V pátek skončilo sedmidenní příměří mezi Hamásem a Izraelem, během nějž bylo propuštěno 240 palestinských vězňů, nejčastěji dětí. Velká část z nich ani nebyla z ničeho obviněna. Pozornost světa se krátce obrátila k nelegálním praktikám, které Tel Aviv používá dlouhé dekády. Proč vlastně nezletilé zatýká?
Středa 17. května byla pro rodinu Salaymehových dlouho dnem jako každým jiným. Dokud jim na dveře bytu ve východním Jeruzálemě nezaklepala policie, aby si odvedla jejich 14letého syna Ahmeda. Měl se údajně provinit tím, že spolu se svými bratranci házeli kameny na příslušníky izraelské armády ve své rodné čtvrti Ras al-Amud.
Její uličky se vinou na úpatí Olivové hory, na vedlejším kopci leží zase areál mešity al-Aksá. Monumentální kopuli této svatyně najdete na většině pohlednic z Jeruzaléma, ale pro Palestince představuje jeden z hlavních symbolů útlaku. Zatímco izraelské autority omezují jejich přístup na posvátné místo a podnikají násilné zátahy, tolerují ilegální aktivity radikálních judaistických náboženských skupin.
Izraelská armáda může na okupovaných územích zatýkat lidi na šest měsíců, aniž by je musela z něčeho obvinit. Tuto lhůtu lze navíc prodlužovat.
Východní Jeruzalém, kde se nachází také Ahmedův domov, je totiž od roku 1967 – stejně jako zbytek Západního břehu Jordánu – okupován Izraelem. V roce 1980 navíc prošel Knessetem zákon, jímž byl Východní Jeruzálem de facto (například podle vyjádření izraelského soudu) Izraelem anektován. Byť mezinárodní společenství tento krok neuznává, pro místní Palestince je to každodenní realita.
V té se odehrálo také Ahmedovo údajné házení kamenů. Čin, který by se jinde na světě mohl zdát jako jistá verze dětského raubířství, není v okupované Palestině nijak zvláštní.
„Byl to téměř takový rituál přechodu. Hodit si kámen na projíždějící obrněný vůz byla zkrátka zábava. Já sám to udělal párkrát, stejně jako všichni kluci,“ popisuje v podcastu Kolaps svoje vzpomínky česko-palestinský antropolog Yasar Abu Ghosh.
Čtěte také: Příměřím válka nekončí. Izrael k propuštěným rukojmím novináře nepustí, říká expert
Ahmed se po pár dnech v cele vrátil domů, kde si do konce letošního července odpykával trest v domácím vězení. „Izraelská policie nám řekla, že nejsou spokojení se synovým domácím vězením a že se má vzdát úřadům,“ popsal pro server Middle East Eye další vývoj jeho otec Nawaf.
Ahmed příkaz uposlechl a nastoupil do izraelské věznice. Na svobodu se dostal až ve středu – po téměř čtyřech měsících.
Three Palestinian teens, Ahmed Salaymeh, Mohammed Salaymeh and Mutaz Salaymeh, bid farewell to their families before being taken away into Israeli occupation custody.
It's worth mentioning that they had been under home arrest for the last two months. #FreeThemAll pic.twitter.com/ho9siQapuw
— Al-Jarmaq News (@Aljarmaqnetnews) July 30, 2023
Jak je zřejmé při pohledu na události posledních dní, jeho příběh není ani zdaleka ojedinělý. Americká CNN v době, kdy bylo propuštěno prvních 150 vězňů, přinesla přehled jejich složení. 31 z nich byly dospělé ženy, 116 chlapců (14–19 let) a tři stejně staré dívky.
Nejde přitom o žádný výjimečný stav způsobený útokem ze 7. října či jinou dřívější eskalací v Gaze. Nezisková organizace Military Court Watch vydala ve středu 29. listopadu report, který na základě tisíců svědectví nezletilých, rodičů, vojáků i oficiálních izraelských dat mapuje situaci od roku 2004 po současnost.
Izraelské ozbrojené složky tak podle zprávy ročně pošlou za mříže 700–1000 dětí. Doba jejich uvěznění se liší od pár dní až po celé roky, ale průměrně se za mřížemi nachází zhruba 160 nezletilých. Jen před sedmi lety jich přitom bylo v průměru ještě o dvě stovky víc.
Ve vězení bez udání důvodu
Začátek příběhu čtrnáctiletého Ahmeda lze přitom – čistě z porovnání s ostatními vězněnými – označit ještě za jeden ze „šťastnějších“. Hned třeba věděl, kvůli čemu se za mřížemi octnul. Celkem 98 z prvních 150 propuštěných si nikdy nevyslechlo žádný rozsudek – buď k soudu ještě nedošlo, nebo byli drženi v takzvané administrativní detenci.
Pod tímto byrokratickým eufemismem se skrývá nástroj, který umožňuje izraelské armádě na okupovaných územích zatýkat lidi na šest měsíců, aniž by je musela z čehokoliv obvinit. Opatření lze navíc do nekonečna prodlužovat na základě „tajných informací“, které vězni nemají nárok ani rámcově znát.
Podle výpovědí šesti propuštěných nezletilých pro BBC zažíval každý z nich násilí, které se zhoršilo po sedmém říjnu.
Počet lidí zadržených tímto způsobem byl přitom už na začátku října nejvyšší za poslední tři dekády – 1200. Od sedmého října pak tento počet narostl na dvojnásobek. „Momentálně je v izraelských vězeních v administrativní detenci zadržováno 2500 palestinských politických vězňů,“ uvedla ve středu pro Voxpot Tala Nasir, mluvčí palestinské lidskoprávní organizace Addameer.
Celkový počet vězněných Palestinců podle statistik organizace momentálně převyšuje sedm tisíc. Zatímco představitelé palestinské samosprávy už v říjnu tvrdili, že číslo přesáhlo 10 tisíc, izraelská strana žádná čísla nesdílí.
„Všichni vězni a zadržení mají právo podat stížnost, která bude plně prošetřena oficiálními autoritami. Těchto tvrzení [o administrativní detenci] si nejsme vědomi, a proto se k nim nemůžeme ani vyjádřit,“ napsala ve vyjádření pro americkou televizi NBC izraelská vězeňská služba.
Byť je administrativní detence určena především pro dospělé vězně, v některých případech se jí nevyhnou ani děti. Podle Nasir má být mezi první stopadesátkou propuštěných dvanáct takových případů.
Noční razie a samotky pro děti
Vraťme se zpátky do horkého červencového léta. Předposlední den měsíce 14letý školák Ahmed objal svoje rodiče a nastoupil do bílého minibusu, který jej odvezl do izraelské věznice.
Právě tento akt je ale proti mezinárodnímu právu – převážet násilně lidi z okupovaného území na své vlastní je válečný zločin.
„Mezinárodní trestní soud letos vydal zatykač na Vladimira Putina za de facto stejnou věc – převoz ukrajinských dětí z okupovaného území do Ruské federace. V tomhle případě ty děti nejsou v sirotčincích, ale ve vězení. To ale nic nemění na tom, že ten transfer je ilegální,“ říká pro Voxpot Gerard Horton, právník z Military Court Watch.
I přesto konkrétní Ahmedův případ opět znamená méně škodlivou variantu z těch, kterým jsou palestinské děti vystavovány. Podle reportu Hortonovy oganizace proběhla od roku 2004 více než polovina zatčení nezletilých během nočních razií.
Ty děsí nejen samotné děti, ale i zbytek rodiny či komunity. „Pocit strachu roste, když je přední vchod vylomen nebo vyhozen do povětří. Někdy se používají hydraulické zvedáky, aby se dveře otevřely tiše a neprobudily rodinu. Jindy dochází k prohledání domu a ničení majetku. Když děti nejsou doma, členové rodiny jsou drženi jako rukojmí, dokud se dítě nevzdá,“ píše se v reportu.
Čtěte také: Rakety ze všech stran: Čekání Izraele, jestli se válka rozlije po regionu
I když Ahmedova rodina nic z toho nezažila, i zbytek jejího příběhu působí dostatečně děsivě. 14letý syn svoje rodiče neviděl téměř čtyři měsíce. Návštěvy jim zakázaly úřady – matce Sahar kvůli tomu, že je dle občanky obyvatelka Západního břehu, otci Nawafovi zase proto, že sám dřív pobýval za mřížemi. Ani jeho zkušenost není ojedinělá, izraelskými věznicemi od roku 1967 prošel milion Palestinců. „Většina za činy v běžném životě nebo provozování legitimních občanských nebo politických práv,“ píše se ve zprávě OSN.
O pár měsíců později přišel brutální útok Hamásu a kontakt s jejich dítětem se úplně utlumil „Od 7. října jsme o něm nic neslyšeli. Žádná komunikace ani návštěvy,“ vypověděl Nawaf.
Podle výpovědí šesti propuštěných nezletilých pro BBC zažíval každý z nich násilí, které se zhoršilo po sedmém říjnu. Podobnou výpověď podal po svém propuštění i samotný Ahmed. Co přesně se dělo v této době ve vězeních, však momentálně nejde nezávisle ověřit.
Zatýkání dětí je součástí institucionalizovaného systému s cílem zastrašovat Palestince, a tím vytvářet prostor pro ilegální osadníky.
Z toho, co zažívají jiní vězni, lze však doložit – i pomocí dat poskytnutých samotnou izraelskou vězeňskou službou – jinou praktiku: umisťování stále většího počtu dětí na samotku v rámci výslechů.
„Zatímco historicky se to týkalo zhruba dvou procent dětí. V roce 2019 to už bylo osm procent, další rok 17 a v roce 2021 42 procent,“ shrnuje Gerard Horton z Military Court Watch. Průměrná doba na samotce podle reportu jeho organizace pak dosahuje téměř 14 dní.
„Po celém světě existuje řada studií, která ukazuje, že dávat děti na samotku má vážné dopady na jejich psychiku. Někteří se sebepoškozují, jiní se pokusí o sebevraždu. A tím pádem řeknou cokoliv, aby se z ní dostaly. Je to proto skvělý způsob, jak získávat informanty a přimět lidi kolaborovat,“ popisuje právník Horton.
Radost jako podpora terorismu
Pro Ahmedovu rodinu vysvitla naděje po týdnech strachu až s tím, jak se blížila dohoda o dočasném příměří a na ni navázaná výměna vězněných. Když Izrael ve středu 15. října zveřejnil jména 300 žen a dětí k propuštění, Ahmad Salaymeh byl mezi nimi. O týden později už se objímal s rodiči. Pohádkový happy end se však nekonal ani pro Salaymehovy, ani pro zbytek Palestinců.
„Moje pokyny jsou jasné. Nebudou žádné projevy radosti,“ prohlásil krajně pravicový izraelský ministr národní bezpečnosti Itamar Ben Gvir. „Projevy radosti jsou ekvivalentem k podpoře terorismu“.
Čtěte také: Z útočníka obětí: V informační válce Hamásu s Izraelem jsou pravda a lež jen aktuální potřeby
Návraty vězněných se sice slavily navzdory příkazu, vznášel se nad nimi však přinejmenším jeden dlouhý stín. „Více než 150 Palestinců bylo zatčeno od začátku dočasného příměří. Jde tedy o stejný počet jako těch doposud propuštěných,“ říkala ve středu Nasir.
Netknutý pak zůstává celý systém vězení a vojenských soudů, které na Západním Břehu uznají vinnými 99 % žalovaných Palestinců. Izraelští osadníci žijící na stejném území se mezitím ze svých zločinů zodpovídají u civilních soudů v Izraeli, kde se jim dostává zcela odlišného zacházení.
Existence dvou odlišných právních režimů pak představuje jeden z hlavních důvodů, proč přístup Tel Avivu k Palestincům označují jako apartheid izraelské, palestinské i mezinárodní lidskoprávní organizace.
Ilegální osady pak hrají klíčovou roli také v zatýkání dětí. Podle reportu Military Court Watch žije 98 % zadržených dětí do vzdálenosti několika kilometrů od některé z osad.
„Zatýkání dětí představuje součást institucionalizovaného systému, jehož cílem je zastrašovat a kontrolovat Palestince, a tím vytvářet prostor pro ilegální osadníky. Když se mě zeptáte, co je v něm nového, tak vlastně nic moc. Od roku 1967 to funguje v jádru pořád stejně – stejně efektivně,“ shrnuje Horton.
