Mnohé zahraniční podniky po zahájení ruské invaze na Ukrajinu slíbily, že se stáhnou z ruského trhu. Většina z nich ale tento slib nesplnila. V Rusku vydělávají stovky milionů dolarů, platí tam daně a pomáhají tím pohánět kola tamní válečné ekonomiky.
Estonští vojáci a zaměstnanci tamního ministerstva obrany se brzy budou muset obejít bez čokoládových tyčinek Mars, nápojů Pepsi nebo třeba sušenek, žvýkaček a dalších sladkostí od Nestlé (pod něj patří česká značka Orion) a společnosti Mondelez (ta v Česku vlastní značky Figaro nebo Opavia, pozn. red.). Tamní ministr obrany Hanno Pevkur se nedávno rozhodl, že musí zmizet jak z ministerstva, tak dalších budov obranných sil, protože tyto značky nadále podnikají v Rusku.
„Mnoho západních podniků ukončilo své aktivity Rusku, ale tyto stále podporují ruskou ekonomiku, a tím jeho válečnou mašinérii,“ napsal ministr Pevkur v prohlášení.
V praxi to znamená, že nápoje a cukrovinky těchto značek už nebudou v nabídce automatů nebo kantýn a kaváren, které jsou rozmístěny na půdě ministerstva nebo dalších objektů, které pod něj spadají.
Je to symbolický krok, jenž zřejmě nijak výrazněji nenaruší prodej těchto výrobků v Estonsku. Přesto je to podle ministra nezbytné. „Jsem přesvědčen, že všichni ví, proč na tom záleží. Pomozme Ukrajině zvítězit,“ vyzval ministr.
Krátce po začátku války na Ukrajině stovky západních nebo mezinárodních firem oznámily, že z Ruska odejdou a ukončí tam veškeré aktivity. Své sliby ale nakonec splnila jen hrstka z nich.
Postoje zahraničních firem v Rusku mapuje projekt Leave Russia, na kterém spolupracuje Kyjevská ekonomická škola s týmem IT dobrovolníků. Z jeho dat vyplývá, že k 22. březnu 2024 z Ruska plně odešlo „jen“ 372 společností.
Dalších 2188 se jich ale rozhodlo v Rusku nadále zůstat – spadají do toho všechny, které nijak neomezily své aktivity nebo se k odchodu nijak veřejně nevyjádřily. A konečně 1204 firem na svých stránkách nebo v tiskových prohlášeních informovalo, že dočasně snížily nebo omezily aktivity v Rusku nebo jsou v nějaké fázi vyvázání se z tohoto trhu.
V otázce, zda zůstat, nebo odejít z Ruska, se mísí zájmy jednotlivých firem a jejich akcionářů s morálkou a otázkou, zda je správné nadále prodávat nebo vyrábět své zboží v zemi, jež vede brutální agresi.
Kritici namítají, že tyto podniky – často ze západních zemí – v Rusku vydělávají stovky milionů dolarů a platí tam daně. A právě tím pomáhají roztáčet kola ruské válečné ekonomiky.
Podniky v Rusku zůstávají z různých důvodů. Klíčový je ale strach, že přijdou o svůj byznys, aktiva, tržby a zisky, které v Rusku mají, a to i na úkor své pověsti.
Kyjevská ekonomická škola společně s nevládní organizací B4Ukraine uvádí, že globální koncerny v roce 2022 díky svým podnikům v Rusku utržily 214 miliard dolarů. A 3,5 miliardy dolarů tam zaplatily na dani z příjmu – z toho na firmy sídlící v Evropské unii připadá 600 milionů dolarů.
Tato čísla jsou ale jen pověstnou špičkou ledovce, protože je třeba k nim přičíst ještě další daně, například ty zaplacené ve formě DPH.
„Podniky v Rusku zůstávají z různých důvodů. Klíčový je ale strach, že přijdou o svůj byznys, aktiva, tržby a zisky, které v Rusku mají, a to i na úkor své pověsti,“ vysvětluje pro Voxpot šéf projektu Leave Russia Andrij Onoprijilenko.
„V Rusku mají ziskový byznys“
Když se přes ukrajinské hranice zhruba před dvěma lety přelily jako lavina ruské tanky a v mnoha tamních městech se rozezněly varovné sirény, šéfové řady západních a mezinárodních firem si museli vybrat, na čí stranu se postaví.
A ne vždy to bylo jednoznačné rozhodnutí. Rusko pro některé z nich představuje lukrativní a velký trh se 145 miliony spotřebitelů. Odejít by tak znamenalo přijít o část tržeb, ztratit stovky milionů dolarů investovaných do tamních továren a léta budované postavení na trhu.
„Některé firmy se rozhodly zůstat, jiné velmi rychle odešly a další váhaly,“ shrnul to pro BBC Roman Sidorstov z Michigan Technological University, jenž dříve vyučoval v Rusku.
Do čela firem, které během prvních týdnů a měsíců po začátku invaze z Ruska odešly, se postavily velké automobilky, ropné a technologické firmy, jako jsou třeba British Petroleum, Shell nebo ExxonMobil. Ukončily partnerství s ruskými podniky a v některých případech odepsaly miliardy dolarů. Americký řetězec restaurací McDonald’s zase prodal 850 svých provozoven tamní franšíze, zatímco třeba francouzský Renault musel přenechat svůj podíl v největší ruské automobilce Avtovaz za symbolický jeden rubl.
Jiné podniky se zase rozhodly své aktivity v Rusku výrazně osekat nebo zmrazit.
Další ale nemohly nebo jednoduše nechtěly odejít z různých důvodů – ať už se jednalo o závazky, potíže najít kupce pro své továrny a provozovny v Rusku, či obavy o budoucnost zaměstnanců. Některé z nich zaujaly vyčkávací strategii, jiné se veřejně ke svým plánům raději nevyjadřují a nadále v Rusku působí.
Mezi poslední jmenované patří třeba italská módní značka Benetton. Ta se vymlouvá na dlouhodobé vazby na své partnery v Rusku a závazky ke svým zaměstnancům. Stejný postoj zaujal také francouzský výrobce kosmetiky Yves Rocher nebo třeba potravinářské společnosti Bonduelle či Lactalis.
Pro firmy, které odešly, byl tento krok v prvních dnech války snadný, protože tam například měly jen omezená aktiva a ty mohly snadno prodat. Mnohé podniky se ale rozhodly zůstat, protože tam mají ziskový byznys a ruský trh tvoří velkou část jejich tržeb.
Proč se ale tyto firmy a mnohé další rozhodly zůstat? „Stručná odpověď je: protože vydělávají peníze a nepociťují dostatečný tlak na to, aby odešly,“ shrnul to pro Voxpot Andreas Rasche, profesor Copenhagen Business School, jenž se tomuto tématu dlouhodobě věnuje.
„Pro firmy, které odešly, byl tento krok v prvních dnech války snadný, protože tam například měly jen omezená aktiva a ty mohly snadno prodat. Mnohé podniky se ale rozhodly zůstat, protože tam mají ziskový byznys a ruský trh tvoří velkou část jejich tržeb,“ doplňuje Andreas Rasche.
Důvody jsou širší. „Podle naší analýzy nejvíce směřují k odchodu firmy, které podnikají v technologickém nebo komunikačním sektoru. Důvodem je částečně skutečnost, že mají v Rusku méně fyzických aktiv než třeba podniky ve výrobním odvětví,“ dodává Andrij Onoprijilenko. Podle něj v Rusku spíše zůstávají společnosti, které vyrábí produkty každodenní spotřeby. „Farmaceuti pak vysvětlují své rozhodnutí zájmem o veřejné zdraví,“ vysvětluje.
Raiffeisenbank je pod stále silnějším tlakem
Mezi nejsledovanější společnosti, které v Rusku nadále podnikají, patří rakouská banka Raiffeisenbank. Ta působí i v Česku.
V posledních měsících se kvůli tomu potýká se stále silnější kritikou. Je to totiž vůbec největší západní finanční instituce, která se v Rusku přimkla k modelu business as usual. Díky ní má tamní trh nadále přístup k mezinárodním platbám.
V roce 2022 vykázala banka zisk 3,6 miliardy eur, z toho na její byznys v Rusku a Bělorusku připadalo hned 2,2 miliardy eur, tedy přes 60 procent.
Vedení banky informovalo, že hledá cesty, jak se ze svého podnikání v Rusku vyvázat. Opakovaně ale zdůrazňuje, že se jedná o velmi složitý a zdlouhavý proces. Podle svého prohlášení omezuje své aktivity.
Nedávno banka přišla s návrhem, jak se z této situace alespoň částečně vymanit. Chce „vyměnit“ svůj podíl v ruské pobočce za 27,8procentní podíl v rakouské stavební společnosti Strabag – jak přesně by k této „výměně“ došlo ale zatím není jasné.
Tento podíl ve Strabagu ale až do nedávna vlastnil přední ruský oligarcha Oleg Děripaska, který je na západních sankčních seznamech. V den, kdy Strabag oznámil tuto dohodu s Raiffeisenbank, přešel Deripaskův podíl na ruskou společnost s nepřehlednou vlastnickou strukturou AO Iliadis, popisuje server Politico.
A to je další z důvodů, proč tlak na banku neustále roste. Washington dokonce hrozí, že ji odstřihne od svého finančního systému.
Raiffeisenbank může ale zřejmě počítat s podporu Vídně. Přestože Rakousko oficiálně podporuje Ukrajinu, několik vysoce postavených úředníků pro agenturu Reuters sdělilo, že se země zdráhá úplně přerušit vztahy s Moskvou. Doufá prý, že jednou – třeba až skončí válka – bude možné zase spolupráci obnovit.
„Trvalo to déle, než jsme čekali“
Společnosti, které nakonec zůstaly a nadále podnikají v Rusku, se musí připravit na složité byznysové prostředí, různé překážky a nepředvídatelné chování tamních úřadů.
Snad nejlépe to ilustruje příklad francouzské potravinářské společnosti Danone. Nejprve se rozhodla, že v Rusku zůstane, a to navzdory probíhající válce na Ukrajině. V říjnu 2022 ale svůj postoj přehodnotila a oznámila, že pro svou ruskou pobočku hledá kupce.
Do čela ruské pobočky Danone pak ruské úřady postavily Jakuba Zakrijeva – synovce čečenského vůdce Ramzana Kadyrova, který patří mezi nejbližší Putinovy spojence.
Firmu ale předběhl prezident Vladimir Putin. Loni v létě podepsal ustanovení, podle kterého její ruská pobočka přešla pod „dočasné řízení“ státu – to se vedle ní vztahovalo také na majetek dánského pivovarského giganta Carlsberg. Moskva tak de facto jejich aktiva ovládla.
Do čela ruské pobočky Danone pak ruské úřady postavily Jakuba Zakrijeva – synovce čečenského vůdce Ramzana Kadyrova, který patří mezi nejbližší Putinovy spojence.
Na konci února britský deník Financial Times napsal, že Danone plánuje prodat svá aktiva v Rusku s vynucenou slevou 56 procent oproti tržní hodnotě. Novým vlastníkem by se měla stát firma Vamin Tatarstan, za kterou stojí přední čečenský podnikatel Minter Mingazov.
O mnoho lépe neskončila ani nizozemská společnost Heineken. Také ona spadá do kategorie těch, které po začátku invaze spíše váhaly a hledaly cesty, jak se z podnikání v Rusku vyvázat. V této zemi zaměstnávala na 1800 lidí a kvůli svým závazkům prý nemohla rychle odejít.
Přesto se k odchodu zavázala. Ve svém prohlášení napsala, že se necítí „komfortně“ při představě, že ruský stát těží ze zabavení jejích aktiv.
Na konci loňského srpna, tedy více než rok poté, co oznámila své plány na odchod, firma našla pro své ruské aktivity kupce – ruskou firmu Arnest. Dostala za ně ale jen symbolické jedno euro.
Z Ruska tak odešla se ztrátou 300 milionů eur. „Trvalo to déle, než jsme čekali. Ale tato transakce zajistí živobytí našich zaměstnanců a umožní nám odejít z Ruska zodpovědným způsobem,“ řekl k tomu loni v srpnu šéf Heinekenu Dolf van den Brink.
Andreas Rasche pro Voxpot doplňuje, že ty firmy, které se rozhodly zůstat a nyní by raději chtěly z ruského trhu odejít, se potýkají s řadou potíží. Je to složitější jak z právního, tak byznysového hlediska.
„Pokud například nyní prodáváte svůj podnik, ruský stát ho pro vás ocení velmi nevýhodně. V mnoha případech také podnikatelé musí prodat své firmy lidem, kteří mají blízko ke Kremlu, v jiných je téměř nemožné najít kupce, a proto dostanou za prodej jen velmi málo,“ vysvětluje.
„Odejít z Ruska není jen těžké, je to téměř mission impossible. Rusko totiž zavedlo řadu překážet a omezení, a to včetně těch právních,“ doplňuje Andrij Onoprijilenko.
Podle něj aktuálně neexistuje žádný trh pro možné akvizice a fúze. To v praxi znamená, že se zahraniční investoři musí spolehnout jen na místní hráče a přijmout jejich nabídku, jež je mnohem nižší než tržní hodnota aktiv. Někdy podle Onoprijilenka může tato „sleva“ dosáhnout 90 až 95 procent hodnoty.
A na to mnohé západní či mezinárodní firmy nechtějí přistoupit. Přišly by o stovky milionů až miliardy dolarů. Nechtějí také, aby jejich ruské pobočky skončily v rukách oligarchů napojených na Kreml.
Nemůžu jen tak ztratit trpělivost a odejít. Jsou to peníze akcionářů, ne moje, já je pro ně jen spravuji.
Tak se hájí třeba tabáková společnost Philip Morris, jež prodává cigarety značky Marlboro. Zhruba před rokem oznámila, že by si raději své aktivity v Rusku ponechala, než aby je prodala za přísných podmínek a s velkou slevou spojencům Kremlu.
„Nemůžu jen tak ztratit trpělivost a odejít. Jsou to peníze akcionářů, ne moje, já je pro ně jen spravuji,“ hájí se Jacek Olczak, šéf Philip Morris s tím, že nedokáže najít kupce. „Není naděje. Takže bych si to raději nechal,“ komentoval to.
Kyjevská ekonomická škola společně s nevládní organizací B4Ukraine doplňují, že tabáková společnost v Rusku v roce 2022 utržila 7,9 miliardy dolarů a na dani z příjmu zaplatila 206 milionů dolarů.
Svět se spíš soustředí na Gazu
Ještě otevřeněji v rozhovoru pro deník Financial Times mluvil šéf Mondelezu Dirk Van de Put. „Nemyslím si, že by na tom investorům z morálního hlediska záleželo,“ prohlásil o působení v Rusku.
Podle jeho slov se firma nijak nepotýkala s tlakem investorů kvůli svému působení v Rusku. „Žádný z našich investorů nepožádal o to, abychom odešli,“ doplnil. Mezi ty se přitom řadí velké investiční fondy jako Vanguard, BlackRock nebo Capital Group.
Van de Put podobně jako šéf Philip Morris zdůrazňuje, že ty firmy, které odešly, zanechaly svá aktiva Putinovým „kamarádům“. „Můžete se vsadit, že peníze, které vydělávají a které jdou na financování války, jsou mnohem větší než daně, které platíme,“ dodal k tomu.
Jeho slova ukazují na posun v tom, jak velké podniky mluví o svých pobočkách v Rusku. Mnohé z nich si uvědomují, že z této země nakonec zřejmě vůbec neodejdou, a proto jsou stále otevřenější a transparentnější při vysvětlování svých důvodů. Jako klíčový argument stále častěji používají osud poboček Danone a Carlsbergu.
A jak to vnímají jejich zákazníci? Zprvu se někde objevily výzvy k bojkotu. Představitelé některých zemí – jako je třeba Estonsko – nadále podnikají symbolické kroky, aby upozornily na firmy, které v Rusku vydělávají.
„Bojkot je účinný nástroj, aby si firmy uvědomily, že pokud zůstanou a budou ať už přímo, nebo nepřímo podporovat ruskou válečnou mašinérii svým zbožím, technologiemi a zaplacenými daněmi, přijdou o větší díl své tržní kapitalizace a loajalitu spotřebitelů,“ myslí si Andrij Onoprijilenko. Získat zpět svou ztracenou pověst a důvěru zákazníků pak může trvat déle.
Konflikt trvá už dva roky, takže buď podniky čelily veřejnému bojkotu už v prvních dnech války, nebo vůbec ne.
Trochu jinak to vidí Andreas Rasche z Copenhagen Business School. „Teoreticky je tu riziko, že jim to poškodí pověst, ale v praxi na tom nyní už vlastně nezáleží. Konflikt trvá už dva roky, takže buď podniky čelily veřejnému bojkotu už v prvních dnech války, nebo vůbec ne,“ dodává.
Podle něj se svět aktuálně v tomto ohledu soustředí spíše na dění v Pásmu Gazy. „A to celkem odvádí pozornost médií, kterou pro efektivní bojkot potřebujete,“ tvrdí.
Západní firmy často bez tlaku spotřebitelů nebo investorů nadále podnikají v Rusku, zatímco unavená Ukrajina vyhlíží další měsíce ničivé války.
