Začíná fotbalové mistrovství světa v Kataru. Hostitelská země ale dlouhodobě sklízí kritiku za porušování lidských práv, homofobní zákony či vykořisťování zahraničních dělníků. Mnoho z nich při budování stadionů přišlo o život. Kataru a Blízkému východu vůbec však bývá vyčítána i chybějící fotbalová historie. A nezájem obyvatel o tento nejpopulárnější kolektivní sport na světě.
Katar. Všechny fotbalové oči jsou upřeny k této malé zemi v Perském zálivu, která ovšem patří k nejbohatším na světě. V ní se nyní rozebíhá dlouho očekávaný a zároveň i poněkud kontroverzní světový šampionát. Na osmi stadionech v pěti městech, metropoli Dauhá nevyjímaje. V zimním období, ovšem s 30stupňovými teplotami, v poušti. To vše dohromady činí z této akce dosud nevídanou záležitost.
Coby hostitelská země 22. mistrovství světa ve fotbale byl Katar vybrán už v roce 2010. Zájem o něj pak během dvanácti let prudce vzrostl. Ale i kvůli negativním souvislostem. Kromě výroků o neexistující fotbalové tradici se často upozorňovalo na vykořisťování dělníků, kteří do země přijíždějí z jiných států, nedodržování lidských práv či spolupráci vlády s různými islamistickými skupinami. Koneckonců afghánské hnutí Tálibán si svou zahraniční kancelář zřídilo právě zde.
Mužstvo je často zobrazováno jako tým žoldáků, tedy hráčů vybraných z celého světa, aby reprezentovali Katar.
Katar podle odborníků turnaj využívá k prosazování svých strategických a politických zájmů, jako tomu bylo například během diplomatické krize v letech 2017–2021. V té době Saúdská Arábie svého souseda obvinila z podpory teroristických skupin v regionu. A nebyla sama. Přidaly se Spojené arabské emiráty, Egypt a Bahrajn, což ve všech případech vyústilo v pozastavení diplomatických vztahů a uzavření hranic s Katarem. Publicistka Mirjam Schmidt se domnívá, že se Dauhá podařilo krizi úspěšně překonat právě díky efektivnímu mezinárodnímu propojení v průběhu příprav na fotbalové mistrovství světa.
Katarský národní tým
Historik Abdulláh al-Arian z Georgetownské univerzity v Kataru a editor knihy Fotbal na Blízkém východě: stát, společnost a krásná hra pro New York Times napsal, že některé kritiky mají svá opodstatnění. Jako příklad uvedl právě porušování lidských práv a vykořisťování zahraničních dělníků. Jiné výhrady však podle něj spíše odrážejí stereotypní názory na katarskou společnost a obecně Blízký východ v širším slova smyslu. Především pak v přesvědčení, že Kataru chybí fotbalová historie.
Thomas Ross Griffin, profesor Katarské univerzity, se zabývá identitou katarského národního fotbalového týmu. Poznamenává, že mužstvo je často zobrazováno jako tým žoldáků, tedy hráčů vybraných z celého světa, aby reprezentovali Katar. Toto tvrzení podle něj bylo pravdivé před několika lety, kdy měl tým velký počet členů z Latinské Ameriky, ale dnes je soupiska z velké části složena z hráčů, „kteří mají v Kataru hluboké kořeny a silný smysl pro národní hrdost“. Griffin uvádí, že odhadem 90 % lidí žijících v této zemi jsou cizí státní příslušníci. „Národní tým se stal zrcadlem společnosti, jakou dnes Katar je,“ dodává.
Fotbal jako civilizace
Al-Arian vyzdvihuje dlouhou historii arabského fotbalu a jeho roli při formování národní identity. Tvrdí, že fotbal ovlivňuje společnost na všech úrovních, přičemž hra upozorňuje i na nerovnost pohlaví a poukazuje na situaci sociálně nejzranitelnějších lidí – například právě zmíněných zahraničních dělníků. List The Guardian přišel s informací, že během deseti let zemřelo v Kataru více než 6500 zahraničních pracovníků z Indie, Pákistánu, Nepálu, Bangladéše a Srí Lanky.
Čtěte také: Hidžáby hoří a sny o svobodě jsou palivem. Boj za lepší budoucnost v ulicích Íránu pokračuje
Příběh fotbalu na Blízkém východě je podle výzkumníka Cambridgeské univerzity Samiho Everetta spjat s historií kolonialismu a bojem proti němu. Britští a francouzští představitelé přinesli fotbal do svých kolonií jako součást snah o kultivaci a disciplinaci místních lidí, a to prostřednictvím důrazu na fyzickou kondici a strukturu založenou na pravidlech, kterou fotbal nabízí. Místní arabské elity se zase často odvolávaly na zakládání fotbalových klubů a organizování soutěží coby na ukazatele společenského a kulturního pokroku ve svých bojích za nezávislost.
Sport a dynamika Blízkého východu
Se vznikem nezávislých států, jejichž národy se vymanily z koloniální nadvlády ustupujících mocností, fotbal svůj politický charakter neztratil, spíše naopak.
„Na Blízkém východě je fotbal mnohdy jedinou cestou jak se vyjádřit kriticky,“ domnívá se novinář a autor knihy Turbulentní svět blízkovýchodního fotbalu James M. Dorsey. Připomíná, že kulturní a politický význam tohoto sportu byl na Blízkém východě a v severní Africe zřejmý během arabského jara v letech 2010–2012. Na náměstí Tahrír (Náměstí Osvobození) v egyptské Káhiře často stáli proti režimním bezpečnostním silám právě fotbaloví fanoušci nebo fotbaloví ultras. Na policisty házeli kameny a dusili se slzným plynem, aby uchránili ostatní demonstranty.
Ultras podle Dorsey ukázali, že bezpečnostní síly nejsou neporazitelné, čímž otevřeli dveře společenské změně. Tvrdí, že střety na stadionech byly pro samotné protesty životně důležité, neboť pomohly rozvíjet dovednosti, které byly střední třídě cizí.
Ačkoli mnoho islamistických špiček s fotbalem dlouho nesouhlasilo, nakonec jej často používaly jako nástroj radikalizace muslimské mládeže.
Tuniští fotbaloví ultras během arabského jara zase na fotbalových webových fórech sdíleli výzvy k akci a demonstraci. V Bahrajnu pak fotbalista Sayed Mohammad Adnan, jenž se zúčastnil protivládních protestů, nebyl za trest zařazen do národního týmu pro kvalifikaci na mistrovství světa.
Síla fotbalu tkví i v tom, že umí spojovat a mobilizovat lidi z různých společenských tříd. Podle Dorseye to na Blízkém východě a v severní Africe platí dvojnásob. „Jde o země, které milují fotbal, a pokud jde o hlubokou vášeň, kterou tento sport vyvolává, je to jediná instituce, která může konkurovat – vyvolávat podobnou vášeň – náboženství, v tomto případě islámu,“ prohlásil v rozhovoru pro indický zpravodajský web Livemint.
Fotbalový stadion coby místo střetu
James M. Dorsey vidí fotbalové stadiony jako klíčový prostor, v němž se může odehrávat společenský konflikt. Proti sobě tam stojí vládci, kteří chtějí vynutit pořádek, a fanoušci usilující o změnu.
Až příliš často jsou navíc stadiony využívány jako divadla teroru, tedy místa, kde utlačovatelské režimy provádějí demonstrativní tresty a podporují tak kulturu strachu. Za vlády Tálibánu v Afghánistánu v 90. letech 20. století byly stadiony běžně využívány k provádění exemplárních trestů, k pálení pašovaného zboží nebo k popravě disidentů.
Čtěte také: Fotbalová, ale i jiné exotické války „polského Hemingwaye“ Ryszarda Kapuścińského
Ačkoli mnoho islamistických špiček s fotbalem dlouho nesouhlasilo, nakonec jej často používaly coby nástroj radikalizace muslimské mládeže. Konzervativní duchovní odsuzují fotbal jako neislámský. Tvrdí, že jeho pravidla zpochybňují nadřazenost islámského práva. Bývalý velký muftí Saúdské Arábie Muhammad Ibn Ibrahim al-Šejch varoval, že fotbal může vést ke „vzniku nenávisti a zloby“ a dále tvrdil, že hra je v rozporu s islámskými představami o „toleranci, bratrství, nápravě a očištění srdcí“.
Dorsey ovšem zároveň připomíná, že v jiných státech jsou fotbalová hřiště ústředním bodem boje za přeměnu nedemokratických režimů v otevřenější společnosti. Íránské ženy se o rovná práva hlásí také na fotbalových zápasech, kam ještě před několika lety nemohly, a dodnes mají vstup omezen pouze na mezinárodní zápasy.
V posledních letech byly v řadě zemí celého blízkovýchodního regionu podniknuty malé pozitivní kroky k posílení ženských práv. Kromě Íránek dosáhly malého vítězství například i Saúdky. V roce 2021 totiž pověřil režim v Rijádu Moniku Staab, bývalou německou fotbalistku, vybudováním saúdského ženského týmu. A dnes je jeho trenérkou.
Stadiony pro nejpopulárnější kolektivní hru světa fungují jako bojiště, kde jde o práva žen, národní a etnická práva či ta náboženská. Velký počet fotbalových fanoušků je silně zpolitizován. Domnívat se, že sport – a to jakýkoli – může být čistě apolitický, je v tomto kontextu značně naivní představa.
Fotbalová historie na Blízkém východě je pevně spojená s tou politickou. Lidé v těchto zemích fotbalem žijí a přinášejí do něj své zájmy a touhy. Možná právě proto má v tamních společnostech takovou oblibu. Mistrovství světa v Kataru bude trvat přibližně měsíc. Za tu dobu se jistě ukáže, jak moc se do něj otiskne (mezinárodní) politika.
