Docentka Michiganské univerzity Erika Frantz studuje autoritářské režimy už 15 let a napsala o nich několik knih. Spolu s kolegy shromáždili do databáze téměř 300 těch, které na světě fungovaly od druhé poloviny 20. století. Potom analyzovali, proč se autokracie hroutily nebo jak vůdci přišli o moc. Zvláštní zpravodajka Meduzy Margarita Ljutova u ní hledala odpovědi na otázky, co můžou výsledky předpovědět ohledně budoucnosti Ruska. Voxpot nyní přináší překlad rozhovoru.
Do jaké míry můžeme zkušenosti z minulých autokracií použít pro analýzu jakékoliv současné země? Hodně lidí si určitě myslí, že je každý autokratický režim jedinečný a jde svou vlastní „zvláštní cestou“.
Obecně si myslím, že všechny diktatury mají nějaké základní vlastnosti, které jsou pro odhalení způsobu jejich fungování nejdůležitější. Proto například vidíme velmi podobný vývoj událostí u vojenských junt v Asii a Latinské Americe. Existuje několik strukturních faktorů, které určují chování politických režimů.
Především jde o vládnoucí stranu, jestli existuje a co z organizačního hlediska představuje. Pak tajné služby, zda jsou podřízené vládě, zcela k dispozici vůdci země nebo na něm naopak nezávisí. Přítomnost nějaké struktury, která by mohla vliv hlavy státu omezovat, je nakonec zásadní. Stejně jako těsnost jejího propojení s ozbrojenými silami. Důležitou roli samozřejmě hrají i další okolnosti. Pokud ale analyzujete stabilitu režimu nebo jeho možný přechod k demokracii, pak se tyto dva faktory zpravidla ukazují jako rozhodující.
Moje výzkumy se týkaly především období od roku 1946, ale nyní se zaměřuji spíš na režimy, které fungovaly nebo fungují od konce studené války, tedy od devadesátých let. Od těch v předchozích letech se výrazně liší, jak naznačují nashromážděné údaje. Od roku 1990 má například většina autokracií pravidelné volby.
Co nutí moderní autokraty pořádat volby?
V první řadě tlak mezinárodního společenství. Dnešní svět se víceméně shoduje na demokracii jako na nejlepší formě vlády. Stejně to vnímají i klíčoví političtí aktéři a občané, jak dokládají průzkumy veřejného mínění. Sice to může být diskutabilní, ale předpokládejme, že to tak je.
Významná část mezinárodní finanční pomoci putuje do zemí pořádajících volby. Vládci si to uvědomili a pravidelně se volí skoro všude, včetně autokracií.
V případě diktatur spolu jasně souvisí, jestli jim pomáhají zahraniční dárci a jak často tam dochází ke státním převratům. Těch jsme od 90. let zaznamenali mnohem méně. I proto, že je moderní svět vnímá jako neslučitelné s demokracií. Kvůli pučistům tak jejich země většinou přijde o mezinárodní finanční podporu.
Na jednu stranu se dnes mnoho autokratů ocitlo pod mezinárodním tlakem, což je motivuje k určitému chování. Na druhou stranu můžou díky volbám vysílat určité signály k obyvatelům vlastní země. Nezřídka před nimi umí prezentovat prostředí voleb coby konkurenční, i když není. Ukazují tím legitimitu režimu a schopnost mobilizovat občany ke své podpoře, přestože ve skutečnosti museli zfalšovat výsledky.
Kromě toho autokratické režimy s volbami zůstávají nad vodou déle než ty, které je nemají.
Kvůli čemu? Tím, že takhle všechny přesvědčují o své legitimitě delší dobu?
K zajištění vítězství autokracie obvykle mívají dost zdrojů. Díky politické čistce se mnohdy ani nemusí uchylovat k falšování. Vědci mají různé názory na to, jak přesně volby prodlužují trvání režimu.
Vůdcům často zajišťují podporu velkého množství lidí i tak, že se během kampaně rozdávají nějaké dobroty. Egypťané za prezidenta Husního Mubaraka zkonzumovali před volbami vyšší počet kalorií (a vědci to spočítali!), protože vláda distribuovala jídlo.
Autokraté si navíc můžou vyzkoušet, zda jim jejich tým stále dokáže obstarat hlasy. A dozví se, kde je opozice nejsilnější. Takže volby mají i aspekt informační.
Co je za třemi tečkami se doví jen členové Voxpot Klubu.
Díky podporovatelům z Voxpot Klubu můžeme posílat naše reportéry do terénu a přinášet vám tak lepší zprávy, než jen to, co nabízí tiskové agentury.
