Rychlé vítězství Talibanu zaskočilo mezinárodní pozorovatele a u velké části Afghánců vyvolalo strach. Ten se nyní již vládnoucí organizace snaží rozptýlit – mimo jiné tím, že ani nepoužívá svoje staré jméno. V čem ale nový Taliban zůstává stejný? Jakou roli hraje v zemi TikTok a pornografie? A proč bylo převzetí moci tak bleskové?
Ve vesnici Bazare Sukhta na severu Afghánistánu nevzpomínají na Taliban vůbec v dobrém. Když se jí v devadesátých letech povstalci zmocnili, vypálili tu všechny domy a několik vesničanů zastřelili. Prvním důvodem bylo podle místních to, že patřili k Hazárům, afghánské menšině vyznávající šiítský islám a sunitští Talibové je považovali za nevěřící. Druhý důvod pak byl, že si dovolili se bránit.
Podobné masakry ale nebyly během prvního nástupu Talibanu ničím výjimečným, stalo se tak třeba i v metropoli severu Mazáre Šarífu 8. srpna 1998, když město obsadil Taliban. Jeho milice nejprve uspořádaly hon na všechno, co se hýbe. Potom pozatýkaly tisíce mužů hazárské, tádžické a uzbecké národnosti, nacpali je do uzavřených kontejnerových aut a rozvezli po celém Afghánistánu. Podle svědků zhruba polovina vězňů transport nevydržela a v nesnesitelném vedru zemřela. Podle organizace Human Rights Watch tu bylo na 2000 obětí.
Taliban přichází s jasnými hesly, kterým dominuje „válka skončila“ – na takové prohlášení totiž čekají generace Afghánců už tři desítky let.
Nutno dodat, že radikálové se mstili hazárským milicím, které v květnu 1997 udělaly při neúspěšném pokusu dobýt město to samé. Ale na severu Afghánistánu neměl Taliban nikdy dobrý zvuk a sám si pamatuji, jak lidé v Talukanu stříleli oslavné salvy do vzduchu, když v listopadu 2001 padl. Byla to doba obrovské euforie, kdy se vzpomínalo na nesmyslné zákazy a příkazy.
Jedním takovým byla povinnost nosit turban, islámský oděv a vousy dlouhé minimálně jako dlaň (stršniště „po íránsku“ nebylo povoleno). Potom třeba zákaz zpěvu a hudby, stejně jako fotografování lidí. Dále povinný čas modlení, během nějž kromě povinně uzavřených obchodů náboženská policie naháněla všechny do mešity.
Samostatnou kapitolou byl přístup k ženám, které dle Talibanu potřebovaly nanejvýš čtyři třídy obecné školy, protože měly sedět doma. A když už měly někam vyrazit, tak v doprovodu příbuzného a zahaleny burkou, jinak měly po většinu času vařit a rodit děti. Trestem za různé kriminální činy bylo uřezávání končetin, cizoložství znamenalo veřejné kamenování a vrcholem byly popravy na zaplněném stadionu, kam museli všichni povinně.
Pozdní sázka na milice
Lidé mají neskutečně krátkou paměť a v Bazáre Suchtě, která byla během posledních dvaceti let i díky mezinárodní pomoci obnovená, nekladl tentokrát Talibanu nikdo žádný odpor. To samé v Mazáre Šarífu a na celém severu Afghánistánu. Podle svědectví jednoho z humanitárních pracovníků, který si přál zůstat anonymitě, obyvatelé už tušili, že k předání moci dojde. Báli se jen, aby netekla krev.
Proč to šlo tak hladce? Příslušníci afghánské armády a policie byli podle zdroje Voxpotu sice perfektně vyzbrojeni a vystrojeni, neměli ale žádnou vůli proti Talibanu bojovat. Vládu prezidenta Ašrafa Gháního ani afghánský stát nepovažovali za hodnoty, které stojí za to bránit. Navíc jim selhávala logistika a stávalo se, že sice měli čím střílet, ale neměli co jíst.
Sledujte naši reportáž o stavu Afghánistánu z loňského roku:
Nakonec se projevil efekt sněhové koule, kdy se vládní vojáci a policisté vzdávali tím ochotněji, čím rychleji Taliban obsazoval nové oblasti. Jeho bojovníci rovněž ukořistili obrovské množství výzbroje a techniky, hlavně aut. Američané, kteří afghánskou armádu sponzorovali, si přitom dávali velký pozor, aby jí nedodali moderní techniku, například stíhačky nebo protiletadlové rakety, což se ukázalo jako velmi prozíravé gesto.
Vláda Ašrafa Gháního si pak dlouhodobě držela od těla milice někdejší Severmí aliance, které se za první vlády Talibanu před více než dvaceti lety dokázaly radikálům ubránit. Zřejmě by to uměly i teď, navíc by jistě bojovaly s větší motivací než afghánské ozbrojené síly. Ghání se však obával frakčních rozmíšek, které Afghánistán vrhly začátkem devadesátých let do kolotoče chaosu a zabíjení, jež vytvořil půdu právě pro vznik Talibanu.
Na milice si Ghání vzpomněl až minulý týden, kdy se s jejich zástupci setkal v Mazáre Šarífu. Legendární bojovník Muhammad Atta Núr ani Rašíd Dostúm, který kvůli tomu přiletěl z Turecka, však už nebyli schopni udělat vůbec nic a stěžovali si na komplot armády a policie. Namísto záchrany země měli co dělat, aby zachránili sebe, když se jen tak tak dostali přes Most družby do exilu v Uzbekistánu. Stejné štěstí neměl Ismaíl Chán, ikona Herátu na západě země. Toho Taliban zajal a natočil s ním interview s výzvou bojovníkům, aby se vzdali.
Snaha o uznání
Vrátí se nový Taliban ke starým excesům? Odpovědět na tuto otázku není lehké, protože ačkoli islamistické hnutí zatím postupuje na první pohled velmi vstřícně, má nejasnou strukturu, působí v něm lidé, které nikdo nezná a kořeny má v ultrakonzervativních vesnicích afghánského jihu, kde platí jiné zákonitosti než v propojeném globalizovaném světě.
Dosáhli jsme toho, co jsme chtěli – svobody pro naši zemi a nezávislosti našich lidí,“ řekl televizi al Džazíra mluvčí politického křídla Talibanu Muhammad Naím. „Nedovolíme nikomu využít naší země k tomu, aby útočil na jiné a nechceme nikomu ublížit,“ dodal. Ujišťováním, že dodrží dohodu s USA z Dauhá o tom, že už nebudou podporovat teroristy, radikálové přímo srší. Stejně tak gesty vstřícnosti.
„Postupujeme se zodpovědností při každém kroku a dbáme na to, abychom měli mír se všemi… Jsme připraveni věnovat se obavám mezinárodního společenství skrze dialog,“ ujišťuje Naím a vyzývá zahraniční vlády k rozhovorům „ve snaze urovnat jakékoli otázky.“ Jde o jasnou snahu dosáhnout mezinárodní uznání, což může být poměrně lehké v islámských zemích, těžší už na Západě. Prvním signálem je přístup k zahraničním nevládním organizacím, které chce Taliban podle informací Voxpotu nechat působit a vyzývá je, aby se nebály a pokračovaly v práci.
To má ale i praktickou příčinu, protože zahraniční humanitární pomoc, kterou navíc nevládky dělají velmi efektivně, země potřebuje. Afghánistán totiž letos opět trápí sucho. přičemž i v běžných časech potřebuje celá země pomoc s obnovou infrastruktury a podporou chudších skupin obyvatel. Na druhou stranu se ale Talibanu nelíbí zapojení žen do společnosti v takové podobě, jak ho prosazují mezinárodní organizace a tady v budoucnu obě strany zřejmě narazí.
Tuhý islám, nebo tolerance?
Taliban 2.0, jak ho někdy nazývají komentátoři, se snaží vyvolat dojem, že je daleko pokrokovější než jeho předchůdce. Dokonce kvůli tomu odmítá starou osvědčenou značku a nemluví o sobě jako o Talibanu. Přichází s jasnými hesly, kterým dominuje „válka skončila“ – na takové prohlášení totiž čekají generace Afghánců už tři desítky let. Dalšími jsou: odmítáme násilí na civilistech, ušetříme vzdávajícího se nepřítele, netoužíme po odplatě, chceme dialog se světem a budeme ctít ženská práva. Jde o jednoduchý, v podmínkách Afghánistánu velmi účinný marketing. Už obligátní otázkou však je, zda své sliby Taliban dodrží.
Z regionů přicházejí signály, že ne vždy jsou pravidla tolerance ctěna. Například v Iškašimu na severu země zakázali noví vládci personálu kliniky komunikaci mezi muži a ženami. Protože jde o území, kde Taliban nikdy nevládl, vyvolalo to údiv a protesty. Z jiných míst přicházejí zprávy o krutých vendetách nad spolupracovníky mezinárodních jednotek, v Kandaháru členové Talibanu popravili populárního komika. Někde už platí zákazy pohybu pro ženy bez doprovodu příbuzného či tresty za poslech neislámské muziky.
Čtěte také: Afghánistán: Do hry vstupuje Čína. Pod rouškou mírotvorce sleduje své ekonomické i geopolitické zájmy
Na druhou stranu je tu doba internetová, jejíž vymoženosti Taliban také moc rád využívá. Bradatí mulové s turbany jsou už dnes pečení vaření na sociálních sítích včetně TikToku. Jen těžko lze předpokládat, že budou prosazovat zákaz fotografování živých bytostí, jak zní jedno z pravidel ortodoxního islámu, nebo konzumaci západní kultury, které je plný internet. Kyberprostor rovněž slouží jako lákavá seznamka ve společnosti segregované na ženy a muže. Puritánská afghánská společnost je navíc jedním z největších konzumentů pornografie na světě, které těžko odolá i ten nejcnostnější mula v černém turbanu.
Nový lídr na obzoru
Záležet bude i na tom, kdo se postaví do čela nového Talibanu. To zůstává velkou neznámou, protože islamističtí bojovníci se i přes svou občasnou přítomnost na internetu ještě nestačili dostat do všeobecného povědomí. Jedinou trochu známější postavou je mula Abdul Ghání Baradar. Třiapadesátiletý energický muž pohybující se zásadně v tradičním oblečení a v turbanu vešel v povědomí tím, že s americkým vyslancem (rovněž afghánského původu) Zalmajem Chalilzadem podepsal loni v březnu v katarském Douhá dohodu o stažení vojsk USA v zemi. Ta je dnes vnímána pro-talibanskou částí Afghánců jako velké vítězství.
Mula Baradar je trochu zvláštní postavou. Pochází samozřejmě z jihu země, začal bojovat už za války se Sověty, během prvního vládnutí Talibanu zastával vyšší (ale nikoli nejvyšší) samosprávné a vojenské posty. Traduje se, že zachránil život pozdějšímu prezidentu Hamídu Karzajímu na jeho misi do Talibanem obsazeného Afghánistánu v roce 2001 a krátce poté vyvezl na motorce ze země vůdce Talibanu mulu Omara.
Mula Baradar není jako jeden z mála lídrů kovaný Guantánámem nebo americkými věznicemi, mezi lety 2010 až 2018 byl ale vězněn v Pákistánu. Na to, proč tak dlouho, když jiní zadržovaní Afghánci byli propuštěni daleko dříve, existuje několik teorií. Jedna z nich zní, že byl příliš velkým zastáncem míru v Afghánistánu, což příliš neladilo s pákistánskými zájmy.
Jisté je ale přinejmenším to, že se o mulovi Baradarovi mluví jako o možném prezidentovi Talibanem spravovaného Afghánistánu. Budoucnost země tak zřejmě bude i v jeho rukou.
