Opusťte domovy, jste terč. Češka popisuje ostřelování Libanonu

„Je dobře, že odjíždíš. Aspoň budeš mít víc prostoru pro sebe,“ radí mi můj libanonský kamarád, když přemýšlím, co dělat dál.

„Když zůstaneš tady, budeš fungovat jenom na režimu pro přežití. Řešit jen to, co je dnes, ne co bude zítra. Každou minutu budeš kontrolovat zprávy. Nebudeš schopná být tvůrčí, nebudeš se soustředit. To mně na válce vadí nejvíc. Jsi jen zavřená doma a čekáš.“ 

Otázku, zda odjet či zůstat, však neřeším jen já. Je dilematem mnoha Libanonců.

„Kdybych neměla malého kluka, určitě bych tu zůstala s rodinou. Ale nejvíc se bojím o své dítě. Nenechá mě to spát,“ popisuje mi své obavy jedna známá v tripoliské kavárně.

„A pak přemýšlím, jak s ním odjet? Cesta na letiště není bezpečná. Nabízí se cesta autobusem do Ammánu, ale ta vede přes Sýrii. To je jak z bláta do louže,“ konstatuje.

Všichni říkají, že sever je bezpečný. Na jak dlouho?

Tady na severu se alespoň cítí o něco bezpečněji. I já se proto rozhodla opustit svůj byt v Bejrútu. Odjet na sever země mi v tu chvíli připadalo jako nejlepší řešení. Všichni říkají, že sever je bezpečný, ale na jak dlouho?

V pondělí 23. září zahájil Izrael masivní útoky po celém Libanonu, jaké jsme neviděli od začátku celého konfliktu. Během čtyřiadvaceti hodin bylo podle libanonského ministerstva zdravotnictví zabito 492 lidí a skoro 2000 zraněno.

Obyvatelé jižního Libanonu a bejrútského předměstí začali dostávat zprávy od neznámého čísla nařizující jim co nejdříve opustit své domovy, které se staly izraelskými terči.

Vznikla panika: tisíce lidí z jihu začaly hromadně prchat po přímořské hlavní silnici do okolních měst na sever. I obyvatelé Bejrútu se začali bát a cítit, že válka už je za jejich dveřmi.

Dostávám desítky zpráv od svých známých, zda už také odjíždím a jak jsem se rozhodla. Ulice jsou ucpané, dopravní zácpy nemají obdoby. Dnes rozhodně nikam nejedu a počkám, až se situace uklidní.

Týden před eskalací

Že k útokům dojde, očekávali všichni. Nikdo ale nebyl připraven na takovou intenzitu a eskalaci.

Už v průběhu minulého týdne se napětí pomalu kumulovalo a v obyvatelích začal narůstat pocit tísně. Začalo to výbuchy pagerů, další den přišly exploze vysílaček. Už to byl pro mnohé šok.

Útok cílený na členy Hizballáhu si vyžádal desítky mrtvých a tisíce zraněných, zejména v oblasti hlavy a očí. Taková komunikační zařízení může mít v ruce každý druhý, ne nutně člen Hizballáhu – a i kdyby ano, na takového člověka můžete narazit v supermarketu, v nemocnici, na parkovišti, kdekoli.

Čtěte také: Bylo to jako v Black Mirror, lidé padali v kalužích krve

Výbuch tak ohrozil i civilní obyvatelstvo. Lidé začali být paranoidní a bát se svých vlastních chytrých telefonů a laptopů.

Volá mi přítel a hystericky se ptá, kde jsem. Když odpovídám, že doma s nějakým cizím pánem, který mi instaluje internet, hned mě úkoluje, ať pán vyhodí vysílačku z okna. Žádnou naštěstí neměl.

To byla středa 19. září. Ve čtvrtek má Hassan Nasralláh v reakci na exploze veřejný projev, během kterého začnou izraelské stíhačky v nízké vzdálenosti přelétávat nad Bejrútem a vytvářet rázové vlny.

Jejich prolomení rychlosti zvuku v člověku vyvolá pocit, že pár metrů od něj dopadla bomba. Zrovna jsem ležela v posteli, když jsem uslyšela obrovskou ránu. Znělo to, jako by něco bouchlo hned o ulici vedle.

Po chvíli opět. Už bombardují Bejrút? O to horší jsou rázové vlny pro místní, kteří takové situace zažívají posledních deset, dvacet let. U mé libanonské kamarádky vyvolaly stíhačky panickou ataku.

Kam asi jedou

V pátek 27. září opouštím byt v Bejrútu a vydávám se více na sever. Jdu do čtvrti Cola v centru města, kde se to autobusy jen hemží, a snažím se najít svůj minivan, který mě odveze do Tripolisu. Colu bude Izrael ostřelovat o pár dnů později.

Pobřežní cesta z Bejrútu je jediná, která vede z jižní části země až na sever do Tripolisu. Protíná tak všechna pobřežní města a je libanonskou tepnou.

Je nádherná. Mohu po ní jet klidně po tisící a vždy musím vystrčit hlavu z okénka a dívat se okolo, na moře a hory.

Vždy z toho mám takovou dětskou radost, jako bych v Libanonu byla poprvé. Dnes je to ale jiné. Žaludek se mi stáhl do velikosti hrozinky, nervózně koukám ven a pozoruji, jestli v dálce nezahlédnu hustý dým nebo cokoli připomínající výbuch.

Celou cestu úzkostně naslouchám každému zvuku jednotlivých aut, která nás předjíždějí. Zvuky motoru, výfuku, houkajících záchranek – kam asi teď jedou?

Najednou všichni v autobuse vytahují telefony, na kterých jsou vidět videa obrovské exploze. Jde o další výbuch v Dáhíje, jižním předměstí Bejrútu. Od předešlých se ale liší – je zatím nejsilnější. Otřásl celým městem.

Taky jsi to slyšela? Byla to rána jako kráva.

Domy se chvěly, všichni obyvatelé Bejrútu a okolí slyšeli ohromnou dunivou ránu. Nikdo v tu chvíli nevěděl, co se děje. „Taky jsi to slyšela? Byla to rána jako kráva. Znělo to jako by někdo dělal party a pořádně zesílil basy,“ píše mi kamarádka, která je od Bejrútu dvacet kilometrů daleko.

Následující den se potvrdily domněnky, že Hasan Nasralláh, lídr Hizballáhu, byl během pátečního výbuchu zabit.

Dáhíja je oblast silně obydlená šíitskými muslimy, od křesťanské čtvrti Ašrafíja vzdálená pouhých šest kilometrů. Neustálé výbuchy jdou slyšet i tam.

Častá fráze, že v Ašrafíje se bát nemusíš, protože na křesťanskou čtvrť by Izrael nikdy nezaútočil, už přestává být samozřejmostí.

„Největší strach mám z toho, že čtvrti, které jsme doteď považovali za bezpečné, brzy bezpečnými nebudou. Pokud je ztratíme, bude to o dost těžší,“ popisuje svou frustraci Ahmad pracující jako koordinátor jazykového institutu v Bejrútu.

Od začátku války však našel novou kariéru: dělá teď fixera pro řeckou národní televizi ERT. „Pokud bych pracoval jen v jazykovém institutu, cítil bych se morálně špatně,“ přiznává.

Novou práci si užívá, naplňuje ho a chce se v oboru zlepšovat. Proto odjezd ze země zatím nezvažuje. Sužuje ho ale strach.

„Bojím se o svoji budoucnost. Musíme si zvyknout na novou realitu a smířit se s tím, že jsme teď ve válce,“ konstatuje Ahmad.

Nespravedlnost života ve strachu

Válka s Izraelem se netýká pouze Hizballáhu nebo šíitského obyvatelstva – týká se každého a ohrožuje tak všechny obyvatele Libanonu.

Izrael postupně začal své útoky rozšiřovat na rezidenční budovy v centru Bejrútu, znovu s tradičním tvrzením, že musí zlikvidovat další bojovníky Hizballáhu.

Dále byla bombardována rezidenční budova stojící hned vedle cesty na letiště a zdravotní středisko Hizballáhu v oblasti Bašúra, která je vzdálená jen pár metrů od libanonského parlamentu a je i nedaleko mojí univerzity.

„Bojím se hlavně o svého tatínka, který musí každý den jezdit na letiště, kde pracuje jako inženýr,“ popisuje svůj strach Sandra, zdravotní sestřička v bejrútské nemocnici Geitawi.