Jméno předposledního papeže zůstane spojené se sexuálními a finančními skandály i jeho tvrdou kritikou liberalizace. Zároveň ale přispěl k mezináboženskému dialogu, položil základy významné ekologické encykliky svého nástupce a i přes rozdílné pohledy ho z „vejminku“ podporoval.
Papež Benedikt XVI. šokoval svět především svou rezignací: v únoru 2013 odstoupil z úřadu ze zdravotních důvodů. Už to by pravděpodobně stačilo na to, aby se zapsal do historie. Něco takového naposledy udělal Řehoř XII. v roce 1415, aby tehdy pomohl vyřešit papežské schizma.
Odstoupení Benedikta XVI. nám zároveň dává možnost hodnotit jeho církevní působení, duchovní odkaz i schopnost vyrovnat se s problémy uvnitř církve s desetiletým odstupem.
Kdepak nacista
Joseph Ratzinger se narodil v roce 1927 v jižním Bavorsku do silně věřící římskokatolické rodiny s jistou tradicí působení ve veřejné sféře. Jako popis intelektuálních kořenů, ze kterých rodinné přesvědčení vycházelo, může posloužit příběh Josephova slavného příbuzného.
Prastrýc Georg Ratzinger byl římskokatolickým knězem, novinářem a významným bavorským poslancem. Prosazoval „křesťanskou ekonomiku“, zahrnující mimo jiné široký soucit k chudým a odmítající čistý kapitalismus bez pravidel. Podle odborníka na pravicový extremismus a antisemitismus Hannese Ludygy byl ovšem Georg i jedním z největších antisemitů za řečnickým pultem a jeho výroky významně ovlivnily podobu bavorského odporu k Židům. Georg zemřel v roce 1899 a Joseph ho tedy nikdy nepotkal, ale silná zbožnost a konzervativnost – na rozdíl od antisemitismu – v rodině zůstala.
Nejstarší Josephův bratr Georg se stal knězem. Prostřední sestra Marie se nikdy nevdala a pečovala o Josephovu domácnost až do své smrti v roce 1991. Joseph vstoupil do kněžské přípravy, když mu bylo dvanáct.
Čtěte také: Chybí nám 11. přikázání – chraňme děti, říká autorka knihy o zločinech v církevních školách
Ratzingerovi stáli jasně proti Hitlerovi, stejně jako mnoho dalších německých katolíků. Ti byli jednou z nacisty pronásledovaných skupin, zároveň se jim v čele s kardinálem von Galenem podařilo například dosáhnout výrazného omezení programu T-4, usilujícího o sterilizaci a vyhlazování lidí s handicapem. Tento úspěch přišel v roce 1941, kdy byla válečná situace pro Německo velmi příznivá a moc NSDAP prakticky neomezená.
Dnešní kritika mladého Josepha v uniformě Hitlerjugend není na místě. Členství v Hitlerjugend bylo od roku 1939 povinné.
O mnoho let později byl kardinál von Galen jedním z prvních, koho papež Benedikt XVI. blahoslavil. Tento akt byl sám o sobě také specifickou obhajobou církve: Svatý stolec zdůraznil, že římský katolicismus stál přímo proti nacistickému novopohanství. Joseph Ratzinger navíc v roce 1996 prozradil, že při čistkách T-4 nacisté zavraždili jeho bratrance s Downovým syndromem.
Dnešní kritika Benedikta XVI. na základě jeho údajných sympatií k nacismu a často kolující fotografie mladého Josepha v uniformě Hitlerjugend proto není na místě. Členství v Hitlerjugend bylo od roku 1939 povinné. Když v roce 1941 Ratzinger oslavil 14. narozeniny, nedostal na vybranou.
Kombinace Hitlerjungend a katolického semináře přinesla Josephovi extrémní společenský tlak a výsměch ostatních hochů, který ho nejspíš lidsky formoval na dlouho dopředu. Právě tady můžeme hledat kořeny jak jeho pevnosti v postojích, tak silné defenzivnosti.
Roku 1943 byl naverbován jako pomocný personál k Luftwaffe, pak prošel pěchotním výcvikem a na konci války skončil jako americký zajatec. Hned v roce 1945 se vrátil ke studiu bohoslovectví. Začala tím velmi úspěšná akademická i církevní kariéra.
Očekávané zvolení
V roce 1959 se v pouhých 32 letech stal profesorem na univerzitě v Bonnu. Intenzivně se zapojil do práce na druhém vatikánském koncilu. Vydal hojně čtené knihy jako například “Úvod do křesťanství” (1968), v níž odmítal teologii osvobození. Později byl učiněn prefektem Kongregace pro nauku víry. Celý jeho profesní život se nesl ve znamení tvorby a zpřesňování církevní ideologie.
Mnichovským arcibiskupem a kardinálem byl jmenován relativně mladý a bez větší pastorální zkušenosti roku 1977. Prefektem Dikasteria pro nauku víry se stal v listopadu roku 1981, vzápětí pak rezignoval na funkci arcibiskupa a čtvrt století se věnoval čistě teologii a církevní ortodoxii. Zatímco zpočátku jeho kariéry byly jeho názory poměrně reformní, od osmdesátých let dál se jedná o člověka příslušejícího ke konzervativním proudům církve.
Po smrti Jana Pavla II. se dle vlastních slov do funkce papeže nijak nehnal. Kardinálové však zpětně mluví o atmosféře „kdo, když ne on“. Z kardinála Josepha Ratzingera se tak 24. dubna 2005 stal papež Benedikt XVI. Jaké myšlenky prosazoval?
Bůh je láska, ale ne pro každého
Ratzinger byl od padesátých let velmi aktivním účastníkem akademického, církevního a náboženského dialogu. Zůstává po něm nebývalá suma knih, tři encykliky, čtyři apoštolské exhortace (speciální papežské dopisy nižší úrovně než encykliky, avšak váhou výrazně nad běžným dopisem). Délka Ratzingerova působení činí jeho práci jen velmi těžko shrnutelnou do jednoduché nálepky.
Je třeba si uvědomit, že co dnes v římskokatolické církvi vypadá jako konzervativní pozice, bylo ještě v padesátých letech před druhým vatikánským koncilem liberálním, místy až reformním programem. Ratzinger podstatně přispěl k formulaci a prosazování reformních postojů druhého vatikánského koncilu. Zároveň se ale už v šedesátých letech v odporu k studentským hnutím a levicové filozofii vymezuje vůči relativismu, přílišné liberalizaci a k tomu, co vnímá jako vynechání Krista a Boha ze světa. Odmítnutí těchto „modernizací“ se stává základním kamenem jeho práce.
Ratzinger se jako teolog věnoval rozumu, poznání, historicitě a například lásce. Právě téma lásky může posloužit jako dobrý příklad jeho přemýšlení i toho, jak svoje myšlenky přetavoval do reálného světa. V roce 2006 jí věnoval i celou encykliku “Bůh je láska”.
Stát se křesťanem podle ní neznamená jen uvěřit v Boha jako nějaký objekt, ale bezpodmínečně uvěřit, že je člověk Bohem milován. Bible je tak především dokladem Boží lásky a pak Krist vyvrcholením a potvrzením vztahu mezi Bohem a lidmi v realitě. A to nikoliv teoreticky, ale jako podstatný dějinný fakt. Rozdílem mezi křesťanstvím a třeba buddhismem spočívá právě v zaměření víry na konkrétní osoby.
V žité praxi církve Benedikt XVI. sice horoval pro lásku jako základní princip, ale zjevně lásku jen pro někoho.
Ratzinger porovnává buddhistickou touhu překonat utrpení a odejít ze světa s křesťanským přijetím světa, ve kterém je individualita cenná a milovaná a svět je v podstatě radostný. Bůh dal lidem vlastního syna a sám sebe zároveň. Učinil tak hrozivou oběť. Pak lidem skrze Krista odpustil a vykoupil je.
Co je ale láska jako taková a co znamená dnes?
Encyklika Bůh je láska předkládá argument za argumentem, včetně sémantického rozboru Starého i Nového zákona: láska éros, požadující vzájemnost, versus plná a nic nežádající agape.
Benedikt XVI. zcela v duchu svých předcházejících prací nejenom pokládá lásku za hlavní imperativ, ale také trvá na tom, že se nesmí stát vyprázdněnou a jednostrannou. Ani zcela odtrženou od světa, už vůbec ne ale pouhou mechanickou záležitostí lidské tělesnosti. Přijímá kritiku křesťanství za to, že se příliš vymezovalo vůči tělesnosti, zároveň se ale obratem brání: druhý extrém by byl ještě škodlivější. Láska mezi mužem a ženou zde také není jen nutně prostředkem stvoření, ale darem.
Encyklika je pečlivě teologicky podložená a velmi racionalizující. Dochází k ní v nepopiratelnému posunu, když odmítá démonizaci sexuality. Zároveň ale autor pravidelně nabádá k opatrnosti vůči aktivismu nebo vůči křesťanům, kteří se málo modlí. V šedesátých letech by to byl nejspíše posun vpřed, byť stále přijatelný pro církevní mainstream. V dvacátém prvním století už ale sedí pevně v konzervativním křídle.
V žité praxi církve Benedikt XVI. sice horoval pro lásku jako základní princip, ale zjevně lásku jen pro někoho. Sňatky homosexuálů například odmítal. Snahu o obnovení silné tradice a jasných slov bez kompromisů a relativizace, kterou považoval za mor modernity, si přinesl i do výkonu funkce papeže jako vedoucího představitele církve.
Drahé kožichy a čapky ze sametu
V Ratzingerových úvahách byla vždy církev prostředníkem lásky, který do chodu světa přináší Ježíšovo požehnání.
Po stránce liturgické a rituální Benedikt XIV. projevoval – nejspíš upřímnou – snahu být blíž lidu, včetně zavedení otevřeného papamobilu. Překvapivá z tohoto pohledu může být jeho volba šatníku. Jan Pavel II. se odíval jednoduše a vesměs stroze, současný papež František je pak přímo obrazem asketismu. Zato Benedikt XVI. se rozhodl pro bohaté odívání a nádherné ornáty, které nebyly vidět od druhého vatikánského koncilu. Rudé boty? Jistě. Červené sametové čapky s hustým kožíškem? Jakbysmet.
Všechna ta nádhera měla hlubší smysl: vracejícím se tématem Benediktova papežství byla věčná krása dobré zprávy křesťanství a církve, která tu zprávu přechovává. Všechno zlato a drahé látky jsou pak logickým pokračováním. Kritika, že se jedná o oděvy příliš tradiční a vracející církev o desítky let zpět, Benedikta příliš netrápila.
Boty jsme probrali, jak ale uspěl Benedikt XVI. v čele celosvětové organizace, ke které se hlásí miliarda lidí? A která navíc provozuje tisíce nemocnic a škol, hraje klíčovou roli v humanitární a rozvojové pomoci, spravuje obří kulturní dědictví a místy nahrazuje funkce státu? (Například v Česku v paliativní péči.)
Benediktovu církev zasáhla bouře skandálů. Po právu se toho mnoho napsalo o skandálech se sexuálním zneužíváním.
Předně je třeba připomenout, že hlavní záběr aktivit římskokatolické církve už dávno neleží v Evropě. Počet římských katolíků stále roste díky globálnímu Jihu – jižní Americe, Africe i východní Asii. Tento trend výrazně ovlivňuje témata, která církev zajímají, i jazyk, kterým mluví. Přes poměrně centralizovanou podobu církve není papež autoritou, která může celým kolosem ze dne na den snadno zahýbat. Všechny změny a reformy je třeba vnímat jako úměrné této organizační velikosti.
Háček je i v otázce, pro koho tu římskokatolická církev vlastně je. Napětí mezi vesměs vyprazdňujícími se evropskými kostely a liberálními teologickými proudy a naopak regiony, které jsou společensky řádově konzervativnější, je ještě navýšeno nerovnováhou ve formálním vlivu v církvi. Stačí porovnat počet italských arcibiskupů s jakoukoliv jinou zemí. Benedikt XVI. se zjevně rozhodl uchránit církev skrze tradici a obnovení společných kořenů víry, odmítnutí relativizací a toho, co považoval za rozkladné zpochybňování.
Čtěte také: Statisíce pedofilních zločinů po celém světě otřásají církví, papež František chystá rozsáhlé reformy
Jak to dopadlo? Benediktovu církev zasáhla bouře skandálů. Sám stál blízko mnohým z nich. Po právu mnoho se toho napsalo o skandálech se sexuálním zneužíváním, které nedokázal dostatečně vyšetřit. Nejznámější případ je ten mnichovský. Prohlášení o odsouzení činů a lítosti nad nimi vyšla řada, došlo i na setkání Benedikta s oběťmi. To, co je skutečně podstatné, tedy účinnou pomoc, ale papež na základě současného vyšetřování neposkytl. Dle zprávy zadané arcidiecézí dokonce minimálně čtyřikrát cíleně nezasáhl, i když o zneužívání věděl. Vyšetřování upozornilo na téměř pět stovek případů. Benedikt XVI. na zprávu odpověděl dopisem, ve kterém sexuální zneužívání opět odmítal a snažil se svou odpovědnost zastřít.
Veškerá jeho kritika sexuálního násilí je velmi problematická ve světle toho, z jakých pozic jej kritizuje. Odmítal ho jako neomluvitelný akt, jenže i ve své rozsáhlé eseji z roku 2019, kterou prolomil dlouhé mlčení emeritního papeže, se neopomíná zmínit, že příčiny problému leží jaksi mimo církev. Na vině je prý jak sexuální revoluce, tak přebujelá sexuální výchova. I pokud předpokládáme jeho nejlepší vůli, pořád vidíme muže, který sice odmítá zlo, není ale ochotný proti němu rázně zakročit a dobro vidí hlavně v tom, když všichni přijmou jím doporučovaný způsob života.
Celou jeho životní dráhu charakterizují uzavírání se do sebe, jen velmi pomalý vývoj a silná rigidita. Benedikt XVI. sice vzkázal, že fyzická láska může být krásná a nemá smysl ji odvrhovat, ale také varoval před rovným manželstvím coby možným koncem společnosti jako takové . Přes krátkodobý závan naděje, způsobený výrokem vytrženým z kontextu, pokračoval v politice odporu vůči prezervativům a další antikoncepci.
Přístup „cudnost stačí“ ale znamená jak nechtěná těhotenství, tak šíření nemocí, obzvláště v rozvojových zemích. Žádný posun nenastal v úloze žen v církvi. Ani papež František sice neprovedl úplnou revoluci, ale alespoň výrazně častěji jmenuje ženy do pozic, na které dříve nedosáhly. Do image církve pak zasahoval i její neměnný přístup k interrupcím. Brazílií i světovými médii v roce 2009 otřásla exkomunikace lékařů, kteří ukončili těhotenství devítileté dívky zneužívané otčímem. (Exkomunikována byla i rodina dívky, dívka sama nikoliv.)
Pro církev vše
Co se týče dialogu mezi vírami a ideologiemi, Benediktův odkaz je smíšený. V čistě praktických otázkách neměl výrazných úspěchů. Například dohody s čínským režimem o alespoň nějaké ochraně tamních milionů pronásledovaných katolíků dosáhl až jeho nástupce.
Benedikt se dopustil nepříjemného přešlapu vůči muslimům, když v září 2006 na přednášce v Řeznu citoval byzantského císaře Manuela II. Palaiologa: „Ukažte mi, co nového přinesl Mohamed, a uvidíte, že přinesl jen zlo a nelidské příkazy, jako šíření víry mečem.“ Použití citace obecně vyvolalo krátké pobouření, jednalo se však skutečně jen o obyčejnou ukázku v rámci přednášky. Jinak byl Benedikt XVI. vůči muslimům konzistentně velmi otevřený a tolerantní, třeba při zdůrazňování, že válka v Iráku a další konflikty nemají náboženský rozměr. Toto jasné odmítnutí bylo ve své době důležité, protože koneckonců i George W. Bush mluvil o tom, že ho k invazi povolal Bůh.
Když Benedikt v roce 2013 odstoupil ze zdravotních důvodů z úřadu, všechny tím šokoval. Porušil totiž staleté zvyklosti.
Benedikt také podpořil vznik palestinského státu. Když odhlédneme od problematického ukončení exkomunikace antisemitského biskupa, dokázal výrazně posunout dialog s Židy. Možná to můžeme počítat za jeden z jeho největších úspěchů.
Zato pokud jde o reformy vnitřních struktur církve, je možné Benediktovo krátké papežství považovat vesměs za minutou příležitost. Neopravil ani některé dlouhodobé organizační problémy, od stále zastaralejší systematizace diecézí a arcidiecézí až po povinnost celibátu. O podezření na praní peněz v ve „vatikánské bance“ musel jako papež buď tušit, nebo zkrátka nevěnoval dost pozornosti řízení.
[infobox id=”2″]
Nakonec porušil staleté zvyklosti a „po zhodnocení svých duševních a fyzických sil“ rezignoval. Krok skutečně odvážný. Co po něm zůstalo?
Benedikt XVI. za sebou zanechal rozsáhlé teologické dílo, které někdy udělalo i několik kroků k současnému světu. Do středu svého myšlení postavil lásku – byť jen nějakou a jen pro někoho. Můžeme doufat, že všechna jeho prohřešení byla vedena snahou ochránit církev, ve které jediné viděl spásu. V tom smyslu nakonec také uspěl v jedné zásadní a přelomové věci: jeho rezignace byla inovativním a revolučním krokem, kterým se zapsal do dějin. Uvolnil jí jméno prvnímu neevropskému papeži a prvnímu papeži, který si zvolil jméno František.
Ten v prvních letech částečně těžil i z Benediktovy práce. Části Laudato si, klíčové encykliky „o péči o společný domov“, ve které se církev staví na stranu ochrany životního prostředí, byly připraveny už jeho předchůdcem. Ke cti Benedikta XVI. pak jednoznačně slouží i to, že přes pravidelný tlak konzervativního křídla v církvi nikdy nevystoupil proti reformám a změnám papeže Františka a vždy ho jasně podporoval jako vrcholnou církevní autoritu.
