Pochopil jsem, jaké je to být závislý na adrenalinu, říká polský fotoreportér, kterého „léčí“ kouzelné šeptuchy

Kuba Kamiński pracoval řadu let jako válečný fotograf. Dokumentoval krizi v Gaze, Kaddáfího pád v Libyi nebo ruskou anexi Krymu. V pražské Leica Gallery nyní vystavuje snímky lidových léčitelek z polského regionu podlesí a Běloruska. Expozici nazvanou Šeptuchy si můžete ještě stihnout prohlédnout do neděle 13. června.

S polským autorem jsme se ale nebavili jen o jeho posledním projektu. Podrobně nám přiblížil, v jakých podmínkách pracují váleční reportéři, co si odnesl z fotografování přelomových událostí posledních let a proč se rozhodl přestat jezdit do konfliktních oblastí.

V pásmu Gazy nedávno proběhly největší střety mezi Hamásem a izraelskou armádou od roku 2014. Před časem jsi měl mimořádnou příležitost tu oblast navštívit, jaké dojmy sis tehdy odnesl? A co říkáš na současnou situaci?

Ano, byl jsem tam už v roce 2010. Tehdy jsem pracoval pro jeden varšavský deník a do Gazy jsme se dostali díky práci na sponzorovaném článku s jednou neziskovou organizací. Už jen dostat se do Gazy je docela silný zážitek. Jediná cesta tam totiž vede přes hraniční přechod Erez v Izraeli. K tomu ale potřebujete získat novinářské povolení pro Gazu, které můžete dostat jen v jedné konkrétní kanceláři u jedné konkrétní paní. A ta paní se vás pořád dokola ptá „Proč tam chcete jet?“ a opakuje, že tam není nic k vidění. Je to vážně zvláštní situace. Celá ta její kancelář je polepená fotkami jejích dětí. Až pak mi někdo řekl, že ta paní je známá tisková mluvčí, která nesnáší Gazu a Palestince, a že její děti zabila bomba nastražená v autě. To je „dobré řešení“, dát této paní na starost novináře, kteří se chtějí dostat do Gazy…

V Gaze jsme pak byli celkem dva týdny. Potkal jsem tam hodně milých lidí a pár ne až tak milých. Situaci tam jsem pochopil tak, že v Gaze vládne Hamás, který asi s Palestinci nezachází dobře, a lidi se ho bojí. No a na druhé straně máte Izrael, který Gazu bombarduje bez špetky slitování nad těmi lidmi a dětmi, kteří tam žijí.

Myslím, že pro dokumentaristy je na světě několik málo beznadějných témat a konflikt mezi Izraelem a Palestinou je jedním z nich. Jel jsem tam, abych se i něco naučil a něco nového si z toho odnesl, ale je to strašně depresivní. Vypadá to, že ten konflikt neskončí snad ani za sto let. Zároveň si myslím, že špatní lidé jsou na obou stranách hlavně na vládní úrovni. Potkal jsem mladé Izraelce i Palestince, kteří říkají, že s tím nemají nic společného a že jde jen o záležitost vlády, a proto bych rád doufal, že až se tito rozumní lidé dostanou k moci, přijde mír.

Čtěte také: Kapitulace Hamásu není reálná, Gaza je pro Izrael záminkou nezasednout ke stolu s Palestinci, říká vyjednavač

Jak přistupuješ k dokumentování takovýchto konfliktních zón? Musí být docela těžké najít rovnováhu mezi tím, aby to nepůsobilo jako reklama na válku, nebo naopak přehlídka lidského utrpení.

Já naštěstí nejezdím do válečných zón bez konkrétního záměru. Třeba izraelsko-palestinský konflikt mě vždycky přitahoval a zajímalo mě, jak spolu ti lidé bok po boku žijí. Takže co se týče vizuální stránky, hledal jsem tam konkrétní věci. Nebo v případě Arabského jara a konfliktu v Libyi – tam jsem chtěl opravdu vidět lidi, jak bojují za svoji svobodu. Měl jsem při tom v hlavě povstání v Polsku a chtěl jsem zachytit mladé bojovníky, běžné lidi, kteří se chopili zbraní a šli bojovat. Byli tam učitelé, studenti, lidé, co žili normální životy a byli najednou tak odhodlaní zbavit se Kaddáfího a ukončit jeho tyranii.

Ukrajinský konflikt byl pro mě na pokrytí asi nejtěžší. Jednak proto, že tam byl velmi složitý terén. Celý region byl rozdělený na klany, a i když oficiálně byla na jedné straně Doněcká lidová republika a na druhé straně Ukrajina, bylo to logisticky šílené. Projeli jste třeba checkpoint proruských sil, pak jste projeli checkpoint proukrajinských sil a pak následoval další proruský checkpoint. Bylo to celé nepřehledné a nikdy jste nevěděli, ke komu zrovna přijíždíte.

Druhá složitá věc byla v tom, že jsem Polák. To byl problém hlavně s proruskými silami. Nelíbilo se jim, že jsem Polák, a dokonce mluvili o tom, že mě zabijí. Celkově ke mně byli hodně agresivní. Vizuálně bylo taky velmi těžké sledovat bombardování ukrajinských sídlišť, protože ty paneláky jsou úplně stejné jako ty ve Varšavě, kde jsem vyrostl. Otevřelo mi to oči. Najednou jsem si uvědomil, jak blízko se to odehrává, že je to jen přes hranici.

Jistě, každého z nás formuje prostředí, z něhož vzešel a které se mu stalo domovem. Ty už jsi to lehce zmiňoval, ale jak tě při práci ovlivňuje skutečnost, že pocházíš právě z Polska? 

To bychom se museli bavit o každé zemi zvlášť. Třeba na Ukrajině jsem pracoval s fotografy z Japonska a proruští separatisti na ně koukali a nechali je fotit, co chtěli. Pak se podívali na mě a říkali: „Ty jsi z Polska? A co jako chceš?“ Tam byl velký rozdíl. Ale v Libyi už to nebylo tak těžké. Když jste zdaleka, je to z hlediska pohybu jednodušší, ale zase třeba ti Japonci nezachytili tolik nuancí postkomunistické země. Jsou tam výhody i nevýhody.

Fotit válku je hlavně o adrenalinu a rychlosti

Když někam přijedeš, snažíš se žít společně s místními a průběžně zachycuješ jejich perspektivu, nebo si držíš odstup a pracuješ co nejrychleji?

Tam vždy záleží na tom, pro koho pracujete. Když pracujete s novináři, tak se snažíte nějak vizuálně zachytit příběh, který oni píší. Když fotíte pro agenturu, soustředíte se jen na vizuální stránku a neřešíte příběh, který chce někdo vylíčit. Snažíte se být tam, kde je akce. Najmete si fixera, který vás tam dostane, a fotíte.

Mám k tomu jednu příhodu, která se stala na Ukrajině během anexe Krymu. Zrovna jsem fotil pro agenturu EPA (European Pressphoto Agency) a dostal jsem tip, že na Krymu je poslední základna, která se nechce vzdát. Přijeli jsme tam autem s mým fixerem a překladatelem a na poslední chvíli se nám podařilo dostat se dovnitř, protože zrovna budovali barikády z nábytku. Proruští separatisté byli u dveří a křičeli: „Vypadněte z té základny, vypadněte!“ Lidé na základně se ale nechtěli vzdát a dostali třicet minut na to, aby odešli. No a pak začal útok. Proruští separatisté projeli tankem skrz betonovou zeď a na všechny stříleli.

Jeden fotograf z Reuters to fotil a posílal fotky rovnou z foťáku, aby je dal do světa co nejrychleji. Podařilo se mu poslat třeba pět fotek, než ho zajali. To bylo tenkrát poprvé, když si zelení mužíci připnuli na uniformy ruské vlajky. Nám ostatním řekli, že nás pustí ven, ale jen pokud všechen materiál smažeme. Říkal jsem si, že nebudou tušit, jak naše vybavení funguje, ale hned u prvního chlapíka z jedné německé televize, který tam byl s takovou obrovskou kamerou, se ukázalo, že jsou moc dobře vyškolení a ví, jak to smazat.

Přemýšlel jsem, co udělat. Měl jsem ještě jednu SD kartu, tak jsem na ni všechno zkopíroval a během zavazování tkaničky jsem si ji strčil do boty. Pak jsem předstíral, že jsem hrozně naštvaný, že mi berou moji kartu. Když nás pustili, hned v autě jsme s překladatelem posílali fotky, aby byly co nejdřív venku.

Stíhačka udělala kolečko a pak po nás začala pálit rakety. Vypadalo to, že nás to zasáhne asi za sekundu, letěla přímo na nás.

Uprostřed bojů, když ti ta či ona strana neustále znepříjemňuje tvou práci, nakonec dokážeš zachytit to, pro co jsi přijel…

Po návratu z Ukrajiny jsem se rozhodl, že už to dělat nebudu. Že už nebudu jezdit do žádných válečných zón. Jsem rád, že jsem jel do těch míst, která mě zajímala, protože mám přátele, kteří jsou schopni pokrývat všechno. Někde se něco děje a oni tam jedou. Je jim jedno, jestli je tam válka nebo konflikt. Je to skoro jako závislost.

Celkově focení válečných zón je hrozně jednoduché. Žijete z minuty na minutu, nikdo si vás nevšímá, protože řeší své problémy, a vy se snažíte přežít a házíte všechny každodenní starosti za hlavu. Vím, že kvůli tomuhle to spousta lidí dělá. Nemají nutkání pokrývat konflikty proto, že jsou důležité nebo proto, že chtějí ukázat ty bojovníky. Spousta z nich si to možná říká a fanoušci je podporují v tom, aby tam jezdili, ale ve skutečnosti jsou jen závislí na adrenalinu.

Když jsem to poprvé ucítil, tak jsem pochopil, jaké to je být závislý na adrenalinu. Bylo to na checkpointu v Libyi, někde uprostřed pouště, bylo nás tam několik novinářů. Vyšli jsme z autobusu a začali jsme fotit lidi, kteří něco dělali s raketami a zbraněmi. A potom jsme uviděli bojovou stíhačku, Kaddáfí je tenkrát ještě měl, a všichni po ní začali střílet. Ta stíhačka udělala kolečko a pak po nás začala pálit rakety. Vypadalo to, že nás to zasáhne asi za sekundu, letěla přímo na nás. Všichni jsme se rozběhli do různých směrů a ta raketa spadla pár metrů od nás a udělala obří díru. Běžel jsem do své dodávky s ostatními fotografy z Kanady a Belgie a začali jsme hrozně rychle ujíždět. Ale asi po pěti minutách jsem začal řvát na řidiče, že se musíme vrátit. Byl se mnou novinář, který naopak říkal, že se nemůžeme vrátit, byla to opravdu divná zkušenost. Byla to prostě chemie, která zafungovala v mém mozku. Úplně si dovedu představit závislost na tomhle pocitu. Znám pár fotografů, kteří dělají to svoje a nejsou k tomu pocitu tak náchylní, ale existuje hodně fotografů, kteří to dělají právě pro ten pocit vzrušení.

Z novinařiny se stává aktivismus, nejde dělat pro peníze

Minulý rok byl v Praze jako host festivalu Jeden svět dánský válečný fotograf Jan Grarup, který mluvil o tom, jak ho podobné situace poznamenaly. A jak si na tom vypěstoval závislost…

Musíte být stabilní člověk a mít všechno doma srovnané, abyste tu práci mohli dělat. Pokud máte sám se sebou nějaké problémy, tak už se vám pak těžko vrací domů, protože v těchto vypjatých momentech všechno ostatní přestane existovat.

Nedávno jste měli v Leica Gallery výstavu polského fotografa Krzysztofa Millera, který pracoval v hodně drsných konfliktních zónách v 90. letech, třeba v Čečensku. A ten otevřeně říkal, že nejhorší je takovou práci kombinovat s alkoholem a drogami, díky kterým se pak v konfliktních oblastech tolik nebojíte. To se pak může vymknout kontrole.

Je spoustu důvodů, proč jsem se rozhodl s tím skončit. Není to ani moc dobře placené, takže riskujete svůj život pro představu toho, že budete slavný fotograf, ale nemůžete si dovolit ani byt v Paříži. Poslední dobou je novinářská profese čím dál víc aktivistická. Z rostoucího množství aktivistů se stávají novináři a nejsem si jistý, že je to dobře.

Myslíš, že je to dané i tím, že musejí být hodně motivovaní, protože to nejde dělat pro peníze?

Přesně, protože se to nevyplatí. Jste často jeden z padesáti lidí, co na tom místě jsou. Když jsem se vracel z Libye, potkal jsem na hranicích s Egyptem kluka, kterému bylo dvacet a který měl dva nové foťáky Leica M9. To bylo něco, co si tenkrát ani moji přátelé z Polska nemohli dovolit. A tento kluk z New Yorku to měl s sebou a měl problém dostat se do Libye. Ptali jsme se ho, proč je to takový problém, protože pro nás to bylo jednoduché, a on říkal, že není novinář a nemá žádné povolení. Jel prostě na takovou válečnou dovolenou. A to je teď čím dál dostupnější pro kohokoliv.

A druhá věc je, že žijeme v éře fake news. Můžete mít ty nejlepší úmysly a jet někam s cílem to zachytit, možná za to dostanete i nějakou cenu, ale stejně to zůstává nepochopené. Stejně budou existovat hejtři, kteří budou říkat, že to není dostatečně objektivní, nebo že je něco špatně. A když pracujete pro agenturu, tak jedna vaše fotka může být tisíckrát otištěna v různých kontextech. Takže pokud se ptáte, jestli za to stojí riskovat svůj život, tak pro mě to za to nestojí.

Navíc pokud jste někde jako polský fotograf a stojíte bok po boku s fotografem New York Times, tak vy nikdy nebudete mít takové pokrytí. I když vyfotíte ty nejlepší fotky, děláte to pro malinké publikum. Na druhou stranu on ví, že jeho fotky budou milionkrát otištěné.

V Praze teď vystavuješ fotky, které vznikaly daleko pomaleji a od válečné fotografie se velmi liší. Můžeš nám přiblížit, o co jde?

Šeptuchy jsou jedno z mála témat, které jsem chtěl dělat z vlastní motivace a beze spěchu. Je to o ženách, které věří, že mají sílu léčit, a o lidech, kteří těmto silám plně věří. V tomto příběhu jsem se snažil ukázat tuhle neviditelnou sílu, které je skoro jako nějaké malé náboženství. Je to o lidech, kteří věří, že mají moc od Boha a o těch, kteří věří, že je to pravda.