Asi polovina světové populace se přinejmenším část roku potýká s nedostatkem pitné vody. A bude hůř, varovala zpráva Organizace spojených národů. „Blízký východ intenzivně pracuje na získávání sladké vody z té mořské. Pokud se tak ale činí ve velkém, nese to s sebou značná ekologická rizika,“ varuje klimatolog Miroslav Trnka z projektu Intersucho.
Dva tisíce delegátů z celého světa se na konci března sešly v New Yorku na konferenci OSN zaměřené na vodu. Ta se konala po velmi dlouhé době – po 46 letech. Její výsledky nepřinesly žádnou zásadně novou zprávu: bezpečné pitné vody i vody obecně je vlastně málo, a aby se svět na její úbytek adaptoval, jsou zapotřebí biliony dolarů.
Klimatolog Miroslav Trnka z projektu Intersucho v našem rozhovoru vysvětluje, do jaké míry může za nedostatek vody klimatická krize. Mluví také o tom, které země se s ním potýkají nejvíce – a jak je na tom Česká republika.
Jaký svět, co se pitné vody týče, vykreslila konference v New Yorku?
Ona v podstatě jen konstatovala známá fakta. Třeba to, že zhruba dvě miliardy lidí stále nemají přístup k bezpečné pitné vodě, nebo že zhruba více než polovina světové populace nemá k dispozici kvalitní pitnou vodu. Přinesla nicméně i myšlenky a návrhy na jejich řešení. Jak Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) podotýká, dostatečné zásobování obyvatel pitnou vodou z tradičních zdrojů je stále obtížnější. Existují samozřejmě jiné alternativy, ale ty tradiční způsoby získávání pitné vody – tedy z řek, podzemních zdrojů a povrchových nádrží – jsou velmi závislé na klimatických podmínkách.
V regionech s rostoucím počtem obyvatel bývá příliš málo dobrých vodních zdrojů na to, aby tam tak velká populace mohla dlouhodobě existovat.
Ostatně i náš vlastní výzkum v globálním měřítku poukazuje na tendenci častějšího výskytu sucha. Zjednodušeně řečeno: objevuje se na čím dál větší ploše zároveň. To znamená, že globálně máme v krátkém odstupu, třeba jednoho či dvou let, postiženo stále větší území suchem. A to snižuje i schopnost světových institucí na sucho reagovat.
Jak jsme se dostali do bodu, kdy je pitné vody pořád méně a méně? Je to jen klimatickou krizí, nebo i naším neudržitelným hospodařením?
Klimatická změna je samozřejmě faktorem, který v globálním měřítku ovlivňuje rozložení srážek a celkovou vodní bilanci. V některých regionech vede k lepší dostupnosti vodních zdrojů – srážek přibývá třeba v severní Evropě. A opakem jsou potom oblasti, kde dochází k vysušování a úbytku vodních zdrojů, což vidíme na Středomoří. Ve střední Evropě pak data ukazují na střídání obou extrémů. Obecně změna klimatu přináší prakticky celosvětově větší variabilitu a nevyzpytatelnost celého systému oproti obvyklým hodnotám.
Nelze ovšem říci, že by problémy s vodou souvisely pouze a jenom se změnou klimatu. Je to pochopitelně problém, jenž se týká stále rostoucího počtu obyvatel, který v některých regionech zkrátka převyšuje ekologickou kapacitu území. To znamená, že je tam příliš málo dobrých vodních zdrojů na to, aby tam tak velká populace mohla dlouhodobě existovat – jinak na to musí doplatit životní prostředí. A to se paradoxně netýká jen zemí, o kterých si na první pohled můžeme myslet, že jsou ohroženy výrazněji – třeba Íránu, kde je zásobování vodou i politickým problémem.
Čtěte také: Národní plán obnovy Brusel posvětil. Šanci na oživení krajiny ale Česko promrhalo
Problém ale mají i vyspělé země, třeba Spojené státy. Například v Arizoně nebo Nevadě roste dramatickým tempem populace, vodní zdroje byly napjaté už před tím nárůstem, a teď se spíš tenčí. A nakonec nemusíme chodit daleko – o severní Itálii bychom třeba řekli, že jde o oblast dobře zásobenou vodou. Nachází se tam povodí řeky Pád, který pramení v nejvyšších horách Evropy. Region přitom zažívá jednu z nejdelších nejsušších epizod, kterou pamatuje. A to takovým způsobem, že v Pádu na vrcholu léta prakticky netekla voda, a ta slaná pronikala z Jaderského moře do delty řeky.
Čím to tedy je?
Jde o kombinaci nadužívání vodních zdrojů s klimatickou změnou. To posunulo spotřebu krajiny i zemědělských komodit do úrovně, kterou již není možné pokrýt. Změna klimatu tedy obnažuje a prohlubuje problémy, jež tu ale už dávno existují.
„Trápit by nás měla situace na severu Afriky“
Zmínil jste Írán, některé státy Ameriky i Itálii… Kterým dalším oblastem světa v blízkém budoucnu hrozí, že prostě budou bez pitné vody?
Mluvit můžeme i o Kalifornii na západním pobřeží USA, kde jsme v posledních letech mohli hezky sledovat tu houpačku hydrologického cyklu. Tedy že po mimořádně urputném suchu přišly dramatické povodně a po nich sněhová kalamita. Je ale potřeba si ujasnit, které vody je nedostatek – jestli je to voda pitná, nebo jakákoliv.
Někde už voda na závlahy prostě k dispozici není, protože pokud by byla, nezbyla by pro lidi nebo na udržení aspoň základního průtoku v řekách.
V Evropě sledujeme velké výzvy na jejím jihu, v zemích Středomoří, které kromě průmyslu mají velmi intenzivní zemědělství. A to stojí na závlahách, jež spotřebovávají velké množství vody – v těchto státech jde dokonce o dominantního spotřebitele. Přitom ale víme, že do Itálie, Řecka a dalších zemí přináší klimatická změna negativní trendy, které vedou, a ještě nejspíše povedou ke zhoršování dostupnosti vody. A rozevírání nůžek mezi množstvím vody, které potřebuji, a tím, které mohu získat, pokračuje.
Dochází již k situacím, kdy voda na závlahy už prostě k dispozici není, protože pokud by byla, nezbyla by pro lidi či na udržení aspoň základního průtoku v řekách. Stejně tak se však setkáváme s nedostatkem vody i v regionech, v nichž bychom to úplně nečekali – vezměte si, s čím se v poslední dekádě potýkala Velká Británie. Zčásti jde o dopady změn klimatu, zčásti i o důsledky spojené s celkovým stavem infrastruktury a s její robustností.
Kam krize dostala země, které mají s vodou typicky problémy?
Nás v Evropě by měla velmi trápit situace v severní Africe, což je součást Středomoří, jde zejména Egypt. A pak také na Blízkém východě, především v Turecku a Libanonu, a dál i na Středním východě, v zemích Perského zálivu. Všechny tyto státy mají problémy s vodou, a z našich analýz vyplývá, že se to bude jen zhoršovat. Dopad budou mít na zemědělství a pochopitelně i na lidi, kteří tam žijí. A podíváme-li se na skladbu ekonomických, případně politických uprchlíků v posledních 20 letech, velmi často pocházejí z těchto zemí. Sucho není primárně faktorem, který lze označit za strůjce migrace, vytváří ale na lidi zásadní tlak.
Na sucho se budou muset Češi připravit
Pojďme teď do Česka. Co my a pitná voda, jak jsme na tom?
Řekl bych, že s pitnou vodou je na tom Česká republika dobře. V celosvětovém srovnání si nestojíme špatně, což je ovšem zásluha předešlých generací. Máme skutečně robustní systém, který byl, zjednodušeně řečeno, nastavený pro aktuální počet obyvatel – ale s přibližně 1,5 násobnou spotřebou, než je ta dnešní.
Znamená to tedy, že touto infrastrukturou dokážeme pokrýt i situace, které jsou klimaticky mimořádné. Zvládáme i extrémní sucha, aniž by se zastavily přinejmenším části průmyslu. A jak jsme viděli loni v Německu, nejde o samozřejmost. I velké, vyspělé ekonomiky se s následky sucha potýkají, a pokud není infrastruktura robustní, je výsledek stejný jako v Německu, v Austrálii nebo USA, kde se postupně zvyšuje drakoničnost opatření. Jde to od zákazu zalévání trávníků až po úvahy o netypických a drahých způsobech získávání vody, například odsolováním té mořské.
Čtěte také: Hlad, exodus, anebo spolupráce? Střední Asie čelí dopadům ruské invaze i krizi s vodou
Kdežto u nás, když jsme mezi lety 2014–2019 zažívali 500leté sucho, žádné průmyslové odvětví stát nemuselo. Jistě, sektory zemědělství a lesnictví – i samotná krajina – utrpěly obrovské škody, ale co se týče energetické a průmyslové infrastruktury, stejně tak zásobování obyvatel, tak zdroje vody stále byly.
A jak je to s vysychajícími studněmi, které se pravidelně dostávají do titulků médií?
V Česku je právě problém v oblastech, které jsou závislé na podzemní vodě, zvlášť na mělkých podzemních vodách, které mají sezonní chod. Tam bude potřeba do budoucna v rámci zajištění přístupu k vodě provést celou řadu investic. A to jak na úrovni státu, tak na úrovni obcí a soukromých firem, které se na rostoucí riziko suchých období prostě budou muset připravit.
Jaká řešení jsou tedy na stole? K čemu se jednotlivé regiony a státy přiklánějí?
Voda je zásadní komodita, bez níž se nedá fungovat, takže třeba státy Blízkého východu velmi intenzivně pracují na získávání sladké vody z té mořské. Pokud se tak ale činí ve velkém, průmyslovém měřítku, nese to s sebou značná ekologická rizika. Ani tohle řešení není bez nepříznivých dopadů na životním prostředí. Ve slunných regionech je tu pak možnost vysušování vzduchu – srážením přirozeně se vyskytující vodní páry v atmosféře pomocí solární energie. Ale zase – jakmile bychom to začali dělat na průmyslové úrovni, ponese to s sebou dopady.
Kdybychom v Česku neměli přehrady, v suchých letech bychom vypouštěli odpadní vody do velmi nízkých průtoků a život v řekách bychom zabíjeli.
Technická řešení pro tyto země ale existují, a lze jimi zajistit pitnou vodu, které není potřeba takové množství. Pokud se ale budeme bavit o vodě pro závlahu, tímto způsobem ji nezískáme. A musíme zde přistoupit k jiným, finančně náročnějším řešením. Háček je v tom, že většinu vody v zemích s problematickou vodní bilancí spotřebovává zemědělství – a pro ně takto vodu opatřit zkrátka nejde. Politici i obyvatelé pak stojí před přijetím rozhodnutí, že zemědělství prostě vodní zdroje používat nemůže, nebo ne v takovém rozsahu. A to je často otázka politická, ekonomická a sociální.
A jak konkrétně tento problém řešíme u nás v Česku?
Zejména navyšováním zmíněné robustnosti infrastruktury, tedy jejím propojováním. A také vytvářením záložních zdrojů, navyšováním kapacity. Nejen pro své vlastní potřeby, ale i pro pomoc krajině v případě, kdy sama vodu nemá. Naše říční toky by se z valné části při té výrazné epizodě sucha, o níž jsem mluvil, řekám moc nepodobaly, nebýt velkých vodních nádrží. Kritici namítají, že kdybychom tyto nádrže neměli, řeky by byly v biologicky lepším stavu – a to je pravda, zvláště v hydrologicky bohatších letech. Ale v těch suchých bychom vypouštěli odpadní vody do velmi nízkých průtoků a život v řekách bychom zabíjeli.
Je nezbytné si pořád připomínat, že se posouváme do nové klimatické reality, do hodnot klimatických extrémů, které minimálně po několik posledních generací obyvatelé Česka, ale i jiných regionů nepoznali. Musíme se s tím nějak vypořádat a uvědomit si, že tam, kam míříme, jsme dosud nikdo nebyl. A to je nejen o intenzivních společenských debatách, ale také o vlastní odpovědnosti.
