Příští týden to bude rok od chvíle, kdy se Giorgia Meloni, Silvio Berlusconi a Matteo Salvini poprvé od voleb sešli, aby si rozdělili vládu nad Itálií. Co přesně se jim podařilo za rok změnit v jednom z klíčových témat – migraci? A co to vypovídá o italské i evropské politice?
Koalice, která před rokem v Římě vznikla, vyděsila nejednoho evropského pozorovatele. Jen stručné připomenutí: Nejsilnější strana Bratři Itálie se hrdě hlásí k neofašistickým kořenům. Berlusconi byl v době zvolení sice stárnoucím, ale stále mocným oligarchou. A Salviniho Liga se už dávno od severoitalského regionalismu obrátila k podněcování nenávisti vůči migrantům nebo Bruselu.
O necelých dvanáct měsíců později se Itálie znovu octla v centru evropské pozornosti. Na středomořský ostrov Lampedusa totiž za pouhý týden připlulo 12 tisíc migrantů. Po nich dorazila také předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen. Ta bok po boku s premiérkou Meloni procházela uličkami šestitisícového městečka, shlížela na čluny v přístavu a v neposlední řadě obě političky ohlašovaly společný postup.
Pokaždé když se vláda Meloni ocitne ve složité situaci, přijde s kontroverzní legislativou, jež odvede pozornost.
Jak se italská vláda, často označovaná jako „nejpravicovější od Mussoliniho smrti“, k této situaci dopracovala? Téma migrace bylo pro koalici stěžejní už během loňské volební kampaně – zaznívaly fráze o civilizačním souboji, nepřátelské invazi a námořní blokádě severoafrického pobřeží. Pohled na konkrétní legislativní změny proto leccos vypovídá o tom, jak Meloni a její kabinet zvládají rozbouřené vody reálné politiky.
Hlasitě proti ravům
Zahraniční i domácí publika, která očekávala radikální změny hned zkraje mandátu, musela být zklamaná. První výrazná legislativní změna, s níž to vláda „dotáhla“ na stránky evropských médií, patřila spíš do kategorie podivností. Zatímco se Evropa chystala na první zimu od začátku ruské invaze ve stavu vysoké inflace a energetické krize, Meloni na první tiskové konferenci v roli premiérky obhajovala návrh zákona, který zpřísnil postihy za ilegální ravey.
Jen o pár dní později ale přišla pod návalem reakcí na zákaz trochu zapomenutá, ale o to závažnější změna. Vláda schválila dekret vzešlý ze společného návrhu Meloni a Mattea Piantedosiho, ministra vnitra za Ligu. Ten upravuje předpisy pro neziskové organizace, které zachraňují lidi z plavidel ve Středozemním moři. Podle nového zákona se lodě musí nehledě na jejich kapacitu po provedení záchranné operace neprodleně vrátit do úřady přiděleného přístavu – namísto aby pomáhaly dalším plavidlům v okolí.
To vyústilo v praxi, kdy úřady nařizují návraty do nejsevernějších přístavů v Anconě a Spezii. Když jedna z misí Lékařů bez hranic pokyn nedodržela, úřady plavidlo na dvacet dní zabavily a k tomu udělily pokutu deset tisíc euro. „Je nepřijatelné dostávat tresty za zachraňování života,“ ohradila se na Twitteru nezisková organizace. Ta praktiky později napadla také u soudu, ale ten dal za pravdu vládě.
To všechno se přitom děje v době, kdy každý rok při plavbách přes Středozemní moře zahyne minimálně tisíc lidí – za posledních devět let jde o více než 40 tisíc lidských životů. Tato drastická realita se italské veřejnosti připomněla jen o pár měsíců později. V únoru ztroskotala jedna z lodí tak blízko kalábrijského pobřeží, že některá těla byla vyplavena na pláže městečka Cutro.
Ze dvou set pasažérů jich nepřežilo devadesát čtyři, z toho třicet čtyři dětí. Z dokumentů, které získala italská zpravodajská agentura ANSA, později vyšlo najevo, že pobřežní stráž o lodi věděla, a dokonce ignorovala komunikaci ze strany policie, která nabízela pomoc. Premiérka ale jakékoliv pochybení bezpečnostních složek odmítla. „Ukázalo se, že systém funguje,“ prohlásila Meloni.
Roli „tribuna lidu“ častěji zastává Salvini, státnickou pozici reprezentuje spíše Meloni, ale masky si někdy střídají.
Pokud jste tuto událost nezaznamenali, není divu. Evropská média se ve stejném období z Itálie věnovala spíše dalším bizarním zákonům z pera pravicové koalice. Jeden zakazoval umělé maso kvůli jeho hrozbě pro italskou kuchyni jakožto kulturní tradici, druhý zase uvaloval pokuty za používání anglických slov v oficiální komunikaci.
Podle celé řady komentujících se jedná o příklad jedné z nejstarších politických taktik: „Pokaždé když se vláda Meloni ocitne ve složité situaci, přijde s kontroverzní legislativou, jež odvede pozornost,“ tvrdí pro server Euronews profesor mezinárodních vztahů Francesco Strazzari.
Symbióza Salvini – Meloni
Na samotnou katastrofu v Cutru pak vláda reagovala po svém – výjezdním zasedáním v dějišti tragédie. Tam schválila dekret, který výrazně omezuje podmínky stanovující, kdo z lidí přicházejících dosáhne na status tzv. speciální ochrany. „Změní vám to život. Umožní vám to pracovat, studovat a spoustu dalších věcí,“ popsala vlastní zkušenost s tímto statusem Sarja Kubally, uprchlice z Gambie.
Dekret namísto toho ztížil přístup k integračním programům, a naopak nasměroval více lidí do detenčních center. Navazuje tak na období mezi lety 2018 a 2020, kdy ministerstvo vnitra pod vedením Mattea Salviniho speciální ochranu dočasně zrušilo úplně. Příchod migrantů to pochopitelně nepřineslo ani tehdy, ale představitelé Ligy i dnes opakují zdánlivě logické fráze o tom, že „poptávka“ po azylu v Itálii klesne s tím, když stát sníží kvalitu svojí „nabídky“.
Čtěte také: „Stop reality show.“ Smrt vedle zábavy na ostrově Lampedusa už nelze přehlížet
Celý proces pak ilustruje způsob, jakým spolu koexistují Salviniho Liga a Bratři Itálie premiérky Meloni. Zatímco první partaj dodává pravicově populistická opatření – během schvalování zákona v parlamentu předložila Liga dvacet jedna z třiceti vládních pozměňujících návrhů – FdI si z nich vzhledem k silnější pozici vybírají ty, která se jim hodí i jinde.
V případě osekání speciální ochrany a jde pak o zhoršení podmínek natolik, aby se žadatelé o azyl v Itálii příliš dlouho nezdrželi. „Zákon lze chápat jako nátlakový manévr na Evropu, aby brala řešení migračních problémů vážně,“ vysvětloval profesor práva Paolo De Stefani.
Tuniský risk a příliš italská Evropa
Vzhledem k tomu, že tato strategie nezafungovala přinejmenším dostatečně rychle, rozhodla se Meloni vzít situaci do vlastních rukou. V červenci tak vyrazila spolu s nizozemským premiérem Markem Ruttem a předsedkyní Evropské komise Ursulou von der Leyen do Tuniska, kde trio vyjednalo dohodu s místním autoritářským prezidentem Kaisem Saiedem. Podle ní má Unie poskytnout severoafrické zemi stovky milionů eur výměnou za to, že zajistí, aby migranstvo ze subsaharské Afriky nepokračovalo do Evropy.
Dohodu pak za „financování diktátora“ kritizovala nemalá část občanské společnosti i europoslanců – obzvlášť potom, co tuniské autority do země nevpustily pozorovatelskou komisi z Evropského parlamentu, která měla monitorovat právě stav lidských práv v zemi. K tomu se přidaly pochybnosti ohledně formy dohody (jde pouze o memorandum) a toho, jestli odráží shodu všech členských států, což kritizoval i nejvyšší unijní diplomat Josep Borrell. Na druhou stranu lze jen těžko rozporovat centrální argument zastánců dohody – v jádru se nijak neliší od těch, které EU již uzavřela s Tureckem a Libyí.
Dohoda s Tuniskem a dekret z Cutra tak dobře ukazují škálu, na které se italská vláda pohybuje ve vztahu k EU. Na jedné straně stojí pokusy vyhnat migrující dál do Evropy a volání po větší suverenitě národních států, které by si měly tvrdě strážit svoji kulturu i hranice. Na druhé straně je snaha postavit se do čela Evropské unie jako v případě memoranda s Tuniskem a proměnit ji k vlastnímu obrazu. Pozice se přitom vzájemně nevylučují.
Roli „tribuna lidu“ častěji zastává Salvini, státnickou pozici reprezentuje spíše Meloni, ale masky si podle momentálních cílů klidně střídají. Například když předseda Ligy na jednom pódiu s Marie Le Pen kritizoval Rakousko, že zpřísňuje kontroly na hranicích s Itálií místo toho, aby pomohlo Itálii bránit její pobřeží.
Druhá, „státnická“ tendence pak také souvisí s vývojem, který komentátor Marco Damilano pojmenovává jako „melonizaci Evropy“. Dosavadní vrchol představuje právě minulý víkend na Lampeduse. Meloni s von der Leyen tu společně představily desetibodový akční plán, který předsedkyně Evropské komise uvedla následovně: „O tom, kdo přijde do EU a za jakých podmínek, budeme rozhodovat my, nikoliv pašeráci a překupníci.“ Tedy větou, která bez výhrad přijímá narativ italské zradikalizované pravice z posledních deseti let. K tomu mluvčí evropské komise médiím na otázku ohledně námořní blokády odpověděla, že komise „vyjádřila podporu prozkoumání této možnosti“.
Jednání von der Leyen ovšem nelze chápat bez kontextu evropské politiky. Na jaře unii čekají volby do Europarlamentu, který bude volit také novou komisi. Podle průzkumů pak roste šance, že na pozici třetí nejsilnější frakce za lidovci a socialisty vystřídá liberální Renew národně konzervativní ECR, kam patří polský PiS a česká ODS. Největší zisky ale přinesou právě Bratři Itálie – vzhledem k velikosti Itálie a pozici nejsilnější strany v zemi. Von der Leyen bude tak dost možná Meloniny europoslance potřebovat k svému znovuzvolení.
Chaos, drogy a novodobé otroctví
Po vyostřené situaci na Lampeduse z minulého týdne přišla vláda s třetí výraznou legislativní změnou zaměřenou na migraci. Nejvýraznějším krokem je prodloužení možné doby detence žadatelů o azyl na osmnáct měsíců, tedy na maximum dle evropského práva. Schvalování zákonů tak především ukazuje, že italská vláda přes všechnu vyhrocenou rétoriku nemá jasný plán, jak postupovat. Změny provádí v reakci na výjimečné události, někdy pak jdou proti sobě.
Kabinet si například směrem k Evropě stěžuje na přeplněnou kapacitu detencí, ale sám tento stav podporuje zákony jako dekret z Cruta, který do těchto zařízení směřuje více lidí.
Tato strategie se ale zdaleka netýká jen migrace. Na konci srpna přijela Meloni do neapolské čtvrti Caivano, která v létě šokovala Itálii tím, že zde došlo k hromadnému sexuálnímu útoku na dvě třináctileté dívky. Premiérka na předměstí zužovaném drogami a chudobou prohlásila, že i tady „musí lidé cítit přítomnost státu“. Na místě se pak setkala s tamním knězem a navštívila také školu – ovšem jen proto, aby v ní jednala s bezpečnostními složkami.
Vláda všechny své kroky opírá o představu většiny – etnické proti migrantům, heterosexuální proti queer lidem, poctivě pracujících proti líným nezaměstnaným.
V červenci přitom italský stát rozeslal SMS zprávou oznámení stovkám tisíc lidí, že jim od srpna přestane vyplácet tzv. občanský příjem, formu podpory v nezaměstnanosti. O týden později pak do šestitisícové čtvrti naběhly přes čtyři stovky policistů, kteří měli zasahovat proti obchodníkům s drogami. Stejně jako v případě migrace lze pozorovat podobný vzorec – spektakulární politická návštěva, velké gesto, pramalá snaha řešit příčiny problémů.
Možná největší koncentraci rozporů pak představuje spojení migrace a jídla jakožto národního klenotu. Zákonodárci pochopitelně nezmiňují, že třetinu až polovinu pracujících v italském zemědělství tvoří právě migrantstvo. Čím obtížnější je pro ně získat legální pobyt, tím zranitelnější se stávají vůči praktikám agrobyznysu, který je na jihu země navíc často kontrolován mafií.
Čtěte také: Italská opozice má novou lídryni. Chystá komunismus pro 21. století navzdory vlastní straně?
Některé neziskové organizace situaci popisují jako druh otroctví. „Ve 21. století na něj nejsou potřeba řetězy, stačí zneužívat neustálý pocit zastrašení, kterému nejzranitelnější lidé čelí,“ popsal pro Guardian situaci Yvan Sagnet, aktivista a dříve také zemědělský pracovník původem z Kamerunu.
Většina je mrtvá, ať žije většina
Italský přístup k migraci pod vedením postfašistické strany tak lze cynicky označit jako udržování příznivého statutu quo – řešení je příliš nákladné a migranti nakonec představují ideální obětní beránky, skrze něž lze mobilizovat politickou podporu. Meloni i Salviniho lze v tomto duchu označit za nejlepší žáky třetího koaličního partnera, mezitím zesnulého Silvia Berlusconiho. V jeho nekrolozích se příznivci i odpůrci shodovali na tom, že navzdory výjimečné pozici – v premiérském křesla strávil 9 let, tedy nejvíce ze všech představitelů druhé republiky – toho vlastně neprosadil mnoho.
Politika italské vlády tak sice často zůstává na symbolické úrovni, někteří i přesto varují před méně viditelnými posuny. Známá politoložka Nadia Urbinati ve svém komentáři pro server Domani upozorňuje na to, že vláda všechny své kroky opírá o představu většiny – etnické proti migrantům, heterosexuální proti queer lidem, poctivě pracujících proti líným nezaměstnaným, slušných občanů proti účastníkům ravů…
Z této většiny pak vychází čím dál tím větší centralizací moci – kdo vyhraje volby, má ovládat všechno. To ilustrují například konkrétní snahy ovládnout veřejnoprávní televizi a rozhlas Rai, ale i dlouhodobá ambice Bratrů Itálie přeměnit volební systém na prezidentský. Jak daleko se Meloni a jejím spojencům podaří zajít – a jestli i na této cestě vezmou Evropu s sebou – se ještě uvidí.
