Pořád jen služky. Proč chytré technologie nemění domácí práce?

I když máme k dispozici nesrovnatelně modernější technologie, domácími pracemi trávíme skoro stejně času jako v 19. století. Jak je to možné? Na to se Voxpot ptal britské výzkumnice Helen Hester.

Když se řekne průmyslová revoluce a s ní spojené boje ohledně práce, většině se vybaví továrny a dělnické hnutí. Britská feministická teoretička Helen Hester ale připomíná, že stejně důležitou politickou otázkou je tehdy i teď práce, probíhající mezi stěnami domova.

Často se za ni neplatí a vykonávají ji převážně ženy – ať už jde o vaření, uklízení nebo péči o děti.

Hester v rozhovoru pro Voxpot popisuje, v čem vlastní zkušenost s rodičovstvím ovlinila její myšlení a jaké má přemýšlení o post-práci svůj význam ve východní Evropě.

Vaše poslední kniha se jmenuje Až skončí práce (After Work). Proč jste se rozhodla napsat napsat zrovna o tomhle tématu a zrovna teď?

Ta myšlenka se zrodila skoro před deseti lety. Můj partner Nick Srnicek napsal knihu Vynalézání budoucnosti, která byla plná utopistických vizí o kratším pracovním týdnu, nepodmíněném základním příjmu a úplné automatizaci. Myslím, že je to skvělá kniha, ale při jejím čtení mě praštila do očí jedna obrovská mezera: vůbec se nezabývala péčí nebo tím, čemu levicová feministická teorie říká sociální reprodukce. 

Došlo mi, že tenhle problém má většina přemýšlení o světě post-práce. Buď se jí vůbec nevěnuje a tvrdí, že se zabývá jenom prací, za kterou pobíráme mzdu. Nebo zůstává u povrchních poznámek – v budoucnosti budeme všichni mnohem víc pečovat a to bude základ lepší společnosti.

Jako feministce mi tenhle typ myšlení přišel dost povědomý a podezřelý. Všechny potíže s genderovanou prací, kterou dělají ženy v domácnostech zdarma, se vyřeší samy od sebe? Takhle to samozřejmě nefunguje.

Jak se z vašeho partnera stal i spoluautor Až skončí práce?

Před osmi lety jsem o tomhle tématu přednášela na londýnské univerzitě Goldsmith. Nick byl v publiku, po jejím skončením za mnou přišel a říká mi: tvoje kritika má ve spoustě věcech pravdu. Co kdybychom z toho udělali projekt? 

Mysleli jsme, že budeme mít hotovo zhruba za rok, ale udělali tu chybu, že jsme mezitím měli tři děti, které přinesly spoustu pečující práce, takže zbylo výrazně méně času na tu intelektuální. Téma nicméně nijak nějak ztratilo na aktuálnosti, spíš naopak. Třeba v době covidových lockdownů se z reprodukční práce v našich domovech stala hlavní otázka.

V čem pečující práce ovlivnila tu intelektuální?

Hodně věcí nám to potvrdilo: školky a jesle jsou nedostupné, péče o děti stojí spoustu peněz a pokud si nedáváte opravdu velký pozor, posiluje to určitou genderovou dynamiku.

Ale jedna věc se u mě změnila. Péči o děti jsem přestala vnímat jen jako břímě. Přiměla mě přemýšlet, kde přesně leží hranice mezi prací a autonomní činností. Práce, kterou odvádíme při milování, podporování a vychovávání dítěte je cílem sama o sobě – za určitých podmínek.

Spoustu práce nedělám pro děti ani pro sebe, ale pro abstraktní třetí stranu: kapitál.

V některých částech rodičovství to tak ale necítím. Když třeba žehlím školní uniformu, nebo se snažím naučit svoje děti správné kapitalistické disciplíně ohledně dochvilnosti a vštěpuju jim dobrou pracovní morálku… Tohle všechno dělám navzdory svému politickému přesvědčení.

V takových chvílích si začnu uvědomovat, že spoustu práce nedělám pro děti ani pro sebe, ale pro jakousi abstraktní třetí stranu: kapitál. Takže bylo fajn si připomenout, že naše životy v domácnosti jsou a můžou být místem radosti, stejně jako můžou být místem práce.

Z knihy mi v hlavě utkvělo jedno číslo. Na přelomu 19. a 20. století tvořilo čtrnáct procent všech pracujících v Británii služebnictvo v domácnosti. Pak ale přišel proces, kterému říkáte průmyslová revoluce domova. Co přesně touhle změnou myslíte a proč podle vás nebyla pro většinu lidí až takovou výhrou?

V první řadě musím vytknout před závorku, že když tohle kritizujeme, neříkáme tím, že by inovace jako světlo, topení nebo odpadní potrubí byly něco špatného. Spolu s touhle infrastrukturou ale přišly konkrétní přístroje, které změnily společenské dynamiky ohledně domácí práce.

Dřív se dělala mnohem více kolektivně. Tím nemyslím, že by se dělila rovnoměrně, ale v domácnostech střední třídy se sdílela se služebnictvem a také nejchudší lidé z dělnické třídy si platili za prádelny. Kromě toho se o ní dělili děti, přibuzní, sousedky. Od této dělby práce se ale postupně upustilo a veškerá přešla na jednu osobu – manželku v domácnosti.

Čtěte také: Smrtící nerovnost. Proč ženy zbytečně umírají na infarkty?

Částečně šlo o reakci na takzvaný problém se služebnictvem, kterého byl nedostatek, protože chudé ženy měly po první světové válce najednou více příležitostí. Na druhou stranu samotný archetyp ženy v domácnosti pobízel vývoj technologií, které umožnily, že ženy dál dělaly stejnou práci – ale samy, izolované ve svých domovech.

Aby byly přístroje šťastné

V této souvislosti zmiňujete paradox, který popsala Ruth Schwartz Cowan. Navzdory technologickým inovacím mezi lety 1870 a 1970 vůbec neklesl počet hodin věnovaný domácím pracem...

Jednou z příčin je, že nová zařízení generují nový typ práce. Nejnovějším příkladem je takzvaný chytrý domov. Z technologického hlediska velká inovace, která přináší o trochu víc pohodlí. Ano, světla se rozsvítí automaticky, když přijdete domů. Po cestě ze zaměstnání můžete spustit pračku. Ale moc práce to neušetří, protože to jinou zase vytváří.

Musíte se pořád ujišťovat, že všechna zařízení jsou propojená. Synchronizuje se vše, jak má? Jsou všude nainstalované poslední aktualizace? Funguje všechno správně? 

Spousta takzvaných inovací zase z hlediska úspory práce nepřinesla vůbec nic. Dostali jsme spoustu udělátek jako kráječ na chleba nebo zmrzlinovač. Zmrzlinu i krájený chleba si přitom můžete koupit v obchodě, takže to samotný čas neušetří.

Dalším zásadním aspektem, kterému jsme věnovali celou kapitolu, jsou rostoucí standardy. Od žen v domácnosti se postupně začalo očekávat víc a víc. Jídlo, které vařily, mělo být komplexnější, nutričně vyvážené. Zahrada domku na předměstí musí být střižená podle pruhů.

Nebo můžeme zůstat u příkladu s prádlem. Jeho praní dřív bylo fyzicky náročné, vyčerpávající. Teď je automatizované, skvěle. Ale najednou se od vás očekává, že budete prát mnohem častěji.

Takže hodnocení, že pračka ušetřila práci, se nám trochu komplikuje, protože se změnilo množství práce. Je sice méně namáhavá, ale trávíte jí víc čistého času. A takhle dopadly všechny sliby o technických inovacích z éry průmyslové revoluce domova.

V knize citujeme celou řadu studií, podle kterých objem neplacené práce v domácnosti neklesl nejen do roku 1970, ale nijak výrazně ani od té doby.

Na tohle by zastánci pokroku nejspíš namítli, že vysoké standardy možná platily ve 20. století, ale dnes je situace jiná. Jaké trendy vidíme dnes?

Standardy se v různých oblastech v čase mění. Pokud jde o čistotu našich domovů, je mnohem přijatelnější žít ve větším nepořádku než třeba v padesátých letech. A když se bavíme o vaření, vstupují do hry zase národní rozdíly.

Například ve Francii je stále běžné trávit vařením hodně času. Ale tím se otevírá otázka, kdy je to ještě práce a kdy už trávení volného času. Vaření pro mě představuje perfektní příklad, kdy se tyhle dvě kategorie dostávají do kontaktu. Vaříte, protože vaše tělo potřebuje palivo, nebo protože je to koníček a způsob sebevyjádření?

Pokud se ale bavíme o množství času, obrovskou porci spolkne péče o děti. V téhle oblasti lze od osmdesátých let pozorovat trend takzvaného intenzivního rodičovství. V jeho rámci lidé tráví více času se svými dětmi, aby s nimi podnikali různé vzdělávací aktivity. A děje se to navzdory skutečnosti, že lidé mají v průměru méně dětí a rodiče tráví víc hodin v zaměstnání, protože na pracovní trh vstoupily ženy.

Na první pohled to vypadá krásně, víc času s dětmi. Neměli bychom z toho mít radost? Problém ale spočívá v tom, že vůbec nejde o kvalitně strávený čas. Z dítěte se v tomhle přístupu stává zdroj lidského kapitálu. Není náhoda, že intenzivní rodičovství nejvíce zabodovalo v zemích jako USA nebo Velká Británie, kde panují největší nerovnosti. 

Jak přesně to funguje?

Rodiče musí dát svým dětem náskok na vysoce konkurenčním trhu práce. Říká se tomu krysí závod ve výchově.

Musíme dostat malého Tomíka na lekce čínštiny, hry na klavír a doučování z matematiky, aby se mohl dostat na ty nejlepší univerzity. Závisí na tom jeho naděje na dobrý život. Vytratila se představa, že se naše děti budou mít lépe než my, takže se teď musíme pořádně snažit, aby naše děti měli aspoň nějakou šanci.