Varšava znovu přichází s nárokem na válečné odškodnění od Německa. Když před Vánocemi noví němečtí představitelé navštívili Polsko, jeho premiér v této souvislosti uvedl, že konečná zpráva s vyčíslením ztrát by mohla být zveřejněna již v únoru. Odborníci v tom však vidí spíš snahu Morawieckého kabinetu využít téma reparací k vnitropolitickým účelům.
Nově jmenovaná německá ministryně zahraničí Annalena Baerbock při své prosincové návštěvě Varšavy jistě nečekala, jakého poučného školení z historie 20. století se jí dostane. Krátkou lekci z novodobých dějin jí uštědřil její polský protějšek ministr zahraničí Zbigniew Rau. Ten na první společné tiskové konferenci vedle připomínky válečných útrap, které za druhé světové Polsko postihly, otevřel i v SRN krajně nepopulární otázku válečných reparací.
„Musíme se vrátit k navrácení kulturních statků zabavených Německem, případně vypracovat systém odškodnění za polské kulturní památky, umělecká díla, památníky, archivy, knihovny, které byly zničeny nikoli v důsledku války, ale v důsledku snahy okupačních úřadů vymazat je z dědictví lidstva,“ uvedl Rau. Dodal také, že Polsko „očekává od nové německé vlády připravenost vyrovnat se s touto odpovědností, a to i formou rozhovorů o odškodnění“. Chladný a odměřený pohled Annaleny Baerbock při těchto slovech prozrazoval, jak nelibě se jí tento požadavek poslouchá.
Vytahování historie patří mezi politiky polské vládnoucí strany PiS k oblíbeným způsobům jak odvrátit pozornost od nepopulárních témat.
Předvánoční Varšava nového německého kancléře Olafa Scholze a jeho ministryni kromě vzájemného ujišťování o dobrých vztazích obou zemí přivítala i plakáty rozmístěnými po ulicích města, především na centrálních třídách. Na nich byla vyobrazena bývalá spolková kancléřka Angela Merkel a další vrcholní představitelé Německa v kontrastu s obrazy nacistických pohlavárů a jejich obětí. Některé poutače byly dokonce opatřeny logem ministerstva kultury, polská vláda se od nich ale distancovala. Podle německého serveru bild.de stojí za plakáty výtvarník Wojciech Korkuć, který se předtím několikrát vychloubal svou prací pro vládu Práva a spravedlnost (PiS).
#Minęła8 pic.twitter.com/C7T4ocZ0RR
— Wojciech Korkuć (@WojciechKorkuc) December 20, 2021
Zatím to však nevypadá, že by emocionální slogany ve varšavských ulicích a komentáře polských politiků nového kancléře Olafa Scholze nějak vyvedly z míry. Zjevně jako jeho předchůdkyně Angela Merkel dobře ví, že vytahování historie patří mezi politiky polské vládnoucí strany PiS k oblíbeným způsobům jak odvrátit pozornost od nepopulárních témat. A ještě k tomu udělat dojem na konzervativně smýšlející část obyvatel.
V klidu mohou Němci zůstat i proto, že i přes velmi silná vyjádření některých polských čelných představitelů nepodnikla v tomto ohledu za poslední čtyři roky tamní vláda žádné kroky na diplomatické úrovni. Veškerá debata zůstává jen předmětem sporů na polské domácí politické scéně.
Odškodnění coby politický nástroj
Nastolení otázek typu válečného odškodnění, potratů a jiných konfliktních témat nebývá v Polsku nikdy náhodné, ba naopak – jedná se vždy o dobře promyšlenou mediální taktiku předsedy strany PiS Jaroslawa Kaczyńského. Jak vysvětluje pro Voxpot historik Jan Škvrňák, v okamžiku, kdy se na vládu PiS snáší kritika evropských politiků či domácích liberálních elit, vypustí Kaczyński a jeho lidé „przekaz dnia“ neboli téma dne. „Jedná se o silné nebo kontroverzní téma, které přehluší momentální sílu opozice v médiích. Většinou jde o téma z oblasti kulturních válek, umožňující černobílé vidění světa,“ uvádí Škvrňák. Takový výkřik potom ve společenském i mediálním prostoru dokonale přebije akutnější problémy typu vysoké inflace, nepotismu PiS nebo nového mediálního zákona a podobně.
Přesně za takových okolností nadhodil na sjezdu PiS Kaczyński otázku válečných reparací v červenci 2017. Varšavu tehdy Brusel kritizoval za to, že země nechce přijímat uprchlíky, a odmítá tak i solidaritu s Řeckem a Itálií, tedy se zeměmi, které na hranicích EU čelily největšímu náporu migrantů. V Unii se aktivně debatovalo o tom, že by státy, které odmítají přerozdělování běženců, byly kráceny o evropské dotace. Kaczyński ve svém plamenném projevu ke spolustraníkům ihned připomněl světový válečný konflikt a polský morální nárok na kompenzace. Podle novináře Bartosze Kocejka se tak předseda PiS snažil tímto argumentem ospravedlnit ignorování závazků tehdejší polské vlády vůči EU.
Čtěte také: Vládní krize v Polsku vyústila v boj o svobodná média. Právo a spravedlnost nad propastí?
Polská vláda navíc k dosažení svých cílů dokonale užívá tuto strategii, tedy vyvolání lítosti a vzbuzení pocitu viny. Tímto způsobem například usiluje o unijní souhlas s polskou justiční reformou. „Vy si nás dovolujete kritizovat za soudní reformu? Tak se podívejte, jak bylo Polsko před 80 lety zpustošeno nacisty.“ Takto napřímo do očí by to zřejmě žádný polský politik svému evropskému protějšku neřekl, nicméně i vytahování fotek a připomínky válečných útrap jsou dostatečnou politickou zbraní, proti níž se jen těžko argumentuje. Podobně si musel v listopadu 2021 prohlížet fotografie Němci zdevastované Varšavy Belgičan Didier Reynders, unijní komisař pro spravedlnost.
O měsíc později pak byli vystaveni nátlaku německý kancléř Scholz spolu se svou ministryní zahraničí. Podle historika Škvrňáka není pochyb o tom, že se za touto strategií skrývá snaha o respektování polské justiční politiky. Zvláště v případě, že Soudní dvůr EU v Lucemburku uložil Varšavě v říjnu 2021 pokutu ve výši milionu eur denně za kritizovanou a dosud nezrušenou disciplinární komoru nejvyššího soudu.
Za historickou spravedlnost
„Polsko se těchto reparací nikdy nezřeklo.“ Za tuto památkou větu sklidil na stranickém sjezdu počátkem července 2017 předseda a hlavní stratég vládní národně-konzervativní strany Právo a spravedlnost Jaroslaw Kaczyński potlesk a ovace. Již o měsíc později začal poslanec PiS Arkadiusz Mularczyk v honbě za odškodněním podnikat konkrétní kroky. Z relativně neviditelného poslance se v následujících čtyřech letech stal neúnavný aktivista a bojovník za odstranění „historické křivdy“. V Sejmu vedl parlamentní tým pro reparace a připravoval zprávu o válečných ztrátách Polska, včetně přesně vypočítané částky, kterou by měl Berlín Varšavě zaplatit. Klíčový dokument ovšem stále nebyl zveřejněn. Když byl počátkem prosince 2021 poslanec dotazován, kdy tedy konečně očekávaná zpráva spatří světlo světa, odpověděl, že se teprve dokončuje a bude zveřejněna ve správný čas.
Signál směrem k veřejnosti, že vláda stále na odškodnění trvá, vyslal premiér Mateusz Morawiecki loni na konci listopadu. Nechal totiž zřídit takzvaný institut pro válečné reparace, který nese jméno po polském odbojáři z druhé světové vály Janu Karském. Institut by měl podle premiéra dokumentovat veškeré ztráty a škody, jež Polsko během let 1939–1945 postihly.
Reparace a právní legitimita
Je vůbec Polsko po více než sedmi desetiletích oprávněno vymáhat po Německu zpětně reparace? To je otázka, nad kterou se zamýšlí řada historiků a právníků. Povinnost Berlína vyplatit poškozeným zemím odškodnění vycházela z několika poválečných dohod podepsaných v letech 1945–1953. Do debaty ovšem zasáhly geopolitické okolnosti tehdejší doby, a to zejména nové rozdělení sfér vlivu ve střední Evropě.
Podle historika Wojciecha Roszkowského mělo Polsko na základě Postupimské dohody obdržet odškodnění od Německa za ztráty prostřednictvím SSSR. Avšak Kreml tehdy dospěl k závěru, že ze sumy odečte Polsku zhruba šest miliard dolarů za majetek a území, které Varšava získala na Západě. Díky posunu této části hranice se poválečné Polsko v roce 1945 na úkor Německa rozšířilo o část Slezska, západní Pomoří či část Východního Pruska. Na opačné straně země zas přišla Varšava o velkou část území (Halič, Volyň aj.) ve prospěch SSSR.
Poté, co Kreml zaslal Polsku přibližně procento z německých válečných reparací, přistoupila Varšava k zásadnímu kroku. Dne 24. srpna 1953 se vzdala pod tlakem Sovětského svazu nároku na válečné odškodnění. Své rozhodnutí zaslala vládě Německé demokratické republiky, se Západním Německem tehdy Varšava diplomatické styky neudržovala.
Kolik stojí válečné utrpení?
Jen dva dny po německé invazi do Polska na počátku září 1939 vznikla ikonická fotografie. Je na ní zobrazena teprve dvanáctiletá Kazimiera Mika plačící nad mrtvým tělem své o dva roky starší sestry. Tu při přeletu zasáhl pilot Luftwaffe, když se zaměřil na skupinku žen sbírajících brambory na předměstí Varšavy. Šok, nevěřícnost a zoufalství drobné dívenky znázorněné na snímku z titulní strany časopisu The War Illustrated se staly předzvěstí nacistických a sovětských hrůz, které následujících šest let decimovaly Polsko.
I přes kolosální, navenek těžko dopočitatelné válečné škody se polští odborníci pokusili o ,vystavení účtu‘. A došli ke konečné částce 886 miliard dolarů.
O přesné hodnotě válečných ztrát se zatím vedou spory. Vyčíslit ji nebude rozhodně lehké. Polsko patří vedle Ukrajiny a Běloruska k nejzničenějším zemím druhé světové války. Během ní byla zpustošena většina polských měst a s nimi i jejich po staletí budovaná historie. Jen varšavské starobylé centrum bylo v důsledku odplaty za tamní povstání v roce 1944 v podstatě srovnáno se zemí, zatímco okolní čtvrti byly zdevastovány z 30 až 80 procent. Válka se samozřejmě značně projevila i na kondici polského průmyslu. Podle webu money.pl se ztráty v jednotlivých průmyslových odvětvích pohybovaly od 50 do 90 %. Zničeno bylo dle serveru přibližně 50 % silniční a komunikační infrastruktury a více než milion nemovitostí. Národní majetek se snížil téměř o 40 procent.
Co se týče ztraceného lidského kapitálu, počty obětí historici stále dopočítávají. Před rokem 1989 byly vyčísleny na 6 028 000 zemřelých Poláků (včetně polských Židů), tedy více než jednu pětinu z tehdejšího počtu obyvatel. Skutečné číslo je ovšem zřejmě ještě vyšší.
I přes tyto naprosto kolosální škody, navenek těžko dopočitatelné, se polští odborníci pokusili o „vystavení účtu“. A došli ke konečné částce 886 miliard dolarů (zhruba 19 bilionů korun), přičemž uvedli, že hodnota započítává ztráty lidského kapitálu, kvůli nimž se poválečné Polsko nerozvíjelo tak rychle.
Nekonečné polské příběhy
Právně je otázka válečných reparací definitivně uzavřena již více než 30 let. Berlín navíc celou debatu o odškodnění odmítá. Argumentuje především zmiňovaným prohlášením Varšavy z roku 1953. Dále tím, že Německo po svém sjednocení darovalo 500 milionů marek polské Nadaci usmíření a vyplatilo téměř dvě miliardy marek nuceně nasazeným Polákům.
Požadavkem Varšavy se v roce 2017 zabývali i právní experti německého Spolkového sněmu. Ti návrh Polska na reparace v podstatě ihned smetli ze stolu. Podle nich veškeré nároky a reparace ztratily platnost v roce 1990, kdy se konala takzvaná konference 2+4 ke konečnému uspořádání sjednoceného Německa. Tehdy se dle expertizy Varšava definitivně vzdala nároku na odškodnění.
Čtěte také: „Čechy neobsluhujeme,“ objevuje se na hospodách v Polsku. Důl Turów má nepříjemnou dohru
Podobně odmítl Berlín reparační nároky Řecka. To šlo přitom mnohem dál než Varšava. V zemi se v té souvislosti vedla kampaň již několik desetiletí. Řekové na rozdíl od Varšavy požadavek na odškodnění schválili v parlamentu a následně zaslali do Berlína diplomatickou nótu. Škody, které během druhé světové války země utrpěla, vyčíslily Athény na zhruba 290 miliard eur. Berlín ovšem tento požadavek v říjnu 2020 zamítl z obdobných důvodů jako v případě Polska, tedy že otázka finančního vyrovnání je již uzavřena. Příklad Řecka tak naznačuje, že ani Polsko se svými nároky neuspěje.
Odborníci se nicméně shodují, že s reparacemi ve skutečnosti nepočítá ani Varšava. V opačném případě by debatu neotevírala pouze v určitých momentech, kdy se vládě hodí přebít tímto tématem aktuální problémy. Jak tvrdí v rozhovoru pro Die Welt ze začátku prosince 2021 německý historik Stephan Lehnstaedt, je velká škoda, že polská strana téma nastoluje pouze pro vnitropolitické účely, avšak oficiální nároky vůči Německu nevznáší. Pokud považuje polská společnost otázku reparací za stále neuzavřenou, měla by se podle něj postavit německá vláda nárokům Polska čelem.
Varšava by také neměla neustále otálet se zveřejněním zprávy, která má obsahovat i přesný výpočet válečných škod. Klíčový dokument se připravuje již čtyři roky a místo jeho vydání se ustavuje nový institut, který má opět vše zdokumentovat a dopočítat. Pro Lehnstaedta vyvstává otázka, co doposud Mularczykova komise poslední roky dělala?
Historik Jan Škvrňák dodává, že to se zásadním dokumentem nejspíš dopadne podobně jako se závěrečnou zprávou podkomise k havárii prezidentského speciálu ve Smolensku v roce 2010, tedy nijak. Každou chvíli je ohlašována její finální podoba, ale tento materiál zatím nikdo nikdy neviděl.
Podívejte se také na naši reportáž o nástupu krajní pravice v Polsku:
