Po šesti letech se Rakušané chystají k prezidentským volbám. Favoritem je úřadující hlava státu Alexander van der Bellen, kterého v prvním kole v neděli 9. října vyzve rekordních šest protikandidátů. S jakými vizemi chtějí u občanů uspět? V předvolebním kotli se toho vaří mnoho.
Předvolební televizní debaty mají v Rakousku lehce bizarní obsazení – punkrockový zpěvák, nekonvenční podnikatel s obuví, ombudsman, předseda antivakcinační strany, lektor rétoriky a právník podpořený významným byznysmenem (ale neúspěšným politikem).
Nebo také mladý levicový politik, ezoterický obuvník, jehož politické názory jsou i přes účast v debatách trochu záhadou, a čtyři více či méně zkušení pravicově populističtí politici. Stávající prezident se dle rakouské tradice předvolebních debat neúčastní, o to větší prostor tak dostávají jeho vyzyvatelé.
Dosud nevyužitá pravomoc opět ve hře
Největší šance na postup do druhého kola (pokud se vůbec bude konat) plánovaného na 6. listopadu má kandidát strany Svobodných (FPÖ) Walter Rosenkranz. Zkušený politik a právník působil v uplynulých letech jako poslanec na spolkové i zemské úrovni, momentálně zastává funkci jednoho ze tří ombudsmanů. Rétoricky se snaží působit umírněnějším dojmem než další tři populističtí kandidáti, jeho názory však odpovídají dlouhodobé politice FPÖ.
Prezident Bellen je při svých vystoupeních terčem bučení a pískání protestujících, zejména těch ze sílících pravicově extremistických kruhů.
Strana Svobodných se profiluje odmítavým postojem k migraci, kritikou Evropské unie a protiruských sankcí, ale i covidových restrikcí, vše pak rámuje nesouhlasem s politikou současné vlády lidovců a zelených. Podobně jako další tři kandidáti z pravicového spektra (Gerald Grosz, Michael Brunner a Tassilo Wallentin) Rosenkranz otevřeně hovoří o využití pravomoci svévolného odvolání vlády, kterou jim dává rakouská ústava, což by bylo v tamní politice bezprecedentní.
Rakouský prezident má sice formálně větší kompetence než ten český (například právě v odvolání vlády nebo rozpuštění parlamentu), dosud je však v rámci konsensuální politické kultury žádný prezident nevyužil. Obavy z opuštění tradice a možného využití této pravomoci pomohly před šesti lety ke zvolení současného prezidenta – první kolo tehdy vyhrál ke zděšení velké části veřejnosti kandidát FPÖ Norbert Hofer. Ten podobně jako současní kandidáti hrozil, že se v případě svého zvolení nespokojí jen s reprezentativní úlohou úřadu, ale že bude aktivně zasahovat do rakouské vnitřní politiky.
Ve druhém kole prezidentské volby, které bylo kvůli chybám při zpracování korespondenčních hlasů opakováno, se tak zastánci tradiční role prezidenta přiklonili k nezávislému kandidátovi – dřívějšímu předsedovi strany Zelených, Alexanderu Van der Bellenovi.
Čtěte také: „Budu-li pochybovat, volby neuznám.“ Brazilské prezidentské klání jako kulturní válka v tropech
Walter Rosenkranz však není zdaleka tak silným kandidátem jako v předchozí volbě Norbert Hofer a jeho nasazení bylo v FPÖ spíše výsledkem kompromisu. I přesto jsou Svobodní jedinou parlamentní stranou, která do volebního klání vyslala svého reprezentanta. Vládnoucí lidovci a Zelení i opoziční sociální demokraté a liberální Neos jsou s Van der Bellenovým působením v úřadu víceméně spokojeni a s vědomím jeho popularity na vlastní kandidáty rezignovali.
Vlády se mění, prezident zůstává
Alexander van der Bellen zvládal během uplynulých šesti let hrát nadstranickou a jednotící roli v rakouské politice, kterou od něj jeho voliči očekávali, ani on však jistě na začátku netušil, jak turbulentní časy jej v čele státu čekaly. Již půl roku po nástupu do úřadu řešil rozpad „velké koalice“ lidovců a sociálních demokratů, v roce 2019 vyvažoval rozbouřené vody vnitřní politiky po takzvané aféře Ibiza, a jmenoval historicky první rakouskou úřednickou vládu.
Dosluhující prezident zažil během svého prvního funkčního období vzestup i pád spolkového kancléře Sebastiana Kurze, dvoje předčasné parlamentní volby a celkem pět kancléřů a jednu kancléřku. Zcela v kontrastu s vládními krizemi působí Van der Bellen jako stabilní a sjednocující element. Při opakovaných aférách zdůrazňuje, že se jedná o výjimečné incidenty, že Rakousko není takové. Jako liberální, proevropský a v zahraničí respektovaný prezident je důstojným reprezentantem rakouské neutrální identity, formulované v posledních desetiletích jako „evropská solidarita“.
Vedle vnitropolitických problémů se Rakousko potýká i se světovými krizemi posledních let (pandemie koronaviru, válka na Ukrajině, rostoucí inflace), a vůči těmto výzvám již omezené prezidentské kompetence k širokému sjednocení veřejnosti nestačí. Van der Bellen je tak v poslední době při svých vystoupeních terčem bučení a pískání nespokojených protestujících, rekrutujících se zejména ze sílících pravicově extremistických kruhů.
Wlazny je Bellenovi názorově nejblíže, a má tak největší potenciál ubrat mu v prvním kole voleb hlasy, což by znamenalo konání druhého kola.
Tito demonstranti, ale i političtí reprezentanti pravicově populistického tábora prezidenta kritizují za podporu vládní politiky v podobě restriktivních opatření, povinného očkování, a v neposlední řadě protiruských sankcí. Zdražování a nastupující energetická krize a (ne)schopnost stávající vlády tyto výzvy řešit jsou dle očekávání i hlavními tématy nadcházejících voleb.
Recese i populismus
I vzhledem ke zmíněné tradiční absenci stávajícího prezidenta převažují v předvolebních debatách populistické návrhy řešení problémů, se kterými se Rakousko potýká.
Vedle čtyř jasně pravicově populistických kandidátů je jediným racionálním, liberálním hlasem paradoxně Dominik Wlazny z recesistické Pivní strany. Pětatřicetiletý lékař a hudebník vystupující pod uměleckým jménem Marco Pogo těsně splňuje věkovou hranici pro možnost zastávat prezidentský úřad, zejména mezi mladými lidmi je však velmi populární.
Vůči současnému prezidentovi se Wlazny profiluje jako levicovější kandidát, který klade důraz na aktivnější vykonávání prezidentského úřadu – nikoli ve smyslu ovlivňování politiky, ale jako morálního hlasu ve veřejné debatě. I přesto je Van der Bellenovi názorově nejblíže, a má tak největší potenciál ubrat mu v prvním kole hlasy, což by při nedosažení 50procentní hranice znamenalo kolo druhé. I když do něj Wlazny pravděpodobně nepronikne, využívá předvolební kampaň ke zviditelnění a popularitě v případném dalším politickém angažmá.
Čtěte také: Nová pravice, nebo noví fašisté? Itálie se chystá na vládu Giorgie Meloni
Podobnou motivaci mají i populističtí protikandidáti. I když žádný z nich nemá reálnou šanci zasednout do prezidentského křesla, možnost oslovovat nespokojené voliče jim vyhovuje. Trvalá kampaň je již od doby předsedy Svobodných Jörga Haidera ověřeným způsobem jak udržet populistická témata, a strany, které je artikulují, zůstávají v povědomí společnosti. Případný (i sečtený) úspěch tohoto proudu navíc mohou jeho reprezentanti využít coby argumentu v dalších útocích na úřadující vládu a prezidenta.
Výzvy vnitřní politiky
Alexander Van der Bellen do nadcházejících prezidentských voleb i přes zmíněné protesty a hlasitou kritiku populistických protikandidátů vstupuje jako jasný favorit, většina průzkumů mu pro první kolo přisuzuje překonání 50 %. Spíše než napínavým kláním jsou tak volby vyslovením důvěry či nedůvěry současnému prezidentovi v otázce, zda zvládne i nadále vyvažovat nestálou rakouskou politiku.
Vedle rostoucí inflace a energetické krize se vnitřní politika našeho jižního souseda potýká i s dalšími výzvami. Jednak je to nepopulárnost současné vlády, jež souvisí i s nekonsolidovaností lidové strany, která po odchodu Sebastiana Kurze nedokázala najít vlastní hlas, oslabuje ale i jejich koaliční partner Zelení. Naopak na vzestupu je nyní opět – po diskreditaci v souvislosti s aférou Ibiza před třemi roky – strana Svobodných.
Aktuální otázka, zda Van der Bellen zvítězí již v prvním kole voleb, tak bude záhy nahrazena důležitější otázkou: Dokáže prezident tváří v tvář stávajícím i novým výzvám i v následujících šesti letech hrát v rakouské politice sjednocující roli?
