Hned tři teroristické útoky během jednoho týdne otřásly koncem března Izraelem, usmrtily 11 lidí. Přestože je média dávají do souvislosti s Islámským státem, tamní vláda odpověděla kolektivním trestáním Palestinců. Představuje nechvalně proslulá organizace pro Tel Aviv skutečnou hrozbu, nebo se chce IS pouze přiživit na izraelsko-palestinské situaci?
První z útoků se odehrál 22. března, kdy izraelský Palestinec a přívrženec Islámského státu nejprve autem srazil cyklistu a poté smrtelně pobodal nožem tři lidi poblíž nákupního centra ve městě Beer Ševa. Útočník Muhammad Ghálib Abú al-Qá’in byl již v roce 2015 obviněn z podpory Islámského státu, kdy se jakožto učitel snažil šířit ideologii této organizace během svých lekcí. Společně s ním byli obviněni tři další učitelé, al-Qá’in byl poté propuštěn v roce 2019.
Další útok se uskutečnil v izraelském městě Chadera, nedaleko Haify. Rovněž palestinský občan Izraele začal střílet na zastávce, usmrtil dva policisty a dvanáct dalších civilistů zranil. Svědkem posledního z útoků se stalo ultraortodoxní centrum Bnej Brak nedaleko Tel Avivu, kde se hustě osídleným městem „procházel“ pachatel s útočnou puškou M16 a střílel po kolemjdoucích. Jeho poslední obětí byl policista.
Nejpravděpodobněji se jeví hypotéza, že ve všech případech šlo o takzvané lone wolves čili útočníky jednající na vlastní pěst.
K násilí v Chadeře a Bnej Braku se přihlásila organizace Islámský stát. Dvě největší palestinské organizace islámského odporu – Hamás a Islámský džihád – prohlásily, že se nejednalo o jejich členy, nicméně teroristické činy pochválily.
Přestože v souvislosti se všemi útoky padlo jméno organizace Dá’iš (arabský akronym pro Islámský stát), neexistují žádné indicie, že by tato skupina operace plánovala, či by jinak pachatele instruovala. Naposledy se Islámský stát přihlásil k útoku proti Izraelcům v roce 2017, ovšem palestinské frakce odporu to dementovaly s tím, že se jedná o jejich vlastní členy, nikoli bojovníky Dá’iš.
Je tedy klidně možné, že poté, co první útok spáchal přívrženec Islámského státu, jenž se chtěl dokonce ke skupině v roce 2015 přidat, vedení IS si následující akce pouze dodatečně přisvojilo pro svou sebeprezentaci. Nejpravděpodobněji se však jeví hypotéza, že ve všech případech šlo o takzvané lone wolves čili útočníky jednající na vlastní pěst. Zdali v židovském státě skutečně operují nějaké buňky IS, může prokázat až následující vyšetřování izraelských bezpečnostních služeb.
Palestinská beznaděj
Je vysoce pravděpodobné, že v Izraeli neexistuje reálná hrozba Dá’iš a že za útoky stojí spíše dlouhodobá frustrace z neměnící se izraelské represivní politiky. Vojenská okupace, politika vysídlování Arabů a další diskriminační praktiky označují lidskoprávní organizace Amnesty International a Human Rights Watch za apartheidní rysy a Arabové nemají žádné vyhlídky na zlepšení situace.
Čtěte také: Izrael je apartheidem: Již třetí lidskoprávní organizace dochází ke stejnému závěru
Palestincům v Izraeli i na Západním břehu Jordánu frustraci ještě umocňuje právě probíhající „izraelsko-arabský“ summit v poušti Negev, kterého se kromě Izraele a USA účastní právě arabské země, které navázaly se židovským státem diplomatické styky. Na konferenci přivítala izraelská vláda reprezentanty Egypta, Spojených arabských emirátů a Bahrajnu a Maroka, jejím skrytým cílem bylo převážně formování protiíránské koalice před obnovením jaderné dohody JCPOA.
Na krvavý Den půdy se na okupovaných územích každoročně odehrávají protesty, které Izraelci potlačují silou a umírají při nich zejména Palestinci.
Tyto státy (včetně Saúdské Arábie, která se summitu nezúčastnila) dlouhodobě vystupují proti jaderné dohodě s Íránem, která by měla ukončit izolaci a tvrdé sankce vůči Teheránu, zavedené Donaldem Trumpem několik měsíců po nástupu do Bílého domu.
Na summit ale nebyli přizváni Palestinci a jejich situace tak byla zcela opomenuta. Načež všechny palestinské frakce negevskou konferenci odsoudily, přičemž nejostřejší kritika pochopitelně zazněla od Hamásu a Islámského džihádu. Marwán Bišára, politický analytik kanálu Al-Džazíra, shrnul celou akci následovně: „Realita je taková, že tam žijí lidé pod okupací a čtyři arabští ministři by si netroufli navštívit okupovaná území – zčásti kvůli studu, a zčásti pro pocit viny, jelikož normalizují vztahy s Izraelem na úkor Palestinců.“
Umírají také Palestinci
Izraelská armáda provedla v reakci na zmíněné útoky několik odvetných represivních akcí v palestinských městech na Západním břehu. Proti okupaci tradičně vzdorný uprchlický tábor Dženín byl cílem největšího zátahu izraelských vojenských a bezpečnostních složek a zemřeli při něm tři ozbrojení členové organizace Islámský džihád. Poté, co byli zneškodněni, zabránila armáda sanitkám v přístupu ke zraněným. Jeden Palestinec byl také usmrcen střelou do hlavy ve městě Hebron, které je dlouhodobě ohniskem tenzí, jelikož ho zčásti okupují židovští osadníci.
Vyostřená situace v Izraeli a na okupovaných územích nepřichází pouze v době izraelsko-arabského summitu v poušti Negev, ale rovněž během období, kdy si Palestinci připomínají takzvaný Den půdy.
Tento den připadá na 30. března a souvisí s rokem 1976, kdy Izraelci vyvlastnili několik stovek hektarů půdy v oblasti severní Galileje. V odpovědi na tyto události došlo tehdy ke tvrdým střetům armády s demonstranty. Od té doby se na okupovaných územích každoročně odehrávají protesty, které Izraelci potlačují silou a umírají při nich zejména Palestinci.
Čtěte také: Trumpova mise na Blízkém východě: Věčný mír nebo utužení starých spojenectví?
Americký ministr zahraničí Antony Blinken při své návštěvě Izraele zavítal také na palestinská okupovaná území, kde navštívil prezidenta Mahmúda Abbáse. Palestinský předák při setkání s Blinkenem kritizoval dvojí metr Západu, který odsuzuje ruskou okupaci Ukrajiny, ale nikoli izraelskou okupaci palestinských území.
Spojené státy se pokoušejí narovnat vztahy s palestinskou autonomní vládou poté, co je značně zpřetrhal Donald Trump. Problém ovšem je, že palestinský prezident po loňských zrušených volbách postrádá jakoukoli legitimitu. Navíc to ani nevypadá, že by se zvláště nyní – během ukrajinské krize – americká administrativa odhodlala k nějakému tlaku na Izrael, kterým by dokázala zlepšit zoufalou situaci okupovaných Palestinců.
Můžeme se tedy oprávněně domnívat, že nedávné incidenty byly nejspíš jen jedním z projevů pravidelné eskalace, která pramení z dlouhodobě neřešených otázek tohoto regionu. Bez vyřešení příčin se zas budou zákonitě opakovat.
