
Světové dění pospíchá vstříc novému normálu. Jak si tváří v tvář přívalu šílených zpráv uchovat sebe sama? Nad tím se v komentáři zamýšlí Jolana Humpálová.
Donald Trump označil ukrajinského prezidenta za diktátora a strůjce války. Donald Trump chce vysídlit Palestince z Pásma Gazy a převzít nad územím kontrolu. Donald Trump chce žalovat novinářstvo za využívání „anonymních zdrojů“. Donald Trump chce Grónsko. Donald Trump maže klimatická data i lidská práva. Donald Trump chce tohle, Donald Trump řekl tamto.
Ruský útok na Kyjev. Ruská válka. Izraelské bombardování Damašku. Izraelské násilí na Západním břehu. Reportáž o lidech, kteří se vydávají na nejnebezpečnější evropskou migrační trasu a nepřežijí ji. Čínské námořnictvo u Nového Zélandu. Francouzský lékař znásilňující stovky dětí. Alternativa pro Německo víc než zdvojnásobila svůj zisk v Bundestagu. Rwanda, miláček Evropy, válčí v DRK.
Namátkou si zkouším vyjmenovat co nejvíc zpráv z posledních týdnů, které ve mně vyvolaly emoce. Dost toho vynechávám, třeba obsáhlou kategorii Elon Musk a tech bros si nechávám na jindy, do kolonky „globální nerovnosti“ ani nezabíhám. Seznam se plní – i v krátkém čase se toho může hodně stát.
Korporace rychle schovávají duhové vlajky a dějiny se v přímém přenosu předabovávají.
Každý den vstávám v očekávání, co se změní dneska, kolik breaking news se objeví na telefonu, jaké násilí zase vyplodí jak vysoký počet obětí. Kolikrát uslyším, že se někdo ostře, ale bez následků vůči něčemu vymezuje. Kolik peněz zase poteče do zemí, kvůli kterým teče krev.
Telefon bliká, peníze proudí. Bylo to tak vždycky, jasně, i přesto ale najednou čím dál víc propadám dojmu, že se v tom všem přestávám orientovat. Bývala bych si myslela, že přesně na tuhle situaci přece celý novinářský život trénuju. Nejspíš málo.
Najednou jsou možné věci, které by ještě před nedávnem byly naprosto nemyslitelné. Každý den se vede boj o všeobecně přijímané standardy.
O etnických čistkách se mluví jakoby mimochodem, business as usual. Vytěžování napadených zemí je vyjednávací páka, nad kterou se krčí rameny. Velké korporace rychle schovávají duhové vlajky a dějiny se v přímém přenosu předabovávají. Otevřený rasismus? V pohodě. A hlavně ať ženy porodí hodně dětí – tedy, jenom ty bílé!
Není náhoda, že se toho „teď nějak moc děje“ a že pokus o celkové přebudování společenského nastavení je tak zběsilý. Snaha lidi zmást, unavit a dovést k apatii vůči okolnímu světu je funkční strategie. Vede nás ještě blíž k individualismu, odpojuje nás od ostatních – bere nám chuť budovat sítě i komunity.
Jestliže je boj o lidská práva nekonečný maraton, na zborcení hodnotové infrastruktury si evidentně stačí zaběhnout sprint. V cíli ještě nejsme, ale daleko od něj také ne – a to ani nemusíme opouštět Česko.
Upřímně by mě asi hořce pobavilo, jak ochotní jsme debatovat třeba o tom, co je hajlování a co ne, kdyby to teď nebyl denní chleba. Jak se to říká… „Funny, but not funny-haha, funny-sad“?
Čtěte také: Nazývejme zdvižené pravice pravými jmény
Lidí, kteří mají ze současného vývoje potěšení, není vůbec málo. Je ale taky hodně těch, kteří neví, jak si s ním poradit, ve kterých vyvolává strach a smutek.
Nevím, jaké časy nás čekají, propadnout cynismu nebo ignorantství ale za možnost nepovažuju. Přestat vnímat dění ve světě s tím, že „tolik negativity přece v životě nepotřebuju“ nebo „vždyť se mě to netýká“, není řešení.
Jestli pro vás není dostatečným argumentem morálka, tak zahraju jinou kartu: stejně se vás to dotkne. Asi jako americké zákazy knih, které spolkly i bestseller současného viceprezidenta.
Jedním z mála cenných nástrojů, které máme, je naše pozornost. A tu bychom rozhodně z měnícího se světa spouštět neměli. Nový normál se neustálí ze dne na den – uvelebí se ve společnosti ve chvíli, když mu to dovolí. To já neplánuju. A vy?