Na periferii Damašku padají sochy osobností syrského režimu, povstalci se blíží k metropoli. V Sýrii vládne chaos – Voxpot ale přináší rozhovor s analytikem Břetislavem Turečkem, který vám pomůže se zorientovat.
Dění v Sýrii se hodinu od hodiny dramaticky proměňuje. V sobotu 7. prosince navečer už povstalci v čele se skupinou Hajat Tahrír aš-Šám hlásili postup blíže k Damašku.
Voxpot mluvil s analytikem Břetislavem Turečkem, vedoucím Centra pro studium Blízkého východu na Metropolitní univerzitě Praha. Co by pád Damašku pro konflikt znamenal? V čem mají rebelové nad režimem Bašára Asada navrch? A jak soudržné vlastně povstalecké skupiny jsou?
Jaké nejvýznamnější posuny v syrském dění teď sledujeme?
Vývoj posledních hodin a dnů je opravdu hodně dramatický. Už minulý týden rebelové obsadili Aleppo na severu země, v průběhu tohoto týdne při postupu na jih město Hamá. A dnes (7. prosince, pozn. red.) už hlásí, že operují uvnitř města Homs a od severu se ještě více přibližují k hlavnímu městu Damašku.
Zároveň máme zprávy, že rebelové obsadili i velké části, ne-li celou provincii Suvajda, a také části Kunejtry, což jsou zase oblasti jižně od Damašku. Hlavní město je teď už z obou stran v ohrožení postupujících rebelů, kteří se netají snahou do metropole dojít a svrhnout režim prezidenta Bašára Asada.
Ony se už ostatně objevují zprávy, že rebelové mají pod kontrolou části periferie Damašku, že tam strhávají režimní sochy… Co by pro syrskou občanskou válku dobytí hlavního města znamenalo?
Dá se čekat, že by Asadova vláda nakonec padla. Zhruba před devíti lety byla ve velkém ohrožení – tehdy situaci zvrátila razantní vojenská intervence Ruska i Íránu a různých proíránských sil. Syrský režim se tak udržel u moci.
V posledních deseti dnech nicméně sledujeme velmi překvapivou ofenzivu, která by nakonec během pár týdnů mohla dosáhnout toho, co se nepodařilo za celou dobu války od roku 2011. Právě dobytí Damašku by svržení Asadova režimu bezpochyby znamenalo.
Už se objevují i různé informace o nabídkách, aby Asad odešel do zahraničí, o tom, že jeho rodina už údajně mimo Sýrii z bezpečnostních důvodů je, a podobně.
Objevily se i zprávy, že sám Bašár Asad už zemi opustil, byť to jeho kancelář popřela. Kdyby se tak ale stalo – jakou symboliku a význam by takový krok měl?
Pokud je nějaká vláda v ohrožení, není neobvyklé, že se ti nejvyšší činitelé dočasně stáhnou do bezpečí. Poté je válka vybojována a oni se zase mohou vrátit. Takový scénář, nebo pokus o něj, vidíme například v Jemenu.
V tomto případě se ale obávám, že by Asadův odchod jen ukázal, jak demoralizovaný jeho režim v poslední době je. Museli bychom k tomu přičíst i způsob, jakým povstalci postupují. Vládní síly – syrská armáda především – se jim vzdávají bez boje, opouští posádky, zanechávají tam vojenskou techniku, což samo o sobě ukazuje velkou demoralizaci vládního tábora.
Pokud by za této situace prezident uprchl, byl by to asi poslední hřebíček do rakve. Minimálně z toho psychologického pohledu, který je v tuto chvíli možná nejdůležitější.
Naťukáváte to, ale stejně se zeptám. Jak si rychlý postup rebelů vysvětlujete? V čem dalším mají navrch?
Je vidět, že ofenziva byla dobře připravená, že se počítalo s momentem překvapení. S tím, že syrská vláda za sebou nemá síly, které ji zachránily v minulé dekádě.
Irán je teď zaneprázdněný vlastními problémy a osobně si myslím, že v tuto chvíli sází z více důvodů na uklidnění vztahů se Západem. Tudíž teď nechce být viděn jako někdo, kdo bojuje za problematický Asadův režim. Teherán sice vyzývá k jeho razantní podpoře, ale zároveň pro ni sám nic nedělá. Íránem podporované libanonské hnutí Hizballáh je navíc nyní zdecimované rokem bojů s Izraelem, takže ani v něm nemá Asad silného spojence.
Čtěte také: Hizballáh bez vůdce. Co rozhodne o jeho budoucnosti?
A pak je tu samozřejmě Rusko, které je silně vyčerpané válkou na Ukrajině a už také evidentně nemá vojenský a asi ani politický potenciál postavit se plnou vahou za syrský režim. To jsou všechno věci, které jsme mohli v uplynulých měsících sledovat – a rebelové jich zjevně využili.
To mluvíte především o vlivu zahraničních aktérů. Co samotná Sýrie?
V zemi vidíme hodně podobný mechanismus, který například pomáhal před deseti lety Islámskému státu. Když obsazoval území v Sýrii a Iráku, tamní vesničtí hodnostáři nebo třeba různé kmenové milice vlastně nebojovali. Vzdávali se a přidávali se k němu.
I za současné situace se na mnoha místech tamní komunity vzdávají bez boje a přidávají na stranu rebelů. I proto je ten postup tak rychlý.
Změnil se celý Blízký východ
Co vývoj konfliktu znamená pro ty, kteří na dobytých územích žijí?
Víme, že několik set tisíc lidí nejspíš uprchlo, prostě se bojí války. Na druhou stranu nemáme zprávy, že by Syřané byli na dobytých územích perzekvováni nebo masakrováni, že by rebelové popravovali nebo vraždili zajatce.
Dominantní povstalecká skupina Hajat Tahrír aš-Šám (HTS, pozn. red.) se dříve spojovala s Islámským státem i s Al-Káidou – na Západě je stále vedena na seznamu teroristických organizací. Teď se ale zřejmě snaží ukázat, že je umírněnou a inkluzivní silou a proti nesunnitským menšinám nic nemá. Různými gesty chce skrze média zapůsobit dobře na Západ, aby neměl obavy.
Reportáže i rozhovory o aktuálním geopolitickém dění přinášíme díky členstvu našeho Voxpot Klubu. Přidejte se a podpořte malou redakci pokrývající velký svět!
Ostatně vůdce HTS dokonce poskytl rozhovor televizi CNN, i když je na americkém seznamu teroristů a je na něj vypsána odměna. Myslím si tedy, že tentokrát rebelové dobře zvládají i své PR a způsoby, jak západní státy, řekněme, uchlácholit.
Dalo by se tedy říct, že se „poučili z chyb“ Islámského státu a jdou jiným směrem, aby byli přijatelnější?
Určitě ano. Ona se také jednoduše změnila situace oproti letům 2011 a 2012, kdy válku za svržení Asadovy vlády tyto skupiny zahajovaly. Vidíme, že mezitím přijala Liga arabských států syrský režim zpět do svých řad. Mnoho arabských zemí, které ještě před pár lety usilovaly o pád režimu, ho už v podstatě vzaly na milost a začaly s ním obnovovat diplomatické styky.
Asad dostává běžně pozvánky na summity Arabské ligy, v listopadu byl také v Saúdské Arábii. A to je věc, kterou vnímají i rebelové.
Nakonec – změnila se celá situace na Blízkém východě. Region je daleko více v plamenech, než byl před deseti lety. Řada států si tak možná dál přeje Asadův pád, nicméně už ví, že by mohl mít i velice závažnou odvrácenou stranu.
Blízkovýchodní požáry jen těžko hasíme.
Pokud dnes padne Sýrie, nikdo si nemůže být jistý, jestli to nevyvolá podobné pnutí třeba v Jordánsku a dalších oblastech. A proto ti, kteří si svržení Asada třeba jen skrytě přejí, najednou používají velmi opatrný jazyk a apelují na vnitrosyrský dialog.
Což platí například i pro Turecko, které sice před lety volalo po Asadově pádu, ale dnes – zrovna když se bavíme – jsou jeho zástupci na trojstranném summitu ministrů zahraničí v Dauhá. Tam se i s Ruskem a Íránem dohodli, že je potřeba situaci uklidnit.
Turecko má ale v Sýrii své zájmy, vidíme přece jeho výpady proti Kurdům na severovýchodě země…
O tom není sporu. Zároveň ale dobře ví, že se mu destabilizace Sýrie mohla vrátit jako bumerang. Turci dnes řeší, že mají na svém území čtyři miliony uprchlíků a nikdo neví, jak tahle rebelie v Sýrii skončí – jestli k nim nepřibydou další čtyři miliony lidí.
Sledujeme tedy proměnu Blízkého východu v přímém přenosu?
To jsme sledovali před týdnem i měsícem. Jeden požár vytváří podhoubí pro další požáry, jedna událost je inspirací pro další události. Blízký východ je v permanentní krizi už několik let, jen se mění její podoby a dějiště. Stále znovu se ukazuje, že zcela účelný recept nikdo nemá. Nemají ho Američané, nemá ho nikdo.
Dnes třeba vidíme, jak se tohle všechno prolíná i s válkou v Gaze. Katar, který teď hostí summit týkající se Sýrie, by najednou měl povolávat zpět činitele Hamásu, i když je před pár týdny na popud USA vyexpedoval. Na popud Američanů je teď má dostat zpátky, aby se mohlo jednat o příměří v Gaze.
Požáry jen těžko hasíme. Odvoláváme, co jsme minulý týden odvolali, když to tak řeknu.
Hledá se vůdce
Ještě bych se vrátila k současné dynamické situaci v Sýrii. Říkal jste, že by pád Damašku mohl vést k Asadovu svržení. Když ale půjdeme o krok dál, víme, o co rebelům jde? Jaký mají plán?
Pád režimu jistý není – jak teď někde říkala velvyslankyně Eva Filipi, záleží, jak se k tomu postaví Turecko a Rusko. Pokud Ankara výměnou za protislužby nabere zpátečku, umím si představit, že může rebely nějak zkrotit a rebelii ukončit.
Nebylo by to poprvé, co by nějaká blízkovýchodní země poštvávala do války, aby pak nakonec nechala ty povstalecké, národně osvobozenecké skupiny na holičkách. S tím má více z nich smutné vlastní zkušenosti.
No a co mají v plánu: padne-li režim, má opozice někoho, kdo ho nahradí? V tomto musím být ještě skeptičtější. Již před lety, kdy za syrskou opozicí stál Západ, Saúdská Arábie, Katar, Jordánsko, Turecko a tak dále, nedokázala vygenerovat nějakého přijatelného vůdce.
Jak soudržné jsou tedy skupiny, které se teď spojily s cílem Asada odstranit?
Už dříve fungovaly různé organizace v Turecku nebo třeba Francii, měly podporu Západu, ale nikdy nešlo o jednoznačné vedení, které by v případě pádu Damašku bylo schopné získat autoritu mezi obyčejnými lidmi. A i když teď mají kritici Asadova režimu mnoho důvodů k optimismu, nelze zastřít fakt, že Sýrie prostě nemá opozici, která by dokázala zemi stmelit.
Spousta opozičních skupin měla dlouhá léta jediný spojující program: právě svržení Asadova režimu. Na dalších bodech se ovšem dělily. Takže v tomto případě politika dominantní HTS všechny sjednotit a oslovit může být do určité míry chytrá ve snaze získat širší legitimitu i širší části veřejnosti.
Pořád to ale neznamená, že bude mít úspěch.
