Zprávy o tom, že se Elon Musk stane jediným vlastníkem Twitteru, vyvolaly bouřlivé reakce. V nákupu za 44 miliard dolarů přitom podle nového majitele vůbec nejde o peníze, ale o svobodu slova. Před podobnou rétorikou je třeba být na pozoru, ale zároveň nesmíme zapomínat, že nejbohatší pozemšťan není jediným problémem dnešního internetu.
Odpočívej v pokoji, Twittere. Toto slovní spojení, respektive jeho zkratka #RIPTwitter, se v pondělí stalo jedním z nejoblíbenějších hashtagů na této sociální síti. Důvod byl prostý – vedení firmy souhlasilo s tím, aby se novým majitelem stal Elon Musk.
„Každý příspěvek, který sem přidáte, je obsah zdarma, který obohacuje jednoho člověka,“ napsala aktivistka Amy Siskind v tweetu, podle kterého zvažuje úplné opuštění platformy. Její názor ale nesdíleli zdaleka všichni.
Ekonomika mě vůbec nezajímá. Twitter je náměstí, na němž se probírají zásadní témata lidstva. Základem demokracie je svoboda slova.
Sám Musk Twitter s oblibou používá a je na něm nesmírně populární. Nebo možná přesněji – virální. Ať už si o výzvách Vladmira Putina k pěstnímu souboji o Ukrajinu, memech s Adolfem Hitlerem, manipulováním s cenami akcií Tesly nebo zkrátka jen infantilních vtipech myslíte cokoliv, mnoho z jeho 85 milionů followerů – spolu s částí republikánských politiků – zprávy o akvizici oslavovala jako vítězství svobody slova.
Ještě předtím, než se dostaneme ke zhodnocení záměrů nejbohatšího muže planety a možné budoucnosti Twitteru, zastavme se u části, na kterou se u Muska překvapivě často zapomíná – financí.
Peníze na prvním, nebo posledním místě?
Zakladatele Tesly totiž jeho oblíbená sociální síť přišla za 44 miliard dolarů. Na první pohled horentní suma, která odpovídá příjmům české Škodovky za poslední dva roky nebo třeba součtu loňského HDP Estonska a Malty, nevypadá tak monstrózně při srovnání s cenami jiných velkých akvizic. Jen v minulé dekádě proběhlo přes 30 vlastnických změn, které byly dražší než Muskův nákup.
Pokud ale zůstaneme v rybníčku sociálních sítí, akvizice opět dostává punc výjimečnosti. Doposud nejdražší nákup WhatsAppu Facebookem totiž vyšel v roce 2014 na „pouhých“ 22 miliard dolarů.
Čtěte také: Přichází technopolární svět: Jak digitální giganti změní globální řád
Možná ještě neobvyklejší je povaha transakce. Většina nákupů v podobném měřítku probíhá tak, že akcie odkoupené firmy zůstávají obchodované na burze. To ale po Muskově převzetí o Twitteru platit nebude. V praxi to znamená omezený dohled regulátorů a od akciových trhů menší tlak na růst, na druhou stranu ale přechod na soukromou společnost znesnadňuje získávání finančních prostředků. Dalším specifikem je povaha nákupu – převzetí Twitteru bude největší transakcí, kterou provede jedna osoba, nikoliv firma.
Jinak probíhá i samotné financování. Zatímco standardně si nakupující u podobných akvizic většinu prostředků půjčí u bank a zbytek pokryje z vlastních zdrojů, Musk postupuje přesně naopak. V důsledku toho pro něj bude mnohem složitější začít na Twitteru vydělávat. „Zdá se to být v souladu s tím, co říká,“ komentoval nákup pro Reuters profesor z Kolumbijské univerzity Eric Talley.
Co tedy Elon Musk říká?
Seznamte se, rasistický oligarcha
„Ekonomika mě vůbec nezajímá,“ prohlásil Musk o své motivaci během rozhovoru pro platformu TED. Svoji koupi Twitteru považuje za „extrémně důležitou pro budoucnost civilizace“, o sociální síti mluví jako o náměstí, na kterém se probírají zásadní témata lidstva, a zdůrazňuje, že základem demokracie je právě svoboda slova.
Jakkoliv chvályhodně mohou znít Muskovy motivace, čtenářstvu ze střední a východní Evropy budou asi připadat nepříjemně povědomé. Když v roce 2013 Andrej Babiš kupoval vydavatelství Mafra, zdůvodňoval jej mimo jiné tím, že dává novinám „možnost psát pravdu“. Na rozdíl od Muska ale také trval na tom, že jde o finanční investici.
Obzvlášť pozorně bychom měli naslouchat Afroameričanům, kteří se obávají konce ,černého Twitteru‘ a mají pro to dobré důvody.
V souvislosti s ruskou invazí na Ukrajinu se poměrně rychle vžilo označovat ruské podnikatele jako oligarchy – se zdůvodněním, že díky své ekonomické moci mají vliv i na tu politickou, čímž udržují Putinův režim.
Pokud přijmeme argumentaci samotného Muska, spadal by do této definice i on sám. Otevřeně přiznává, že využívá svoje ekonomické postavení k tomu, aby ovlivňoval podobu instituce, která je podle něj zásadním prvkem demokratické (a tedy politické) diskuse. Navíc to neprovádí v rámci větší či menší východoevropské země, ale rovnou celého světa. Je tedy na místě mluvit o Muskovi jako o globálním oligarchovi? Ano i ne.
Velká část hlasů, která nákup kritizuje, se soustředí na Muska jako osobu. To je ve spoustě případů pochopitelné. Obzvlášť pozorně bychom měli naslouchat Afroameričanům, kteří se obávají konce „černého Twitteru“ a mají pro to dobré důvody.
Čtěte také: Opravdový důvod, proč nechal Elon Musk rozhodnout Twitter o prodeji svých akcií Tesly
Loni na podzim dal obvodní soud za pravdu bývalému zaměstnanci Tesly, který ve firmě zažíval obtěžování a diskriminaci kvůli své barvě pleti. V únoru začal další soudní proces, který vychází ze stížností stovek afroamerických zaměstnanců. Podle nich jsou rasistické urážky v Muskově firmě na denním pořádku, práce v továrně je rasově segregovaná, přičemž manažeři nazývají oblasti s afroamerickými pracovníky „plantážemi“. Vedle toho čelí Tesla žalobám od několika žen za přehlížení sexuální obtěžování ze strany nadřízených.
Z twitterového bláta do facebookové louže
Oprávněná kritika Muskovy osoby by nám ale neměla zakrýt širší panorama, které nepřináší o moc veselejší výhled. V úvodu zmíněná Siskind působí vyloženě směšně, když kritizuje koncentraci zisku a moci v rukou jednoho člověka a odchází přitom na Facebook.
Jeho akcie se sice obchodují na burze, ale ne všechny dávají vlastníkům stejný podíl na rozhodování. To v praxi závisí na osobě Marka Zuckerberga, jehož řízení bývá označováno jako „diktátorské“, přičemž sám zakladatel Facebooku přiznává, že „kdyby neměl nad firmou úplnou kontrolu, byl by už několikrát vyhozen“.
Idealizovat bychom si ale neměli ani jiné sociální sítě – jako třeba právě Twitter v dosavadní podobě a vlastnické struktuře. Jedním z nejožehavějších témat spojených s Muskovým převzetím je přístup k regulaci obsahu. Vzhledem k tomu, že se nový majitel Twitteru označuje za „absolutistu svobody slova“, jsou obavy samozřejmě na místě. „O tom, jak Twitter přistupuje k moderaci obsahu, toho už teď víme velmi málo,“ upozorňuje mediální teoretik Ethan Zuckerman.
Okay, like virtually everyone else who studies social media, I'm fascinated by @elonmusk's takeover of Twitter. Let me say upfront: I have no idea what Twitter will be like under Elon's leadership and neither do you. But that's the point.
— Ethan Zuckerman (@EthanZ) April 25, 2022
Viditelnost nenávistných projevů, různé formy digitálního obtěžování nebo dezinformace o očkování či válečných konfliktech jsou extrémně složitými tématy, ve kterých se proplétá celá řada zásadních problémů a hrozeb dneška. Právě proto by se o podobě našeho online prostoru měla vést široká demokratická debata, která by vzhledem k povaze internetu měla probíhat ideálně na globální úrovni.
Zásadní rozhodnutí, která ovlivňují stovky milionů uživatelů po celém světě, ale dnes provádí buď manažeři v kalifornských kancelářích, nebo akcionáři v zasedacích místnostech na newyorské Wall Street.
Čtěte také: Zkrotíme Facebook i Twitter? Evropská unie přichází s novými recepty na digitální platformy
Pokud se z těchto míst rozhodování přesune do obýváku Elona Muska, principálně to představuje zhoršení, ale v nikterak zásadním měřítku. Muska tedy můžeme označovat za globálního oligarchu, ale pokud chceme být fér, měli bychom tak říkat i Zuckerbergovi, Bezosovi, Gatesovi a dalším členům miliardářského klubu.
Svoboda slova končí tam, kde začíná moje firma
Na konkrétní změny si budeme muset počkat minimálně šest měsíců, během kterých bude firma přecházet do rukou nového vlastníka. Cokoliv předvídat je nesmírně obtížné – už jen proto, že Musk má za sebou dlouhý seznam pompézních slibů, které nakonec nesplnil.
Zatímco tlačítko na úpravu tweetů by pro Muska asi neměl být problém, převést algoritmus obří sociální sítě na open-source může být složitější. Snaha o větší transparenci těchto algoritmů patří mezi dlouhodobé cíle aktivistů i regulátorů, v případě implementace by se tedy jednalo o přelomový krok směrem k lepšímu.
Zástupci Tesly neúspěšně prosili čínské státní úředníky, aby cenzurovali negativní komentáře na adresu americké automobilky
Skeptičtější hlasy ale varují, že rétorika o transparentnosti a svobodě slova je tím typem slibů, které je obtížné dodržet. „Každý CEO sociální sítě začínal s podobnou vizí. Ale komplexita spojená s doporučovacími algoritmy v gigantickém měřítku dovedla společnosti jako Facebook nebo Twitter do bodu, kdy ani jejich inženýři nevědí, jak přesně fungují,“ říká v podcastu deníku Washnigton Post novinářka Nitasha Tiku.
Za zmínku také stojí Muskův přístup k (ne)cenzurování. Ačkoliv miliardář doufá, že „jeho nejhorší kritici na platformě zůstanou, protože to je svoboda slova“, pohled do Muskovy minulosti maluje jiný obrázek.
I hope that even my worst critics remain on Twitter, because that is what free speech means
— Elon Musk (@elonmusk) April 25, 2022
V březnu Tesla propustila svého operátora Johna Bernala poté, co ve svém vlogu ukázal nedostatky samořídicích funkcí jejich automobilů. Před třemi lety si Musk najal detektivy a hackery, aby získali informace a šířili dezinformace o whistleblowerovi, který upozornil na problémy se standardy ohledně ochrany životního prostředí v továrnách jeho automobilky. Vedle toho asi nepřekvapí, že Muskova svoboda slova se nevztahuje na snahy o založení odborů v jeho firmách, i když právo na zaměstnaneckou organizaci na pracovišti patří mezi základní lidská práva.
Zdaleka nejzábavnějším (zároveň také nejděsivějším) pokrytectvím Muska, který rád používá libertariánskou rétoriku, je působení Tesly v Číně. Zástupci firmy totiž neúspěšně prosili tamní státní úředníky, aby cenzurovali negativní komentáře na adresu americké automobilky.
Elon Musk, nebo Karel Janeček?
Kromě mezery mezi Muskovými slovy a činy by ale měly přinejmenším nadzdvižená obočí vyvolávat i jeho úvahy na toto téma. „Pravidla sociální sítě jsou dobrá, pokud je 10 % levice a 10 % pravice stejně nespokojených,“ napsal na svůj Twitter. Představa, že nespokojenost se dá přesně změřit a porovnat, natožpak nastavit taková pravidla, která zajistí přesnou matematickou rovnováhu, jsou v optimistickém scénáři naivní, v pesimistickém nebezpečná.
I tento aspekt Muskova pohledu na svět je v Česku dobře známý. Miliardáře se spasitelským komplexem, který přichází s geniálním matematickým řešením politiky a miluje svobodu slova, mohli čeští diváci vidět a slyšet naposledy v prosinci při předávání cen Český slavík. Byl jím Karel Janeček. Ten si mimochodem anketu a s ní hlavní vysílací čas také koupil.
Posledním aspektem, který při Muskově převzetí není radno podceňovat a jímž se liší třeba právě od Janečka, je jeho fanouškovská základna. Miliony lidí v něm vidí geniálního podnikatele a ultimátní vzor hodný následování. „V podstatě všechno, co nadchne jeho, nadchne i jeho fanoušky,“ upozorňuje technologický novinář Casey Newton.
Nacházíme se tak v paradoxní situaci. Majetkové nerovnosti mezi nejbohatší elitou a zbytkem jsou největší v historii lidstva, ale nejbohatší člověk na světě možná nikdy předtím neměl tak velkou a oddanou kohortu podporovatelů. Těm za to servíruje vtipy, ve kterých si utahuje z jiných miliardářů za jejich vzhled.
Elon Musk tvrdí, že kupuje Twitter, aby řešil zásadní problémy lidstva, což je v době klimatické krize a hrozby jaderné války určitě potřeba. Jak tomu pomůže sociální síť, na kterou budou moct Muskovi fanoušci psát rasistické vtipy, není jasné.
Jeho počínání tak ze všeho nejvíce připomíná klauna, který na pódiu Titanicu dělá za každou cenu zábavu – až do poslední chvíle, kdy už se není čemu smát (zatímco má samozřejmě rezervované místo v záchranném člunu). Při pohledu z Česka působí celá scéna ještě tragičtěji zejména proto, že jsme tolik z jeho triků – v menším měřítku od Babišů a Janečků – už viděli.
