Odporem k genderu se východní Evropa vymezuje vůči Západu, tvrdí polské výzkumnice

Loni v létě jsem se na rodinné oslavě dal do řeči s příbuzným, který žije v jedné z chudších částí českého pohraničí. Z rozhovoru se stal rychle monolog, ve kterém si vzdálený strýc začal stěžovat. Terčem ale nebyli politici z Prahy, manuální práce v továrně ani jeho děti, které vyžadují zvýšenou péči. Za největší problém, kterému on i celý svět čelí, označoval genderovou ideologii.

Samozřejmě jsem se už dříve setkal s různými podobami českého antifeminismu (většinou od mnohem privilegovanějších lidí v Praze), ale tohle mě zaskočilo. Proč člověk s tolika reálnými problémy vidí největší hrozbu zrovna v genderu?

Odpověď jsem našel o několik měsíců později, když jsem narazil na knihu Anti-Gender Politics in the Populist Moment (2021) od polských autorek Elżbiety Korolczuk a Agnieszky Graff. Shrnují v ní svoje poznatky, které nasbíraly za roky výzkumu takzvaného antigenderového hnutí. V rozhovoru pro Voxpot popisují mezinárodní síť ultrakonzervativních neziskovek, speciální místo východní Evropy na „morální mapě Evropy“ i možný způsob, jak nad antigenderisty politicky zvítězit.

Kniha začíná poměrně silným příběhem z roku 2013. Co se tehdy stalo a jak to ovlivnilo vaše přemýšlení o celém antigenederovém hnutí?

Agnieszka Graff: Až do tohoto incidentu jsem věřila, že je možné vést s katolíky ohledně genderu dialog. Stalo se to během debaty s katolickými intelektuálkami, kterou na tohle vášnivě diskutované téma uspořádali dominikánští kněží v centru Varšavy. Krátce po začátku se v hledišti zvedla skupinka mužů, kteří měli velký transparent s nápisem „gender = 666“. Potom hodili na zem předmět, který hrozně chrastil a vycházel z něj dým. Později jsem se dozvěděla, že šlo o kouřovou bombu. Takže celý ten krásný starý kostel museli evakuovat a debatu ukončit. Dominikáni sice slibovali, že nás pozvou znovu, ale nikdy se to už nestalo.

Tehdy jsem si uvědomila, že tohle není otázka diskuse, ale předem vymezené bitevní pole, které nemůžu změnit. A další roky to jenom potvrdily. Takže jsem za tu bombu vlastně vděčná, protože bez ní bych možná dál věřila tomu, že gender stačí lidem správně vysvětlit.

Tenhle postoj dlouho zastávalo hodně lidí – gender je koncept ze sociálních věd, který určitá část společnosti špatně pochopila. Po tomhle incidentu mi bylo jasné, že je to jinak. Byla jsem tím do určité míry fascinovaná – démoni mi přijdou jako nesmírně zajímavá věc. Přečetla jsem spoustu knih o starých pověrách a exorcismu mezi polskými rolníky. Víra a démoni ale zjevně zdaleka nepatří jen do polské historie, a novým démonem se zdá být právě gender.

V rozhovoru budeme nejspíš slovo „gender“ zmiňovat hodně často. Mohly byste na začátek popsat, jak tenhle pojem chápete vy samy? A našly byste ve vašem vnímání nějaký průsečík s tím, jak ho chápe antigenderové hnutí?

Elzbieta Korolczuk: Pro mě je to způsob, jak mluvit o sexualitě, identitě a reprodukci způsobem, který uznává, že tyhle věci jsou konstruované společností. Zapadá tedy do širší tradice takzvaného sociálního konstruktivismu v sociálních vědách. Zjednodušeně řečeno, není to tak, že se prostě narodíme jako muži nebo ženy. Muži a ženami se stáváme, což ovlivňuje právě společnost.

Já osobně bych ani nechtěla, aby měl feminismus nějakou přísně vymezenou definici genderové identity. Myslím, že bychom o tom měli debatovat a poslouchat různé názory, právě to mi přijde nesmírně zajímavé a posilující. Snažit se hledat přesně určené definice klíčových pojmů mi ale nepřijde moc produktivní ani intelektuálně svobodné.

AG: Zároveň samotná myšlenka genderu je také sociální konstrukt, který má vlastní historii. Netvrdím, že je to striktně generační, ale dostanete různé definice genderu od feministek z různých období. Starší feministky gender vnímají především jako způsob útlaku, mluví o genderovém režimu. Když tedy dnes ultrakonzervativci hovoří o tom, že jsou „proti genderu“, radikální feministka z 60. let by jim na to řekla: „Super, to já taky.“

Dnes ale diskuse vypadá jinak. Hodně lidí, které učím, se identifikuje jako nebinární. Pro ně je gender spíše o sebevyjádření, identitě, chápou ho mnohem více individualisticky. Gender pro ně už neznamená opresivní režim, ale spojují si ho se svobodou.

Čtěte také: „Už nebudeme milé a poslušné holky. Jdeme vám říct, že váš čas skončil,“ zní z polských protestů

Je to zkrátka velmi nestabilní pojem i v samotném feminismu, což antigenderisté odmítají přijmout. Podle nich Simone de Beauvoir, Judith Butler nebo Michel Foucault říkají to stejné a je to všechno čisté zlo. Nepřistupujeme k tomu proto jako k seriózní intelektuální debatě, neboť antigenderismus vychází ze záměrné dezinterpretace postmoderní a feministické teorie.

Krize rodiny, nebo systému?

V knize popisujete, že katolická církev začala brojit proti genderu už v devadesátých letech. Proč širší odpor pozorujeme až zhruba od začátku desátých let?

AG: Liberální demokracie totiž mezitím došly do bodu, kdy jsou zpochybňovány různými silami na pravici i levici. Zatímco období okolo roku 1995 se zdálo být vrcholem liberálních demokracií, dnes víme, že šlo naopak o začátek několika krizí.

EK: V knize to dáváme do souvislosti s tím, jak se v posledních 30 letech proměnilo štěpení mezi pravici a levici. Dříve se to hodně točilo okolo fungování státu nebo ekonomiky. V tom se ale ustanovil neoliberální konsensus – stát slouží jenom jako podpora volného trhu. Dnes jsou tato štěpení spojena spíše s identitou, sexualitou, reprodukcí, potraty, menšinami a tak dále.

Souvisí to také s ekonomickou krizí, která začala v roce 2008. Ta přinesla nestabilitu nejen v socioekonomické oblasti, ale také v oblasti představivosti. Jak si představujeme, že by měl celý ten údajně demokratický a ekonomický systém fungovat? Jedním z důsledků těchto nejistot je pak nástup populistické pravice po celém světě – od Trumpa přes Bolsonara až ke Kaczynskému a Orbánovi.

U liberálních komentátorů se občas setkáte s názorem, že feminismus a politika identit mohou za nástup pravicových populistů. Podle nás je to ale přesně naopak.

Když se na pravicový populismus podíváme jako na politiku strachu, potom otázky sexuality a výchovy dětí dokážou tenhle strach velmi dobře vyvolat. Obzvlášť když si uvědomíme, že žijeme v době rychlé kulturní změny. Podle nejnovějších průzkumů se až 40 % mladých Američanů identifikuje jako LGBTQ. A to je přece obrovská změna, která proběhla v rámci generace.

Takže je to kombinace všech těchto faktorů, která umožňuje antigenderovým náladám růst. Ale klíčové je podle nás propojení nábožensky i sekulárně ultrakonzervativních antigenderistů s pravicovými populisty. Právě to katapultovalo spory o gender mezi jedny z hlavních politických problémů dnešní politiky.

Vy spory ohledně genderu záměrně nevnímáte jako kulturní témata. Proč?

EK: Polovina 30letých žen v Británii nemá děti, což je historické maximum. V Polsku máme jednu z nejnižších porodností v Evropě, takže více lidí umírá, než se jich rodí. A to má velmi reálné dopady třeba na důchodový a zdravotní systém. Ten je celý postavený na tom, že tu bude víc mladých než starých lidí. Takže nejde pouze o kulturní stránku toho, že by se ženy mohly rozhodovat jinak, ale je to zásadní problém, který se týká našeho politického i ekonomického systému.

Čtěte také: Bombardování za práva žen a burky v kongresu. Jak bílé feministky podporovaly válku v Afghánistánu

U liberálních komentátorů se občas setkáte s názorem, že feminismus a politika identit mohou za nástup pravicových populistů. Podle nás je to ale přesně naopak. Konzervativci dokázali dostat na svoji stranu lidi, kteří byli nespokojeni s ekonomickými dopady neoliberalismu. A to mohli udělat zčásti proto, že liberální feminismus a liberálové přehlíželi problémy spojené s péčí a sociální politikou. Zřídkakdy se to dává do souvislosti, ale podle nás právě tato krize péče dláždí cestu antigenderismu.

Co tato krize péče znamená? A přináší konzervativní strany opravdu funkční řešení?

EK: Pandemie covidu úplně jasně ukázala, že péče není v našich zemích prioritou. Přitom jsme ale také viděli, že péče o seniory, nemocné nebo děti je naprosto klíčová pro to, aby mohly naše společnosti fungovat. Místo toho jsme pozorovali přetížené mladé matky a rodiny, kterými se nikdo příliš nezabýval.

A do tohoto společenského nastavení vstupují konzervativci se svou vizí: musíme vrátit dobu, kdy byla rodina ceněná, mohli jste se na ní spolehnout, systém díky ní fungoval, ale také jste se v ní cítili bezpečně a byli pak pevnou součástí místní komunity. V Maďarsku a Polsku to funguje obzvlášť dobře, protože konzervativní vlády zavádí takzvanou šovinistickou sociální politiku. V Polsku posílají rodinám s dětmi peníze, v Maďarsku jim stát dává bezúročné půjčky, které při určitém počtu dětí nemusí splatit.

Takže ty vlády opravdu poskytují velmi důležitou a hmatatelnou pomoc rodinám, které to potřebují. Zároveň ale spojují rodinu jakožto kulturní hodnotu s politickým systémem, který podporuje jen velmi specifický typ rodiny – tu heterosexuální, tvořenou našimi občany, a ne „těmi druhými“, migranty, Romy nebo uprchlíky. Takže je tam přítomný jak ten kulturní, tak socioekonomický aspekt.

AG: Musíme uznat, že oni opravdu dělají to, co říkají. Skutečně přerozdělují peníze rodinám s dětmi. Když se na to navíc podívám z pohledu kulturních studií, tak vypráví velmi dobré příběhy a ukazují k nim velmi silné obrazy. Děti s čárovými kódy v nákupním košíku. Vaše dítě adoptované párem gayů. Nešťastná žena, která zestárla a zůstala bezdětná. Přitom to zapadá do dlouhé tradice melodramatu jako žánru, kam můžeme zařadit všechny ty filmy, které vás mají rozbrečet.

Můj oblíbený příklad z knihy je plakát, na kterém jsou Lenin, Marx a mezi nimi pár gayů.

AG: Ano, mnohdy je to opravdu zábavné. Proto bývá reakce levice často ironická, což je samozřejmě vtipná, ale zároveň nedostatečná odpověď. Konzervativci totiž spustili dva velmi důležité kulturní narativy, které fungovaly v minulosti – konkrétně ve 30. letech. Proto někteří lidé argumentují, že bychom tomu neměli říkat populismus, ale fašismus. První z těchto interpretací je morální panika, která zahrnuje to unášení a převýchovu dětí. Dřív se to vztahovalo na Židy a vedlo to k pogromům.

Druhým narativem jsou konspirační teorie. Podle nich existují neuvěřitelně mocné a utajené skupiny, které pro nás představují nebezpečí. Proto jsou konspirace tak lákavé – dávají lidem pocit, že vědí, odkud nebezpečí přichází, a díky tomu se mu mohou bránit. Není proto náhoda, že antigenderové narativy dobře zapadají do jiných konspiračních teorií, teď třeba těch antivakcinačních. Nedávno začala v Polsku kolovat teorie, podle níž očkování udělá z mužů gaye. To samozřejmě neznamená, že by to říkali všichni antigenderisté – například vlivný polský think-tank Ordo Iuris si dává velmi dobrý pozor na to, aby konspirační teorie explicitně nezmiňoval.

V zemích, kde vládnou pravicoví populisté, dostávají antigenderové a podobné organizace značné prostředky ze státních peněz.

Důležité je, že konspirace dobře fungují dohromady se sociální politikou, o které mluvila Elżbieta. Je mi jasné, že já teď možná zním jako konspirátorka. Ale my to nevidíme jako spiknutí pár lidí ve Vatikánu, pro nás je to širší sociální jev, který levice dlouho přehlížela. Zčásti proto, že ty věci zkrátka zní divně a okrajově. Mnoho akademiků si také dlouho myslelo, že je to záležitost východní Evropy. Nám se ale, myslím, podařilo poměrně dobře ukázat, že je to globální fenomén propojený s tím, co se děje ve Francii nebo v Brazílii.

Konzervativci všech zemí, spojte se!

Jeden ze zásadních poznatků z celé knihy pro mě byl, že odpor proti genderu není nějaká spontánní reakce „obyčejných lidí“, ale proces poháněný konkrétními aktéry s konkrétní politickou agendou. Kdo jsou tito aktéři?

EK: Pokud bychom chtěli najít jeden zdroj, byla by to samozřejmě katolická církev. Ale kromě ní tu dnes máme spoustu jiných aktérů, kteří mají často globální dosah a mohli bychom je označit za zástupce „iliberální občanské společnosti“. Jde o neziskové organizace, které prosazují vidění světa, které je proti právům menšin, individuálním svobodám, ženským právům a tak dál.

Největší smysl dává mapovat je podle konkrétních míst a období, ve kterých vznikly, uvedu tedy pár příkladů. Jedna z nejstarších je TFP (Tradice, Rodina Majetek), která vznikla v 60. letech v Latinské Americe jako fundamentalistická organizace reagující na tehdejší změny v katolické církvi. Její členové jsou také velmi neoliberální a antikomunističtí. Z Jižní Ameriky se rozšířili do Evropy, například ve Francii proti nim bylo zahájeno soudní řízení a byli označení za sektu. V Polsku je klíčovým hráčem konzervativní institut Ordo Iuris, který má také vazby na TFP a usiluje třeba o úplný zákaz potratů nebo omezení rozvodů.

Čtěte také: Problémy v katolickém ráji. Polský konzervativní think-tank čelí skandálu kvůli nevěře

Zajímavý příklad najdeme ve Španělsku, kde existuje propojení ultrakonzervativní strany Vox s neziskovou organizací CitizenGo. Ta má dnes web v 17 jazycích, je velmi aktivní i v Africe. Na konzervativní straně politického spektra zavádí jinde poměrně známý model: Fungují online, mobilizují lidi skrze petice, získávají podporu od drobných dárců a dokážou střídat témata podle toho, co zrovna rezonuje ve veřejné debatě. Nejde tedy o nějaké staré praktiky používané katolickou církví, jsou velmi mediálně zdatní. A když je potřeba, umí se vyhnout náboženskému jazyku. Takže třeba francouzská La Manif Pour Tous je velmi sekulární organizací a musíte chvíli pátrat, abyste se dostali k jejím ortodoxně katolickým kořenům. Ale na veřejnosti nemluví o Bohu, místo toho mluví o lidských právech. Těmi ale ve skutečnosti myslí práva plodu.

Taková činnost musí stát spoustu peněz. Kdo tyto organizace financuje?

EK: Pro nás jako akademičky je tohle těžké vystopovat, to je úkol pro investigativní novinářky a novináře, kteří na tom už nějakou dobu pracují. Díky nim máme alespoň hrubou představu. Určitě je v tom spousta amerických peněz, nějaké peníze zase přicházejí z Ruska. Někteří zakladatelé jsou miliardáři z Latinské Ameriky. Zároveň je třeba mít na paměti, že i finanční struktury se v průběhu času mění.

Ukazuje to příklad z Polska, o kterém jsme si dlouho mysleli, že funguje v modelu typickém pro východoevropské neziskové organizace z 90. let – tedy primárně jako příjemce peněz z centra. Ale podle nejnovějších zjištění se právě samo Polsko tím centrem stává. Mezinárodní tým novinářů odhalil, že mezi lety 2009 a 2019 poslala Asociace Piotra Skargy (organizace spojená s TFP, která založila Ordo Iuris) miliony eur francouzské pobočce. Podařilo se jim totiž získat spoustu peněz od malých dárců – především starších žen.

AG: Ta zjištění jsou zajímavá, protože tyto ženy si kupovaly náboženské předměty jako růžence nebo svaté obrázky v domnění, že podporují církevní organizaci. Ale institucionální církev přitom nemá zrovna TFP vůbec v lásce. TFP se totiž vymezovala vůči oficiální linii církve už v 60. letech a už vůbec se jim nelíbí to, co dělá současný papež. Takže by bylo chybou si myslet, že za všechno může Vatikán. Někteří naši přátelé, kteří víc vidí do katolické církve, by vám dokonce řekli, že k pochopení je potřeba rozumět sporu uvnitř církve.

Čtěte také: Statisíce pedofilních zločinů po celém světě otřásají církví, papež František chystá rozsáhlé reformy

EK: Kromě malých dárců nesmíme zapomínat ani na to, že v zemích, kde vládnou pravicoví populisté, dostávají tyto organizace značné prostředky ze státních peněz na podporu občanské společnosti. Samozřejmě pokud zůstanou loajální a spolupracují s vládnoucí stranou. Celá ta finanční stránka je tedy velmi složitá. Nedá se tedy říct, že by tady celé antigenderové hnutí platil jenom Putin. Samozřejmě, že něco platí, ale není zdaleka sám a určitě není zdrojem toho problému.

Probíhá mezi antigenderovými organizacemi nějaká spolupráce?

EK: Chtěla jsem zmínit ještě jednu organizaci, WCF (Světový kongres rodin), která vznikla v USA v roce 1997. Od začátku měla silné vazby s Ruskem i dalšími zeměmi a dnes se z ní stal uzel, který propojuje ultrakonzervativní neziskovky se stranami krajní pravice – a to i na úrovni Evropského parlamentu. V roce 2019 uspořádal WCF velký summit ve Veroně, kde byla všechna tato propojení hezky vidět – rukama si tam třásli ředitelka konzervativního think-tanku z Nigérie, italský politik Matteo Salvini, velcí lobbisté, pár zombie aristokratů, zástupci církví…

AG: Tady je třeba zdůraznit to množné číslo, zdaleka nejde jen o katolickou církev. Velmi důležité jsou vazby jak na americké evangelikály, tak na ruskou pravoslavnou církev. Pozorujeme tady podobný proces, který známe z kulturních válek na konci 70. let v USA. Pro úspěch Ronalda Reagana byla tehdy velmi důležitá postava katolické konzervativní aktivistky Phyllis Schlafly. Její úspěch nespočíval v tom, že by přesvědčovala lidi ke katolictví, ale dokázala sjednotit katolíky a evangelikály na tématu potratů.

Americké ultrakonzervativní think-tanky tak slouží jako zdroje know-how. Intelektuální zdroje můžeme v USA vystopovat do 70. let, ale katolická církev tenhle slovník přejímá zhruba v polovině 90. let a začíná se soustředit přímo na termín gender.

Jak přesvědčit papeže

Proč katolická církev přejala rétoriku amerických evangelikálů zrovna v této době?

AG: Musíme si uvědomit, že lidská práva ne vždy zahrnovala také práva žen. Právě v polovině 90. let zažívá svůj vrchol slogan „Ženská práva jsou lidská práva“. Takže církev reaguje na to, že se práva žen začínají v komplexnější formě prosazovat do lidskoprávní agendy.

OSN na tohle téma pořádalo v letech 1995 a 1997 velké konference a globální feministické kruhy tehdy prosazovaly právě termín gender. Feminismus se zároveň v té době začal stávat součástí státních aparátů v zemích západní Evropy, takže delegace na těchto konferencích byly velmi dobře organizované. Kromě nich tam ale cestovaly i katolické delegace. Ty rozpoznaly vývoj a rozhodly se s ním bojovat tím, že zaútočily přímo na slovo gender, což byla taktika známá z USA 80. let. Tento útok dokázala velmi dobře zformulovat americká ultrakonzervativní katolická novinářka Dale O’Leary, jejíž pamflet o pekingské konferenci OSN si údajně přečetl sám papež Jan Pavel II. a byl tím hluboce zasažen.

Co se tam dočetl tak skandálního?

AG: O’Leary tam píše, že organizace jako OSN kontrolují radikální feministky, které – proti zdravému rozumu a realitě ženských životů – útočí na mateřství, rodinu a představují nebezpečí pro děti. Proto musíme odmítnout gender a držet se přirozenosti. Tady je velmi zajímavé pozorovat, jak snadno se v této argumentaci přeskakuje mezi přírodními vědami a Bohem. Feminismus a gender jsou buď proti přírodě ve smyslu biologie, nebo proti přírodě ve smyslu přirozenosti a boží vůle. A můžete to libovolně střídat podle toho, ke komu mluvíte. Ale v jádru zůstává představa, že koncept genderu jde proti přírodě a je to něco perverzního.

Takže to jsou kořeny, ale proč to tak dobře funguje? Myslím, že lidé se zkrátka bojí té možnosti, že by role muže a ženy nebyly zcela předurčené přírodou. Ta myšlenka je opravdu znepokojující. Většina lidí totiž vyrůstá v tom, že je to celé o biologii. Vzpomínám si, že když jsem s tou myšlenkou nepředurčenosti mužských a ženských rolí přírodou byla jako studentka konfrontována, řekla jsem si „wow, to je zajímavé, o tom jsem nikdy nepřemýšlela“. A když se o tom dozvíte, tak vás to buď fascinuje, nebo vyděsí. U svých studentů či studentek vídám oba typy reakcí.

Potřebujeme populistický feminismus

Ačkoliv je odpor k genderu globálním jevem, ve východní Evropě na sebe bere specifickou podobu. Jak to vypadá?

AG: Podle antigenderového příběhu tu na rozdíl od Západu nikdy nezakořenil takzvaný kulturní marxismus, takže východní Evropa je klíčovým politickým bojištěm. V některých verzích antigenderismu je proto zdrojem naděje Rusko, kde jsou muži ještě muži, ženy zůstávají ženami a neproběhla tam perverzní degenerace jako na Západě.

EK: Polsko, nebo východní Evropa obecně, se v tomto narativu stává spasitelem Západu. Už to nejsme my, kteří musejí být zachráněni nebo dohánět Západ. Teď naopak my zachráníme Západ před jeho vlastní dekadencí, a tím znovu získáme naši suverenitu, hrdost a vlastní hodnotu. Myslím, že na emocionální úrovni tohle rezonuje s velmi širokou skupinou lidí.

AG: Tento rozměr podle mě může fungovat i v zemích jako Česko, kde tolik nedává smysl náboženský antigenderismus. Gender může být vnímán jako další způsob, kterým nás chce Evropská unie ponižovat, takže musíme být konzervativní, abychom si zachovali svou důstojnost.

V knize popisujete zvláštní typ vztahu mezi pravicovými populistickými stranami a antigenderovými organizacemi – v Polsku tuhle symbiózu tvoří vládnoucí Právo a Spravedlnost a institut Ordo Iuris. Jak to vypadá a proč tak dobře funguje?

EK: Říkáme tomu oportunistická synergie. Je to vzájemná dynamika, která funguje ideologicky, prakticky i finančně. Na úrovni ideologie jde o perfektní kombinaci. Ten antigenderový příběh je totiž v jádru také populistický, i on pracuje s morálním rozdělením na lid a elitu, kterou v jeho případě představují feministky ovládající mezinárodní instituce. Pravicoví populisté mohou díky tomuhle příběhu rozšířit svůj projekt. Samotný populismus je totiž ideologicky chudý, a proto na sebe navazuje jiné, robustnější ideologické projekty. A ten antigenderový může být jedním z nich.

Funguje to dohromady i organizačně. Například v Polsku pozorujeme proces výměny elit – pravicoví populisté nově obsazují instituce svými lidmi. Tyto pozice mohou zastávat právě zástupci antigenderových organizací.

Populistický feminismus radikálně mění pojetí demokracie.

AG: V podstatě to probíhá tak, že antigenderisté dodají dobrý příběh a výměnou za něj dostanou mocenské pozice a peníze na fungování svých organizací. Ten vztah je velmi fluidní, proto jsme se chtěli vyhnout sousloví politické koalice, které zní velmi formálně a pevně. A tak jsme přišli s novým termínem – oportunistická synergie.

Předkládaný příběh funguje tak dobře i proto, že rodina je přece hezká věc. Je mnohem snadnější dostat vaše myšlenky do mainstreamu, když tvrdíte, že bráníte rodinu, než kdybyste třeba říkal, že nenávidíte Židy. Většina odborníků se tak dnes shoduje na tom, že útoky na gender jsou způsobem, jak dostat do mainstreamu právě radikálně pravicovou agendu.

V knize popisujete, jak si konzervativci osvojili „liberální“ techniky – zakládají neziskovky, mluví jazykem lidských práv, lobbují u strategicky vytipovaných politiků. Vy jako odpověď navrhujete populistický feminismus. Co si pod tím máme představit?

EK: Chápeme ho jako novou vlnu feministické identity, která se zformovala v hnutích jako Ni Una Menos v Argentině nebo během takzvaného Černého protestu v Polsku. Je to reakce na ultrakonzervativní nacionalisty. Také pracuje s populistickým rámcem „my versus oni“, ale jako lid si představuje ženy a jako zkorumpované elity vykresluje ultrakonzervativce, kteří zhoršují naše životy protiženskou a protimenšinovou politikou. Tím pravicovým populistům bere jejich hlavní zbraň. Zejména v zemích jako Polsko nebo Maďarsko jsou ti ultrakonzervativci skutečně v elitních mocenských pozicích a populistický feminismus tak vlastně poukazuje na to, že král je nahý.

Za zásadní považuju také to, že populistický feminismus radikálně mění pojetí demokracie. Chápe ji jako rovnostářskou, inkluzivní a založenou na sociální solidaritě. Právě tohle je podle mě jediný způsob jak oponovat pravicovému populismu. Ten totiž stojí do velké míry na tom, že slibuje jakési znovuoživení demokracie. Provádí to tak, že nabízí určitou úroveň solidarity a ekonomické bezpečnosti, ale za cenu odmítání pluralismu a vyloučení velké části společnosti. Populistický feminismus nám ale dává možnost, jak si demokracii představit jinak a lépe.

AG: Populistický feminismus dělá to, co předtím žádné jiné levicové hnutí nedělalo – spojuje gender s „velkou politikou“. Proto se snažíme o to, aby naše kniha byla vnímána nejen jako součást debaty o feminismu a antifeminismu, ale také v debatě o samotné demokracii. Gender je totiž opravdu politický nástroj, který může změnit kurz historie. Pravice to pochopila a staví okolo něj celou armádu. Levice jej zatím v tomhle ohledu paradoxně spíš přehlížela.

Podívejte se také na naši reportáž z Polska o protestech proti zákazu potratů: