První červnové dny se Londýn oblékl do svátečního. Z oken cihlových domků visely bílé, modré a červené praporky a ledabyle zavěšené, leckdy pomačkané Union Jacks, jak se britské vlajce říká. Spojené království slavilo důležité výročí – královna Alžběta II. je na trůně už 70 let.
Když druhého června ráno vystoupím z metra na stanici Charing Cross v centru Londýna, je mi jasné, že o mnoho blíž k Buckinghamskému paláci se už nedostanu. Trafalgarské náměstí, přes které jsem měla v plánu se ke královskému sídlu aspoň trochu přiblížit, je naplněné k prasknutí. Je 10 hodin a v Londýně i po celé Británii právě začíná Platinum Jubilee, obrovské čtyřdenní oslavy věnované Alžbětě II. a 70 letům její vlády.
Náměstí je plné tradičních britských barev. Někteří lidé si přes ramena přehodili vlajku s portrétem královny, jiní si vzali oblečení pokryté miniaturními Union Jacky. Pár žen rozdává kolemjdoucím malé praporky a ti si je připevňují za poutka batohů, za čepice nebo s nimi jen tak mávají. Všem Britům je jasné, že jde o jedinečnou událost, protože nikdy předtím žádný britský monarcha platinové jubileum neslavil. A není ani moc pravděpodobné, že by se většina z nás dočkala toho dalšího.
Přestože k Buckinghamu se člověk dostane jen tehdy, když si předem koupil lístek nebo pokud tu čekal několik hodin před začátkem události, vše se dá sledovat na obrazovkách rozmístěných v okolí paláce. Kdo je ale na Trafalgaru jako já, ten má smůlu, protože tady žádná taková obrazovka není.
Proto pořádně neuvidím ani Trooping the Color, tedy přehlídku pluků britské armády, která slavnosti otevírá, ani členy královské rodiny mávající ze slavného buckinghamského balkonu. Snažím se vmísit do davu a společně s ním vyčkávám.
„V republice bych žít nemohla.“
Lidé se mačkají na prosluněném náměstí i u paty Nelsonova sloupu, další se schovávají ve stínu v přilehlém podloubí u knihkupectví Waterstones. Některé rodiny si na chodnících rozložily skládací stoličky, nebo dokonce deky, na nichž si jejich děti hrají s panenkami, a všichni čekáme, co se bude dít.
Nedaleko Charing Cross potkávám Elizabeth, starší paní, která mě zaujme proto, že má na modré pruhované košili připnuté bohatě zdobené odznáčky. Později mi prozrazuje, že jde o znak Constitutional Monarchy Association, tedy společnosti podporovatelů britské monarchie.
Vlny nadšení a potlesku prostupují davem přesně podle toho, jak letadla prolétají nad náměstím směrem k Buckinghamskému paláci.
„Jsem fanynkou královny celý svůj život,“ vypráví mi Elizabeth s nadšením. Je na ní vidět, jak je ráda, že se oslav účastní. „Viděla jsem ji už pětadvacetkrát. Na Trooping the Color jsem byla asi osmkrát. Nikdy jsem ale neviděla nic takového jako dneska,“ ukazuje na davy lidí okolo. „Přijdu i zítra, na mši ke katedrále svatého Pavla, a doufám, že bych mohla vidět královnu. Může to být vlastně úplně naposledy, kdy ji mohu spatřit,“ dodává s nadějí v hlase.
Zajímá mě, jak vnímá význam královské rodiny pro současnou britskou společnost. „Určitě jsou důležití i do budoucna. Já bych v republice žít nemohla. Den, kdy královna zemře, bude ten nejhorší v mém životě,“ vysvětluje mi jmenovkyně panovnice. A co bude s monarchií potom? „Myslím, že popularita královské rodiny klesne, až bude na trůně Charles, ale potom půjde znovu nahoru, až nastoupí princ William,“ uzavírá Elizabeth.
Její slova dokládá i průzkum agentury Ipsos. Alžběta II. je podle ankety zdaleka nejpopulárnější člen královské rodiny a má podporu 45 % dotázaných Britů. Podle nich představuje tradiční symbol všeho dobrého, co v jejich zemi je, navíc dobře reprezentuje stát ve světě. Oproti tomu jen 14 % Britů uvedlo, že je jejich oblíbencem princ Charles, který by měl usednout na trůn jako další. Přesto polovina dotázaných očekává, že bude dobrým králem. Mnohem oblíbenější je však právě princ William – ten bude dobrým panovníkem podle 74 % Britů.
Blíží se jedna hodina, kdy má začít přehlídka letadel Royal Air Force. Královské letectvo bude přelétat nad městem na počest královny. Abych měla lepší výhled, chci se dostat do druhého patra knihkupectví Waterstones, nedá se tu ale hnout, a proto svůj plán vzdávám.
Vzápětí slyším jásot – nad náměstím začíná přehlídka letectva. Vlny nadšených výkřiků a potlesku prostupují davem přesně podle toho, jak letadla prolétají nad náměstím směrem k Buckinghamskému paláci. Po chvíli ale podívaná končí, přehlídka trvala jen asi šest minut. Alžběta II. ji sledovala z balkonu společně s dalšími členy královské rodiny.
Nejde jen o libry a pence
Procházím náměstí a před Národní galerií si všímám paní v sukni potisknuté maličkými vlajkami. Představuje se jako Pauline a s velšským akcentem mi vypráví, že do Londýna přijeli jen kvůli Jubilee. „S královnou máme narozeniny ve stejný den! Už od dětství jí fandím. Přijeli jsme sem na celé čtyři dny slavností,“ odpovídá mi s nadšením. Ptám se, jak moc je podle ní královská rodina mezi Brity populární. „Myslím, že se státním zřízením má být spokojená většina lidí. Nedávno jsem viděla průzkum, podle kterého jen 33 % mladých Britů chce dále monarchii. A to je opravdu málo.“
Z dalších průzkumů agentury Ipsos například vyplývá, že zhruba sedm z deseti Britů (68 %) napříč všemi věkovými kategoriemi chce, aby jejich země i nadále byla monarchií. Jen 22 % by podpořilo přeměnu země v republiku.
Knížku o královně dostaly všechny děti v Británii, což stálo 12 milionů liber. Přitom pro některé je celodenním jídlem jen zdarma oběd ve škole.
Když Pauline zmíní průzkum, připomene mi to, že jsem v centru Londýna neviděla zatím žádné opoziční hlasy, přestože jsem předpokládala, že tu aspoň pár lidí s nesouhlasnými cedulemi najdu. Očekávala jsem třeba transparenty organizace Republic, která bojuje za zrušení monarchie a za to, aby královnu Alžbětu II. nahradil lidmi zvolený zástupce. Právě tato organizace přišla třeba s heslem „Make Elizabeth The Last“, tedy „Ať je Alžběta tou poslední“, poslední královnou, posledním monarchou. Organizace umisťuje po celé zemi billboardy s podobným poselstvím.
Podívejte se i na naši reportáž: Skotští rebelové opět usilují o nezávislost. Rozpadne se Británie po Brexitu?
„Monarchie je archaická, elitářská a ze své podstaty rasistická instituce, která nemá v 21. století místo,“ píše mi pak jeden britský komunista, který si na Twitteru říká Tiberius. „Čím dřív bude britská monarchie a další relikty imperiálního světa zrušeny, tím lepší svět to pro všechny bude,“ dodává.
Další lidé ten den na Twitteru kritizovali, že oslavy odvádějí pozornost od důležitějších záležitostí, třeba od přešlapů vlády a skandálů Borise Johnsona. Ale také to, kolik oslavy stojí – především pak v době, kdy se běžným Britům daří hůř a čím dál víc lidí se ocitá na hranici chudoby. „Moje dcera dostala knihu o Platinum Jubilee a o královně a také hrnek s jejím obličejem. Tu knížku dostaly všechny děti ve Spojeném království, což stálo 12 milionů liber. Přitom jediné jídlo za den některých spolužaček mé dcery je oběd, který dostanou zadarmo ve škole,“ upozornila na svém twitterovém profilu výzkumnice Arnesa Buljušmić-Kustura.
Britský ministr financí na oslavy vyčlenil 28 milionů liber, což sice v rámci britského rozpočtu není mnoho, navíc akce má mnoho velkých sponzorů. Jenže vyhlídky britské ekonomiky nejsou moc dobré a inflace je nejvyšší za poslední čtyři desetiletí. Britské potravinové banky hlásí zvýšený zájem o balíčky s jídlem. A v následujícím roce může více než 250 tisíc domácností upadnout do chudoby, čímž by vzrostl počet rodin žijících v extrémní nouzi asi na 1,2 milionu.
Podle starosty Londýna Sadiqa Khana platinové Jubilee přispělo do britské ekonomiky částkou 1,2 miliardy liber, hlavně díky většímu turistickému ruchu. Oslavy jsou ale podle něj důležitější a nejde jen o „libry a pence“. Mnozí britští komentátoři si však nemyslí, že by ekonomice pomohly k nějakému zlepšení. Navíc pro veřejnost není moc dobrý signál, když se na velkolepé akce finance najdou, ale na pomoc potřebným už ne.
„Upřednostňují bílé Brity.“
Procházím severní částí Trafalgaru a u kostela svatého Martina v polích si všímám mladé dívky s taškou s nápisem „Equality for All“. Představuje se mi jako Laura. Pochází z Brazílie a v Londýně studuje. „Je skvělé, jak se ta země sjednotila, aby oslavila královnu,“ otevírá náš rozhovor.
Když se ale ptám na rodinu panovnice v souvislosti s politickou scénou, její odpověď není jen pochvalná. „Myslím, že královská rodina přece jen politiku trochu ovlivňuje. Podle mě upřednostňuje bílé Brity nad ty ostatní, kteří mají jinou barvu pleti. Jediný nebílý člověk v královské rodině byla Meghan Markle a všichni víme, jak se k ní chovali,“ naznačuje Laura a dostává se tak k problémům s rasismem, který mnozí britským monarchům vyčítají.
„Možná, kdyby bylo součástí té rodiny víc lidí jako Meghan, pozitivně by to ovlivnilo i politiku obecně. Mám pocit, že kdyby ji akceptovali, změnilo by to hodně věcí,“ uzavírá Laura a dodává, že pokud by rodina přijala Meghan mezi sebe a umožnila jí více se podílet na královských záležitostech, byla by to velká změna pro všechny Brity jiné barvy pleti.
Lidé se mačkají před obří obrazovkou i před hospodami – okny je totiž vidět na televizory nad výčepy, na nichž mohou procesí sledovat.
Kvůli rasismu se na britské monarchy často snáší kritika. A platinové oslavy, které měly připomínat historii posledních 70 let Británie, jen málo reflektovaly rasismus nebo koloniální historii země. Přitom když královna kdysi usedala na trůn, patřilo k Británii ještě přes 70 kolonií a dalších přidružených území.
„Jako černá žena, jejíž předci byli zotročení Afričané, kteří byli pašování z kontinentu, aby pracovali na plantážích na Jamajce, a kteří byli značkování horkým železem s iniciálami členů královské rodiny, musím říct, že poslední čtyři dny uniformní a nekritické reakce na Jubilee byly nepříjemný zážitek,“ upozorňuje na problém novinářka Nadine White.
Zlatý kočár a hologram královny
Už ve čtvrtek večer jsem si v metru četla informace o tom, že královnu Alžbětu II. první den oslav unavil a dalších událostí se nejspíš nezúčastní. Následující dny je na programu slavnostní mše v katedrále sv. Pavla nebo dostihy na závodišti Epsom Downs a velký koncert. Když ale přes den procházím centrem Londýna, připadá mi, že většina lidí (kromě těch, co už mají na královské události vstupenku) si spíš víkend vyhradila na nákupy a nikde se už tak moc neslaví.
Čtyřdenní oslavy v neděli završuje velký průvod kolem parku sv. Jakuba, který prý přišel na 15 milionů liber. Herci a tanečníci v kostýmech a v alegorických vozech tu představují různé dekády 70 let Alžbětina panování. Součástí je také zlatý kočár, z něhož hologram královny kyne davu.
Mířím opět na Trafalgar, kde chci oslavy zakončit. Tentokrát je už pod Nelsonovým sloupem velká obrazovka, jež slavnostní průvod promítá pro všechny, kteří se nedostali přímo k němu. Lidé se mačkají před obrazovkou i před hospodami – okny je totiž vidět na televizory nad výčepy, na nichž mohou slavnostní procesí sledovat. Alžběta II. se nakonec na závěr Jubilee přeci jen na buckinghamském balkoně objeví.
Na chvíli se zastavím a společně s ostatními se taky dívám oknem hospody The Admiralty na televizní přenos. Dostávám zadarmo malý Union Jack s nápisem Hello. Pak u Charing Cross vidím pár pouličních prodavačů, kteří už stejné praporky – i ty mnohem větší a ne moc kvalitní s portrétem královny – prodávají za peníze a snaží se na poslední chvíli si trochu vydělat.
Právě kousek od téhle hospody potkávám Phillipa a Louise, kteří se na slavnost přijeli podívat ze severu Anglie. Politiku v Jubilee ale nevidí. „Nemáme na to politický názor. Přijeli jsme jen na oslavy a jsme tu jako turisti a fanoušci,“ odpovídají na můj dotaz a Phillip zdůrazňuje: „Jsme pyšní na to, že jsme Britové, hlavně během tohoto víkendu.“ „Včera jsme zůstali na The Mall až do půlnoci!“ doplňuje jeho žena Louise a je na ní vidět, jak je ráda, že mohla slavit Jubilee právě tam.
Čtěte také: Britský ministr financí šetří hlavně rodinné miliardy, může ho to stát křeslo premiéra
Zdá se, že pro značnou část Britů je královská rodina spíš symbolem než politickým aktérem. Každopádně první červnový víkend se v Londýně sešli ti poddaní Jejího Veličenstva, kteří chtěli oslavit Alžbětu II. a to, co pro ně představuje. Podle průzkumu víc než polovina obyvatel neplánovala se oslav účastnit. Ale slavit tohle jubileum se dá i jinak než účastí na oficiálních státních událostech – stovky lidí po celé Británii třeba pořádaly sváteční oběd ve své ulici pro všechny z okolí.
Z Londýna odjíždím se smíšenými pocity a štosem novin, které jsem si pořídila, abych si ještě trochu lépe poskládala obraz současného britského království. Pro Brity je teď nejspíš důležitější sledovat, jak to dopadne s jejich ekonomikou a s vládou, jejíž premiér se zdiskreditoval tak, že část politické scény začala volat po jeho rezignaci. A přestože Boris Johnson hlasování o nedůvěře ustál, nespokojenost s jeho řízením státu se ozývá nejen od opozice, ale také z řad konzervativců.
Společně s ekonomickou situací je pro mnohé Brity právě tohle nejspíš větší prioritou než královské oslavy. Přitom nikterak to nemusí být v rozporu s dojmem, kterého jsem za ty dny strávené v Londýně nabyla – velká část Británie přeje královně opravdu všechno nejlepší.