Od masové neřesti k zábavě bohatých páprdů. Proč Indové přestávají žvýkat betel?

Procházím ulicemi Kalkaty, metropolí severovýchodní Indie. Město, možná známější svým britským koloniálním jménem Calcutta, se podobně jako celá Indie v posledních letech dramaticky mění.

Automobilů značky Ambassador konstrukčně poplatných 50. letům ubývá ve prospěch moderních značek, mezi kterými tu vládne Suzuki – tedy přesněji Maruti Suzuki, indická pobočka japonské korporace. Natrefit na ulici na krávu, jev notoricky s indickými velkoměsty spojovaný, je tu dnes už vzácností, a kvete i čilý stavební ruch.

Smotek svíravé chuti a povzbudivého, někdy i omamného účinku užívá 600 milionů lidí – od Afriky po Tchaj-wan a Šalamounovy ostrovy.

Kdo je v Kolkatě poprvé až dnes, asi úplně nechápe, proč zrovna tohle místo rozvojového světa provází – historicky ostatně ne tak spravedlivá – pověst metropole bídy a chudoby. Nejde jen o zcela nepřehlédnutelný 260 metrů vysoký mrakodrap s luxusními byty v centru města v sousedství obřího parku Maidán. Některé změny jsou mnohem subtilnější.

Kam zmizely červené plivance?

Rohy domu, zákoutí na chodnících, ale i třeba okraje schodišť v některých domech ještě před pár lety zdobily hnědočervené skvrny, které by člověk neznalý věci mohl snad dokonce považovat za krev.

Ve skutečnosti se jednalo o plivance ze žvýkání betelových svitků. Na některých místech – v minulosti intenzivně užívaných k odplivávání – dosud visí cedulky nabádající žvýkající, aby vedlejší produkt své neřesti umisťovali jinam. Dlužno říci, že v minulosti právě okolí těchto nápisů byla paradoxně nejvíce zaplivaná.

Je začátek zimy roku 2022 a já přemýšlím, co za touto náhlou změnou stojí. Změna návyků v odplivávání to patrně nebude, protože mi hned dochází, že na ulicích nevidím ani prodavače. Ti dříve seděli ve svých krámcích velikosti krabiček od sirek, nebo přímo na zemi, a kolem nich stály ošatky či tácy s dovedně aranžovanými a intenzivně zelenými listy, k tomu množstvím nádobek s nejrůznějšími přísadami. Někdy krámky nabízely i „ready made“ svitky k okamžitému použití.

Kontaktuji svého kolegu z Voxpotu Jiřího, který je zároveň i vystudovaný indolog. Ten mi mé podezření o úpadku žvýkání betelu potvrzuje a dodává, že jeden z důvodů bude nesporně ekonomický, protože cena vstupních surovin stoupla. Na druhou stranu vedle rostoucí ceny takřka všeho si tu člověk nemůže nevšimnout toho, že podstatná část lidí je na tom ekonomicky lépe než dříve. Rozhodli jsme se proto společně zjistit, kam a proč se kdysi všudypřítomný zvyk vytratil.

Betel je pán

Co to vlastně ten betel – správně po indicku pán – je? Tradiční pochoutka (nebo, chcete-li, lehká droga) sestává ze dvou základních přísad. První je list pepřovníku betelového (Piper betle), tedy popínavé rostliny příbuzné pepři. Druhou složku tvoří nasekaný ořech arekové palmy (Areca catechu), který obsahuje alkaloidy arekaidin a arekolin. K nim se zpravidla přidává hašené vápno, gambirová nebo akáciová pasta a koření jako hřebíček či kardamom.

Čtěte také: Indičtí farmáři vyhráli bitvu s vládou. Nyní je však čeká válka s celým zemědělstvím

Celý smotek má pak svíravou chuť a povzbudivý, někdy dokonce omamný účinek. Užívá jej na 600 milionů lidí – od východní Afriky až po Tchaj-wan a Šalomounovy ostrovy. Archeologické nálezy z jihovýchodní Asie potvrzují jeho žvýkání už někdy kolem roku 2500 před naším letopočtem a podle statistik jde o třetí nejčastěji užívanou drogu na světě hned po alkoholu a nikotinu. Jeho nejviditelnějším vedlejším účinkem je, že pravidelným uživatelům časem zčernají zuby.

Do společnosti i do kuchyně

Prodavač betelu neboli pánválá, který v miniaturním stánku loví tajemné přísady z desítek sklenic a přihrádek, neodmyslitelně patří k indické pouliční kultuře. Pro děti je něco jako kouzelník a pro dospělé zase facilitátor společenské komunikace. Není divu, že je už od nepaměti oblíbeným protagonistou indických literárních i výtvarných děl. Samotný betelový svitek je totiž něco jako umělecké dílo.

O správné přípravě pánu se zmiňují staré ájurvédské kuchařky jako Čarakasanhita, jeho konzumaci doporučuje indickým gentlemanům už Vátsjájanova Kámasútra a všímají si jí středověcí básníci i cestovatelé. Láskyplné sdílení betelového svitku mezi Kršnou a Rádhou je oblíbeným malířským motivem. A když se hrdinové legendárního curry westernu Sholay nechají dobrovolně zavřít do vězení, čím myslíte, že stvrdí dohodu s místním šejdířem?

Žvýkání betelového svitku navíc neodmyslitelně patří k mnohým svátkům a obřadům coby pohoštění pro významné návštěvy nebo novomanžele a svatebčany. A svého druhu obřadem je i jeho samotná příprava. Už to, jak je složitě propracovaná, však přispívá k postupnému zániku téhle tradiční indické neřesti.

Pátrání v ulicích Kalkaty

V pozdním odpoledni vyrážím do ulic. Zácpy z automobilů a autobusů zná každý, ale dopravní špičku tady v Kalkatě provází také zácpy cyklorikš, autorikš i chodců. Pokud se ale člověk nezastavuje nebo nemění nepředvídaně směr, celý organismus funguje jako stezky v mraveništi a i já proplouvám davem poměrně hladce.

Mikroobchody, jejichž dominantou byly ještě nedávno aranžované listy pepřovníku, stále existují. Na jejich původní byznys dosud upomínají zašlé cedulky s nápisy typu „Finest Kolkata Paan Here“. Dnes v nich koupíte ale především cigarety a pytlíčky pro namíchání gutky. Tato rovněž tradiční, ale o poznání jednodušší směs arekových ořechů, vápna a tabáku v posledních letech nahradila betel na pozici nejpopulárnější indické drogy. A ačkoli indické ministerstvo zdravotnictví tvrdí, že konzumace gutky v zemi klesá, žvýkací tabákové výrobky si stále dopřává až čtvrtina populace.

Čtěte také: Jak střední třída zabila písečnou kosu na jihu Indie a já na tom nesu svůj podíl

Co za touto změnou preferencí stojí? Jak už to tak bývá, v první řadě peníze. Jeden betelový svitek dnes zpravidla vyjde na něco mezi 10 a 40 rupiemi (3–12 korun) podle náplně, ale v prestižních stáncích uprostřed velkoměsta se cena může klidně blížit i stovce rupií. Což v zemi, kde se mediánový příjem domácnosti pohybuje okolo 500 rupií na den, není úplně levný špás. Naproti tomu jedna porce gutky přijde jen zhruba na dvě rupie.

Za vším hledej klima

Rozdíl v ceně tvoří zejména rostoucí náklady na složku, bez které betel nemůže být pánem. Rostlina pepřovníku betelového potřebuje pravidelný přísun vody, který však v Indii není tak snadné zajistit – valná část indické zemědělské plochy je závislá na srážkách, jejichž vzorce se v posledních letech mění. Od pěstování někdejšího „zeleného zlata“ se proto postupně odvracejí i farmáři.

Místo betelu tak v posledních třech desetiletích indický trh doslova zaplavila gutka (v Indii psaná častěji jako gutkha). Její snadná dostupnost a zanedbatelná cena v očích tamní veřejnosti přebíjí i prokazatelně devastující účinky na ústní dutinu a pověst silného karcinogenu. Kvůli ní ostatně většina indických států uvalila v posledním desetiletí na gutku vysoké daně nebo její prodej rovnou zakázala.

Poté, co prodavač naskládá na betelový list všechny potřebné ingredience, celou směs zapálí a strčí vám ji do úst.

Jak už to ale bývá, zákazy jsou na světě proto, aby se obcházely. Vládní omezení se tak vztahují jen na hotovou gutku, a nikoli na její jednotlivé složky. Dodržování zákazů navíc nikdo dostatečně nevynucuje. I dnes tak na každém rohu najdete prodávat pytlíčky jak s drobně nasekaným tabákem, tak s arekovými ořechy obalenými ve vápně, obojí v přesně odměřených dávkách. „Neškodné“ arekové směsi zvané pán masálá na plakátech i v televizi propagují největší indické filmové hvězdy a každý trafikant vám ochotně vysvětlí, které značky tabáku a oříšků se nejlépe chuťově doplňují. Jedni se budou rvát za Vimal a S-10, jiní nedají dopustit na kombinaci Tulsí–Rádžnígandhá.

Žvýkáš betel? OK, boomer

Oslovím asi dvacetiletého kluka, co si u jednoho z obchůdků gutku kupuje. Zanedlouho s mladým účetním Tapanem sedím na okachlíkovaném soklu kolem stromu na ulici, pijeme čaj a on mi vysvětluje, že pán dnes žvýkají téměř výhradně už jen starší muži. Jeho ani jeho kamarády by nic takového nenapadlo. Gutka je laciná, a jak to tak z jeho povídání chápu, její žvýkání má i nádech progresivního rošťáctví. Něco, co by se nemělo, ale stejně se to dělá. Nikdo z mladých taky nestojí o červeně a později černorudě zbarvené zuby a dásně, typické pro pravidelné konzumenty pánu.

Čtěte také: Indie v počtu obyvatel předhání Čínu. Jak zkrotí svoji demografickou dividendu?

Dozvídám se, že pán se dá stále koupit, že některé krámky ho dosud prodávají, a ukazuje na ten, u kterého jsem ho oslovil. Dominuje v něm klasický sortiment s gutkou a cigaretami. Před prodavačem ale vidím i miniaturní stolek a pod ním hromádku ne úplně čerstvě vypadajících listů a několik nádobek s přísadami.

Zkouška ohněm

Prodejci se však tak snadno nevzdávají a snaží se s klesajícím zájmem bojovat širší nabídkou. Tu nejprve ovládly betelové svitky se sladkou náplní, jejichž obsah je kompletně jedlý. Konzument tak nemusí složitě přemýšlet, do kterého rohu si má odplivnout. Následovaly nejrůznější exotické příchutě, z nichž jsou asi nejvyhlášenější svitky zalité do čokoládové polevy. Ty však příliš neřeší problém finanční ani lokální dostupnosti, neboť v horkém indickém podnebí vyžadují skladování v lednici.

Nejnovější hit se na trhu objevil v polovině minulého desetiletí. V nabídce ho najdete pod názvem fire paan, tedy ohnivý betel, a znamená přesně to, co byste asi čekali. Poté, co prodavač naskládá na betelový list všechny potřebné ingredience, celou směs zapálí a strčí vám ji do úst. Jako podpalovač se zpravidla využívá hřebíčkový olej, a tak lze doufat, že střídmá konzumace na vašem zdraví nezanechá závažnější následky.

Od zlozvyku pro masy k exkluzivitě

Ani adrenalinový zážitek spojený s konzumací hořícího smotku však nepříznivý trend neotočil a mladší generace se postupně od betelu odvrátily. Nejen kvůli obavám o své zdraví, ale především proto, že odplivávání krvavě červených žvanců, které tolik děsilo zahraniční návštěvníky, prostě nepovažují za estetické. „Dřív bylo žvýkání pánu statusový symbol, dnes se za něj lidé stydí,“ postěžoval si pro deník The National jeden z tradičních prodavačů ze starého Dillí.

Původně masově rozšířená neřest se stala okrajovým a oproti cigaretám i drahým koníčkem konzervativně naladěných mužů.

K získání titulu drogy pro lepší lidi má přitom betel skvělou výchozí pozici. Například známý politik a spisovatel Shashi Tharoor ve své knize The Elephant, the Tiger, and the Cell Phone (Slon, tygr a mobilní telefon) označuje betel za indickou odpověď na francouzská vína jen s tím rozdílem, že žvýkání betelu není považováno za dostatečně noblesní.

„Asi je čas, abychom zavedli betelové degustátory, kteří by se básnicky rozplývali nad ,plným tělem‘ a ,delikátní kokosovou vůní‘ madráského svitku ročníku 2007 a stavěli jej do protikladu třeba k ,opojnému buketu‘ a ,táhlé dochuti‘ bombajské směsi zabalené ve stříbře,“ zamýšlí se autor, který je v Indii obdivován i vysmíván pro své způsoby západně vzdělaného a kultivovaného gentlemana.

Vhodnou paralelu ke žvýkání betelu bychom snad mohli najít v kouření dýmky v Česku. Původně masově rozšířená neřest se stala okrajovým a oproti cigaretám i drahým koníčkem konzervativně naladěných mužů, kteří si rádi vychutnají nejen svou dávku nikotinu, ale i její zdlouhavou rituální přípravu. Nebo takových, kteří by rádi konzervativním dojmem působili na své okolí.

Čtěte také: Ať víte o Indii cokoli, nejspíš to víte špatně. Největší demokracie pod rentgenem statistik

Loučím se s Tapanem, který drží v ruce tašku s lahví pálenky a malými papírovými kalíšky, protože ho čeká posezení s kamarády v parku. Když pak pokračuji ulicemi, z dvaceti stánků s gutkou napočítám tři, kde bych takříkajíc pod pultem mohl koupit i tradiční pán. U jednoho z nich dokonce zahlédnu staršího muže usedlého seriózního zevnějšku, jak si nechává od prodavače připravit svůj svitek. Kdoví jestli třeba nebude jeho poslední.