U našeho západního souseda můžeme sledovat nečekaně dramatickou a nepředvídatelnou volební kampaň. Ve vedení průzkumů se vystřídaly hned tři strany, a není vůbec jasné, kdo bude skládat vládu. Náhlá potřeštěnost německé politiky ale vychází z dlouhodobějších trendů, kterými jsou krize velkých stran a pojetí politiky v příbězích nabitých emocemi a adrenalinem.
Anglický fotbalista Gary Lineker řekl, že kopaná je jednoduchá hra, kdy se dvaadvacet hráčů honí devadesát minut za míčem a nakonec vždycky zvítězí Němci. To dlouho vystihovalo i německou politiku. S výjimkou několika zlomových období se ve volbách v poválečné Spolkové republice nekonala velká překvapení. Obvykle vítězili křesťanští demokraté sdružení v CDU/CSU, pod vedením Angely Merkel hned čtyřikrát za sebou. Německá politika byla nudná.
Letošní předvolební kampaň proti tomu působí jako z jiného světa. Merkel už nekandiduje a v roli favorita se krátce po sobě vystřídaly hned tři politické bloky (jejichž kandidáty jsme detailně rozebírali také v podcastu Kanzleramt). Německá politika je najednou mnohem dynamičtější, dramatičtější a nepřehlednější. Klišé o nudném Německu je třeba opravit, stejně jako svůj názor po slabých výkonech německé reprezentace změnil i Lineker.
Průzkumy na houpačce
Na přelomu dubna a května do čela průzkumů vyskočili Zelení, kteří nabízeli poněkud nejasný příslib změny. Na rozdíl od svého dříve konfrontačního přístupu se strana snažila přicházet s pozitivní politikou pro všechny, doprovázenou komunikací na hraně kýče (i daleko za ní). Zelené ale zabrzdila série chyb jejich nezkušené lídryně Annaleny Baerbock (probírali jsme je ve druhé epizodě podcastu).
Po několika týdnech se tak na první místo vrátila CDU/CSU v čele s novým předsedou Arminem Laschetem. Ten se snažil hlavně nikoho neodradit a uspával voliče merkelovským příslibem, že není třeba se pouštět do překotných reforem. Tuto strategii vykolejily červencové povodně, které odhalily bezprostřední naléhavost klimatické krize. Lascheta osobně pak ukázaly jako nepříliš schopného krizového manažera i politika bez empatie.
Byly to proto chyby hlavních konkurentů, které do pozice favorita vynesly dosud podceňovanou a ještě v červenci sotva patnáctiprocentní sociální demokracii (SPD) (k tomu čtvrtá epizoda podcastu Kanzleramt či analýza Kateřiny Smejkalové). Dodejme, že k vzestupu SPD pomohla také dobře zacílená kampaň postavená na osobě jejího populárního kandidáta, centristy Olafa Scholze, i disciplinované vystupování levicového křídla strany.
Krize velkých stran
Sociální demokracie má dnes podporu okolo 25 %, což ji sice staví jasně před CDU/CSU (20–21 %) i Zelené (15–17 %), ale na německé poměry jde o velmi slabá čísla. Doposud bylo k vítězství potřeba vždy nad třicet procent, a to obvykle velmi výrazně. Merkel ještě v roce 2013 nasbírala 41,5 %, Gerhard Schröder při posledním vítězství SPD v roce 2002 dostal 38,5 %.
Byla to paradoxně SPD, která prosazovala neoliberální tržní reformy, zatímco kancléřka za CDU/CSU naopak zaváděla mnohá sociální opatření.
Propad podpory dvou tradičních velkých stran, tedy CDU/CSU a SPD, je prvním faktorem vysvětlujícím bláznivost německé politiky. Jestliže oba bloky dohromady dokázaly ještě počátkem století oslovovat tři čtvrtiny voličů, dnes by to nestačilo ani na prostou většinu. Tato krize už trvá několik let, obě strany si odnesly historický špatné výsledky již ve volbách 2017, v eurovolbách 2019 či v řadě regionálních voleb. Na vyšší čísla pak zejména CDU/CSU dočasně vynesla až pandemie.
Éra široce rozkročených stran tak v Německu skončila, stejně jako dříve ve Francii, Španělsku, Itálii či Skandinávii. Jednotlivé chyby a chybky stranických lídrů, přiživované koloběhem tradičních i sociálních médií, jistě význam mají. Ale náhlé voličské přesuny mohou ovlivnit jen proto, že dnes existuje velké množství lidí, kteří nemají jasnou stranickou preferenci.
To má celou řadu příčin. Proměna společnosti oslabila tradiční voličská jádra, třeba organizované dělnictvo nebo konzervativní venkovské kruhy. Hon za středovým voličem vedl k obroušení rozdílů mezi stranami: byla to paradoxně SPD, která prosazovala neoliberální tržní reformy, zatímco kancléřka za CDU/CSU naopak zaváděla mnohá sociální opatření. Velké strany také neuměly či nechtěly zachytit nová společenská témata, ať už jimi byla ekologie či odpor proti přistěhovalcům.
Na úkor někdejších hegemonů německé politiky tedy posilují jiné, často nové a jasněji vyprofilované strany: liberálové z FDP a nacionalisté z AfD na pravici, Zelení a radikálnější Die Linke na levici. Každá z nich má svou velmi specifickou klientelu v rozmezí zhruba 5–15 %. Skládat vládní koalice je čím dál složitější. Dnes se proto nabízí až pět různě divokých variant, od levicového bloku až po koalice pravice a zelených, tedy bez očekávaného vítěze voleb.
Scholz to zařídí
Druhým faktorem, proč jsou volby letos tak napínavé, je způsob, jakým se o volbách mluví a píše. I do Spolkové republiky definitivně dorazilo pojetí politiky, ve kterém se hraje hlavně o emoce a příběhy. Volby jsou pak méně soubojem idejí a zájmů a více jakousi reality show.
Jasně se to projevuje v silně personalizované kampani. K dokonalosti jej dovedla právě SPD, jejímž hlavním sloganem je prosté „Scholz to zařídí“ a která na kompetenci svého kandidáta staví celou komunikaci. Vystoupení Olafa Scholze jsou přitom notoricky suchá a vyhýbavá. To je dané nejen jeho osobností, ale také nepokrytou snahou imitovat stále oblíbenou Angelu Merkel, která v roce 2013 kandidovala se zcela vyprázdněným sloganem „Znáte mě“. Scholzova politická minulost i poměr sil ve straně ale nabízí značně rozporuplné signály, co se tedy vlastně bude zařizovat.
U liberálů z FDP je podobně již několik let hlavním tahákem dynamický předseda Christian Lindner. Kampaně CDU/CSU a Zelených se naopak zatím nepříliš úspěšně snaží vypořádat s nízkou popularitou svých lídrů, kteří jsou jim spíš přítěží.
Podobnou roli hrají všudypřítomné volební průzkumy. V Německu je zveřejňuje zhruba desítka agentur, což v předvolebním čase znamená prakticky neustálý přísun nových čísel. Vzniká dojem, jako bychom vývoj volebního klání sledovali v reálném čase. Z politiky se tak stává svého druhu sport, jehož jsme všichni diváky. Včetně adrenalinu, který pohyby křivek preferencí přináší.
Drobný posun může být interpretován jako trend, třeba že se jedna strana ujímá těsného vedení či že jiný kandidát ztrácí na důvěře. To působí na rozhodování voličů, kteří se například mohou chtít přidat k aktuálně „vítěznému týmu“, z čehož v současnosti profituje právě SPD. Neustálé změny na „čele pelotonu“ se ale zpětně promítají i do chování politiků, jejichž týmy se snaží na vývoj ihned reagovat, často ukvapeně až hystericky.
Politické kampaně tak připomínají spíše souboj o to, kdo dostane nejlepší čísla na konci televizní debaty, než konfrontaci různých pohledů na daňovou politiku, řešení klimatické krize či sociální nerovnosti. V německém kontextu je to trochu škoda, protože programy většiny stran přinášejí zajímavé, rozporuplné a pro budoucnost Evropy potenciálně velmi důležité čtení.
