Zahraniční politika není něčím, co by se mělo radikálně proměňovat s každou novou vládou. Současné dění na mezinárodní scéně nicméně vyžaduje hlubokou debatu o základech, na kterých Česká republika v současném světě stojí. Ta u nás neprobíhá a dá se říct, že během posledních tří dekád ani neprobíhala.
“Jestli něco českou zahraniční politiku definuje, je to zaujímání extrémních pozic, mezi kterými se velmi těžko hledá racionální východisko,” říká ředitel Ústavu mezinárodních vztahů Ondřej Ditrych. V posledních třech dekádách podle něj ve vztahu k velmocem jen těžko hledáme pozici, která by nebyla extrémní a potácíme se tak mezi neustálým kverulantstvím, nebo naopak přehnanou snaživostí.
Poslechněte si celý podcast přímo zde, nebo ve vašich oblíbených podcastových aplikacích:
Počátek tohoto stavu vidí profesor Pavel Barša už v politice Václava Havla, která podle něj začínala autentickým obdobím univerzalismu a internacionalismu, ale během prezidentství se čím dál víc zužovala na bezpodmínečnou loajalitu USA, krytou zástěrkou univerzálních lidských práv.
Právě selektivní přebírání lidskoprávní agendy nás ve výsledku vede k uplatňování dvojího metru, podle kterého sice dokážeme odsoudit útoky na lidská práva v Rusku nebo v Číně, ke kritice Izraele v Palestině se už nicméně odhodlat nedokážeme.
Různé kontinenty, různé zájmy
Přebírání východisek Spojených států může být problematické ve chvíli, kdy se ukazuje, že v určitých oblastech se naše zájmy viditelně rozchází. Mluvíme například o otázce konfliktu s Ruskem nebo vedení neúspěšných operací na Blízkém východě.
“Válka proti teroru, pod jejíž vlajkou Američané svrhli Saddáma Husajna, byla podnikem, který totálně ztroskotal. To je dnes přece jasné každému. A připomeňme si, že právě východoevropské státy byly jak jeden muž za prezidentem Bushem. Francie a Německo byly proti,” připomíná Barša situaci, která během následující dekády vedla k brutální občanské válce a nakonec až ke vzniku Islámského státu v bezprostřední blízkosti Evropy.
“Rozvrtání Blízkého východu a všechny důsledky, které s tím dlouhodobě nebo střednědobě souvisí, se týká nás, Evropanů, nikoli Američanů,” uvádí Barša příklad konfliktu, jehož důsledky nesly primárně ty evropské státy, které byly k celému podniku skeptické.
V současné době se ukazuje, že rozdílné zájmy na opačných stranách Atlantiku mohou vést k postupnému vzdalování EU a USA. To se v nedávné době ukázalo během konfliktu o stavbu ponorek mezi Francií a Spojenými státy. Významný vliv na další vzdalování může mít i případný nástup levicové koalice k vládě v Německu.
Zatímco v Západní Evropě se otázka rozvolňování transatlantických vazeb dostává stále viditelněji do politické agendy, v České republice tento důsledek měnícího se světa, stejně jako mnohé další, naprosto přehlížíme. Tato neschopnost adaptovat se na měnící se svět může být podle Ditrycha z Ústavu mezinárodních vztahů důsledkem naší nedostatečné kolektivní intelektuální kapacity.
Autoritářští přátelé
Politika krajních pozic se v dnešní době projevuje také na našem vztahu k Višegrádské skupině. Tu máme kvůli kontroverzním politikům jako je Viktor Orbán tendenci buď naprosto odmítat, nebo naopak nekriticky přijímat, doplňuje Pavlína Janebová z Asociace pro mezinárodní otázky.
Zároveň se nedá očekávat, že by se po volbách naše pozice vůči neliberálním vládám v Polsku nebo v Maďarsku změnila. A to ani v případě, že by Andreje Babiše nahradila vedoucí opoziční koalice. Její vedoucí postava, kterou je Petr Fiala, totiž dlouhodobě inklinuje k obdivu konzervativních tendencí v Polsku i Maďarsku. Jen těžko se tak dá očekávat, že by na sbližování Andreje Babiše s těmito silami něco měnil.
Neúspěchy svést na ty venku
Myslet si, že dokážeme z pozice středně velké země zásadně ovlivňovat globální procesy, by bylo směšné. I země naší velikosti si nicméně podle debatujících může zvolit, zda se bude chovat na globální scéně zodpovědně, nebo nezodpovědně. Současná vláda se chová nezodpovědně – například skrze zdrženlivý postoj k řešení otázek klimatu nebo vzhledem k přístupu k migraci.
Čeští představitelé si prozatím podle Ditrycha dělali ze zahraniční politiky nástroj, jak svést vlastní neúspěchy na někoho venku. Přesto tu zůstává nevyužitý potenciál, jak bychom jako země střední velikosti ve středu Evropy mohli kontinent i svět pozitivně ovlivňovat.
***
Projekt „Zahraniční politika v propojeném světě“ vzniká ve spolupráci s Heinrich-Böll-Stiftung Praha.
Názory a stanoviska autora/autorky nevyjadřují postoje Heinrich-Böll-Stiftung.