Jakou lekci by si měl Západ odnést z katastrofálního angažmá v Afghánistánu? Horlivě se teď o tom debatuje v tradičních i sociálních médiích, přičemž se často opomíjejí zásadní otázky, které nás nutí přemýšlet o samotné podstatě války. Bez nich přitom naše bolestivé zúčtování s 20 let trvajícím konfliktem nikdy nebude kompletní.
Po dobytí Kábulu není nouze o názory na příčiny a důsledky pádu afghánské vlády a úvahy o osudu místních obyvatel pod obnoveným režimem Tálibánu. Vzhledem k tomu, jak výsostný je v posledních dvou dekádách mezi experty o tuto zemi zájem, materiálů pro spekulace, analýzy a odhady existuje víc, než může kdokoliv přečíst. Veřejný prostor tak opanovaly otázky, proč padla afghánská armáda tak rychle, proč jsme nebyli připraveni se stáhnout, proč jsme nedokázali evakuovat spolupracovníky – a nejčastěji, kde udělal Západ chybu.
Soustředění se na aktuální otázky a hledání viníků však vede k předkládání zjednodušeného obrazu, v němž se ztrácejí velké otázky, které nad válkou v Afghánistánu visely minimálně posledních deset let. A s nimiž museli vojenští velitelé a politická vedení zapojených zemí zápasit. Mnohdy se zapomíná, že politici museli vyvažovat udržení vachrlaté domácí podpory pro válku s kroky, které jim experti, diplomaté a vojáci doporučovali k dosažení vítězství. Ty však byly často nákladné a znamenaly by další vojáky vracející se domů v rakvích.
Zároveň Afghánistán nikdy nebyl a nemohl být jediným zahraničněpolitickým cílem Spojených států. Má smysl obětovat všechny ostatní zájmy kvůli úspěchu v této válce? Dohody s Ruskem umožňující logistické využívání jeho území (zásadní pro udržování západních sil v Afghánistánu) se ocitly v rozporu s jinými americkými zájmy a sankcemi proti Kremlu. Stejně tak mohl větší tlak na Pákistán, který podle mnohých Tálibán nadále podporoval, snadno ohrozit zásobování západních sil v Afghánistánu, ale také kompromitovat další zájmy USA, například vnitřně destabilizovat Pákistán (s potenciálně nebezpečnými důsledky pro tamní jaderný arzenál).
Mezi nejbolestivější z těchto otázek patří morální kompromisy, které si od Západu ozbrojený konflikt vyžádal. Pachuť z nich a také z výsledku války je nyní dost citelná, a je dobré si je připomenout a připomínat.
Mučení i hra na pravdu
V bezpečí a míru panujícím v zemích Západu v posledních třiceti letech je snadné zapomenout, že války mají vlastní krutou logiku. To, co je morálně správné, často není to, co si vítězství v nich žádá. S tímto vědomím pak dává válka lidem, kteří ji chtějí vyhrát s těmi nejlepšími úmysly, ty nejlepší důvody pro amorální jednání. Málokdy jde z války odejít morálně bez poskvrny. Západ se o udržení morální převahy snažil a snaží.
Co činí ze lží a prázdných slibů války v Afghánistánu tragédii, je, že prakticky všichni měli z vlastního pohledu perfektně logické a obhajitelné důvody proč lhát.
Americká teorie protipovstaleckého boje byla vyjádřena ve veřejně široce propagovaném armádním manuálu FM 3-24 z roku 2006, reagujícím na neuspokojivý vývoj válek v Iráku a Afghánistánu. I když byla ta poslední postavena na úspěšných historických příkladech, přehlížela jejich nehumánní a dnes morálně nepřijatelné aspekty jako nucené přesídlení civilní populace do střežených táborů. Tyto aspekty sice mohly být efektivní, ale nikdy by nebyly akceptovatelné.
Ani tak jsme se morálním kompromisům nedokázali vyhnout. Asi nejznámějším západním prohřeškem proti základní etice v širší válce proti terorismu zůstává mučení a věznění bez obžaloby. Odpornost tohoto jednání po právu vyvolala mezinárodní odsouzení. Méně křiklavý, ale v dlouhodobém horizontu neméně škodlivý prohřešek ospravedlněný válkou byl ten proti pravdě.
Čtěte také: Kábul 2021 vs. Saigon 1975: Jak velké trauma způsobí americký odchod z Afghánistánu?
Pokud válka dokázala ospravedlnit mučení, zcela určitě dokázala ospravedlnit prázdné nebo pochybné sliby, manipulace a barvení věcí na růžovo, zatajování a naprosté lži. Nakonec slovy klasika je „každá válka založena na klamu“. Je přitom bezpředmětné, jestli Tálibán lhal a lže více. Morálně poznamenaní zůstáváme svými vlastními kroky. Co činí ze všech lží a prázdných slibů posledních dvou dekád války v Afghánistánu tragédii, je, že prakticky všichni měli z vlastního pohledu perfektně logické a obhajitelné důvody proč lhát.
Afghanistan Papers
The Washington Post na sklonku roku 2019 zveřejnil tzv. The Afghanistan Papers, důvěrné spisy americké vlády, takto pojmenované v narážce na slavnou investigativu „Pentagon Papers“, vztahující se k válce ve Vietnamu. Ta přesvědčivě ukázala dlouhodobé klamání americké a v menší míře i ostatní západní veřejnosti.
Jedním z pilířů protipovstalecké strategie bylo přesvědčit řadové Afghánce, že Západ stojí za nimi, že se nemusejí bát dne, kdy koaliční vojska odejdou a Tálibán se vrátí a pomstí se jim.
Jak v publikovaném materiálu přiznal John Sopko, americký vrchní inspektor pro rekonstrukci Afghánistánu, „americké veřejnosti se konzistentně lhalo“. O příznivém vývoji, o potřebě ještě vytrvat v podpoře války, protože pozitivní zvrat a vítězství je za rohem. V neposlední řadě také o optimistických statistikách o naplňování cílových počtů afghánských bezpečnostních sil, kterých bylo dosahováno za cenu mrtvých duší a náboru pochybných kandidátů.
Pro tyto lži ale existoval důvod. Politická nálada v USA se často označovala jako jedno z klíčových bojišť války. Nepřítel chce podlomit domácí vůli k jejímu pokračování, a pokud armáda a státní aparát mají za úkol válku vyhrát, nemohou toto bojiště ignorovat. A tak diplomaté i generálové, kteří v soukromí otevřeně vyjadřovali svou skepsi ke smyslu celé kampaně a k její šanci na úspěch, na veřejnosti nasazovali optimistickou masku.
Implicitně se tak lhalo rovněž vojákům a jejich rodinám. Vojáci, diplomati a humanitární pracovníci byli vysíláni riskovat životy a snášet tvrdé podmínky ve válce, o níž jejich nadřízení v soukromí pochybovali. Stejně jako po Vietnamu se i nyní řada veteránů cítí po právu zrazena. Ale pokud má být válka vyhrána, vojáci přece musejí věřit misi, za kterou bojují. Copak by šlo posílat vojáky do Afghánistánu, aby bojovali za status quo – tedy nejlepší z nejhorších možností bez šance na úspěch?
Nakonec dnes možná nejbolestivější lži byly adresovány samotným Afgháncům. Implicitně nebo explicitně, Západ jim sliboval, že pokud se postaví za režim v Kábulu, jakkoliv zkorumpovaný a neefektivní, nebudou ponecháni na holičkách. Jedním ze základních pilířů protipovstalecké strategie bylo přesvědčit řadové Afghánce, že Západ skutečně stojí za nimi, že se nemusejí bát dne, kdy koaliční vojska odejdou a Tálibán se vrátí a pomstí se jim.
Strategicky byl tento slib pro vítězství ve válce v Afghánistánu zásadní a Západ svůj závazek po dlouhé roky kontinuálně zdůrazňoval, byť vůle ho opravdu naplnit s rostoucí frustrací vlád zúčastněných zemí klesala. I když Spojené státy podepsaly dohodu s Tálibánem, která se omezila na zabránění teroristických útoků na USA a jejich spojence, doprovodné prohlášení ministra zahraničí Pompea znovu zmiňovalo práva Afghánek. Pro Západ mohl být obrat ve válce, kdy cíl budování liberálního státu byl výrazně upozaděn ve prospěch protiteroristické mise, poměrně srozumitelný signál.
Zklamaná vyjádření Afghánců naznačují, že pro ně západní de facto rezignace minulého roku tak jasným signálem nebyla. Kdokoliv může podniknout krátkou exkurzi posledním měsícem příspěvků na facebookové stránce americké ambasády v Kábulu. Najde tam odsouzení útoků, obvinění Tálibánu z válečných zločinů, povzbudivou strategickou komunikaci nebo informace o azylu či evakuaci. Tomuto bizarnímu mixu přitom kraluje hashtag #EnduringPartnership.
Čtěte také: Afghánistán: Do hry vstupuje Čína. Pod rouškou mírotvorce sleduje své ekonomické i geopolitické zájmy
I kdyby západní vlády věděly, že režim v Kábulu zkolabuje tak rychle a Tálibán se vrátí k moci bez mírové dohody se stávající vládou, jen obtížně mohly zahájit plnou evakuaci dřív. Říct Afgháncům, že odcházejí, a když přijde Tálibán, tak se nevrátí, by bylo sebenaplňující se proroctví, definitivní vyslovení nedůvěry režimu, které by okamžitě podlomilo zbytky morálky vládních sil.
Bylo by přitom chybou vnímat všechny sliby a lži jako strategické klamy ve válce. Řada slibů byla činěna v dobré víře, jak ostatně dokládá trauma diplomatů a vojáků, kteří se v posledních dnech režimu v Kábulu zoufale snažili u svých vlád intervenovat ve prospěch záchrany svých afghánských kolegů. Nehledě na to, jestli byly lži motivovány strategickou nutností nebo upřímnou vírou v ně, pachuť zrady veřejnosti, vojáků i Afghánců zůstává.
Slibem nezarmoutíš
V reakci na prázdné sliby posledních let v současnosti zaznívá hlavně první ze dvou přirozených reakcí – měli jsme své sliby a závazky vůči Afgháncům naplnit. Alespoň vůči tlumočníkům a spolupracovníkům západních sil to je rozhodně pravda a do značné míry se to naštěstí podařilo. V širším kontextu s pohledem na miliony Afghánců (zvláště pak Afghánek), kteří v zemi nevyhnutelně zůstanou, jsme ale sliby naplnit prostě nemohli.
Válku nelze ukončit tak snadno jako začít a vždy s sebou nese lidskou a morální daň, i když je vedena s nejlepšími úmysly.
Naplno se projevil smutný fakt, že většina západního elektorátu není ochotna k udržení demokracie a liberalismu v Afghánistánu (což bylo hlavní morální ospravedlnění války v západních zemích) obětovat krev svých vojáků a prostředky svých rozpočtů. V demokratických státech Západu jednoduše všechny sliby nebylo možné naplnit. To vede k druhé možné reakci. Jakkoliv v logice války sliby dávaly smysl, u mnohých muselo být po léta jasné, že jsou politicky neudržitelné, a nikdy neměly být učiněny.
Poučení z Afghánistánu bude obtížné. I pokud bychom se shodli, že celá válka byla chyba a všechny oběti přišly zcela vniveč (což zdaleka není jednoznačné), jen stěží to lze vmést do tváře veteránům a pozůstalým afghánské války, kteří nyní naopak potřebují naši podporu v pro ně psychicky náročné situaci. Hledání pozitivních aspektů operace je z tohoto pohledu logické a ospravedlnitelné. Zároveň je ale kritické zhodnocení války jako celku důležité, pokud nechceme svoje chyby opakovat.
Čtěte také: Od poprav na stadionech k „míru se všemi“. Co čekat od Talibánu 2.0 v době internetu a TikToku?
Cílem mého článku není rozsoudit, jestli morální kompromisy byly v logice války ospravedlněné, nebo zda a za jakou cenu měly být sliby naplněny. Výše uvedené je stejnou měrou obžaloba i obhajoba. Podobně jako válka v Afghánistánu a většina válek obecně tak nenabízím jednoduchou uspokojivou pointu.
Pro někoho budou morální kompromisy, jako jsou ignorování korupce, podpora milic porušujících lidská práva a lhaní veřejnosti, jednou z příčin neslavného výsledku. Jiný může článek číst jako lekci o neúspěchu války příliš svázané marnou snahou o zachování všech morálních zásad. Někdo si z Afghánistánu může odnést pacifistické přesvědčení, že je válka natolik morálně kompromitující, že se ji musíme vyhnout za každou cenu.
První roky válek v Iráku a Afghánistánu rozptýlily iluze přelomu tisíciletí o jednoduchých levných válkách vyhraných technologiemi a leteckou silou. Jejich konec snad rozptýlí podobnou iluzi o válkách, kterými projdeme bez morální poskvrny. Profesionální armády složené z dobrovolníků umožňují uchránit západní širokou veřejnost od řady hrůz a morálních dilemat války. Ale co je pro většinu z nás vzdálený obraz zprostředkovávaný médii, na nějž můžeme zapomenout v okamžiku, kdy média obrátí svou pozornost k novým událostem, je pro místní obyvatele i vojáky a pracovníky, které tam vysíláme, krutá osobní realita. Záběry Afghánců zoufale se snažících za cenu vlastního života opustit Kábul, držíce se na trupu startujících amerických letounů, představují kruté probuzení.
Jakkoliv nepříjemné je uvažování o naší spoluzodpovědnosti za osud Afghánců a všech dalších, kteří válce v Afghánistánu obětovali roky života, přátele a příbuzné, neměli bychom podlehnout pokušení to zapomenout. Bude nám to připomínat, že válka je sice někdy ta nejlepší ze špatných možností, a musíme na ni být připraveni, ale její výsledek je vždy nejistý. Nelze ji ukončit tak snadno jako začít a vždy s sebou nese lidskou a morální daň, i když je vedena s nejlepšími úmysly. A to je něco, na co bychom měli pamatovat.
Sledujte také naši reportáž o situaci žen v Afghánistánu
