“Otevřela jsem dveře a Pánov nebyl.” Šrámy po loňském tornádu se stále hojí

 

„Nezouvejte se, tady to ještě není celé dodělané,“ říká klidným hlasem pětasedmdesátiletá žena stojící v chodbě dvoupatrového domu v osadě Pánov na okraji Hodonína. Z vedlejšího pokoje se line příjemné teplo a zvuk v krbu praskajícího dřeva. „Jsem tady teprve měsíc, nebylo to vůbec obyvatelné,“ vysvětluje a v myšlenkách se vrací do toho dne.

Bylo čtyřiadvacátého června. Přesně půl roku do Vánoc. Marie Šedá byla doma, stejně jako mnoho ostatních. Venku bylo temno a počasí připomínalo blížící se letní bouřku. Seděla na malé terase spojující kuchyň se zahradou a koukala, jak se něco pomalu vznáší po obloze. „Jako by něco padalo z letadla,“ problesklo ji hlavou. Rychlost větru se znásobovala a kusy létající po obloze se zvětšovaly. Netušila, že z druhé strany zahrady se k ní řítí tornádo. Chapadla rotujícího víru už měla téměř za zdmi domu, když si záhy vzpomněla na otevřené okno u toalety. Rychle se zvedla ze židle, zavřela za sebou velké francouzské okno a vydala se do chodby.

„Bylo to moje jediné štěstí,“ vzpomíná dnes žena. „Zabilo by mě to tady,“ říká, zatímco ukazuje na dveře lednice propíchané střepy. O pár sekund později se po celé kuchyni a obýváku rozletělo sklo z francouzského okna. Žena byla o jednu místnost dál, u vchodových dveří. Ty začaly vibrovat, a tak se na ně celou vahou přitiskla. Bála se je pustit. Zavřela oči a čekala. Čekala na ticho po bouři.

Když je po chvíli otevřela, všude byl prach a sklo. „Měla jsem ho napíchané i v nohách. Otevřela jsem ty vchodové dveře a Pánov nebyl,“ povídá. Nevěřícně se dívala se na všudypřítomné hromady sutin a divila se, proč má v domě takové světlo. Z protějších baráků, které ještě před pár minutami stály, teď trčela jenom torza, někde stál komín, jinde jedna stěna.

„Mirku, mám střechu?“ ptala se tehdy souseda, který stál na schodech u svého domu a rozhlížel se na tu katastrofu kolem. „Kurva, paní Šedá, střecha je v prdeli,“ odpověděl jí. Před ženou ležel metr tašek, ale její mozek údajně vůbec nefungoval. V hlavě měla prázdno.

Sedláci nebyli hloupí

„Stačí, že o tornádu slyším z televize a automaticky se mi spustí slzy. Neumím to ovládat, bylo to strašné. Nikomu bych to nepřála. Žiji dost dlouho, zažila jsem vichřice i povodně, ale voda opadla a bylo dobře, ale toto, co se děje teď, to je jiné. Zem je vydrancovaná. Člověk nemusí ani studovat, aby viděl, že se požáry střídají se suchem a záplavami,“ pokračuje. V rukou třímá modro šedou berli a na krku jí šňůrka drží brýle s červenými obroučkami.

Dcera ho našla v bezvědomí, byl od krve, bláta, peří, listí, trčely z něj kusy dřeva. Měl prasklou lebku, žebra, pánev… A do mozku mu tekla krev.

„Stáří sedláci nebyli hloupí, oni dobře věděli, že řeky se nemají narovnávat a meze rozorávat. Vichr je vichr, ale když jste v linii tornáda, to je opravdu něco. To je válka. Příroda nám ukazuje, kolik toho ještě dovede,“ dodává se slzami v očích žena sedící ve své kuchyni.

Osada Pánov na samotném okraji Hodonína byla donedávna z velké části obklopena lesem. Z té je dnes holina. Tam, kde stromy ještě stojí, člověk snadno narazí na malé i velké kusy nábytku, střechy i mrtvá zvířata. Tornádo zastavilo právě tady.

„Myslíte, že je to náhoda?“ ptá se muž, ale na odpověď nečeká. „Šlo z nížin. Teploty byly vysoké, dálnice i koleje rozpálené a na těch velkých polích není jediného stromu,“ pokračuje.

Dvacet dní v kómatu

„Ležel jsem tamhle pod tou střechou,“ povídá Josef Hňátek a ukazuje směrem na pergolu. „Soused měl na zahradě půl druhé tuny těžký náklaďák. Tornádo ho zvedlo a praštilo jím o naši střechu. Všechno spadlo na mě. Z osmdesáti tří sekund jsem žil jenom deset,“ říká devětašedesátiletý muž.

Když ho dcera našla, ležel v bezvědomí. Byl od krve, bláta, peří, listí a měl v sobě zapíchnuté kousky dřeva. Navíc prasklá lebka, žebra, pánev, páteř a do mozku mu tekla krev. Probral se ještě jednou, v autě cestou do nemocnice. Poté upadl do kómatu, ve kterém byl dvacet dní.

Když se probudil, záhy si začal masírovat hlavu. „Strašně to pálilo,“ vzpomíná Hňátek. S manželkou přišli domů až po dvou měsících. Byl to strašný pohled, chtěli jsme dům prodat,“ říká jeho žena. Ji tornádo zastihlo v koupelně. „Vyšla jsem ze sprchy, tady na mně něco spadlo a dál nevím nic,“ povídá, zatímco ukazuje na cestu z koupelny do kuchyně. Interiér je nový, útulný a zdi čerstvě namalované. Tornádo prošlo celým středem domu.

„Všechno je to kvůli darebákům, kteří tu poskupovali pozemky za pár korun a teď chtějí všechno vyholit a draze prodat. Pokud bude kolem jenom obilí a žádné stromy, tornádo přijde zas, možná už příští rok. Nemáme tady žádný větrolam. Kdybychom měli alespoň ty, tak nás to nechytne. Takhle tornádo zastavil až les u hájenky, ve které zabilo mého kamaráda s vnučkou. Jeho manželka skončila na vozíku,“ dodává zarmouceně.

Pětatřicet minut

Byl čtvrtek. Děti odpočítávaly poslední dny do letních prázdnin a teplota vzduchu šplhala k třiceti čtyřem stupňům celsia. Tornádo se zrodilo čtrnáct minut po sedmé hodině večer, na polích mezi Lanžhotem a Břeclaví.

Pětatřicet minut. Tolik času stačilo rotujícímu víru k vyrytí šestadvacet kilometrů dlouhé a zhruba pět set metrů široké stopy. Stopy, která si vyžádala sedm lidský životů, a na kterou místní jen tak nezapomenou. Vír prošel katastrálním územím deseti obcí. Zatímco už pár minut před osmou hodinou večer do obcí přijížděly první záchranáři, malinký Pánov všichni opomíjeli.

Čtěte také: Hrušky po tornádu: Pořád mi volají lidi a chtějí pomáhat. Ještě to není tak zlé s tou českou společností

„Viděla jsem toho hodně v televizi i na fotkách, ale vůbec jsem nečekala, že to bude takové. Bylo to intenzivní. První týden mě citově zasáhl nejvíc a nejhorší to bylo na Pánově. Lidé měli pocit křivdy, že je všichni opomíjí. I záchranka tam první den přijela později a lidé dlouho čekali. Bylo to náročné, nedokážu to porovnat s ničím, co jsem do té doby zažila. Ve škole jsme se hodně věnovali tomu jak komunikovat s lidmi v krizi, ale žádná krize nebyla srovnatelná s tímhle. I když jsem byla na mnoha praxích, na tohle mě to připravit nedokázalo,“ vysvětluje Alexandra Mžigodová, programová manažerka SOS Morava Člověka v tísni.

V tornádem zničených obcích pomáhá už od léta. „V počátcích – v červnu a červenci – jsme navštěvovali domácnosti, sbírali data o míře poškození domů a zjišťovali potřeby lidí. Všechny situace byly vypjaté. Lidé často brečeli a hodně je například na Pánově zasáhly i ty lesy, co tam už dnes nejsou. Nejdůležitější pro ně bylo, že je někdo poslouchá. Bylo jedno, kdo to byl, důležité bylo, že si na ně udělá ten čas a opravdu ho to zajímá,“ říká čtyřiadvacetiletá žena. Podle ní měli lidé první peníze od neziskových organizací a stát situaci příliš nezvládl.

Člověk v tísni vyhlásil den po katastrofě finanční sbírku SOS Morava. Organizace vybrala 182 milionů korun, které k lidem a obcím putují ve třech vlnách. V současné, třetí vlně jdou zbylé peníze mezi nejvíce zasažené domácnosti, ale i na obnovu zahrad a na podporu hobby a podnikání.

Krajina je přehřátá

„Rakušané v brzkém odpoledni varovali, že stéká studený vzduch z Alp, může se vytvořit supercelární bouře a že to směřuje na Břeclavsko. Tady tomu ale asi nikdo nepřikládal váhu. Začalo to kroupami a pak se vzdušný vír – tromba – dotkl země,“ vysvětluje Roman Klecker z Člověka v tísni.

„Bylo štěstí, že tornádo nepřišlo v jinou hodinu, obětí by bylo mnohem víc,“ tvrdí muž. Do zničené oblasti přijel spolu s tisíci dalších dobrovolníků hned pár dní po katastrofě. Poté musel kvůli účasti na olympiádě v Tokiu odjet, později se ale přihlásil na pozici projektového manažera pro klimatické změny Člověka v tísni a do oblasti se vrátil a už v ní zůstal.

„To, že zemřelo šest, i když vlastně sedm lidí – včetně nenarozeného dítěte – je hrozné, ale je zázrak, že je to při tak obrovském rozsahu té katastrofy jenom tolik. Kdyby to přišlo v noci nebo to šlo středem Hodonína, dopadlo by to mnohem hůř,“ domnívá se, zatímco stojí u jedné ze zničených zahrádek na okraji Hodonína. V terénu je každý den a svou kancelář si nosí na zádech.

„Často pracujeme tam, kde nestojí ani dům. Otevřu si notebook, přes mobil nasdílím internet a přímo na místě s lidmi zadáváme žádosti o podporu obnovy zahrady. Lidé nás prosili, aby to bylo možné právě takhle, aby oni nemuseli složitě žádost vyplňovat. Mnozí nemají doma ani počítač,“ vysvětluje. Od října se k němu přidala i zdejší zahradní architektka, která lidem v terénu poskytuje odborné konzultace, dělá nákresy zahrad a radí jim, co kde zasadit.

Nejdřív pro místní pracovala dobrovolně, poté se s ní Člověk v tísni domluvil na delší spolupráci. „Když můžu pomoct, tak do toho jdu. Je to samozřejmost,“ říká Hodoňačka Lada Zabloudilová.

Jednomu muži umřela dcera, protože ji tornádo odneslo i s autem. A on? On od rána do večera pomáhal dalším.

Zahrádky prochází už od podzimu, každý den tak tři až čtyři. Žadatelů jsou ale stovky. „Lidé jsou rádi, že tam jsme, potřebují si promluvit. Snažíme se jim často říkat ale i tu environmentální rovinu: co je klimaticky vhodné a nevhodné, nebo jak správně vybrat stavební a zahradní materiál. Není to jenom o obnově zahrady, ale chceme to dělat komplexněji. Radíme jim například, jak mají využívat či zasakovat dešťovou vodu v terénu, nepoužívat kamenné oblázkové předzahrádky, snažit se vyhnout černým střechám nebo betonovým plotům,“ doplňuje Klecker.

On sám také vnímá, že se v posledních letech přírodní katastrofy objevují víc a víc. „Je to výsledek toho, jak se o krajinu špatně staráme. Měníme klima a najednou máme mnohem víc extrémních klimatických jevů a nyní dokonce tornádo. Není se ale čemu divit. Krajina Podluží je značně přehřátá, jsou tu navíc obrovské otevřené plochy polí bez spojovacích cest, remízků, a tím i bez biodiverzity. Větrná eroze s sebou odnáší nejcennější vrstvu půdy a vítr se nemá kde v krajině zastavit. Chybí lesy a větrolamy. Sice se klimatologové zatím neshodnou na přímé vazbě mezi změnou klimatu, péčí o krajinu a vyšším výskytem tornád, ale ledasco tomu napovídá. Asi to nebude náhoda, že se tornádo rozpustilo až v lese za Pánovem, těsně před Ratíškovicemi,“ říká.

Zůstal jsem sám

„Děda a babička mi říkali, že to takhle nebylo ani za války. Tehdy fronta přešla, něco bylo rozbitého, něco zničeného, ale nikdy to nevypadalo takhle. To, až stromy vyrostou, bude trvat i padesát let a toho se už ani mnozí nedožijeme,“ říká šestašedesátiletý Vladimír Dvořáček, zatímco se dívá na svou zničenou zahrádku.

„Tady bych chtěl třešeň, tady dva angrešty a tady byla josta. Na tomhle místě by zas mohly být keřové růže a vzadu mi to zlomilo dva ořechy,“ diktuje muž zahradní architektce seznam stromů a keřů, které mu tornádo vzalo.

„Když jsem viděl tu zlomenou třešeň, tak jsem skoro brečel. Ty stromy měly i pětadvacet roků a krásně rodily,“ povídá a při tom v mobilu ukazuje fotografie zlomených stromů, odfouklých střech a rozmetaných trámů. „Na ten seniorský dům v dálce dřív nebylo vidět. Všude byly stromy. Měli jsme tady chládek, i když ve dvě hodiny slunce svítilo přímo na zahradu. Stromy všechno zakrývaly“ popisuje. „Teď je to Sahara,“ doplňuje ho muž, který má zahrádku hned vedle.

Dvořáček pochází z Mikulčic. Do Hodonína se přiženil po vojně. Přidal se k policii a sloužil tady až do důchodu. Minulý rok byl pro něj těžký.

„Před rokem mi na covid umřela manželka. Měla jenom šedesát dva let, byla zdravá, očkovaná a do důchodu ji zbývaly dva měsíce. Všechno jsme budovali spolu,“ říká zarmouceně a pokračuje. „Potom do toho přišlo tornádo a zničilo nám zahradu. Chtěl jsem to všechno prodat, zůstal jsem na to sám,“ povídá muž. Z domu jeho sestry v Mikulčicích zbyly po tornádu jenom obvodové zdi.

Velké štěstí

Podle pracovníků Člověka v tísni mnozí lidé doteď nemohou spát nebo je zaplaví strach, když slyší blížící se bouřku. „Místní jsou už hlavně ze všeho unavení, čekají dlouho na stavební materiál nebo řemeslníky, starosti s vyřizováním nepřejí nikomu. Navíc všechno zdražilo. Škody mají nejen fyzické, ale často i psychické. Stalo se, že někteří museli zůstat v poškozeném domku až do rána, aby je měli vůbec kudy vynést ven. Spousta lidí si taky až zpětně uvědomila, jak velké štěstí vlastně měli. Povídají nám, jak jim několikasekundové rozhodnutí zachránilo život,“ říká Zabloudilová.

Někteří lidé podle Kleckera nebyli schopni vyjít ven i několik týdnů. „Paní, u které jsme včera byli, říkala, že tři týdny nevyšla ven, protože nemohla vidět ty pahýly stromů na návsi. Nepoznávala to tam. Domy se opraví, ale pro mnohé je nejhorší pohled z oken na ty zničené zahrady a holiny na místech, kde kdysi stál les. Teď, jak je zima, se to ještě násobí,“ dodává Klecker.

Tisíckrát horší než v televizi

„Vidíte tam ten bagr? To byl kdysi dům. Tady všude byly baráky, tady a taky tady. Člověk teď vidí až na kulturák, to ale předtím neviděl, protože tady byly až dvě řady baráků. Hodně lidí ještě nemá domovy,“ říká dvaatřicetiletý muž v bílé bundě a ukazuje na holé pozemky. Na jednom stojí světle žlutý mobilní domek, jinde jsou jenom cihly nebo betonové základy.

„Tuhle ulici tornádo celou poničilo. Šlo po kolejích a bralo všechno, co se mu dostalo do cesty,“ povídá Jaroslav Čapka, zatímco kráčí Mikulčicemi, jednou z obcí, kterou tornádo zasáhlo nejvíc.

„Pořád jsem tomu nedokázal uvěřit, bylo to stokrát, nebo i tisíckrát horší než to, co člověk vidí v televizi nebo na fotkách. Chlapi, kteří měli dva metry a sto padesát kilo, brečeli. Nezůstalo jim nic. Dobrovolní hasiči, co bydleli na této ulici a měli úplně zdemolované baráky, pomáhali cizím lidem místo toho, aby řešili svoje domy. Jednomu muži umřela dcera, protože ji tornádo odneslo i s autem. A on? On od rána do večera pomáhal dalším. Nedá se to vůbec popsat,“ pokračuje.

Čtěte také: Nestojíme o vaše plyšáky aneb Jak vypadá skutečná pomoc obětem přírodních katastrof

„Tohle je klubovna, byla to první střecha, kterou jsem viděl odletět,“ říká a ukazuje na nedalekou budovu. V Mikulčicích vlastní už pět let jednu ze dvou zdejších hospod. Když sem tornádo přišlo, byl v hospodě. Jen pár metrů od místního fotbalového hřiště, na kterém ještě před dvěma hodinami hrálo pětadvacet mladých fotbalistů zápas. Přišli je podpořit přátelé i s rodinami.

Řev a lidi na prášky

Tornádo se na hospodu řítilo od Moravské Nové Vsi. Byla to otázka několika minut a zahrádka u hospody, na které ještě před chvíli popíjeli pivo poslední štamgasti, byla záhy bez živáčka. Tornádo i tady zaútočilo nečekaně.

„Uteč od oken! Uteč od oken a schovej se! Tady je tornádo,“ opakoval Čapka do telefonu manželce, dokud neztratil signál. Se štamgasty se stihli schovat do hospody. „V Hodoníně byl ještě čtyři minuty klid, ale když jsem viděl tu paseku venku, začal jsem se třepat. Nevěděl jsem, co mám se ženou, mamkou, ani s tetou a strýcem, kteří byli právě v Lužicích,“ vypráví.

Jak tornádo odeznělo, sednul do auta. Dojel ale nanejvýš sto metrů. „To bylo nejdál, kam jsem se dostal. Na cestě byly domy, cihly, popadané stromy. Musel jsem se vrátit a čekat. Nefungoval telefon, nefungovala elektřina, nevěděl jsem, co mám dělat. Celá obec byla v ulicích. Všude kolem jsem slyšel řev a viděl lidi na prášky,“ vzpomíná hospodský, který taky hraje na cimbál. Domů se dostal až o půl šesté ráno.

Bojí se, že přijde bouřka

Ze zelené a stromy zahalené zahrádky u hospody nezbylo kromě stolů nic. „V létě tady byl stín a zahrádka byla krásně schovaná. Bylo to tady nádherné. Úplně zelené,“ vzpomíná. Stojí za barem ve své hospodě a rozsvěcuje vánoční světýlka. Otevřeno má každý den, od čtyř do desíti.

„Na jednu stranu se těším na jaro, ale taky se bojím toho, že sem pojedu a přijde bouřka. Zrovna nedávno jsme se v hospodě s chlapy shodli, že se budeme bát každé bouřky. Člověk nikdy neví, kdy se z bouřky stane tornádo,“ dodává.

Znám i takové lidi, kteří si schválně shodili střechu a dali si fungl novou, protože některé firmy ji nabízely za korunu.

Hodiny odbily dvě minuty po čtvrté a do hospody přicházejí první štamgasti. Ještě se ani pořádně nepozdravili a neusadili na své obvyklé místo a hospodský jim už nese na hladinku načepované pivo. Z velké televize se ozývá hlas Zdeňka Svěráka a všichni sledují, jak se učitel češtiny chce stát rychlým poslem na bicyklu.

Neděle v Mikulčicích nejsou nijak rušné. Pod nohami skřípe čerstvý sníh a ve světle pouličních lamp je vidět, jak hustě sněží. V dáli svítí Lužické nádraží, které před sedmi měsíci ještě nebylo vidět, a sem tam je odněkud slyšet divoké husy.

To je normální tornádo! Miluno!

Ze svého domu v Lužicích vidí přímo na hlavní ulici. Pršelo. Vzduchem létaly malé předměty a Radovan Opluštil stál na balkóně. Myslel si, že jsou to krabice. To už ale vír tančil kolem areálu technologického parku Groz-Beckert. Před sousedovými domy se začaly nahýbat k zemi velké jehličnaté stromy a létající předměty se pořád přibližovaly. A s nimi i hluk. „To je normální tornádo! Miluno! Tos neviděl,“ křičel Radovan Opluštil na partnera, ale v té době vůbec netušil, že je to opravdové tornádo. Vír se blížil a on v ruce držel mobil a nepřestával natáčet.

„My asi taky přijdeme o střechu,“ problesklo mu hlavou, když ho přítel zatáhl z balkónu dovnitř. Tornádo už začalo vybíjet okna jejich domu, když se společně utíkali schovat. „Měli jsme štěstí, byli jsme zřejmě v závětří. Odletěla nám střecha, rozbila se okna, ploty a zimní zahrada, ale dům to v porovnání s jinými, které byly srovnané ze zemí, ustál, “ myslí si devětapadesátiletý muž.

To, že se obcemi prohnalo tornádo, zjistili až další den z internetu. „Ze začátku to byl déšť, vítr a drobné kroupy. Když v Česku někdo uvidí takovou kombinaci, tak si řekne, že je to silnější vichřice. Nic horšího doteď ani nebylo,“ povídá jeho partner, zpěvák kapely Plague Called Humanity, sedmatřicetiletý Alexander Kovalev. Oba sedí ve své restauraci v Hodoníně. Je krátce před druhou a oni jen před pár minutami zavřeli.

V Lužicích bydlí necelých šedesát metrů od hlavní vlakové tratě mezi Břeclaví a Olomoucí. „Vždy, když jede vlak, vidím a slyším tornádo. Je to úplně identický zvuk. V hlavě to člověku sepne, začne mi bušit srdce a vždy si vybavím ten den. Pak si jenom v duchu řeknu: vlak, dobrý, je pryč,“ vysvětluje Opluštil.

„Máme to tak, i když začne foukat vítr, automaticky jdeme pryč od oken, všechno pozavíráme a všechno schováváme,“ povídá Kovalev.

I do Lužic už během druhého dne přišli dobrovolníci z celé republiky. Vlna solidarity byla podle mužů obrovská. Našli se ale i tací, kteří toho zneužili. „Lidé jsou, jací jsou. Když dobrovolníci rozdávali materiální podporu a jídlo, tak místní z druhé strany Lužic, z té, která nebyla zasažená, přišli takhle nakupovat. Lidé přijeli s dodávkou z nedaleké dědiny a začali krást elektrospotřebiče nebo zapůjčené elektrocentrály,“ říká Kovalev. „Elektrocentrálu jsme přivázali na řetěz,“ směje se Opluštil.

Osmnáct střech

To, že se v obcích nejenom pomáhalo, ale i rabovalo, potvrdil i dobrovolný hasič z Rohatce. „Byl to hyenismus. Někteří si brali materiál, ale dům spravit nepotřebovali. Dokonce znám i takové, kteří si schválně shodili střechu a dali si fungl novou, protože některé firmy ji nabízely za korunu,“ říká osmačtyřicetiletý Roman Hovězák.

K přírodě se nechováme tak, jak by si přála, a tímto nám to oplácí.

Bylo krátce před osmou večer, když mu na mobilu pípla první esemeska. Na to, aby se dostal do hasičárny, měl přesně deset minut. „Musíme se rychle obléct a co nejrychleji vyjet,“ vysvětluje. Na sobě má pracovní kalhoty a bílé tričko.

Dobrovolným hasičem je už dvacet let, s podobnou situací se ale dřív nesetkal. „Žádný požár se s tímhle nevyrovná, tohle bylo nejhorší,“ povídá muž, který je vyučený klempíř, pokrývač a tesař. Ve zničených oblastech pomáhal měsíc a půl a opravil osmnáct střech. „Vybral jsem si dovolenou a všechno volno, které se dalo,“ říká muž.

Příroda vrací úder

Vlakem to z Lužic do Hrušek trvá sedm minut. Když člověk vystoupí, první, co mu padne do oka, je nápis na nádražní zastávce. „Příroda vrací úder,“ napsal na betonovou zeď neznámý autor. Co tím myslel, jistě není třeba vysvětlovat.

Je krátce po páté. Slunce pomalu zapadá a skrz rozestavěné domy se do přední části obce derou červánky. Zvuky elektrických pil, vrtaček i míchaček utichly a s nimi i hudba z rádií položených na balících cihel. Obcí, kterou tornádo prošlo jako první a zasáhlo její dvě pětiny, se rozléhá až ponuré ticho. Chybějící pouliční lampy atmosféře příliš nepřidávají.

„Doteď jsme domek spravovali a můžeme začít znovu,“ pomyslela si Jana Filipovičová, když viděla svůj dům poté, co hlasitý zvuk tornáda opadl. Na žádné ronění slz ale neměla čas ani prostor. Utíkala rovnou na obec.

„První měsíc a půl jsem prožívala situaci s místními občany. Někteří jsme sice přišli o své domovy, ale v obci nepřišel nikdo o život a jsem za to moc vděčná. To je to nejdůležitější,“ říká starostka. Podle ní se s podobnými jevy budeme potýkat i v budoucnu.

„Příroda nám vrací, co jsme si od ní vypůjčili. Dříve kolem Hrušek bývala malá políčka osazená stromky. Teď ta výsadba chybí. A příroda nám ukázala, jak moc jsme zranitelní. Neukazuje to ale jenom problém jižní Moravy, je to globální problém celé planety. K přírodě se nechováme tak, jak by si přála, a tímto nám to oplácí,“ myslí si Filipovičová. Sedí ve své kanceláři a za zády má velkou mapu obce, která už dnes vypadá jinak.

„Minulý rok tornáda zasáhla i okolní krajiny, lidé se potýkali s povodněmi i požáry. Je to hrozné, ale musíme se s tím naučit žít,“ tvrdí. Obec se podle ní dokázala postavit na nohy díky dobrovolníkům i neziskovkám.

„Solidarita byla obrovská. Lidé se seběhli ze všech koutů země i ze zahraničí. Přijeli pomoct přátelé i rodiny. Nesmírně nám pomohli i neziskové organizace. Lidé naběhli do obcí, zmapovali situaci a k poškozeným dostali rychle peníze. Pomáhal i stát. Místní jsou spokojeni, otázkou je, zda ty peníze budou dostačující. Ceny materiálu a stavebních prací neustále rostou,“ vyjadřuje své obavy starostka.

I její dům patří do zasažené oblasti. „Doma pořád nebydlíme, zničilo nám to střechu, vybilo okna a celý interiér. Na zahradě máme sklípek a tomu odletěla střecha. Pustili jsme se do kompletní rekonstrukce a máme na pár let co dělat,“ dodává s úsměvem.

Je noc. Lidé ve svých domovech a náhradních ubytováních uléhají do postelí. Někteří usnou rychle a jiným to potrvá déle. Někdo si možná vezme prášek na spaní a někdo si vzpomene na ten den. Bylo čtyřiadvacátého června. Přesně půl roku do Vánoc. Venku bylo temno a počasí připomínalo blížící se letní bouřku.

Podívejte se také na naši reportáž o sílícím klimatickém hnutí v ČR: