Emmanuelu Macronovi se po několika měsících protestů podařilo schválit zákon o důchodové reformě. Protesty, které následovaly poté, co prezident obešel národní shromáždění a schválil reformu pomocí článku 49.3 francouzské ústavy, mohou mít ale pro prezidenta dalekosáhlé důsledky. A to i v zahraničí.
Francouzský prezident vystoupil v úterý 11. dubna s projevem o budoucnosti Evropy v Nexus Instituut nizozemském v Haagu. Hned v úvodu byl ale přerušen francouzskými aktivisty.
„Kde je francouzská demokracie?“ slyším na videu křik neznámého muže. Jakýsi ženský hlas pak francouzskému prezidentovi vyčítá, že obešel Národní shromáždění. „Jsme tu, abychom osvětlili vaše pokrytectví.“ Celou situaci ještě umocňuje, že lidé, kteří stejně jako já sledují tuto interakci jen ze záznamu, tváře aktivistů nevidí. Pozorují Macrona a slyší hlasy vycházející patrně odněkud z balkonu.
Emmanuela Macrona, pro něhož je mezinárodní obraz tak důležitý, začínají domácí problémy dohánět už i za hranicemi své země. První velkou ránu prezidentova mezinárodní prestiž utrpěla po zrušení březnové návštěvy britského panovníka Karla III., který měl na svou první zahraniční cestu zamířit právě do Francie. Jedním z důvodů byla i zhoršená bezpečnostní situace kvůli probíhajícím protestům.
Eskalace násilí je do určité míry důsledkem směru, kterým se francouzská policie v posledních desetiletích vydala.
Macron se pravděpodobně také obával, že by na Francouze demonstrující v ulicích nemusela dobře zapůsobit slavnostní večeře s královskou rodinou ve Versailles. Reminiscence Velké francouzské revoluce v zemi galského kohouta asi nikdy nezemře. Britský král tak raději zamířil do Německa.
Policejní násilí: francouzská policie to umí nejlépe
Celý svět se díval nejen na to, jak Macron nezvládá domácí situaci ukočírovat, ale prostřednictvím sociálních sítí i na násilí v ulicích, které měla v některých případech na svědomí policie.
Protesty proti důchodové reformě ve francouzských městech probíhají už od představení jejího návrhu na začátku ledna. Když se ale prezident s předsedkyní vlády Elisabeth Borne rozhodli nepředložit zákon poslanecké sněmovně a schválili ho pomocí článku 49.3, protesty se v řadě případů přelily do pouličního násilí. Vysvětlení tvrdších zásahů bezpečnostních složek by se tedy mohlo zdát jasné: demonstranti jsou stále agresivnější a na hrubý pytel musí policie odpovídat hrubou záplatou.
Čtěte také: Metro, práce, hrob. Francie se bouří proti důchodové reformě
Eskalace násilí je ale do určité míry důsledkem směru, kterým se francouzská policie v posledních desetiletích vydala. V kontrastu s tím pak vidíme projekt dvanácti států s názvem Godiac (Good Practice for Dialogue and Communication as Strategic Principles for Policing Political Manifestations in Europe), který vznikl v roce 2010. Jeho cílem bylo změnit strategii v oblasti zvládání veřejných manifestací.
Leaderem této iniciativy byly zejména skandinávské země. Podle hesla „přátelský, ale pevný“ měla být strategií policie deeskalace konfliktu, komunikace s organizátory či odstupňování svých zásahů tak, aby je dav nevnímal jako nebezpečné. Do GODIACu se mimochodem připojila i Česká republika.
Nikoliv však Francie, která zaujala spíše opačný postoj. Tamní policie se podle sociologů zaměřujících se pořádkový aparát státu domnívá, že jí nikdo ze zahraničí nebude dávat lekci.
Prezident Macron chtěl celému světu předvést, že francouzský stát zreformuje, ať se děje, co se děje.
Není to v posledních letech poprvé, kdy svět vidí agresi ze strany francouzských bezpečnostních složek. Podobné obrázky kolovaly po sociálních sítích i v roce 2020 v době mobilizace „žlutých vest“. Stejně jako dnes byli i tehdy demonstrující značně frustrovaní snahou vlády vylíčit protesty jako násilné, a tím je delegitimizovat.
„Existují místa, kde možná můžete činit násilí. My se nacházíme tam, kde je tento typ vyjadřování zakázaný,“ pronese Macron v Haagu ve chvíli, kdy už zmiňované aktivisty vyvádějí ze sálu. Jak vidno, Macron je nakonec schopen za násilí označit ledacos.
Schválení zákona o důchodové reformě pomocí článku 49.3 nebylo v rozporu s platnou legislativou země. Samotný článek je ale dnes většinou Francouzů vnímán jako sporný. Mimo jiné proto, že při něm do určité míry dochází k porušování rozdělení moci – vláda ztělesňující moc výkonnou zasahuje do moci zákonodárné, náležící Národnímu shromáždění.
Míra násilí v ulicích francouzských měst jen dál podkopává v očích občanů legitimitu institucí. Pro část společnosti stát není s to v některých případech udržet v zemi pořádek. Pro tu druhou zase může zkušenost s policejní agresí představovat další prohloubení nedůvěry ve francouzskou demokracii. Málokdo si z událostí posledních týdnu odnese víru ve funkčnost stávajícího systému.
Důchodová reforma jako osobní výzva
Prezident chtěl celému světu předvést, že svůj stát zreformuje, ať se děje, co se děje. Diváctvem tohoto „zkrocení Francouzů“ mělo být patrně také mezinárodní publikum. Občas to až vypadá, že se důchodová reforma stala pro Macrona jeho osobní výzvou. Dnes se v souvislosti s ní říká, že Matignon, sídlo předsedkyně vlády Elisabeth Borne, chce vést dialog, Elysejský palác nikoliv.
Podle expertů ale není zvýšení věku odchodu do důchodu nevyhnutelné a řešení deficitu penzijního fondu je několik. Prezident ale přesto lpí právě na své verzi, která zahrnuje posunutí diskutované hranice na 64 let.
Jedním z důvodů, proč chtěl Macron zpočátku reformu učinit, byla snaha o zpřehlednění celého důchodového systému. Jak ale zjišťovali novináři z Le Monde, pro občany logicky není příliš snadné reformě porozumět. Vycházejí z toho, co jim říkají politici. Což ale podle poznatků novinářů může být zavádějící.
Například u často zmiňovaného zvýšení minimálního důchodu na 1200 eur se bude spíše jednat o revalorizaci. Zdaleka ne všichni Francouzi na něj dosáhnou, zejména pokud před důchodem byli nějakou dobu bez práce. Postupně také vyplouvá na povrch, že reforma bude znevýhodňovat ženy, které část své kariéry strávily péčí o děti.
Čtěte také: Stávky a demonstrace se v Česku moc nenosí. Poučíme se z francouzských a britských protestů?
V českém kontextu je slovo reforma vnímáno často neutrálně až pozitivně. Reforma jako zlepšení, jako modernizace, jako nutný krok kupředu. Reformovat můžete leccos – jazyk, náboženství, systém psychiatrické péče. Francouzi ale důchodovou reformu vnímají jako další neoliberální počin, který jim jen ztíží život.
Současný prezident sám sebe od počátku sice označoval jako liberála – zbyl mu ale jen liberalismus ekonomický. Macron v prvním volebním období získal legitimitu právě coby prezident demokrat, který oproti krajně pravicové kandidátce Marine Le Pen může udržet francouzskou demokracii v kondici.
Už teď některé průzkumy naznačují, že kdyby se prezidentské klání odehrálo dnes, mohla by v něm zvítězit Marine Le Pen.
Tento úkol, zdá se, podle francouzských občanů příliš nesplnil. Alespoň to vyplývá z průzkumu veřejného mínění, který vypracovala agentura Viavoice. Na 61 % respondentů považuje Macrona za autoritářštějšího, než jakým byl v roce 2017. A u 40 % z nich vyvolává současný prezident vysloveně hněv.
Macron je postupem času stále více spojován s omezováním svobody, což se projevilo nejen při jeho přednášce v Haagu, ale vyplývá to i ze zmiňovaného výzkumu. Více než polovina respondentů se domnívá, že od doby, kdy se stal prezidentem republiky, svoboda ve Francii ustupuje do pozadí.
Referendum o Macronovi
Prezident je teprve na začátku svého druhého funkčního období, další volby se odehrají až v roce 2027. Už teď je jasné, že pro Macrona nemohou dopadnout úplně dobře.
V první řadě prezident nemá většinu v dolní komoře parlamentu. Předsedkyně vlády Elisabeth Borne se doteď při schvalování zákonů spoléhala na hlasy republikánských poslanců. Je tak otázkou, do jaké míry budou chtít republikáni, rozdělení problémy ve vlastní straně, být nadále oporou Macronovo politice.
Čtěte také: Úspěch krajní pravice děsí Macrona. Jak bude zemi vládnout bez parlamentní většiny?
Prezident zároveň nevypadá, že by si chtěl zbytek svého mandátu jen tak odkroutit. Rád by vstoupil do dějin jako úspěšná hlava státu, na kterou se nezapomene. Jeho vize proměny Francie i projekt macronismu se ale začínají pomalu rozpadat a jen stěží to vypadá, že na Macrona bude v následujících letech někdo vzpomínat.
Nad jeho prezidentským obdobím stále visí obava, co bude dál. Jak bude francouzská politika vypadat, až Macronovi vyprší mandát. Prezident pořád dokola opakuje, že Francouzi mu k reformám dali zelenou. Jenže s vyjádřením postojů lidí je to složitější. To, jakému kandidátovi nakonec ten který občan hodí svůj lístek, vždy ovlivňuje plejáda různých motivací. Někdy mu k takovému rozhodnutí stačí jen dílčí část programu, která se mu líbí, jindy zas volí situačně proti jinému kandidátovi.
Bude-li Macron donekonečna tvrdit, že prezidentská volba z minulého jara byla referendem o jeho programu en bloc, ohrožuje tím do budoucna demokratickou politiku.
Už teď některé průzkumy naznačují, že kdyby se prezidentské klání odehrálo dnes, mohla by v něm zvítězit Marine Le Pen. Politička, která na rozdíl od Macrona v příštích volbách kandidovat může.
