Jsou to téměř tři týdny, co se internetem začalo šířit video, na němž čeští druháci poplivali a uhodili sedmiletou ukrajinskou spolužačku Polinu a přitom nadávali na její domovinu. Hlubší ponoření do různých ukrajinských skupin v Česku však ukazuje, že se nejednalo o ojedinělý exces.
Devítiletá Julija přicházela před rokem ze školy delší dobu zamlklá a posmutnělá. Její matku Oksanu to zpočátku nijak zvláště netrápilo. Přece jen rodina pobývala v Česku teprve tři měsíce, kam se uchýlila z válkou zmítané Ukrajiny. Strastiplný příjezd, nové prostředí, cizí jazyk, zato kamarádi a oblíbené kroužky zůstaly doma. To by zahýbalo s kdejakým dospělým, natož s malým dítětem, pomyslela si Oksana. (Všem dětem i rodičům byla na jejich přání změněna jména.)
Ukrajinské děti zažívají v našich školách chvíle, v nichž se to hemží ranami, přirovnáním k Hitlerovi, posíláním zpět do války či pouštěním ruské hymny.
Jenže situace se nezlepšovala, ba naopak. Julija se začala v noci probouzet s pláčem a kousat si nehty. „Říkala, že raději umře, než aby dál chodila do školy,“ líčí to období její matka. Vše vygradovalo v okamžiku, kdy se dívka jednoho dne hystericky rozplakala. Následně se svěřila, že se jí ve třídě posmívá skupinka chlapců. Nadávají v její přítomnosti na Ukrajinu, vychvalují Rusko, hrají s jejím batohem fotbal nebo s ní odmítají sedět na jednom koberci jen proto, že je Ukrajinka.
Urážky i ponižování
Po tomhle výčtu Oksana neváhala a okamžitě se spojila s vedením školy a problém oznámila. Hned druhý den se věci daly do pohybu. Ředitel si chlapce spolu s třídní učitelkou a Julijí zavolal do kanceláře, kde si o jejich chování dlouze povídali. A vše se rázem změnilo k lepšímu. „Škola zareagovala velmi rychle, za což jsem jim neskonale vděčná,“ pokračuje Oksana a dodává, že dnes je dcerka konečně spokojená a plně zapojená do třídního kolektivu. Kvůli nepříjemnému zážitku však nadále více než rok dochází k psychologovi.
Podobnými příběhy se to v různých ukrajinských skupinách na sociálních sítích jen hemží. Mnohdy v ještě horších verzích, v nichž nechybí fyzické rány, přirovnání k Adolfu Hitlerovi, posílání zpět do války nebo hlasité pouštění ruské hymny. A zdaleka ne vždy mají takto rychlé a ukázkové vyústění jako v případě Julije či podobně staré Poliny, kterou po zveřejnění šikany dokonce pozval prezident Petr Pavel na Hrad.
Čtěte také: „Do 40 let, bezdětná, odolná, na 12 hodin denně.“ Ukrajinky v osidlech pracovních agentur
Třináctiletý syn bývalé učitelky Svitlany z Chersonu změnil během roku třídu už třikrát a zatím to k lepšímu začlenění nevedlo. Špatně se mu navazují vztahy se spolužáky a podle matky se setkává i s nepochopením ze strany učitelů.
„Jednou přišel domů dokonce s ošklivou modřinou,“ popisuje Svitlana a připouští, že se celá situace s překotným přejezdem do Česka a následným přijetím do zdejší školy neblaze projevuje na synově psychice. Místo v novém vzdělávacím zařízení se však dosud ženě najít nepodařilo.
Od hrdinů k odpadlíkům
Množící se svědectví o zákeřném chování vůči malým Ukrajincům ze strany jejich českých spolužáků v posledním roce evidují rovněž organizace zabývající se školstvím a integrací cizinců v tuzemsku. Mezi nimi figuruje například Integrační centrum Praha (ICP), centrum Mrya, Mezinárodní organizace pro migraci v Česku (IOM) či organizace Meta.
„Těch případů je strašně moc, z naší zkušenosti pak převládají hlavně ty ve věkové kategorii okolo třinácti let,“ sdělila Voxpotu pracovnice IOM Teťana Bělova, která systematické útoky ve školních zařízeních zaznamenává zejména v regionech. Upozorňuje například na špatnou situaci v Plzeňském či Pardubickém kraji, z obliga ale není ani hlavní město.
Uprchlická krize vystavila na světlo letitý nešvar českého školství, tedy neschopnost učitelů pracovat s heterogenní třídou.
Ze zkušeností pracovníků centra Mrya zase vyplývá, že problém systematického ponižování, urážení až fyzického napadání se týká všech věkových kategorií, jen v odlišné podobě. Zatímco mladší žáci mají tendenci se projevovat spíše fyzicky, starší se více uchylují ke slovním útokům, zahrnujícím nadávky na Ukrajinu. Mnozí školáci přijíždějící z válčící země se pak dle svědectví rodičů i odborníků z Mrya ocitají osamoceni, kdesi na okraji třídního kolektivu. I když jim třeba není přímo ubližováno, nikdo se s nimi nebaví.
Čtěte také: Lustrovaní Západem, masírovaní Kremlem. Těžké chvíle Rusů v Evropě
Tento stav sice může být skutečně zapříčiněný neznalostí jazyka, na druhou stranu, kdo jiný se učí rychleji než děti, ještě ke všemu v obklopení česky mluvícími vrstevníky?
„Zprvu se na malé uprchlíky ve školách nahlíželo jako na chudáky, ale rovněž jako na děti hrdinů, na které by Češi měli být hodní,“ míní koordinátor integrace ukrajinských běženců Národního pedagogického institutu Michal Kryl, kterého Voxpot oslovil. Stačí si jen vzpomenout na první týdny po invazi, kdy se okna mnohých českých škol zahalila do modré a žluté barvy a v jejich skladech se kumulovaly balíčky všemožné humanitární pomoci – od oblečení až po školní pomůcky. Modro-žlutou mánii však postupem času začala nahrazovat vleklá únava.
Dva roky covidu, distanční výuky a neustálého testování vystřídalo pro změnu období, kdy muselo české školství prakticky ze dne na den absorbovat přes 50 tisíc dětí a studentů. Tedy přibližně polovinu celého nového ročníku, navíc neznalého češtiny. Pro vzdělávací instituce to představovalo jediné: další mobilizaci prostředků, nervů a práci navíc.
Agrese kvůli etnické příslušnosti dítě mimořádně zraňuje a její následky se s ním táhnou třeba celý život. Je to něco, co samo nemůže změnit.
„Učitelé si mysleli, že si po pandemii konečně vydechnou, a místo toho přišla uprchlická vlna,“ pokračuje Kryl. Nová krize podle odborníka podobně jako za covidu oddělila pomyslný olej od vody a vystavila na světlo letitý nešvar českého školství, tedy neschopnost pracovat s heterogenní třídou. Tedy tou, kde jsou vedle tradičních jedničkářů, trojkařů a propadlíků i ti, kteří přicházejí z jiného prostředí nebo jsou zasažení ztrátou domova a dalšími válečnými traumaty. Přestože integračních programů existuje nesčetné množství, ne všude se zkrátka daří úspěšně přetavit jinakost v obohacení.
Přitom, jak Voxpotu sdělila poradkyně pro rodiny ze zahraničí Inga Kindlová z organizace META, školská zařízení, jež ve větší míře využívají projektů a metodických materiálů zaměřených na práci s vícejazyčnou a vícenárodnostní třídou, vykazují v začleňování lepší výsledky. Odbornice tvrdí, že takové školy se potom lépe dokážou vypořádat i s případnou etnickou šikanou. Ta je podle některých expertů v Česku trvale přehlížena a podceňována.
Nárůst dětské agrese
O tom, že není ve škole násilí jako násilí, je hluboce přesvědčena například Klára Kalibová, advokátka a zakladatelka organizace In Iustitia, která poskytuje právní pomoc obětem předsudečné nenávisti. Agrese vycházející z odlišné národnosti dítěte má totiž svá specifika.
„Je mimořádně zraňující a její následky se s obětí táhnou klidně i celý život. Svou etnickou příslušnost totiž na rozdíl třeba od ekonomického statusu nikdy nezměníte,“ přibližuje situaci právnička, jejíž organizace se jako jediná v Česku systematicky věnuje prevenci „hate crime“, a dokonce na toto téma pořádá semináře pro pedagogy. S velkým zájmem se však její iniciativa zatím nesetkává. Za posledních sedm let si prý tyto služby In Iustitie neobjednala žádná škola.
Nevalně to potom skončilo v případě, když si seminář k etnické šikaně zarezervovala Praha 8, jež zřizuje osm základních škol. „Učitelé tehdy neprojevili dostatečný zájem, takže školení nakonec městská část musela zrušit,“ doplnila expertka.
Čtěte také: Školní brainwashing à la Kreml: Mohutná ruská invaze vstoupila v září i do osnov
O čem tedy svědčí zážitky výše uvedených ukrajinských školáků? Pokulhávající systém prevence, covidem zaviněné zhoršené vztahy mezi dětmi, nebo snad vyostřenější nálady části obyvatel namířené vůči Ukrajincům? Manažer projektu Primární prevence v rámci Národního pedagogického institutu Dušan Fousek náznaky signalizující předsudečnou nenávist vůči Ukrajincům ve školách v tuto chvíli nepozoruje. Ani s ohledem na dusnější společenské ovzduší nebo zhoršenou socioekonomickou situaci.
„Z naší strany nevnímáme, že by byla šikana více etnicky zaměřena a docházelo by k rozdělování dětí v kolektivech na základě národnosti,“ domnívá se odborník. Zdůrazňuje naopak, že se systematické útoky běžně vyskytují jak v případě českých dětí, tak i cizinců, Ukrajince nevyjímaje.
Když mi klientka vypráví, že jí spolužáci přejí zásah ruskou raketou, nevěřím, že by na tuhle věc měli vlastní názor. Spíše to slyšeli od dospělých.
„Agresorovi nejde primárně o národnost, ale o to oběti co nejvíce ublížit, pocítit z toho uspokojení a zapojit se tak třeba lépe do party,“ vysvětluje Fousek příčiny nepříznivého trendu, který v Česku zažívá vzestup, zejména mezi dětmi školou povinnými. Za posledních sedm let se podle zprávy České školní inspekce, zveřejněné letos v březnu, zvýšil tento typ dětské agrese o deset procentních bodů. Vinu nárůstu připisuje Kryl a Fousek z Národního pedagogického institutu především pandemii a s ní spojené nucené izolaci.
Oči upřené na Ukrajince
Zpřetrhané třídní kolektivy, absence kontaktu s ostatními dětmi a online komunikace si budou vybírat svou daň ještě dlouho. Svést však všechno na covid by dle jiných odborníků mohlo být příliš zkratkovité. Etnická šikana představuje minimálně podle Kláry Kalibové a Ingy Kindlové reálný problém, který by měly školy vzít konečně v potaz a naučit se s ním pracovat.
Stejně tak, jak zdůrazňuje Inga Kindlová, třídní kolektivy nejsou imunní vůči atmosféře ve společnosti, zvláště pak ve vztahu k ukrajinské menšině. „Pokud mi klientka vypráví, že jí spolužáci na základní škole přejí, aby ji zasáhla ruská raketa, nevěřím, že by na tuhle problematiku měli vlastní názor. Spíše to slyšeli někde od dospělých,“ myslí si Kindlová.
Čtěte také: Když ještě směly děti chodit samy ven, do nejlepší přípravky pro živo
Ať už šikanu spojujeme s předsudky, větší benevolencí učitelů v určitých předmětech při klasifikaci malých uprchlíků, nebo s dalšími jevy, jedno je při zapnutí televize zřejmé na první pohled: Ukrajině už prakticky 16 měsíců patří ve zpravodajství přední místa. Je na ni nepřetržitě upřená pozornost celého mediálního prostoru i světa sociálních sítí.
Stále dokola se o ní mluví, vyjadřuje se jí podpora, ať už slovy či demonstrací vlajky. V takovém prostředí se vždy najde nemálo jedinců, kteří udělají přesný opak, půjdou proti proudu a vyvěsí si na profilu natruc třeba ruského prezidenta, aniž by se o konflikt nějak blíže zajímali.
Podobné je to i ve třídě. Jestliže do ní přijde žák, jehož učitelé známkují mírněji, všichni ostatní na něho mají být hodní a navíc se s ním nelze kvůli jazykové bariéře hned dobře dorozumět, patrně vzbudí u některých spolužáků antipatie a závist. Navíc je velmi jednoduché uhodnout, jak ho naštvat, zranit či ponížit. V dnešní době zkrátka ideální objekt pro malé agresory.
