Německá zahraniční a bezpečnostní politika prošla po invazi Ruska na Ukrajinu krizí, zbouráním jistot a přebudováním hodnot. Po dvou měsících ale můžeme říct, že Berlín nakonec novou smysluplnou polohu najít nedokázal.
Ne že by snad Německo nepodnikalo vůbec nic – nějaké kroky rozhodně dělá. V rámci evropských spojenců Ukrajiny je to ale hluboko, hluboko pod jeho váhovou kategorii ekonomického motoru Evropy. Přidejte jeho zbabělé a někdy vyloženě i hloupé a nekoordinované diplomatické scénky, přilijte tradiční protiněmecké sentimenty, a tento nejlidnatější stát EU vychází jako jedno z nejvýraznějších zklamání krize.
Co se stalo? Kde má dnešní postoj kancléře Scholze kořeny? Jaké byly pozitivní signály po začátku invaze? Proč německá vláda jedná proti záměrům výrazné většiny svých voličů a hlavně – co se s tím dá do budoucna dělat?
Součástí reflexe bylo odmítnutí velkoněmeckého a pruského militarismu jako ideového východiska, což dnešní diskusi výrazně komplikuje.
V článku se pro větší dostupnost budu snažit odkazovat hlavně na anglojazyčné zdroje, pouze tam, kde to možné není, nasazuji prameny německé. Přístupnost pro čtenáře považuji za podstatnější.
Kořeny německé zahraniční politiky
Pro hlubší porozumění komplexní situaci, do které se Německo dostalo, je zásadní si uvědomit některá východiska jeho moderní historie.
Devatenácté století vyneslo Německu dominantní pozici mezi kontinentálními mocnostmi. Skrze dobový nacionalismus se dokázalo spojit v novou středoevropskou velmoc s výjimečně vysokými standardy industrializace, vzdělání a efektivní státní správy. Mělo tedy všechny ingredience mocného moderního státu.
Tato mimořádně vyspělá (a zároveň silně militarizovaná) říše ale ve 20. století dvakrát extrémně narazila, následky čehož jsou v německém kolektivním vědomí znatelné dodnes. První světová válka se sice přímo německého území příliš nedotkla, země ale i tak utrpěla významné ztráty. V kombinaci s vysokými válečnými reparacemi a celkovou tvrdostí versailleského systému to mělo hluboce formativní efekt.
Vznikla společnost, ve které zvítězila nenávist, zahořklý revanšismus a ty nejhorší vražedné teorie o podlidech s podřízeností nebo zradou v krvi. Následné šílenství nacistického Německa, jeho drtivá porážka a rozdělení na dva samostatné státy bude nevyhnutelně ovlivňovat německou politiku ještě minimálně několik generací.
Čtěte také: Německo po volbách: Merkel odchází, zásadní změny ale nečekejte
Oba státy skončily jako de facto satelity zahraničních mocností. Německá demokratická republika (NDR) byla SSSR udržována čistě jako loutkový režim a socioekonomicky jsou linie rozdělení stále rozeznatelné – východní Německo dostalo výrazně horší podmínky k rozvoji.
Naopak západní Německo kromě vojenských základen získalo od svých spojenců i významnou hospodářskou pomoc a jasné instituce právního státu. Navíc – přes všechny problémy a vlivové akce – i rozsáhlé občanské vzdělávání. První roky Bundeszentrale für politische Bildung sice byly namířené hlavně proti šíření komunismu, centrála ale sehrála klíčovou roli i v reflexi nacismu, ze které Německo čerpá dodnes.
Součástí této reflexe bylo i kompletní odmítnutí velkoněmeckého a pruského militarismu jako ideového východiska, což současnou diskusi výrazně komplikuje.
Nemocný muž eurozóny a 20 tlustých let
Zcela nová éra přichází po pádu SSSR a sjednocení země. Německo 90. let, a dokonce i počátku tisíciletí, bylo na základě řady faktorů právem považováno za „nemocného muže Evropy“ a brzdu evropské ekonomiky a integrace. Ať už zvolíte dobový Economist nebo pozdější pokusy situaci vysvětlit populárně či akademičtěji, je zásadní si uvědomit, že německá ekonomika přelomu tisíciletí po absorbci té výrazně zaostalejší východoněmecké kulhala za ostatními evropskými zeměmi.
K obratu došlo v době vlády kancléře Gerharda Schrödera. Co přivedlo Spolkovou republiku Německo zpět, byl obchod. Situace vlastně ani neměla jiné východisko – jak kvůli vzpomínkám, tak kvůli realitě ukotvení Německa v Evropě a jeho připoutání k USA. Jakékoliv ambice stát se například bezpečnostním hegemonem, nebo vůbec státem, který nějak zásadně sebevědomě projevuje velmocenské ambice, byly zkrátka nemožné.
Zkostnatělost politického života Německa je následek vžitého systému, v němž velké strany po léta soupeří primárně mezi sebou.
Německý ekonomický úspěch měl mnoho příčin a tváří. Podílel se na něm obrat k nově se rozvíjejícím trhům a schopnost plně vytěžit průmyslový i vzdělanostní potenciál země. Zároveň za ním ale stála i relativně zvládnutá integrace jak východního Německa, tak dřívější ekonomické migrace, jasná sázka na moderní technologie a investice do udržitelných a dlouhodobě efektivních řešení.
V těchto dvaceti bohatých letech měl v zahraniční politice SRN zásadní slovo koncept Wandel durch Handel: autoritářské a nedemokratické režimy je třeba měnit, a to obchodem, kooperací a kulturní výměnou. Jak jsme celkem spolehlivě zjistili, tento koncept uplatňovaný vůči Číně i Rusku neposunul vůbec nic – naopak. Proud evropských peněz za energie upevnil Putinův režim a rozdělil pohádkové bohatství mezi jeho kamarilu.
Na obhajobu lze říct jen to, že Západ byl poslední roky ve výběru zahraničně politických strategií poněkud nešikovný celkově, jak může snadno dosvědčit jediný pohled na Blízký východ.
V rámci těchto dvaceti tlustých let vznikla celá nová problematická architektura německé politiky vybudovaná dominantně křesťanskými demokraty (u moci 24 let) a sociálními demokraty (u moci 20 let). Všechny takto dlouho vládnoucí systémy podléhají vnitřní únavě a ztrátě kontaktu s realitou. Proto tu vzniklo několik strukturálních problémů.
Čtěte také: Nový kancléř, nové Německo? Vše, co potřebujete vědět o klíčových volbách letošního roku
Za prvé: prohloubení závislosti německé ekonomiky na ruských energiích. Nutno podotknout, že Německo v tomto rozhodně není ojedinělé. Třeba Česko je na ruském plynu závislé prakticky ze 100 %, Německo je naopak schopné velkou část svých potřeb obstarat zcela autonomně z obnovitelných zdrojů (54 % dnes, dle plánu 100 % v roce 2035).
Za druhé: upevnění (obzvláště po velmi medializovaném incidentu ve Fukušimě) silného odporu k jaderné energii mimo hranice racionálního posouzení zisků a nákladů. Dalo by se pochopit, kdyby se Němci vymezovali proti výstavbě nových jaderných elektráren starého typu – ekonomičnost takového kroku je dnes už přinejmenším složitá. Trvá to velmi dlouho a návratnost (jak značí už podmínky garantovaných netržních výkupních cen) na volném trhu není ideální.
Nicméně německá politika se (tentokrát hlavně pod taktovkou křesťanských demokratů) oddala i vypínání dosud běžících elektráren. A to je problém nejen kvůli emisím, ale i z hlediska nezávislosti na jiných energiích. Dnešnímu Německu by se od ruských energií přecházelo mnohem snáze, kdyby nemělo zároveň v plánu vypnout letos další jaderné elektrárny.
Za třetí: dezintegrace německé armády. Nejedná se jen o řadu jednotlivých skandálů (od cvičení s košťaty přes stamilionové skandály tehdejší ministryně obrany Ursuly von der Leyen), ale o věc systematickou. Spolková republika dlouhodobě neplnila své závazky. Nejvíce napoví jednoduchý graf výdajů na armádu v posledních dvou dekádách.
Výdaje na armádu některých zemí EU. Zelená: Francie; červená: Itálie; modrá: SRN; fialová: ČR / Zdroj: worldbank.org
Německo tak sice utrácí za obranu poměrově o něco více než Česko, to je ale doklad spíše české nejistoty. Výrazně vyšší náklady na obranu má třeba Polsko, a i kdybychom to prohlásili za výjimku, tak je německá obrana v nedobrém stavu. Konzistentně vyšší částky než ultrastabilní SRN totiž investuje do své armády i politicky velmi chaotická Itálie, o německém hlavním partnerovi, Francii, ani nemluvě. Zároveň Bundeswehr neměl ani příliš příležitostí sbírat někde klíčové reálné zkušenosti v operacích ve světě.
Čtvrtým strukturálním problémem je zkostnatělost stranické politiky Německa. Velké strany po léta soupeřily primárně mezi sebou, a vznikl tak složitý systém vzájemných vazeb, přátelství a stranické politiky. Postavení „východních příslibů“ v SPD se budu věnovat v další kapitole, v zásadě je však třeba si uvědomit, že německá politika je vesměs ovládána stejnými stranami a vznikl zde problém odtržení jejich špiček od potřeb voličů.
Pátým a nejzásadnějším problémem je pak německá velmi pomalá reakce na oslabování konceptu právního státu v Evropě. Angela Merkel byla příliš smířlivá v uplatňování jakýchkoliv reálných postupů a sankcí vůči státům, které se vydaly cestou rozkladu demokratických institucí. Třeba podmíněnost čerpání evropských peněz stavem právního státu si vynutil až Evropský parlament, přesto tento nástroj nebyl dosud využit.
Napojení vrcholných funkcionářů SPD na Rusko je stále existující problém, a tak snahy o zásadnější změnu kurzu nevycházejí.
Maďarský Fidesz si tak mohl užívat nejen podpory východoevropských konzervativců, ale po významnou dobu byl i pod ochranou německých lidovců v europarlamentu: zčásti proto, že zkrátka nosil hlasy, zčásti kvůli dalším službám (rozsáhlé shrnutí zde). Některé vlády v čele s Maďarskem (například bulharská, kyperská či maltská) pak Putinovi vytvořily snadný přístup do Unie, včetně zlatých pasů a neomezeného prostoru pro ruské ekonomické vlivy.
Samozřejmě, Německo v této době zvládlo mnohé výzvy i velmi dobře: ekonomický skok, odvážná a standardy nastavující klimatická politika, pomoc uprchlíkům v migrační krizi a hlavně neustálé a nesamozřejmé pumpování peněz do zbytku Evropy. Ačkoliv je cílem článku popsat cestu k německému současnému selhání, bylo by poněkud nefér se (obzvláště z pohledu Česka) tvářit, že Německo v posledních dvaceti letech selhává ve všem, co dělá.
Než se ale pustíme do toho, co se děje dnes, je nutné se také detailněji věnovat specifikům vládnoucí sociální demokracie.
Ostpolitik a SPD
Často připomínaným prvkem politiky německé sociální demokracie je koncept Ostpolitik Egona Bahra. Ten roku 1963, v půlce studené války a pouhé dva roky po vybudování Berlínské zdi, obrátil politiku SRN ke snaze o větší kontakt a porozumění s NDR a se zeměmi východního bloku obecně. Do reality byl tento plán uveden kancléřem Willym Brandtem (nastupuje v roce 1969). Nejednalo se však o smír bezvýhradný – byl doprovázen stále velmi vysokými výdaji na obranu (dobově kolem 3 % HDP).
Hlavním cílem Ostpolitik nebylo nějaké přátelství s Moskvou, ale rozmražení vztahů s východními Němci. Situaci je třeba vnímat v kontextu do té doby užívané Hallsteinovy doktríny. Ta považovala západoněmecký Bonn za jediného právoplatného zástupce Německa a omezovala kontakty se státy, které měly s NDR diplomatické styky.
Pojem Ostpolitik ale začal postupně označovat i širší trend snahy o dobré vztahy s Východem. Do extrému toto úsilí dovedl až kancléř Schröder, jehož korunovačním dílem bylo vybudování plynovodu Nord Stream. Německu tím zajistil pravidelné, nepřerušované a levné dodávky ruského plynu, sobě pak lukrativní místo v Gazpromu.
Čtěte také: Nevyzpytatelný Nord Stream 2 jako politická zbraň Ruska, nástroj sbližování, nebo past pro Německo?
Napojení dalších vrcholných funkcionářů SPD na Rusko je stále existující problém, a tak snahy o zásadnější změnu kurzu nevycházejí. Hlasy starých, „Rusku rozumějících“ harcovníků – jako třeba Sigmara Gabriela nebo přímo německého prezidenta Frank-Waltera Steinmeiera – zní hlasitěji než disent v SPD. K tomuto tématu je dobrý například přehled konfrontací ukrajinského velvyslance a špiček SPD.
Právě ve Steinmeierovi jsme mohli po roce 2014 vidět typické dilema německé politiky. Jako ministr zahraničí udělal mnohé pro vypsání a dodržování sankcí proti Rusku v odvetě za anexi Krymu. Jako stejný ministr zahraničí se zároveň snažil držet otevřené dveře a obchod s nesankcionovanými produkty: třeba právě s plynem.
Invaze a Zeitenwende
První kroky Německa mohly vzbuzovat naději – ještě před invazí pozastavení plynovodu Nord Stream 2 a jeho následné ukončení z rukou ministra Habecka. Po prvních zmatených a slabých reakcích a sérii odsouzení přišla i vlna relevantních závazků a pomoci.
Místo aby Scholz prodával německou podporu a elegantně komunikoval dodávky putující přes partnery, zasypává nás zmatenými výroky.
Přes výrazně opatrnější rétoriku, než měla většina spojenců, byl postup Německa – vzhledem k jeho reálné situaci – poměrně nadějný. Masivní navýšení obranných výdajů, plán odklonu od ruských energií do konce roku 2022, jasná podpora prvním sankčním balíčkům. Olaf Scholz v proslovu, který měl (a stále trochu má) potenciál být jedním z dějinných mezníků, vyhlásil Zeitenwende – obrat v zahraniční politice. Pokračoval tak v tradici velkých německých reforem a navázal na dřívější Energiewende.
Scholz ohlásil odvážné změny v historickém okamžiku, velké přísliby a plán jak udělat z Německa aktivní velmoc, která prosazuje humanistickou politiku ve světě a výrazně přispívá k evropské bezpečnostní autonomii. Jestli totiž krize něco potvrdila, tak je to stále rostoucí potřebu, aby Evropa řešila své problémy sama, bez USA, které se nevyhnutelně soustředí na Čínu a Pacifik.
Německá vláda nečelila žádnému významnějšímu nepříteli ohlášených zásadních změn. Veřejné mínění a obzvláště názor zástupců vládních stran byl jednoznačně pro pomoc Ukrajině, včetně posílání těžkých zbraní.
Postoj německých politických stran k dodávkám těžkých zbraní na Ukrajinu / Zdroj: výzkum pro ARD
Tato podpora je sice o něco složitější u embarga na ruské energie (většina pro – Zelení, většina proti – AfD, u ostatních stran se názory různí), ale stále dostatečná k tomu, aby německá vláda mohla dělat nějaké ty odvážné kroky. Doma tak měla německá vláda solidní oporu ke změnám.
Na evropské úrovni je pozice Německa komplikovanější. Ano, na Radě členských států může další koordinovaný postup libovolně blokovat Maďarsko (a SRN možná vyhovuje, že je to na někoho jiného). Evropský parlament ale požádal o maximální pomoc Ukrajině a okamžité zastavení všech energetických importů – politicky by tak měla německá vláda o co se opřít a mohla by realizovat ambici nejen evropské kasičky, ale i politického lídra.
Nestalo se tak. Německo dohnala dokonalá souhra dvou věcí.
Za prvé, německá vláda je naprosto tragická v komunikaci. Výroky Olafa Scholze nejsou vždy zcela konzistentní, nedokáže zdůraznit naléhavost situace a je velmi špatný v práci se symboly (což je koneckonců i jádro kritiky Ulrike Herrmann). Místo aby prodával německou podporu a elegantně komunikoval dodávky putující přes partnery, zasypává veřejný prostor zmatenými výroky.
Scholz s oblibou vydává tvrzení, která jsou vzápětí vyvrácena relevantními firmami, armádou i experty. Vymlouvá se například na nutnost společného postupu NATO. To už ale koordinovaný postup má a pomoc je v jeho rámci víc než možná. Politické dopady skandálu „Panzerbluff“, kde německý Bild odhalil škrtání v „nákupním seznamu“ možných zbraní, nás nejspíš ještě čekají.
Putting the controversy over heavy weapons aside, Germany actually doesn’t look too shabby when compared to the leaders of the pack, the US and the UK. The political communication, however, is so piss poor that you could get the impression Germany was doing absolutely nothing. pic.twitter.com/yus8jba22K
— Georg ‘Tenured Maverick’ Löfflmann (@gloefflmann) April 23, 2022
Německo navíc nedokáže v rámci své měkké síly ani dostatečně prezentovat pomoc, kterou reálně dává. Přitom velká část financí tekoucí na Ukrajinu z EU jsou v praxi peníze z Berlína. Vůbec nepomáhají ani nesmyslně vystrašená prohlášení německých lídrů, například ukázkové vyjádření ministra pro ekonomiku Roberta Habecka.
Habeck se jeden den vysloví pro nutné okamžité posílání zbraní, následně ale po vládní poradě zjistí, že to nepůjde. Možná proto, že Německo potřebuje ty Mardery posílat jinam, možná proto, že ve vládě někdo hrozně nechce. Je to vlastně jedno. Řádově více než jeho prvotní slib, nebo dokonce než všechna poměrně zásadní práce, kterou udělal, totiž zarezonuje prohlášení, že se „Německo nechce stát cílem“.
Podobná vyjádření jsou jednoznačná chyba, která stupňuje mezinárodní tlak na Německo. A tento tlak pak nejen v řadových Němcích, ale hlavně v politických elitách vytváří efekt sjednocení kolem vlajky, citelný hlavně po odmítnutí Steinmeierovy návštěvy v Kyjevě.
Z jistého úhlu pohledu je to pochopitelné: Německo slouží dlouhodobě jako sponzor lecčeho a ani teď neposílá vůbec málo. Jeho (ač jednoznačně zasloužená) kritika tedy nutně vede k zatvrzelosti a nejspíš bude jen těžko silným motivátorem změnit kurz. Mimochodem, Habeck se nyní opět vyslovil pro poslání těžkých zbraní.
Německo jako stát zde komunikačně naprosto selhává, přestože se vzhledem k jeho postavení a míře odpovědnosti nejedná vůbec o lehké cvičení. Těžko říct, kdo by obstál v této pozici jednoznačně lépe, ale selhání je to zjevné.
Druhý problém má povahu zcela praktickou: řada věcí je zkrátka mimo německé možnosti. Například „zelená ministryně“ zahraničí Annalena Beerbock při návštěvě baltských republik slíbila vyšší nasazení Německa v oblasti (nutno dodat, že Beerbock k výraznému navýšení evropské obranyschopnosti vyzývala již dlouho před krizí). To je rozhodně potřeba – ovšem vzhledem k tomu, jak zoufale nízké jsou kapacity Bundeswehru a jak velká část vozidel už slouží na náhradní díly, je na místě otázka, kde materiál pomůže nejvíc.
Stačí, aby v SRN zvítězily rozčarování a izolacionismus, a Němci si mohou začít rozmýšlet, proč vlastně poslední desetiletí sponzorují celý region.
Jedná se tak o zcela opačnou situaci, než ve které je třeba Francie. Ta nejenže Ukrajinu masivně zásobovala už před válkou, ale nyní posílá nové těžké zbraně. Navíc na základě dřívějších kontraktů dodá Česku samohybné houfnice CEASAR jako náhradu za systémy DANA, které nyní Česko posílá na Ukrajinu. Německo tyto možnosti jednoduše nemá a než zásadně reformuje Bundeswehr, bude muset aktivně hledat jiné cesty, jak pomoci.
Tyto dva vzájemně se umocňující problémy znamenají, že kdo mohl a měl být lídrem Evropy, nyní klopýtá, ztrapňuje se a nedokáže jasně komunikovat své možnosti a potřeby. A místo stěžejní pomoci Ukrajině, která prochází existenční hrozbou, dělá věci tak napůl, a i za to se Putinovi téměř omlouvá.
Co dál?
Otázka, které proudy v německé politice nakonec zvítězí, je určující jak pro Německo, tak pro Evropu jako celek. Kompletní obraz získáme relativně brzo. Co jsou klíčové vnitřní body ke sledování dalšího vývoje?
V nejbližších dnech se budou projevovat následky Panzerbluff aféry a rozhodovat se bude také o tom, jestli Scholz ustojí svou pozici. Stát se může i to, že třeba kancléřství složí a uvolní místo pro někoho z dravější a na Rusko méně napojené sekce SPD. Případně jestli aféra nezamává německou politikou ještě víc.
Zásadní otázky se budou točit i kolem energetiky: Zvládne Německo svůj ambiciózní plán opouštění ruských surovin (uhlí – srpen; ropa – konec 2022, plyn – 2024)? Přehodnotí země svůj postoj k jádru?
Čtěte také: Politika jako reality show i krize velkých stran: Nudné Německo zažívá bláznivé volby
A otázka všech otázek nakonec se pochopitelně týká Bundeswehru. Jednorázové nesystémové přísliby stovek miliard eur určitě mohou výrazně pomoci překlenout propast, ale dlouhodobou a smysluplnou politickou pozornost (včetně jasných zadání, k čemu má armáda sloužit), a hlavně financování, nenahradí.
Krizové na tom je, že Německo potřebujeme. Stejně jako Evropa začala slepě brát americkou obrannou výpomoc za danou, začaly evropské státy vnímat německé pokladny jako stále otevřenou samozřejmost, na kterou mají neomezený nárok. To se ale může snadno změnit. Stačí, aby v Německu nakonec zvítězily trpkost, rozčarování a izolacionismus, a po svých závazcích vůči napadené Ukrajině si může snadno začít rozmýšlet, proč vlastně poslední desetiletí sponzoruje celý region.
Je tak naším zásadním zájmem německé spojence sice jasně kritizovat a komentovat jejich selhání, ale zároveň pomoci jim hledat cestu, kam dál a jak se mohou podle svých kapacit do podpory Ukrajiny zapojit. A možná i zkusit hledat hranici mezi zcela oprávněnou kritikou německé vlády a laciným okopáváním Němců.
