Česká zahraniční politika je několik let rukojmím nejen osobních zájmů Andreje Babiše a Miloše Zemana, ale také vyprázdněnosti způsobené absencí jasně artikulovaných dlouhodobých a velkých národních vizí a ambicí. To není pouze problém vlády, ale všech politických stran a celé zahraničněpolitické debaty v ČR. Druhý text v rámci debaty o české pozici ve světě přináší Petr Boháček
Jedním z důvodů špatného stavu české zahraniční politiky je, že u nás nepředstavuje tradičně silné volební téma, a proto se politické strany často obejdou jen s jednoduchým přihlášením se k Západu, ochraně národních zájmů a řadě opakovaných stálic české zahraniční politiky. Vzhledem k narůstající globální propojenosti ve všech ohledech společnosti a množství globálních výzev ale nelze zahraniční politiku takto odbývat. Vzdáváme se tím zodpovědnosti za vlastní osud a odsouváme se na periferii.
Stálice české zahraniční politiky
Zahraniční politika v ČR má řadu pozic, které přijímají všechny strany patřící do politického establishmentu – od ČSSD přes koalici SPOLU až po ANO. Hlavní páteří tohoto konsenzu je západní směřování, ze kterého se vymyká pouze SPD a KSČM. Patří sem ale velký počet dalších oblastí sdílených napříč politickým spektrem, jako jsou odmítání migrace a odpovědnosti za klimatickou změnu, podpora Visegrádské čtyřky či dnes již prázdné klišé o lidských právech.
Rozvoj vztahů s našimi sousedy je poměrně nekontroverzní a logický zahraničněpolitický cíl, který zmiňují všechny strany. Většinou je ale doplněn o výrazný důraz na rozvoj vztahů v rámci V4. Diplomatická spolupráce s V4 nepochybně může být zajímavým formátem, ale pouze pokud nebude fungovat jen jako klub sloužící zejména vzájemné legitimizaci neliberálních tendencí či střetu zájmů ve vládách ČR, Polska nebo Maďarska. V4 je zmiňována hlavně kvůli její spojitosti s odmítáním migračních kvót či kritice EU jako pro veřejnost srozumitelnému a populárnímu cíli.
Nekonkrétní opakování teze o směřování na Západ Česku neudává směr, naopak českou politiku vyprazdňuje, odvádí od větších a širších vizí a otevírá prostor pro radikální strany, které nabízejí nebezpečnou alternativu.
V otázce migrace je pozice napříč stranami tradičním mixem různorodých a zejména nesourodých frází. K odmítání kvót coby již tradičnímu populistickému folkloru v ČR je jako alternativní řešení předložena pomoc v místech původu. Tím ale tyto úvahy často končí a o rozvojové pomoci se opět mluví jako o nástroji pro ekonomické zájmy, případně není v programech zmíněna nebo rozvinuta vůbec.
Součástí zahraničněpolitického konsenzu je i zbavování se odpovědnosti za klimatickou změnu či její řešení s výmluvou, že sami nic nemůžeme. To odporuje realitě, jelikož české země jsou historicky největším znečišťovatelem CO2 na osobu, s pokračující závislostí na fosilních palivech a bez jasného plánu na dekarbonizaci své ekonomiky. Když ani rozvinutá západní země není ochotna zodpovědně bojovat proti klimatickým změnám, jak by mohla čekat jiný přístup ze strany rozvojových států, které současnou klimatickou krizi nezpůsobily? Výjimku tvoří Strana zelených a koalice Pirátů a STAN, kteří klimatickou krizi vnímají jako klíčový výchozí bod pro zahraniční politiku. O historické odpovědnosti rozvinutých zemí jako určující dynamice pro její řešení se ale politická debata v ČR nevede de facto vůbec.
Čtěte také: Jaké jsou programové priority českých stran v zahraniční politice?
Další často zmiňovanou oblastí je podpora lidských práv, která byla považována za jeden z hlavních pilířů polistopadové zahraniční politiky. V posledních letech se však v zahraniční politice dost významně podřadila ekonomickým zájmům. V kombinaci s podporou neomezeného vývozu zbraní, odmítání práva na azyl, jednostrannou kritikou porušování lidských práv pouze na straně Číny, Ruska ale nikoliv Izraele, USA nebo Indie, či s její praktickou náplní ze strany vládnoucích stran působí přinejmenším úsměvně, ne-li přímo směšně.
Jako jediná otevřeně odmítá plošně celý koncept lidských práv SPD, a to zejména proto, aby mohla odsoudit i jakoukoliv kritiku krvavých režimů v Bělorusku, Číně či Rusku. Zahraniční politika je pro tuto stranu zejména nástroj k prosazování zájmu českých firem, což je ale myšlenka v různé intenzitě opakující se napříč většinou programů, kromě pozic Strany zelených a Pirátské strany. Ty přinášejí autentičtější důraz na lidská práva, který zmiňují nejenom v otázce totalitních režimu, ale například také na obou stranách izraelsko-palestinského konfliktu.
Přivádí nás to k další stálici zahraniční politiky ČR – k bezbřehé podpoře Izraele. Děje se za všech okolností, bez sebemenší kritiky dlouhodobého porušování mezinárodního práva, lidských práv Palestinců či veškerých principů mírového řešení konfliktu. Česká republika tak nepochopitelně oslabuje principy mezinárodního práva, které garantují její existenci a suverenitu. Zároveň tak škodí mírovému řešení celého konfliktu a zahraničněpolitické jednotě EU, jež umožňuje malému Česku mít vliv na globální rovině. Jak těžké je u nás o této celosvětově radikální pozici ČR jakkoliv diskutovat, ukázala i opatrnost ve vyjádření Pirátské strany. Ta se i tak stala terčem kritiky pouze za to, že se slepě nepřidala na stranu vyvěšovačů izraelských vlajek, podporovatelů izraelských náletů vedoucích ke stovkám mrtvých civilistů, či zpochybňování práv Palestinců.
Prázdné směřování na Západ
V zahraniční politice nepanuje v ČR napříč politickými stranami, s výjimkou KSČM a SPD, zásadní rozkol ohledně jejího hlavní směřování na Západ. Jako stěžejní a de facto jediná širší vize české zahraniční politiky je ale dramaticky nedostačující a prázdná. Výsledkem je slabé mezinárodní postavení ČR, které trefně popisuje bývalý náměstek ministerstva zahraničí Jiří Schneider jako odpovídající malosti českých státníků. Nekonkrétní opakování teze o směřování na Západ Česku neudává směr, naopak českou politiku vyprazdňuje, odvádí od větších a širších vizí a otevírá prostor pro radikální strany, které nabízejí nebezpečnou alternativu (SPD iluzi samostatnosti, KSČM zájmy jiných mocností).
Jedním z důvodů této situace je, že „směřování na Západ“ představuje jediné velké polistopadové zahraničněpolitické téma ČR, po kterém české politické elity nebyly schopny desítky let přijít se žádnou novou vizí. Působení prezidenta Miloše Zemana ve prospěch čínských či ruských zájmů takový konsenzus zpochybňuje a dělá z něj hlavní zahraničněpolitické téma v ČR. Takový stav ale drží českou debatu o zahraniční politice v paralýze, kdy její ambice končí se symbolickým a prázdným přihlášením se k Západu, a to bez jakékoliv konkrétní vize jak západní společenství posílit či se reálně stát jeho součástí. Výsledkem je schizofrenní stav, kdy se česká společnost opakovaně proti Západu vymezuje ve společenských tématech, politické kultuře, v plnění závazků a pravidel, či v jejím rozvoji, a zároveň od něj očekává pomoc a hrdě se považuje za jeho součást.
Tato vyprázdněná vize o směřování na Západ také trpí tím, že se nedostatečně dívá na důvody tohoto směřování. Mezi ty první často zmiňované patří hrozba Ruska a Číny, kde se debata opakovaně uchyluje k logice nové studené války. Takový přístup můžeme zvolit k upadající regionální velmoci jako je Rusko, které má zájem na rozložení mezinárodního systému a přímém podrývání západních společností. Kvůli tomu nelze vztahy s Ruskem členit, tedy v některých oblastech k němu přistupovat jako k rozumnému partnerovi, snažit se s ním vést dialog, a v jiných ho považovat za nepřítele a přímého agresora ve vojenské rovině.
Absence upřímné kritiky nedostatků Evropské unie a návrhů její reformy otevírají prostor k tomu, aby jedinou alternativou byl SPD navrhovaný odchod z EU.
Stejná logika ale neplatí pro vztah s Čínou coby největším vyzyvatelem Západu. Čína jako dominantní světová velmoc nemá zájem mezinárodní systém rozložit, ale snaží se ho upravit ke svému prospěchu, stejně jako vztahy se Západem. Soupeření s Čínou se navíc odehrává zejména v technologicko-ekonomické rovině, tedy ne jen čistě v té vojenské jako v případě Ruska. Nejzávažnější globální problémy navíc budeme muset řešit společně s Čínou. Proto jednoduše nestačí skončit u toho, na čí straně jsme, a nezúčastněně čekat na výsledek vyšší velmocenské hry. Politické strany by měly minimálně pokládat otázku, jakým způsobem nastavit vztahy Západu s Čínou, ale i mechanismy globální správy tak, aby byly udržitelné, a tedy přijatelné a fungující pro co nejvíce aktérů. Nehledě na to, kolikrát odmítneme naše černé pasažérství v NATO či EU, tolikrát naše vize končí u pouhého přihlášení se k Západu.
Z automatismu, kterým se mluví o sounáležitosti se Západem, bez zamyšlení, co to znamená a co je pro to nutné udělat, mohou těžit nebezpečné alternativy. Takovými je SPD a KSČM, které jako jedinou existující alternativu předkládají falešnou iluzi nezávislosti ČR, ochrany ekonomických zájmů na nových trzích či preferenci mezinárodních organizací, jako jsou OBSE či OSN, pod nimiž schovávají jednoduchý příklon na stranu Ruska a Číny. V absenci globálního pohledu v zahraniční politice je najednou KSČM jedinou stranou reflektující tuto klíčovou dynamiku. Jako jediná strana mluví o potřebě reformy mechanismů globálního vládnutí a konkrétně předkládá posílení role Valného shromáždění OSN.
Vzhledem k disfunkční Radě bezpečnosti OSN, v níž pět zemí s právem veta – reprezentujících 25 % světového obyvatelstva – exkluzivně rozhoduje o bezpečnostních otázkách celé planety, nelze volání po větších pravomocích více inkluzivního tělesa OSN vnímat nesmyslně. Zatímco KSČM se do Sněmovny nemusí dostat a nemá potenciál, aby této globální perspektivy jakkoliv využila k zaujetí voličů, velmi jednoduše to může v budoucnu přijmout jiná, třeba nebezpečnější strana.
Jelikož hlavní vize české zahraniční politiky končí upnutím se k Západu, jakákoliv vize o způsobech posílení či reformy globální správy zcela absentuje. Směřování na Západ nemůže být jedinou hlavní zahraničněpolitickou vizí ČR, která je navíc vizí omezenou na udržení statu quo nefungujícího a nespravedlivého mezinárodního systému. Nejde jen o Radu bezpečnosti OSN, ale také o samostatné Valné shromáždění, kde teoreticky 3,5 % světové populace muže vytvořit jednoduchou většinu a 8,6 % dvě třetiny hlasujících států. Takový přístup dává větší prostor radikálním stranám.
Stejným způsobem funguje prázdné bránění statu quo v případě EU. Absence upřímné kritiky jejích nedostatků a návrhů její reformy otevírají prosto k tomu, aby jedinou alternativou byl SPD navrhovaný odchod z EU. Pouze Piráti předkládají návrhy reformy EU, v nichž například požadují odstranění společné zahraniční a bezpečnostní politiky i principu jednomyslnosti coby zásadního bloku pro rozvoj EU jako geopoliticky funkční entity, zasazují se též o vytvoření registru lobbistů v Bruselu.
I to je ale málo. V situaci, kdy 80 procent společné zemědělské politiky jde jen dvaceti procentům příjemců, kdy pouze tři členové Evropské komise byli zvoleni v evropských volbách a někteří nikdy v žádných volbách nikde nekandidovali, a kdy nemá jediná volená instituce právo navrhovat legislativu, nelze o těchto problémech nemluvit a jen udržovat status quo. Pokud v ČR nebude probíhat otevřená debata o nutném vyřešení demokratického deficitu EU či jejím selhání v oblasti podpory inovací, technologického rozvoje a konkurenceschopnosti jednotného trhu, bude se více otevírat prostor pro strany jako SPD, volající po odchodu, KSČM, hájící zájmy jiných mocností, či Přísahy, podporující falešnou iluzi národní suverenity vůči všem velmocím včetně EU, kterou Přísaha vnímá jako cizí entitu, jež nemá Čechům co nařizovat. Pokud nebudeme kritizovat status quo, reflektovat nutnost reforem a snažit se hledat řešení, dočkáme se změn bez naší účasti a mimo naše zájmy.
Globální perspektiva z Česka?
Nezávislý československý stát – potažmo Česká republika – vznikl na přelomu dějin, kdy se československé elity byly schopny zorientovat v přerodu mezinárodního prostředí a využít probíhajících tektonických změn ve světové geopolitice pro zajištění nezávislosti. Současné 21. století je bezpochyby dalším takovým historický významným momentem, kdy technologický pokrok, klimatická krize či nástup nových státních a nestátních aktérů mění podstatu a fungování globální společnosti. Politické strany v ČR tuto skutečnost dostatečně nereflektují a neupírají významnou pozornost k tomu, jak v novém globálním prostředí zajistit vlastní zemi vliv a jejím občanům základní potřeby. Hlavním syndromem české zahraniční politiky je tak její malost a absence jakékoliv reflexe měnícího se světa 21. století. Rozhodně tomu tak být nemusí.
V minulost jsme dokázali předkládat velké globální vize. Patří sem ambiciózní návrh Josefa Vavrouška řešící reformu OSN, konkrétně pak její decentralizaci na regionální organizace a na úrovni Rady bezpečnosti rozšíření OSN o další orgány – Ekologickou, Hospodářskou a Sociální radu. Stejně tak sem patří působení ČR v Radě bezpečnosti OSN během genocidy ve Rwandě. Český velvyslanec Karel Kovanda tam nejen otevřel debatu o vytvoření mezinárodních soudních tribunálů jako klíčového mechanismu pro mezinárodní procesní právo, ale také se jako první odvážil nazývat genocidu genocidou. Můžeme však jít dál, a to například k zásadní roli Edvarda Beneše při tvorbě Ligy národů.
Politické strany v ČR ale dostatečně vážně nevnímají nefunkčnost globální správy a nutnost hledání nových mechanismů, abychom zajistili slučitelnost technologicky a materiálně bobtnající civilizace sahající mimo naší vlastní planetu s udržitelnými podmínkami pro život. Jedinou výjimkou jsou Piráti se STAN, kteří ve své zahraničněpolitické vizi dávají dokonce na první příčku nutnost aktivního přispívání k řešení globálních výzev, včetně těch technologických a klimatických, a zodpovědnost jako výchozí bod. Co to konkrétně znamená a jak k tomu chtějí přispět, už ale není jasné. Nicméně v tomto ohledu lze považovat jako řešení jejich důraz na profesionalizaci vnitřní tvorby české zahraniční politiky, revizi základních koncepcí české zahraniční politiky tak, aby reflektovaly globální změny, a systematické prosazování českých zájmů.
Směřování na Západ je dobrým začátkem. Ve 21. století ale už není plnohodnotnou vizí jako v polistopadové době. Klesající relevance Západu po 500 let trvající globální dominanci a nástupu převahy neevropské části světa v rovině ekonomiky, technologií, vědy a výzkumu, ale i geopolitiky, si žádá mnohem hlubší zamyšlení a komplexnější přístup. Česká republika tak musí hledat způsoby jak se opravdově stát součástí Západu a jak realisticky hájit západní hodnoty, jako jsou demokracie a svoboda na mezinárodním poli. K tomu je nezbytná změna mechanismů globální správy tak, aby byly spravedlivé, demokratické a zejména funkční.
Udržení statu quo naopak povede k tomu, že mezinárodní multilaterální systém bude nadále sloužit vždy jen těm nejsilnějším aktérům. Jelikož to doposud byl zejména Západ, nemuselo nám to vadit. V situaci, kdy se do této role dostane Čína, to pro nás už přijatelné nebude. Bez globální vize je tak vyprázdněné přihlašování se k Západu stejně efektivní jako smlouvy o vzájemné vojenské pomoci mezi Francií a Sovětským svazem v roce 1935.
***
Projekt „Zahraniční politika v propojeném světě“ vzniká ve spolupráci s Heinrich-Böll-Stiftung Praha.
Názory a stanoviska autora/autorky nevyjadřují postoje Heinrich-Böll-Stiftung.
