Pravěk Islámského státu: kurdští mudžahedíni a jordánský kriminálník

V roce 2015 jste na jižním předměstí norského hlavního města Osla mohli potkat usměvavého vousatého muže v šedivém saku nemoderního střihu. Asi byste byli překvapení, kdybyste se dozvěděli, jakou má za sebou minulost. Tou dobou byl jedním z nemnoha žijících lidí, kteří kdysi stáli u základů skupiny, kolem které později vznikl obávaný Islámský stát. Toho se však tento kurdský emigrant, známý jako Fátih Wahíd Krekár, dnes uvězněný v Itálii, už neúčastnil. Ale nepředbíhejme a zkusme to spletité podhoubí džihádismu odkrývat postupně.

Většina lidí zaznamenala Islámský stát v roce 2014, kdy ovládal rozsáhlá území v Sýrii a Iráku, ti pozornější ho mohli zaregistrovat již v časech odboje proti spojenecké invazi do Iráku po roce 2003. V té době však za sebou měly struktury, z nichž IS personálně i ideologicky vycházel, už téměř deset let komplikovaného vývoje. Počátky Islámského státu leží v místech, kde by je málokdo čekal: v údolích východní části kurdské autonomie na severu Iráku.

Ansár al-Islám zajaté členy Vlasteneckého svazu Kurdistánu před popravou sadisticky mučil, údajně například litím kyseliny z autobaterií do uší.

Vznik dnes už zapomenutého miniaturního džihádistického chalífátu na území Kurdistánu měl několik kořenů, které se postupně rozrůstaly a proplétaly do komplexního celku. Začátkem 90. let se mudžahedíni, kteří na základě mezinárodní islamistické mobilizace bojovali proti sovětské okupaci, vraceli do svých domovských zemí.

Týkalo se to i nepočetného kontingentu Kurdů, pocházejících především z odlehlých rurálních a konzervativních oblastí kolem města Halabdža. To proslulo koncem 80. let jako místo, kde armáda Saddáma Husajna během operace Anfál zavraždila chemickými zbraněmi tisíce lidi. A tak jako v řadě jiných zemí – od Maroka až po Indonésii – hodlala část těchto navrátilců z Afghánistánu, povzbuzených tamními úspěchy, pokračovat v džihádu se zbraní v ruce.

Kurdští džihádisté se formují

V druhé polovině 90. let tyto zakonspirované kroužky džihádistických veteránů získaly nový impulz. Začalo se k nim přidávat stále více odpadlíků z oficiálních islamistických kurdských politických stran a hnutí. Ty se po vzniku neuznaného, ale de facto samostatného kurdského státu v severním Iráku staly součástí oficiální politiky. Ve východní části autonomie to fakticky znamenalo spolupráci se sekulárním sociálnědemokratickým Vlasteneckým svazem Kurdistánu (PUK). S ním střední proud kurdského islamismu nalézal shodu v kurdském etnickém nacionalismu.

Zároveň asi nejradikálnější skupina oficiální kurdské islamistické scény, Islámské hnutí Kurdistánu (KIM), po krátkých střetech s PUK, vybojovalo mocenskou hegemonii v oblasti, v níž mělo největší podporu. To bylo právě území kolem města Halabdža, což jeho pozici gravitačního centra islamismu v Kurdistánu ještě více posílilo.

V roce 2000 padlo mezi kruhy kurdských islamistických radikálů rozhodnutí povýšit své ambice na mezinárodní úroveň. S touto motivací vyslali emisary do výcvikových táborů al-Káidy ve východním Afghánistánu, kde získali další know-how a odkud patrně vzešel i impulz sjednotit kurdské džihádisty pod jednu střechu. V roce 2001 tak světlo světa spatřila organizace Ansár al-Islám. V té se spojili jednotlivci a úzké bezejmenné skupiny s malou organizací Džund al-Islám, kterou vedl kurdský veterán války v Afghanistánu a Čečensku Abú Abdulláh al-Šáfi´í. Ty pak doplňovali nejradikálnější odpadlíci z oficiálního hnuti KIM pod vedením Fátiha Wahída Krekára.

Sám Krekár žil se svou manželkou a dětmi od roku 1991 v Norsku jako uprchlík, na přelomu tisíciletí však opakovaně vycestoval do oblasti u města Halabdža, kde se podílel právě na zformování organizace Ansár al-Islám a stal se i její hlavou. Jak postupně sílila, začínala přitahovat i arabské radikály nejen z Iráku, ale i íránsko-arabské minority.

Miniaturní chalífát v horách

Ansár al-Islám pak v roce 2001 v lokalitě kolem Halabdžy směrem k hranicím s Íránem vytvořil jednu z prvních moderních džihádistických entit disponujících územní kontrolou. V současnosti se již jedná o rozšířenou taktiku, v té době však šlo o věc unikátní. Výjimkou byl snad jen somálský Svaz islámských soudů a alžírská Islámská ozbrojená skupina, ale případ Ansár al-Islám se od nich v zásadní věci lišil. Jejich územní kontrola nevzešla z chaosu občanské války, ale byla cílenou snahou o vytvoření operační základny a zázemí.

Čtěte také: Islámský stát v Afghánistánu: Malá, ale agresivní pobočka „nadnárodní firmy ISIS“

Na tomto území Ansár al-Islám začal uplatňovat metody, kterými o více než deset let později proslul v Sýrii a Iráku právě Islámský stát. Zahájil čistky mezi neloajálním obyvatelstvem a vymáhání náboženské daně. Nutil ke konverzi k islámu pod hrozbou smrti tamní Jarsánce (Káká’í), vyznavače dualistického synkretického náboženství. Shromažďoval a pálil hudební nástroje, zakázal veškeré vzdělávání žen a jejich zobrazení na veřejných místech, ničil súfitské svatyně. Zajaté členy PUK před popravou sadisticky mučil, údajně například litím kyseliny z autobaterií do uší a zajatcům také uřezával hlavy.

V roce 2001, a zejména 2002 Ansár al-Islám navíc posílil o džihádisty, kteří prchali z Afghánistánu. Ten se po 11. září stal cílem spojeneckého útoku kvůli poskytování zázemí globálním teroristům z al-Káidy. Část z nich tam působila ještě z dob odboje proti sovětské invazi v 80. letech, další se tam začali dostávat poté, co byl v roce 1994 vypuzen ze Somálska Usáma bin Ládin.

Když v roce 1996 ovládl Afhánistán Tálibán, al-Káidu na svém území už de facto zdědil. Její špičky tam měly osobní vazby jak na některé elementy Talibánu, jako byl klan Hakání, ale i na Abdulrasúla Sajjáfa, jednoho ze dvou nejvyšších velitelů takzvané Severní aliance. Ta jako jediná dokázala vzdorovat Tálibánu po celou dobu jeho vlády v letech 1996–2001.

Abú Mus´ab al-Zarqáwí přichází

Pro další osudy organizace se jako zásadní z těchto posil z Afghánistánu ukázal být Ahmad Fadíl al-Nazzál al-Khalájla, který později proslul pod nom de guerre Abú Mus´ab al-Zarqáwí. Potetovaný násilník, vymahač, mafián a kuplíř ze severojordánského města Zarqá´, který koncem 80. a začátkem 90. let prošel několika koly radikalizace. Nejprve se nadchl pro protisovětský džihád, ale dorazil do Afghánistánu, až když už se Sovětský svaz ze země stahoval. Po návratu do Jordánska se pokusil založit teroristickou buňku, byl ale dopaden, uvězněn, mučen a strávil údajně mnoho měsíců ve tmě na samotce.

Přímo se vnucuje otázka, jak mohl i v čase po 11. září 2001 Ansár al-Islám přežívat a zda disponoval nějakou podporou nebo krytím. Existuje více teorií.

Z vězení vyšel koncem tisíciletí ještě více radikalizován a odcestoval opět do Afghánistánu. Tam se setkal s Usámou bin Ládinem, který mu poskytl prostředky na vybudování malého výcvikového tábora v odlehlém severovýchodním koutu země u města Herát, daleko od zbytku tamních základen mezinárodního džihádu.

Podle později zjištěných zpravodajských informací už tehdy Zarqáwí odpuzoval Bin Ládina svými sklony k sadismu a sektářstvím proti šíitským muslimům. Na odiv stavěný sadismus a fanatická nenávist k šíitům se v blízké budoucnosti měly stát důležitým odlišovacím znakem, kterým proslul právě Islámský stát. V táboře u Herátu Zarqáwí údajně experimentoval i s jedy a otravnými plyny.

Po dobytí celého území Afghánistánu a likvidaci členů al-Káidy nebo jejich vypuzení za hranice či do ilegality se zraněný Zarqáwí začátkem roku 2002 objevuje v Iráku. Tam se dostal patrně pozemní cestou přes Írán a léčil se ze svých zranění utrpěných při spojeneckých náletech. Na několik měsíců jeho stopa mizí, přičemž Jordánsko neúspěšné žádá Írán i Irák o jeho vydání. Na podzim však přichází do základen Ansár-al Islám u Halabdže a s ním patrně i další arabští džihádisté, do té doby rozptýlení v jím řízené síti a v džihádistických diskusních fórech.

Chemické pokusy, Viking Hammer a IS v Iráku

V době, kdy Zarqáwí získává čím dál významnější postavení mezi Ansár al-Islám, schyluje se k americké invazi do Iráku. Zároveň s jejím začátkem v březnu 2003 proběhne pod krycím názvem Operace Viking Hammer útok amerických speciálních sil a bojovníků PUK proti chalífátu Ansár al-Islám, odstartovaný salvou desítek raket s plochou dráhou letu Tomahawk.

Po několika dnech bojů na vrcholcích kopců i v údolí jsou džihádisté zabiti, zajati nebo rozprášeni. V jejich základně u městečka Sargat nacházejí operativci CIA důkazy o experimentech s jedy a otravnými plyny, podobných těm ze dříve odhalené základny Zarqáwího u afghánského Herátu. Tehdy ještě nikdo v CIA netuší, že to bude jediný důkaz o probíhající výrobě chemických zbraní v Iráku. Jejich údajná produkce, ale i biologických zbraní, společně s neopravdivými informacemi o snaze získat uran z dolu v nigerském Arlitu posloužily jako oficiální důvod k invazi a svržení režimu Saddáma Husajna.

Čtěte také: Tálibán zakouší od Islámského státu vlastní medicínu. Stává se Afghánistán opět základnou mezinárodního terorismu?

Po rozprášení protostátu v březnu 2003 se jeho trosky pod velením kurdského džihádistického veterána Šáfi´ího a Zarqáwího zformovaly v organizaci Džamá´at al-Tawhíd wa al-Džihád, aby v roce 2004 daly vzniknout oficiální pobočce al-Káidy v Iráku. Ta záhy neblaze proslula krvavými videi poprav zajatců a obrovskými bombovými útoky se stovkami obětí, namířenými proti šíitům ve městech Nadžaf a Karbalá´. V roce 2006 se pak přejmenovala na Islámský stát v Iráku, čímž se odstartovala její mnohem známější historie a završil složitý vývoj, jenž započal o mnoho let dříve v horách zapadlého severovýchodního koutu země.

Menší část členů Ansár al-Islám, která nevstoupila do Zarqáwího nové organizace, pokračovala pod původním jménem jako malá samostatná a nepříliš významná skupina v boji proti spojenecké vojenské přítomnosti v Iráku. Dodnes působí v počtech čítajících patrně jen desítky bojovníků jako jedna z mnoha džihádistických frakcí v severní Sýrii na území, kde jsou absolutními hegemony Turecko a Haját Tahrír al-Šám, bývalá Fronta an-Nusrá.

#Idlib: Ansar al Islam carried out attacks on the al Ghab Plain with a variety of hardware, including a rare B-10 RCL (apparently on SAG-17 tripod), an SPG-9[D]M RCL, M69A 82mm mortar, and more pic.twitter.com/k7JMOUKKFO

— Cᴀʟɪʙʀᴇ Oʙsᴄᴜʀᴀ (@CalibreObscura) January 2, 2022

Měl chalífát v horách nějaké spojence?

Přímo se vnucuje otázka, jak mohl i v čase po 11. září 2001 – v té vybičované atmosféře – chalífát Ansár al-Islám přežívat a zda disponoval nějakou podporou nebo krytím. V minulosti se objevila řada i protichůdných teorií. Blízkost Íránu a pohyb džihádistů přes jeho území dal vzniknout spekulaci o jeho spojenectví, což těsně před invazí podporovala i prohlášení ze strany USA. V té době opravdu nebyly vztahy sunnitských džihádistů a šíitské teokracie tak jednoznačně negativní jako v pozdějších letech. Na druhou stranu už počátkem roku 2002 byl díky íránskému vypovězení do Evropy zatčen vůdce organizace Krekár a od té doby tráví většinu času pod dohledem nebo ve vězeních v Norsku a Itálii – v souvislosti se svými aktivitami na poli organizování teroristických sítí.

Jedna ze spikleneckých teorií tvrdí, že Ansár al-Islám fungoval jako záložní proxy činitel amerického a izraelského vlivu proti Íránu, s nímž sousedil.

Dalším podezřelým byla Saúdská Arábie, která v 90. letech financovala a podporovala konzervativní islamisty, mimo jiné i v Kurdistánu. A činí tak dodnes. Přímý vliv se však nikdy neprokázal. Nabízela se i varianta, že dotyční byli proxy aktérem Saddáma Husajna. Ten začal ke konci své vlády, nezvykle často v kontrastu se sekulárním kořeny své diktatury, akcentovat islamistický narativ. Navíc Ansár al-Islám byl v týlu jeho v té době vojensky velmi aktivních protivníků z Vlasteneckého svazu Kurdistánu. Po dobytí Bagdádu a získání obrovského množství zpravodajských dat se ovšem nepotvrdila ani tato varianta.

Čtěte také: Z komunisty džihádistou: Příběh povstalce, který stojí za nejvlivnější frakcí al-Káidy

Jiná spiklenecká teorie hovořila o tom, že minimálně po jistou dobu fungoval Ansár al-Islám jako záložní proxy činitel amerického a izraelského vlivu proti Íránu, s nímž sousedil a který byl významným spojencem právě Vlasteneckého svazu Kurdistánu. Ačkoli se později objevily nepřímé důkazy, že v minulosti USA a Izrael podporovali minimálně na západě Íránu působící džihádistickou skupinu Džund Alláh, v případě Ansár al-Islám se žádný podobný důkaz nikdy ani náznakem neobjevil.

Zdá se tedy, že možnost existence této entity nakonec byla jen souhrou řady nepřímých faktorů. Roli hrála odlehlost lokality, soustředění se Ansár al-Islám na aktivity přímo v místě základen, možnosti přesunu osob a peněz, které byly před globální válkou proti terorismu úplně jiné než dnes. Důležitou okolností mohla být i podpora části místních obyvatel tohoto konzervativního regionu.

Kurdští levicoví národněosvobozenečtí bojovníci byli navíc zaměstnáni frontou proti Saddámově armádě a při střetech v roce 2001 a 2002 neměli kapacity na víc než snahu o vojenskou izolaci oblasti. A ta potom jako bod, který kurdské i arabské džihádisty přitahoval a kde bylo možno poměrně nerušeně působit, fungovala dál. Že se za dvanáct let z jádra této skupiny, která na svém tehdejším vrcholu v roce 2002 čítala maximálně malé stovky osob, stane nejobávanější a nejpočetnější organizace džihádistického teroru, nikdo tehdy nemohl tušit.