhne příliš velký negativní stín na setkání lídrů. To mělo být hlavním diplomatickým úspěchem roku.
V Kyrgyzstánu kromě sporných hranic existuje hned několik zcela oddělených území – exkláv, patřících jak Tádžikistánu, tak Uzbekistánu.
Jenže summit skončil a násilí neskončilo. Naopak, dalece přesáhlo poslední eskalaci z jara 2021, a překročilo dokonce i kategorii výhradně pohraničního konfliktu, když ozbrojené akce zasáhly centrum regionu Batken, a v době psaní tohoto článku (18. září) podle dostupných informací stále pokračují.
Kyrgyzstán vs. Tádžikistán: tři dekády neklidu
Od rozpadu SSSR a vzniku nezávislého Tádžikistánu i Kyrgyzstánu uplynuly tři dekády, ale obě země stále nemají přesně vytyčené vzájemné hranice.
Úkol by to byl složitý i v situaci, kdy by oba státy měly eminentní zájem tento kritický bod řešit. Kromě geografické členitosti terénu je totiž na stole velmi citlivá otázka promíchání etnických skupin a sídel v širším pohraničním pásmu Fergánské kotliny. Vytvořit linii, která by tádžické, kyrgyzské a uzbecké obyvatelstvo přesně oddělovala, je nemožné. Proto v současnosti v Kyrgyzstánu kromě samotných sporných hranic existuje hned několik zcela oddělených území – exkláv, patřících jak Tádžikistánu, tak Uzbekistánu.
Exklávy v Batkenském regionu, aktuálně nejvíce zasaženém / Zdroj: Lencer / Wikimedia Commons / CC BY-SA 3.0
Po dlouhé roky přetrvávala kolem těchto ostrůvků směsice těžkostí každodenního života s nejistotou neuznávaných, či naopak příliš zdůrazňovaných státních hranic. Její součástí byly spory o vodní zdroje či pozemky, složitosti kolem přechodů hranic do samotného domovského státu a neschopnost i neochota příslušných autorit řešit problémy místních. To vše čas od času gradovalo do více či méně násilných konfliktů mezi pohraničními strážemi nebo i samotnými civilními obyvateli.
Obdobné problémy jsou trvale viditelné i mezi hranicemi „pevninských“ částí států, ať už těmi uznanými, nebo spornými. Především jde o arbitrární omezování přeshraničního pohybu a s tím spojenou korupci, nemožnost odvolat se k funkční autoritě či limitované ekonomické a sociální možnosti.
Exklávy jsou sice dobře viditelnou, ale přesto jen jednou ze součástí hlavního problému, který Uzbekistán, ale zejména Kyrgyzstán s Tádžikistánem na svých hranicích sdílejí.
Třicetiletý problém má důvod
„Pokud něco není tři dekády vyřešené, evidentně je tu důvod, proč to není vyřešené,“ prohlásil nedávno během uzavřeného kulatého stolu, jehož jsem se zúčastnila, jeden uzbecký zahraničněpolitický expert. Největší problém je rozhodnutí režimů v Tádžikistánu a Kyrgyzstánu využívat přetrvávajících potíží k vlastnímu mocenskému posílení.
Brzy po získání nezávislosti se Tádžikistán propadl do občanské války. Z ní vyšel a později si svou pozici upevnil současný prezident Rahmon. V čele země stojí od 90. let a dokázal vytvořit režim, kdy veškeré hlavní mocenské a ekonomické zdroje státu ovládá buď jeho rodina, nebo její spojenci. Nicméně letos oslaví sedmdesátku a musí myslet na budoucnost. Jedna z možných variant jak současné rozložení moci uchovat je koordinované „předání žezla“ některému nástupci. Nejvýraznějším kandidátem je jeho syn Rustam Emomali.
Výměna na prezidentském postu, ať už by volba padla na kohokoli, by byla pro Tádžikistán velmi citlivou záležitostí i v klidných a stabilních časech. Jenže země zažívá všechno, jen ne klidné a stabilní časy: čelí hlubokým ekonomickým problémům, horké hranici s Afghánistánem, pokračující kampani proti potenciální opozici v Horském Badachšánu a vlekle právě i sporům s Kyrgyzstánem.
Čtěte také: Neklid je zpátky: Tři hrozby pro střední Asii a Afghánistán
Jak Rahmon, tak i prezidenti Kyrgyzstánu, včetně současného Sadyra Žaparova, využívají pohraniční situace k povzbuzování patriotismu a snaze semknout veřejnost kolem své osoby proti společnému oponentovi. Volí tento postoj raději, než aby vedli své administrativy k soustavnému trpělivému budování důvěry mezi obyvatelstvem na všech úrovních.
Není příliš s podivem, že se žádné z velkých sousedních zemí nechce do tádžicko-kyrgyzského konfliktu přímo zasahovat. Znamenalo by to zdlouhavou a komplikovanou mediaci vzájemných vyjednávání, o kterou dotyčné státy ani příliš nestojí a jež by vysoce pravděpodobně vedla ke snaze vymámit z třetí strany co nejvíce benefitů pro sebe. Jakákoliv vyjednaná smlouva by závisela na ochotě režimů dodržovat ji dlouhodobě a přesvědčit o jejím smyslu i své obyvatele – minulé příklady ukázaly, že splnit obě tyto podmínky není vůbec snadné.
Deeskalaci nepomáhá ani skutečnost, že jak Tádžikistán, tak Kyrgyzstán v posledních době velmi intenzivně posilovaly svůj zbrojní arzenál.
Zatímco zpočátku se zmíněné pohraniční střety omezovaly jen na události velmi malého rozsahu a bez nutného aktivního zapojení ozbrojených složek, postupem času jejich intenzita gradovala, a to i se zapojením armád na obou stranách. V posledních několika letech obě strany reportovaly i použití těžkých zbraní.
Tádžikistán letos na jaře – s odvoláním na zhoršující se bezpečnostní situaci v Afghánistánu – oznámil zahájení výroby dronů v partnerství s Íránem, a to přímo na svém území. Oba znesvářené státy také pravděpodobně investovaly do nákupu tureckých dronů Bayraktar, které už podle některých zdrojů v probíhajícím konfliktu nasazují.
Selhala Šanghajská myšlenka a „duch Samarkandu“?
Šanghajská organizace pro spolupráci (SCO) spojuje regionální státy střední, východní a jižní Asie: Rusko, Čínu, Indii, Kazachstán, Uzbekistán, Tádžikistán, Kyrgyzstán a Pákistán. Ve velmi pokročilé fázi je také přístupový proces Íránu, a rozvíjí se partnerství s dalšími zeměmi širšího regionu – od Běloruska přes Ázerbájdžán k Turecku. Deklarovaným hlavním cílem SCO je podporovat vzájemné partnerství v otázkách ekonomiky, bezpečnosti, energetické spolupráce, kulturní výměny a v dalších oblastech.
Konflikt mezi Kyrgyzstánem a Tádžikistánem ztěžuje i snahu Uzbekistánu vytvořit v regionu funkční dopravní, obchodní a politické vazby.
Oproti jiným regionálním organizacím má pro zúčastněné státy SCO jednu velkou výhodu. Členství v ní je fakticky k ničemu nezavazuje. Neexistuje sdílená suverenita nebo nepříjemná pravidla a omezující povinnosti (jako má například EU). SCO je spíše volnou a velmi nablýskanou platformou pro vzájemná vyjednávání a setkávání. Dává hlavám států a vládním delegacím možnost prezentovat se a interagovat s ostatními pouze v těch oblastech, které jim vyhovují.
Tento organizační model je velmi výhodný pro země s autokratickým vnitřním režimem, kde se prezident musí prezentovat jako silný autonomní lídr. Společná jednání s mocenskými špičkami regionu mu pomáhají legitimizovat se a posilovat na domácí i mezinárodní politické scéně, a to jen s minimálními politickými náklady a nutností kompromisů. Zároveň má otevřený prostor pro spolupráci i se státy mimo organizaci, dokonce i s těmi, které jiní členové považují za protivníky. Uzbekistán a Kazachstán takto mohou spolupracovat s evropskými nebo Spojenými státy v rámci svých proklamovaných „multivektorových politik“, ačkoliv jiní členové, třeba Rusko a Čína, mají úplně opačné politické směřování.
Čtěte také: Když Rusko kýchne, střední Asie dostane rýmu. Pět postsovětských zemí pyká za Putina
Proto mohli přítomní lídři a delegace věnovat v Samarkandu tolik času bilaterálním či multilaterálním iniciativám, například urychlení přípravy dlouho odkládaného projektu železnice z Číny přes Kyrgyzstán do Uzbekistánu. Nevýhodou těchto jednání je pak relativní slabost SCO jako celku. V krizích záleží na individuálních zájmech každého člena, případně na diplomatických schopnostech jeho delegace, jaké pomoci se u partnerů domůže.
Zatím to vypadá, že Kyrgyzstán se nedomůže pomoci žádné.
A co ostatní?
Střet Tádžikistánu a Kyrgyzstánu přímo během summitu organizace, jíž jsou oba členy a která se zavazuje propagovat partnerství, spolupráci a vzájemnou bezpečnost je nepochybně nepříjemný a hořký závěr samarkandského setkání.
Rozpoutání bojů mezi dvěma členskými státy během zasedání poněkud ignoruje poselství čínského prezidenta pro středoasijský region.
Je to nepříjemný závěr pro Taškent. Nejenže byl doposud hostující zemí (jeho roli přebrala Indie) a summit měl být hvězdná chvíle uzbecké diplomacie, ale konflikt ztěžuje i dlouhodobou snahu této země vytvořit v regionu funkční dopravní, obchodní a politické vazby.
Podobně je to nepříjemný závěr pro Peking. Vždyť prezident Si Ťin-pching kvůli summitu vůbec poprvé od pandemie opustil území Číny. SCO je totiž vnímaná jako organizace, v níž právě tato země hraje dominantní roli. Vůdci ČLR se sice od zúčastněných dostalo velmi pozorného zacházení a veřejného potvrzení jeho „politiky jedné Číny“, ale rozpoutání konfliktu mezi dvěma členskými státy přímo během zasedání poněkud ignoruje jeho poselství a vizi pro středoasijský region. A to tím spíše, že Čína hraje zásadní úlohu v ekonomikách (a částečně bezpečnostních sektorech) obou zúčastněných zemí.
Ruský prezident se na summitu dočkal korektního uvítání. Není účelem jednání SCO otevřeně hanit své členy, ani když svými aktivitami způsobují těžkosti. Přesto musel Vladimir Putin snést diplomaticky kritické komentáře ze stran svého čínského a indického protějšku kvůli regionální destabilizaci následkem invaze na Ukrajinu.
Čtěte také: „Dnešní doba není dobou války.“ Odvrací se Indie od ustupujícího Ruska?
Navíc se během summitu znovu ukázala slabost jiné organizace, které je Rusko členem: Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti (OSKB/OBSE). Ta nedokázala zareagovat jak na tádžicko-kyrgyzský střet, tak na akce Ázerbájdžánu proti členské Arménii.
Podle dosavadního vývoje je pravděpodobné, že středoasijské státy budou doufat, že boje postupně – jak tomu bylo i dříve – utichnou a že situace nebude dál gradovat. Evidentně o to stojí i kyrgyzský prezident Žaparov, který ve svých dosavadních projevech pouze vyzval ke klidu, a ani přímo neobvinil Dušanbe.
Trend stále sílících a intenzivnějších útoků je ale neúprosný a evidentní. I pokud by současný konflikt ustal a situace se vrátila do normálu, je nejspíš jen otázkou času, kdy vypukne nějaký další, nebo kdy bude mít napětí fatální dopad na vnitřní politický režim jednoho či druhého státu. Pak už budou ostatní regionální státy muset zasáhnout.
