Plyn, dluhy a rubly. Rusko pod sankcemi převrací svět naruby, jen Green Deal jede dál

Zatímco se pozornost světa právem ubírá k hrdinství lidí bojujících za obranu Ukrajiny, běží relativně na pozadí několik jevů, které se nyní pokusím zhodnotit. Načrtnu, co tyto faktory asi mohou udělat a co nás může čekat dál.

Základní výchozí pohled je pro mě evropský – za prvé mu nějak rozumím, za druhé se mi to zdá jako přece jen poněkud podreportovaná úroveň konfliktu, který se už teď zjevně změnil. Proto je vhodné si také osvětlit, co Evropská unie vlastně je a co v této situaci vůbec může a nemůže dělat.

Sankční příprava

Předně je třeba se vyrovnat s tím, jaké měly (pokud vůbec) efekt sankce uvalené na Rusko po anexi Krymu a zahájení plus minus zmraženého konfliktu na východě Ukrajiny. První tři tranche sankčních opatření vůči Rusku přišly v relativně rychlém sledu v roce 2014 v reakci na ruskou agresi na Krymu a podporu „separatistických republik“. Byly od začátku koncipované jako prostředek k úpravě ruského postupu, nikoliv jako čistě punitivní. Jejich vliv na ruskou ekonomiku je poměrně těžké posoudit: Rusko samo věc velmi výrazně prezentovalo jako „naprosto neškodné“ a zároveň rušení sankcí pravidelně prezentovalo jako svůj zásadní požadavek.

Když někam nemůžete lítat, tak tam prostě nepoletíte a hledáte jiné destinace. Jenže dovolená v Minsku zatím nemá ten zvuk jako ta v Paříži.

Metodicky přesné vyhodnocení, jaký měly tehdejší sankce skutečně vliv, je tak téměř nemožné. Vodítkem se tak stávají i poměrně divoké zdroje jako třeba jeden z rozhovorů ruského ministra financí. Odpověď na efekt provedených opatření je myslím nutně obojetná. Sankce z roku 2014 uspěly ve svém úkolu „poškodit ruskou ekonomiku“ – byť ztráty dané propadem cen ropy byly větší, jednalo se o další úder. Podařilo se významně ochladit ruskou ekonomiku. Na sankce jako zásadní deterent a garanci ochrany Ukrajiny se odvolával i prezident Porošenko – jak ve vyjádřeních k západním politikům, tak v dlouhodobé reálné politice.

Ještě před Krymem se Obama a Medvěděv měli družně bavit o kooperaci amerických firem v modernizaci Ruska a byl připraven projekt lokální startupové scény, nakonec z toho vzešla primárně „startup village Skolkovo“. Je třeba říct, že v Rusku jisté množství zajímavých startupů a technologických firem existuje, ale jsou velmi, velmi daleko od toho, aby táhly ekonomiku. Jejich zakladatelé zemi spíše opouštějí – jako třeba Pavel Durov, zakladatel VKontaktě a Telegramu.

Fakta jsou jasná – sankce po anexi Krymu stály Rusko peníze, zabránily další modernizaci a uštědřily tak významný ekonomický zásah.

Druhý pohled je ale poněkud zásadnější: povedlo se sankcemi odvrátit Rusko od jeho záměrů? Jednoznačně ne. Mohly Rusko zpomalit, mohly ztížit provádění jeho ofenzivní politiky skrze menší ekonomické možnosti, ale jejich hlavní záměr zůstal zjevně nenaplněn. Dokonce můžeme říct, že vedle tendencí k autarkii vznikal i politický a ekonomický tlak, který posouvá Ruskou federaci blíže Číně a k hlubší kooperaci třeba s Tureckem (byť tu extrémně zkomplikovala válka v Sýrii).

Lze tak těžko hodnotit, jestli sankce měly nebo neměly být rušeny – hodnotu totiž neměly jen jako nástroj vůči Rusku, ale jako důležitý symbol a nástroj Západu prokázat, že něco dělá. A proto bylo jejich případné zrušení navázané na plnění Minských dohod. Současné sankce jsou ale jiný příběh.

Týden, ve kterém se otřásl svět

Koncentrace vojsk na hranicích Ukrajiny byla samozřejmě děsivá a krizi vystupňovala už v lednu 2022. Následně ale Putin jasně signalizoval vážnost svých záměrů, když v pondělí 21. února uznal separatistické republiky a o tři dny později svou výhružku naplnil a zahájil širokou vojenskou invazi na ukrajinské území. Reakce Západu tentokrát byla podstatně důraznější.

Není zde úplně prostor se věnovat tomu, jak široké, a hlavně jak překvapivé sankce dokázala Unie, USA a Velká Británie dát dohromady, včetně mražení rezerv ruské státní banky a otevřeného plánu ne mrazit, ale zabírat majetky oligarchů. Zaměřím se rovnou na probrání jejich už teď nezpochybnitelných dopadů.

Moskevská burza prošla prudkým pádem a je už třetím týdnem zavřená. Vznikl tak paralelní systém virtuálních cen, zamrzlých v době před zavřením burzy, a cen reálných. Výsledky obchodování klíčových ruských společností na londýnské burze jsou nemilosrdné – firmy rychle ztratily přes 90% hodnoty, včetně gigantů jako Gazprom, Rosněft, těžař zlata Polyus nebo Sberbank. Výkony zmíněných společností na LSE za posledních šest měsíců můžete porovnat v tomto grafu:

A za posledních osm let, abychom si názorně ukázali, že se jedná o efekt prudký a násobně důraznější, než sankce z roku 2014.

Následky vidíme i na rublu. Ten se Putin sice pokusil ochránit (a to jak reálně, tak i mytologicky skrze pohádku o „operaci zlatý rubl“), ale výsledky jsou tragické. Rubl prošel hyperinflací, která předbíhá i tragickou hyperinflaci tureckou.

Podíváme se rovnou na desetileté srovnání kurzu rublu a dolaru:

Všimněte si zde jak (do roku 2022 udrženého) propadu v roce 2014 v reakci na sankce a sníženou cenu ropy, tak prudkosti a jasného trendu současného pádu. Podobná radikální změna se naposledy odehrála v Rusku v roce 1998 – a končila pádem Jelcina a nástupem Putina.

Velmi praktický sektor na demonstraci všestrannosti sankcí je pravděpodobně letectví. Na první pohled zřejmý dopad má omezení evropského vzdušného prostoru pro ruské aerolinky – když někam nemůžete lítat, tak tam prostě nepoletíte a musíte hledat jiné destinace. Jenže dovolená v Minsku zatím nemá ten zvuk jako ta v Paříži.

Hned v závěsu jsou ale náhradní díly – největší výrobci jsou s náskokem Airbus (EU), Boeing (USA) a Bombardier (Kanada). Sankce znamenají i zásadní omezení možností shánět náhradní díly pro jimi vyrobená letadla a udržet je v provozu bude pro Rusy náročné (což by mohlo vysvětlit omezování letů i do destinací, kam Rusko zatím létat může.

Čtěte také: Martin Palouš: Tak jako Liga národů nemohla řešit reformu s Hitlerem, OSN nemůže s Putinem

Připočtěte to, že celou řadu letadel si ruské aerolinky (jak je standardní) jen pronajímají, a ohrožení přístupu Rusů k společným informačním systémům. Máte pak situaci, kterou ani nejgeniálnější šachista na světě nemůže pod sankcemi dohrát k „zachránění aerolinky“.

Na letecké společnosti je ale navázaná celá řada dalších podnikání – a v podobné situaci se do jisté míry momentálně ocitají prakticky všechny větší ruské firmy. Dočasná radikální opatření pak jen dále zhoršují postavení Ruska a v řádu měsíců stejně nepomůžou, jak to například vidíme u znárodnění letadel. Pokud k nim Rusko nějakým způsobem neznárodní i francouzské a americké továrny, tak má spíše smůlu. Kyjevskou továrnu Antonov Rusové též ostřelují.

V komplexnějších odvětvích ekonomiky je tak Rusko v obtížích. Většinu ruského vývozu představuje export surovin, jak bude ovlivněn ten? To už je složitější.

Dobře ozbrojená benzínová pumpa

Oblíbený (a jak to většinou bývá, zcela zavádějící) McCainův bonmot o Rusku jako čerpací pumpě převlečené za stát v jedné věci platí přesně: Rusko dokázalo sice najít nějaký ten vedlejší příjem a zažilo i krátké hospodářské úspěchy (růst o 4,1 % v roce 2021 je solidní návrat po slabých letech, byť v absolutních číslech GDP je rozhodně pod Itálií a jen těsně nad Španělskem), ale jeho prioritou je stále exportování věcí, které někdo spálí a získá za ně tak větší hodnotu.

Ropa, ropné produkty a zemní plyn s uhlím tvoří přes 60 % exportu, těžba kovů kolem 10 %, výroba strojů a nástrojů už je pod nimi a komplexnější oblasti úplně chybějí.

Proč to tak je? Analytik Kamil Galejev říká, že to je esenciálně tím, že Rusko řídí mafie a mafie umí vybírat jenom jednoduché věci, ostatní části produkují jiní lidé mimo Putinův okruh.

Země, která má problém postavit traktor, to bude mít třeba v otázce pokročilých důlních technologií opravdu těžké.

To považuji za velmi zjednodušující náhled, který vynechává i historický vývoj i unikátně ruské podmínky. Mezi ty ani tak nepatří dědičné zlo ruského národa, ale zcela jistě sem padne nesmírné bohatství na nerostné suroviny a zároveň dlouhodobá obří majetková nerovnost. Na jedné straně vidíme úzkou vrstvou, která má vše (za SSSR prezentovanou do velké míry státem a jeho složkami, osobní bohatství lídrů nebylo nutně obří), a na té druhé všechny ostatní.

Rusko dlouhodobě trpí chronickým technologickým zaostáváním, které souvisí se strukturou jeho ekonomiky (a zároveň ji určuje) a za posledních sto let dostalo jen několik krátkých šancí tento náskok dohnat. Tím, že se momentálně (opět) vyřadilo z ekonomických a výzkumných sítí velké části světa se jeho situace nadále zhoršuje. Rozdíl je v tom, že dneska už není závislé na Západu a svou vědu a vývoj může zcela obrátit na Čínu a částečně Indii, přičemž v horizontu let s nimi vytvořit silný blok. V nejbližších letech ale čeká Rusko spousta, spousta ekonomické bolesti. Na letadlech jsme si ukázali jeden příklad, ale podobně budou chybět i nenápadné ranky, jako jsou sankcionované námořní navigační systémy.

Země, která má problém postavit traktor, to bude mít třeba v otázce pokročilých důlních technologií opravdu těžké. A pokud bude muset stále řešit toto zpomalování a všudypřítomnou korupci, tak i přes množství nadějných programátorů (kteří se ve velké části stejně pokusí ze země odejít) to v širším výhledu nevypadalo dobře ani před sankcemi. Se sankcemi čeká ruský režim výhled bankrotu, nutné restrukturalizace a volba mezi (iluzorní) autarkií a vazalským postojem vůči Číně. Režim to ohrožuje, ale nemusí nutně padnout.

Rusko, Západ, technologie

Velká část problému Ruska je problémem technologické výměny a dlouhé „westernizace“ Ruska. Ta byla zahájena už Petrem Velikým: a definitivně nikdy neukončena ani v politické, ani v technologické sféře.

I industrializace meziválečného Sovětského svazu byla designována a do velké míry umožněna západními odborníky a konzultanty, kteří byli hnacím motorem první pětiletky – předně architektem Albertem Kahnem, ale i zástupci Siemensu (který měl v zemi dlouhou tradici od půlky 19. století). O materiální závislosti SSSR na západní pomoci během druhé světové války bylo napsáno též dost, ale méně prozkoumaný je vliv této výměny na technologický rozvoj poválečného Sovětského svazu. Lze však konstatovat, že přes krátkodobé zisky, řadu kvalitních vynálezů a některé úzce zaměřené sektory nedokázal Sovětský svaz ani ve svém největším rozsahu technologicky dohnat a už vůbec ne předehnat propojený západní svět.

Čtěte také: Dopis z Ruska: Měli jsme odjet, když to ještě šlo

A pak už zase nezbývalo tolik času na dohánění. Devadesátá léta byla pro Rusko chaotickou katastrofou a momentem významného odlivu mozků. Chaos byl ukončen až nástupem Putina, který první dekádu vlády věnoval krvavé konsolidaci. Když už to ale vypadalo, že by se vztahy se Západem mohly otevřít a Rusko se plně zapojit do mezinárodní výzkumné sítě, pocítil Putin nutnost využít zmatků kolem pádu Janukovyče, zaútočil na Ukrajinu a stal se vůči Západu opět nepřátelským, sankcionovaným státem. A tento stav se v posledních týdnech jen prohloubil.

Výsledky jsou ale zjevné. Ruská ekonomika je velmi integrovaná do západních struktur a bez nich trpí. Platí to i pro tamní zbraňové technologie. I když jako sektor jsou v rámci ruské ekonomiky technologicky rozhodně na špici, můžeme si ilustrativně připomenout nekonečný příběh Armaty, tanku, který měl zcela zničit NATO. Nakonec ho poněkud zmátl povel „jeď rovně po dlažbě“ a nasazení na Ukrajině se nedočkal.

Triáda ruské moci

Současná vlna sankcí je drtivá a Putin ji rozhodně nečekal – od domněle dekadentních a reálně covidem zcela vyčerpaných států asi nepředpokládal žádný větší odpor. Přesto ale sankce nemusejí nutně ohrozit Putinovu pozici. Systém je totiž nastaven velmi robustně. Reálnou moc v současnosti drží v Rusku hlavně tři druhy lidí.

„Silovici“ (vedoucí činitelé ozbrojených složek a silových ministerstev) jsou jasní – lidé v bezpečnostních složkách a generálové budou mít vždy ze své definice moc. Jejich pozice ale není nijak neochvějná a Putin drží armádu velmi zkrátka. Řada ruských generálů umírá tak nějak předčasně. Po smíšeném úspěchu v Gruzii se snažil Andrej Serďukov dělat nějaké ty reformy, byl ale nahrazen za Sergeje Šojgua, který je Tuvinec, není tedy etnický Rus, a má výrazně menší šanci být pro Rusy zcela přijatelný jako silný národní vůdce. Putin svou dominanci nad siloviky navíc dokázal ještě krátce před invazí ponižováním šéfa zahraniční rozvědky Sergeje Naryškina v přímém přenosu.

Глава СВР Сергей Нарышкин словил паническую атаку прямо во время своего выступления после того, как Путин уточнил у него: "Вы предлагаете начать переговорный процесс?" pic.twitter.com/GLPoi7e9Cu

— baza (@bazabazon) February 21, 2022

Druhou mocenskou složkou jsou oligarchové. Od těch, kteří získali podniky v masivní privatizaci 90. let (často za extrémně výhodných podmínek), po ty, které stvořil až Putin státními zakázkami. Z jejich řad se po masivních ekonomických ztrátách čekal největší odpor nebo rovnou puč proti Putinovi, ale po dvou dekádách jeho vlády si můžeme v klidu říct, že se tito lidé neodváží projevovat politické názory, neboť jsou v opačném případě odesláni na vymezené místo nebo rovnou zemřou.

Sankce nemohou ohrozit Putinovu hlavní sílu, jež spočívá v jeho úloze feudálního vládce, který rozděluje výdobytky.

Třetí okruh jsou Putinovi osobní přátelé – ze služby, z dob v petrohradské komunální politice a tak dále. Jejich hlavní spojovací prvek je osobní loajalita Putinovi a samozřejmě prorůstají i do předchozích skupin. Vyloženě archetypálním příkladem je Arkadij Rotenberg, který začal jako Putinův kolega judista a krátce po jeho nástupu do funkce prezidenta zažil raketovou kariéru. Dnes staví největší státní kontrakty včetně mostu na Krym. Velmi speciální místo v této kategorii pak patří Ramzanu Kadyrovovi – muži, kterému Putin dovolil udělat si z Čečny vlastní islámofašistickou idylu. Za odměnu mu pak Kadyrov může dodat tisíce motivovaných mužů, ale i nájemné vrahy mimo státní struktury, o nichž se hovoří v souvislosti s vraždou Borise Němcova.

Putin, otec

Ruskou elitu drží Putin v šachu a různě mezi nimi přesouvá moc. Jistě, měl i chvíle slabosti, jako třeba desetidenní absenci v březnu 2015, ale dokázal je využít k upevnění své pozice a zhodnocení loajalit. Sankce ale nemohou ohrozit jeho hlavní sílu, jež spočívá v jeho úloze feudálního vládce, který rozděluje výdobytky.

Výše zmíněné údaje o ruské ekonomice mimo jiné vysvětlují, že se jedná o ekonomiku založenou na dobývání renty. Jen malá část ruského podnikání něco pokročilejšího vyrábí, export je vyloženě surovinově zaměřen a řada oligarchů žije buď z něj, nebo z přepálených státních zakázek, třeba na zázemí pro olympiádu v Soči.

Takový systém ale potřebuje buď stabilní a bezpečné prostředí, nebo někoho, kdo si dokáže stoupnout a jasně říct, jak se renta rozdělí, kdo dostane kolik a kdo je pánem čeho. A většina tohoto dobývání renty není závislá na vysoce expertních schopnostech. Vedoucí manažery lze prohazovat zcela libovolně, každý je nahraditelný a každý ví, že poslední instance bude Putin. Zároveň všichni vědí, že bez hlavního sudího by každá situace mohla snadno eskalovat v otevřenou válku (a to i doslova, v systému jsou elementy vyloženě banditské jako Kadyrov), a to nikdo nechce.

Nahradit Putina je tak v jím vybudovaném systému extrémně těžké, dokud bude pán Kremlu rozdělovat koláč. A západními sankcemi se sice stalo, že se koláč zmenšil na úroveň suchého chleba a všichni zchudli, ale neexistuje žádná konkurence, žádný následník, žádná přijatelná snadná možnost, kdo by měl dělení kořisti „pískat“ nově.

Koordinačně se také jedná o pekelně těžký úkol: jak se dohodnete s ostatními konkurenty na tom, že je třeba odstranit vůdce? Vždyť váš rival ho může kdykoli informovat a trest za vaši zradu bude krutý.

To neznamená, že se to nakonec nestane. Palácový převrat je stále možnost, zejména proto, že ten tlak zvenku je skutečně enormní a jedná se zároveň o problém, který se bude muset z pohledu všech stakeholderů NĚKDY vyřešit. Putinovi je bezmála 70 a může sice po změnách ústavy vládnout prakticky donekonečna, ale biologie funguje i na něho. Navíc, prezident zatím nestanovil následníka, což je určitě silný motivátor pro ty, kteří se odváží zariskovat.

O něco málo pravděpodobnější pak je převrat z ulice. Ruská opozice to má extrémně těžké – a lidí ochotných se nechat zbít či zavřít za abstraktní ideály není neomezené množství. Pokud ale sankce dopadnou naplno a zároveň budou Rusové konfrontováni s dalšími a dalšími mrtvými z Ukrajiny, tak ani sebevyhrocenější fašismus Putina nemusí udržet u moci.

Čtěte také: Putinova druhá fronta: 15 let za válku „na papíře“. Co způsobí jeho pád?

„Ulice“ je samozřejmě schopná se smířit s fašismem nebo ho rovnou nadšeně adorovat, dokud nosí výsledky. Jakmile ale bude lednička definitivně prázdná a budou přibývat i prázdné židle u stolu, Putinova síla může rychle opadnout. Což tedy pro Západ a Ukrajinu nemusí být nutně dobrý výsledek, žádný princ na bílém koni nečeká, ani Navalnyj nevychází ze zcela demokratických pozic (byť své ultranacionalistické výroky za poslední dekádu výrazně zkorigoval).

Sankční overkill?

Víme tedy jistě, že momentální sankce výrazně narušují ruskou ekonomiku, mají drtivý dopad na majetky elity (a bohužel i běžných Rusů) a zcela zrušily jakékoliv hmatatelné ekonomické výhody, které Rusko mohlo získat na Ukrajině. Vzhledem k brutálně sníženým ratingům agentur a pravděpodobnému blížícímu se bankrotu státu pak je Ukrajina pro Rusko nejspíš na dlouhé roky poslední velká mezinárodní akce: na další už prostě nebudou peníze.

Nevíme jistě, jestli sankce povedou ke změně režimu a hlavně vůbec nelze říct, jestli zastaví válku na Ukrajině. Tanky nejezdí na mince a je velmi dobře možné, že i zbankrotovaný stát by ještě několik měsíců vojenských operací, při nichž bombarduje dětské nemocnice, zvládl.

V tomto světle je ale třeba posuzovat i otázku dalších možných sankcí. Je pochopitelné, že Spojené státy zastavily import ruské ropy – pro ně jako čistého producenta to není úplně problematický krok. Oproti tomu Evropa je na dodávkách ruské ropy a hlavně plynu existenčně závislá. Zde je třeba vnímat nejen to, že téměř polovina zemního plynu je nakupována z Ruska, ale též to, jak jsou zásobeny jednotlivé země (v ČR z 90 %) i jak jsou domácnosti i průmysl na těchto surovinách závislé. Evropa představila poměrně ambiciózní plán seškrtat import z Ruska na třetinu, ale politický tlak některých států a europoslanců míří k úplnému konci odkupu.

Jen stěží nalezneme dějinnou chvíli, kdy byl nějaký stát vystaven tak jednoznačným sankcím, a jeho protivník tak štědře vyzbrojen.

Z hlediska racionální politiky se má smysl ptát, jestli je zde poměr „náklady/ výsledek“ výhodný. Pro Evropu se jedná o extrémně drahý krok, který navíc disproporčně zaplatí některé země – typicky Německo, které už muselo odhodit všechny investice do Nord Stream 2, nebo Česko, jež je zároveň jednou z cílových zemí pro uprchlíky z Ukrajiny a ponese tak zvýšené náklady.

Z hlediska efektu je to složitější: pokud ruský režim míří stejně k bankrotu, jaký má smysl si masivně uškodit? Dokážeme tímto krokem nepřátelské mocnosti uštědřit ztráty aspoň srovnatelné s těmi, které sami obdržíme? Můžeme tak dosáhnout některých svých cílů? Výpadek plynu se na evropské ekonomice projeví okamžitě a efektivita „vynaložené euro/ nezískaný rubl“ bude nejspíš minimální. Je pak i důvod k pochybnostem, jestli není lepší nechat plyn proudit, vyrábět a mít peníze na ukrajinskou rekonstrukci. Zároveň pokud Evropa není ochotná k dalším přímějším formám podpory a zavřít plyn je politicky průchozí, tak rozhodně platí, že Ukrajina využije každou pomoc, každé zpomalení Ruska.

Politická rozhodnutí také nejsou vždy jen o chladném kalkulu. Po otevřených válečných zločinech ze strany Ruské federace je zcela pochopitelná potřeba udělat maximum za libovolnou cenu.

Ruské suroviny a jejich doprava

Na místě je zde připomenout, že média často referují o „energiích z Ruska“ jako o jednom balíčku a pro stručnost to občas dělám také. Kontext plynu, ropy a uhlí je ale dost odlišný.

Ruský zemní plyn je jen velmi špatně nahraditelný. Nabízí se tahat více přes Ázerbájdžán a africké partnery, ale tam dohnat kapacitu chvíli potrvá a snad to zvládneme do zimy. Nahrazení vesměs výrazně dražším LNG je problém nejen kvůli cenám. Příslušné terminály (kterých je více typů, ne vše je kompatibilní) jsou někde přetížené, jinde zejí prázdnotou (ty směřované na Rusko). Evropská komise chce stavět další, ale obratem to nebude.

Bilaterální dohody – například Itálie s dalšími zeměmi – rozhodně pomohou, ale je třeba chladit optimismus, že zemní plyn zvládneme levně a rychle komplet nahradit. Vypěstovali jsme si na něm velkou závislost a odvykací kúra nebude snadná. Na druhou stranu to platí i pro Rusko, které potřebuje náš odběr – a přesměrovat všechny prodeje do Číny znamená nejen menší zisk, ale i kapacitní problémy, protože bude muset vybudovat nové plynovody.

Snazší je to s dalšími surovinami. Ruské uhlí teoreticky umíme dočasně nahradit prostě obnovením těžby a případně i jejím lehkým zjednodušením, cena uhlí navíc dlouhodobě klesá.  Cena ropy sice chvíli skokově stoupala, ale hned 9. března došlo po oznámení navýšení těžby například v Iráku a SAE ke korekci z téměř 130 dolarů za barel Brent na 106 dolarů a vidíme už i její další pád zpět pod 100 dolarů.

Oproti začátku invaze začíná i poměrně rychlá korekce futures na benzín, což kopírují i ceny na benzínkách. Shrnuto, bez ruského uhlí se obejdeme relativně snadno, bez ruské ropy bolestně, ale zvládnutelně, a ztráta ruského plynu bude bolestný (ale možná nutný) zásah.

Už teď je jisté, že krize nezůstane omezená na východní Evropu. Protože predikce dalšího vývoje považuji za spíše nezodpovědné a přítomno je příliš mnoho faktorů, předložím raději několik dalších bojišť, kam už se konflikt rozšířil.

Nejistota v sousedství

Prezident Erdogan se ve snaze uchránit dobré vztahy i s Moskvou, i s Ukrajinou musel chovat jako šachista, který hraje na dvou šachovnicích – a na každé jinou rukou a za jinou stranu. Zároveň se na rozdíl od izraelského premiéra nedokázal dostat ani do role zprostředkovatele, a ať konflikt dopadne jakkoliv, Putin si nejspíš bude pamatovat ikonické bayraktary a zavření úžin víc než společné rusko-turecké patroly v Sýrii. Erdogan je teď jako vyměněný – snaží se narovnat vztahy v sousedství a navázat užší spolupráci s EU. Na kterou si mimochodem i stihl bizarně postěžovat, že bere Ukrajinu moc preferenčně.

Ještě ve složitější situaci je nyní ázerbajdžánský diktátor Alijev: ten dva dny před invazí podepsal s Putinem spojeneckou smlouvu a nyní se musí snažit aktivovat všechny plody své bohatě placené lobby kampaně v Evropě. Má šanci odejít jako hlavní dodavatel a přeprodejce ropy a plynu – a má šanci skončit s Putinem v izolaci, ve které se může postupně propadat do postavení dalšího Lukašenka. Zatím to vypadá, že minimálně linku prodeje do Evropy zvládá.

Středoasijské státy bruslí též na tenkém ledě. V Kazachstánu ještě v lednu přišli Rusové zachránit Tokajeva, ale i tak se stát odmítl příměji zapojit do ruské agrese. Jeho nový hlavní partner je nejspíš v Pekingu.

Čtěte také: Kazachstán zachvátily největší protesty od konce SSSR, ukončit je může zásah zvenčí

Pravděpodobně nic nezmění možný vstup Finska a Švédska do NATO. Oba státy už by tak jako tak byly bráněny na základě existujících evropských úmluv zbytkem EU – a tedy by se prakticky nutně jednalo o konflikt „Rusko vs. NATO“.

Přeskládání autoritářů

Putinova roky budovaná nacionalistická internacionála v Evropě má také problém. V Itálii Salvini rychle otáčí a smutně kouká na svoje triko s Putinem, které mu předhodil starosta polského Przemyslu.

Bad adventure for Matteo Salvini at the Ukrainian-Polish border:

the mayor of Przemys refused to go with him and showed the shirt worn by the leader of the League in the European Parliament a few years ago: "No respect for you"

(🎥 @SimoneAlliva)

pic.twitter.com/rniXmeadBO

— Marco Bresolin (@marcobreso) March 8, 2022

Ve Francii může Marine Le Pen stát její spojení s Putinem (a do toho Macronova relativně zvládnutá silná gesta) poslední šanci na prezidentský úřad. Orbán byl donucen podpořit první vlny sankcí. Ačkoliv pak obrátil a snaží se nyní rozjet řádnou ruskou propagandu a bránit převozům zbraní přes Maďarsko, právě válka na Ukrajině může být tím klíčovým spojujícím bodem, který dá definitivní náskok jeho opozici před volbami.

Špína ulpěla i na Trumpovi, Bolsonarovi a dalších – a přece jen, vysvětlit přátelství s chlapíkem, který bombarduje děti, není úplně nejjednodušší.

Základní lidská práva a svoboda slova

Jednou z prvních reakcí států a společenství byl „boj proti ruské propagandě“. Po lehce zmatené kauze českého vypínání webů (kde vláda přišla s jakýmsi doporučením „asi by se to mělo stát“, BIS dala údajně seznam a soukromý poskytovatel následně stránky prostě vypnul) ale pokračujeme k závažnějším problémům. Na celounijní úrovni probíhají jak sankce vůči anonymním peer-to-peer krypto platbám (kde ještě čekáme na implementaci), tak i vypínání webů, a to včetně delistování z vyhledávačů a kompletního promazání sociálních sítí. To už je opravdu výrazný skok oproti „web není dostupný“ a bude zde nutné mít jasný soudní názor.

V této souvislosti je na místě se ptát, jak velkého dosaženého efektu výměnou za zpochybňování základních práv a dohod dosahujeme. V extrému se pak může jednat o další kroky ke zrychlené fragmentaci internetu a k výraznějšímu rozpadu světa na nový Západ a Východ.

Hlad a drahota

Ukrajina i Rusko jsou masivní vývozci základních potravin. Část je určena pro Evropu, část pro Turecko a pak i Blízký východ. Problémů je tady hned několik.

Jednak nedostatek potravin je spojen s nedostatkem (či spíše velmi nestabilním trhem) energií. Pokud radikálně zdražují dva tyto základní vstupy, zasahuje zdražování všechny a propisuje se násobně (stále pamatujme, že se bavíme o státech a domácnostech vyčerpaných covidem).

Za druhé tento efekt může mít různé dopady. Zatímco v Evropě se můžeme velmi snadno dočkat nových verzí žlutých vest na náměstích, impakt na Turecko, které již teď trpí hyperinflací a hlubokou ekonomickou krizí, může být ještě o řády horší. Můžeme se snadno vrátit do dalšího kola lokálních ozbrojených povstání a sektářského násilí. Dále „po proudu“ od centra problémů jsou další a další státy, které neoplývají zrovna stabilitou, například Libanon je v hluboké a těžko překonatelné krizi. Stačí jeden silný výbuch v kterémkoliv z nich, a spirála násilí a dalších krizí se může snadno zrychlovat.

Čtěte také: Respekt k truchlícím je víc než zmáčknout spoušť, říká fotograf o své práci v zuboženém Libanonu

Můžeme doufat a je pravděpodobné, že mezinárodní systém a trh tuto situaci unese i přes obnovení covidových problémů v Číně. S každým dalším měsícem a chybějící tunou potravin se ale tato pravděpodobnost zmenšuje.

Kontraintuitivně ale větší krize může znamenat z evropského pohledu i větší pevnost. Pokud by po tak krátké době od první emise společných dluhopisů Evropa vydala další (a je to na stole), mohli bychom být svědkem momentu vyloženě hamiltonovského a upevnění Unie skrze společné závazky, které si bude brát stále častěji. K Evropě je třeba říct, že vzhledem k jejímu zažitému precedenčnímu systému „co už se jednou udělalo, bude se dělat vždy“ jí krize dala mnohem větší flexibilitu a potenciál.

Všechnu moc… imaginaci?

Jisté je jen jedno. Žijeme v přelomových časech. To, co by bylo ještě před měsícem nemyslitelné, je zde. A ve zrychleném světě neustále přenášené války docházíme i k tomu, že je to… málo. Jen stěží nalezneme dějinnou chvíli, kdy byl nějaký stát vystaven tak jednoznačným ekonomickým a diplomatickým sankcím, a naopak jeho protivník tak štědře vyzbrojen. Přesto je to občanům západních států tváří v tvář živě přenášeným hrůzám války málo a požadavky se zcela pochopitelně stupňují.

Německo zcela obrátilo svou obchodní politiku a míří na cestu vojenské velmoci, zatímco zvažuje oživovat jaderné elektrárny. Evropa se dobrovolně shodla na obrovských ekonomických obětech a stala se znovu atraktivním partnerem hned pro několik států (a dokonce si i bosporský šachista postěžoval, že s ním takhle hezky Evropa tedy nejednala). USA už přiznaně říkají, že jejich priority jsou mimo Evropu a během dvou týdnů byla pomalu se oživující ruská ekonomika proměněna v prach.

Můžeme tak čekat skutečně cokoliv. Od imploze Ruska do občanské války po jeho proměnu v nepřiznanou čínskou provincii, od „evropské armády“ po masivní demonstrace v ulicích evropských měst, od Ukrajiny, která uhájí celé své hranice, až po Ukrajinu, jež se navždy vzdá Krymu. Nebo bude třeba agresorem zcela zničena.

Jedna z mála věcí, která nezměnila trajektorii, jen zařadila výrazně vyšší rychlost, je evropský Green Deal, který kromě drobných parametrických změn (uhlí možná o něco déle, možná uvolněno více povolenek) jede dál. Nově odhalené Repower EU připomíná spíš prioritizaci než změnu kurzu.

Až se usadí prach z ruské invaze na Ukrajinu, bude nutné nejen minimálně do této země masivně investovat pomoc, ale i stále myslet na velmocensky se vymezující Čínu. A postupující globální oteplování. Nadějí budiž, že nově energizovaný Západ bude ochotný k dlouhodobým změnám.