Představuje hlavního spojence Kyjeva v jejím současném konfliktu s Ruskem. Za 12 měsíců trvání války si Varšava svým přístupem k agresi vydobyla uznání a respekt na mezinárodní úrovni. Povede vzrůstající vliv Polska na dění v Evropě k rozbití vedoucí role Paříže a Berlína?
Byli prvními, kdo podal prchajícím Ukrajincům pomocnou ruku. Tisíce polských dobrovolníků vybavených termoskami a teplým oblečením vítalo v zimě a mrazu po 24. únoru u hranic i v narychlo postavených asistenčních centrech své východní sousedy. Vlídné přijetí neustávalo ani v následujících týdnech, kdy byly válečným uprchlíkům bezplatně poskytovány potraviny, voda, doprava nebo samotná střecha nad hlavou.
Vzájemné historické rozepře jako by na chvíli odvál čas a na povrchu zůstala především nebývalá solidarita, nejen na mezilidské, ale i na politické úrovni. O ní ostatně svědčí více než 1,5 milionu uprchlíků (zejména žen a dětí), kteří v zemi požádali o dočasné útočiště a nepokračovali dále na západ.
„Nebýt Polska, už bychom nebyli mezi živými. Ve všech ohledech: humanitárním, politickém i vojenském. Polsko de facto zachránilo Ukrajinu,“ pěl v loňském listopadu ódy na západního souseda tehdy ještě poradce ukrajinské prezidentské kanceláře Oleksij Arestovyč.
Je to i naše válka
Jeho slova jistě zahřála u srdce nejednoho Poláka a ukázala, že nejenže se země na Visle postavila kategoricky na stranu Ukrajiny, ale s konfliktem se k nelibosti Kremlu do jisté míry i zidentifikovala. Při pohledu do učebnic historie se ostatně není čemu divit. Po třech děleních Polska už jeho obyvatelé to čtvrté zkrátka za žádnou cenu zažít nechtějí.
Kreml rád Polákům připomíná, že jejich vlajka kdysi vlála ve Lvově. Jenže tato nostalgie je u nich – na rozdíl třeba od Maďarů – příliš slabá.
Dnes, téměř rok od začátku konfliktu, zůstává Varšava klíčovým spojencem Kyjeva, lídrem jeho vojenské a diplomatické podpory i tím, kdo posílá verbálně Rusko do izolace zpět za železnou oponu.
Jestliže dříve býval náš severní soused neustálým terčem kritiky Bruselu, ať už kvůli svému soudnictví či či situaci okolo nezávislých médií, nyní směle sekýruje některé země EU za nedostatečný boj proti Putinovým imperiálním ambicím a ve své pomoci Ukrajině rozhodně nepolevuje.
Čím více se totiž prohlubuje propast mezi Rusy a Ukrajinci, tím více sílí spojenectví mezi Ukrajinci a Poláky. To, jak se zdá, už nezvrátí ani šílené výroky kremelských politiků typu Dmitrije Medvěděva a Nikolaje Patruševa varující před údajně se blížící polskou okupací části ukrajinského území.
Čtěte také: Trojmoří je šancí na lepší infrastrukturu a obranu proti hrozbám Ruska, Česko ale zaostává
Obraz Ukrajiny jako umělého státního konstruktu neschopného si vládnout a polských pánů bažících po podmanění si „Malorusů“ se nesou narativem „velkého východního ochránce“ už hezkých pár staletí. Od převratu v Kyjevě v roce 2014 však nabírá na síle. Hned po anexi Krymu koneckonců známý ruský nacionalista Vladimir Žirinovskij přizval k porcování Ukrajiny vedle Polska i Rumunsko a Maďarsko. Moskva se zřejmě řídí heslem: když máme imperiální choutky zabírat cizí území my, mají je nutně i ostatní. Jaké zklamání muselo přijít poté, co nikdo o „lákavou“ nabídku na čtvrcení „obilnice Evropy“ neprojevil zájem.
Nejinak tomu je i nyní, takřka o devět let později, kdy se Kreml opět podle slov ukrajinského historika Radomyra Mokryka, jehož Voxpot oslovil, snaží neúspěšně hrát na emocionální strunu Poláků. Rád jim připomíná, že jejich vlajka kdysi vlála ve Lvově. „Jenže tato nostalgie je v Polsku – na rozdíl třeba od Maďarska – příliš slabá,“ myslí si Mokryk. Ani fejkové zprávy o údajném masivním rozdávání polských pasů na západě Ukrajiny se zatím ve snaze vyvolat mezi oběma zeměmi nesváry neujímají.
Polsko a Ukrajina jako jeden stát
Na Halič a Volyň pod polskou vlajkou si tak bude muset Kreml ke své smůle nechat zajít chuť. Varšava už naštěstí tak silným imperiálním komplexem netrpí, současné geopolitické reality však chce využít na maximum. Nakročeno k tomu má dobře. Na pozadí krvavé války si totiž Polsko za svou neochvějnou pomoc ukrajinským uprchlíkům i nekompromisní přístup k ruské agresi získalo morální autoritu, a k tomu i větší vliv na rozhodování na starém kontinentu. Je o tom alespoň hluboce přesvědčen britský odborník na vojenskou a zahraniční politiku zemí středovýchodní Evropy Jonathan Eyal.
Stačí si jen vzpomenout, jaké diplomatické úsilí ze sebe musela nedávno vydat Varšava, aby přesvědčila Němce o nutnosti dodávek tanků Leopard 2 na Ukrajinu. „Strategické těžiště moci se přesunulo do střední a východní Evropy,“ míní ve svém článku pro The Guardian expert.
Chtějí-li však Poláci svůj vliv na chod Evropy ještě zvýšit a trvale udržet, neobejdou se bez Ukrajiny, čehož si jsou dobře vědomi.
Spojením Polska s Ukrajinou by vznikl stát s více než 80milionovou populací, jenž by mohl fungovat jako hráz proti nebezpečí z Východu.
Od vypuknutí války tak v Kyjevě střídá jeden vrcholný polský představitel druhého a štos všemožných nově podepsaných smluv a dohod o vzájemné spolupráci mezi oběma zeměmi se jen vrší. Byť řada z těchto deklarací má spíše symbolický charakter než praktický dopad, zájem Varšavy o co nejužší sblížení s Kyjevem je patrný na každém kroku.
Jenže některé nápady, obzvláště ty z pera polských konzervativců, v tomto ohledu nepůsobí jako krok ke smysluplné spolupráci a zavánějí velkou dávkou megalomanie. Proč rovnou nespojit obě země dohromady do jedné federace? S touto ambiciózní vizí přišel v létě známý polský novinář a historik Marek Budzisz, podle něhož by nový státní útvar mohl vzniknout už do deseti let. Hlavními městy by byly ustaveny Kyjev a Varšava, a to s rovnocenným statusem. Nad tím, zda by se nakonec obě centra nepřetahovala o moc, Budzisz příliš nepřemýšlí.
Jeho návrh vzbudil velký ohlas v mediálním prostředí a podpořil jej třeba samotný poradce prezidenta Dudy Andrzej Zybertowicz. „Zajímalo by mě, zda by koncept polsko-ukrajinské unie nebo republiky mnoha národů nemohl být velkým dobrodružstvím pro generaci mladých lidí. To je mnohem ambicióznější výzva než začlenit Ukrajinu do již fungujících organismů, jako jsou NATO a Unie,“ komentoval tuto vizi.
Euromajdan, nebo Polmajdan?
Hypotetickým spojením obou zemí do jednoho celku by si tak leda splnila své nevyléčitelné velikášské sny určitá část polské pravice, tvrdí ekonomický publicista Piotr Wójcik. Ta je podle něho posedlá představami, že je Polsko historicky předurčeno k tomu, aby hrálo nějakou zvláštní roli – když ne ve světě, tak alespoň v regionu. Spojením s Ukrajinou by vznikl státní celek s populací čítající více než 80 milionů obyvatel, který by mohl být spolehlivou bezpečnostní „hrází proti nebezpečí z Východu“.
Toužili by ovšem mladí Poláci zažít takové „dobrodružství“? Zvláště v podobě připojení korupcí prolezlého a ekonomicky podstatně slabšího státu? To je jen stěží představitelné.
Podle Wójcika by z podobného scénáře rozhodně neplesali nadšením ani mladí Ukrajinci. Přece jen v letech 2013–2014 Kyjevem nepochodovali příznivci Polmajdanu ale Euromajdanu. „Pro samotné Ukrajince není historickým posláním vybudovat společný stát s Poláky, ale vstoupit do EU,“ vysvětluje Wójcik a dodává, že začlenění země do Evropské unie si dnes přeje 86 % Ukrajinců. O tak vysoké podpoře Bruselu si může většina unijních států nechat jen zdát.
Čtěte také: Váhání nevyzpytatelného Německa s Leopardy ublížilo evropské obraně, myslí si expert
Že je nápad na jeden stát Polska a Ukrajiny přece jen už trochu přitažený za vlasy nakonec připustil v září i samotný hlavní ideolog vládní strany Právo a spravedlnost Jaroslaw Kaczynski. Eventuální politická aliance Varšavy a Kyjeva, vytvořená případně i s pobaltskými státy, však na stole zůstává. Jak by takové společenství formálně vypadalo a zda by se jednalo o alianci v rámci EU, či o vydělenou organizaci na bázi Visegrádské čtyřky, zatím není úplně jasné. Zvažuje se více variant, přičemž hlavním cílem Kyjeva a Varšavy by v tomto partnerství bylo vytvoření zmíněné obranné linie proti možné agresi z Východu.
Vize jednotné Evropy totiž v posledních měsících, ne-li letech získala značné trhliny. Projevují se zejména nesouladem v bezpečnostních představách „staré Evropy“, reprezentované tradičním francouzsko-německým spojenectvím, a zemí bývalého východního bloku.
Odlišné vize o dalším směřování by tak mohly v budoucnu vést k rozkladu Unie na dvě části – silně proatlantické východní křídlo pod taktovkou Varšavy, úzce navázané na bezpečnostní spolupráci s Washingtonem a Londýnem, a „pacifistickou“ osou Berlín-Paříž. V posledních dnech se sice německý kancléř Scholz pod tlakem Varšavy umoudřil a aktivně vybízí k dodávkám tanků Kyjevu i ostatní země EU. Na druhou stranu ještě před měsícem takový krok považoval za eskalaci.
Případný scénář rozdělení Unie připouští i Voxpotem oslovený historik a ukrajinista David Svoboda nebo expert na polskou zahraniční politiku Michał Steć ve svém vyjádření pro portál Klubu Jagellonského.
Touží-li Polsko po silnější mocenské pozici na celoevropské úrovni, není pro něj lepší varianty než integrace Ukrajiny do EU.
Co by mohla dvourychlostní Evropa přinést Varšavě? Potenciálně by se mohla definitivně vyvázat ze své pověsti zchudlého souseda ležícího kdesi na periferii Unie a stát se mocenským centrem regionálního bloku států středovýchodní Evropy. Ten by mohl nejenže odrážet nebezpečí z Východu, ale rovněž by zvýšil i váhu Polska a jeho nejbližších spojenců na Západě.
Varšava a Kyjev v čele Evropy
K podobným náznakům už přitom dochází. Letos v lednu třeba podepsali v západoukrajinském Lvově prezidenti takzvaného Lublinského trojúhelníku (Polska, Ukrajiny a Litvy) společné prohlášení. V něm se zavázali k další podpoře Ukrajiny i ke spolupráci na poválečné obnově země.
S ještě ambicióznějším nápadem přišel už v dubnu tehdejší britský premiér Boris Johnson, když Volodymyru Zelenskému navrhl vytvořit vojensko-politickou unii sdružující země, jež nedůvěřují Bruselu. Nová aliance, v jejímž čele by stálo Spojené království, by zahrnovalo vedle Ukrajiny také, Polsko, Estonsko, Lotyšsko a Litvu, později možná i Turecko. Odchodem Johnsona se však o jeho projektu mluvit přestalo.
Na jakémkoliv odštěpení od Bruselu by ovšem podle Wójcika Varšava příliš nevydělala. Země sice zažívá posledního čtvrtstoletí jedinečný hospodářský růst, o němž se dokonce hovoří jako o zlatém zázraku na Visle, jenže sama stále zápasí s řadou problémů ve veřejném sektoru. „Potřebuje příliv evropských peněz jako sůl,“ podotýká v této souvislosti Wójcik. Jen těžko by tak v případě alternativní unie s Kyjevem mohla dominantně financovat obnovu poválečné Ukrajiny, která si vyžádá několik stovek miliard dolarů.
Uvíznout kdesi na pokraji EU se rozhodně nebude chtít ani Ukrajině. Přestože je nyní jejím hlavním spojencem Varšava, po skončení války se Kyjev podle Zbigniewa Parafianowicze z deníku Gazeta Prawna obrátí na silnější, a hlavně bohatší partnery, tedy na Německo a Francii.
Možnost, že by se Ukrajina po konfliktu primárně orientovala na Varšavu, příliš reálně nevidí ani novinářka se zaměřením na vztahy Polska a Unie a redaktorka deníku Rzeczpospolita Anna Słojewska. Podle ní bude chtít Kyjev prosadit svou nezávislost a nebude v každé situaci potřebovat prostředníka, jak si občas Varšava mylně maluje. „Polsko je sice důležitým a bezpodmínečným spojencem Ukrajiny, ale nemělo by se zapomínat, že Zelenskému se na vlastní pěst podařilo získat telefonní čísla klíčových představitelů EU,“ dokreslila svůj komentář Słojewska.
Touží-li Polsko po silnější mocenské pozici na celoevropské úrovni, není pro něj lepší varianty než integrace Ukrajiny do EU. Na tom se bez debat shodují odborníci na mezinárodní politiku i kabinety obou zemí. Ve sjednocené Unii může následně Varšava i Kyjev zformovat po vzoru Francie a Německa vlastní tandem, který by se stal protiváhou Paříže a Berlína.
Jak píše Słojewska, klíč k oslabení doposud dominantního Německa tkví právě v připojení Ukrajiny. Jenže cesta do takového rozvržení sil v Evropě bude ještě hodně trnitá, a to nejen kvůli válce s Ruskem či vnitřním problémům Ukrajiny, ale i kvůli vzájemným historickým rozporům.
