Návrh narazil na svoji nesrozumitelnost a na nepřijatelnost některých bodů zvlášť pro pravici. Druhou příležitost rozloučit se s pinochetovskou minulostí země dostane už příští rok na podzim.
Když chilští voliči 4. září přesvědčivou většinou odmítli návrh nové ústavy, pro levicovou část společnosti to byl šok. Nahrazení stále platné ústavy z roku 1980, tedy z období vlády diktátora Augusta Pinocheta, bylo přece jedním z klíčových požadavků velkých protestů z roku 2019. O rok později navíc pro sepsání nového základního zákona hlasovalo 78 % Chilanů.
Výsledný text v letošním referendu s povinnou účastí ale podpořilo pouhých 38 procent voličů. Část pozorovatelů vysvětlovala neúspěch šířením krajně pravicových fake news a konspiračních teorií. Skutečnost je podstatně složitější. V extrémně dlouhém návrhu odmítnuté ústavy – měla by třikrát víc článků než ta česká – je možné najít řadu sporných bodů a mnoho voličů odradilo i chování některých členů Ústavodárného shromáždění.
Falešné informace nepochybně hrály v rozhodování před zářijovým referendem nemalou roli.
Zamítnutí prvního návrhu zároveň neznamená, že se bude Chile muset spokojit s mnohokrát přepisovanou ústavou z dob diktatury. Strany totiž v tuto chvíli horečně vyjednávají o obnovení ústavodárného procesu, který by mohl znovu začít už na jaře příštího roku.
Rozchod s minulostí
Masové protesty před třemi lety původně zažehlo zdražení jízdenek v hromadné dopravě. Velmi brzy se však protestující zaměřili hlavně na témata, která chilskou společnost trápí už desítky let. Především pak na masivní nerovnost, která je v Chile spojená i s nevalnou kvalitou veřejných služeb – zvláště zdravotní péče je ve státem provozovaných zařízeních notoricky špatná. Mnoho Chilanů se potýká s vysokými dluhy, ke kterým až do nedávných reforem významně přispívalo placené vysokoškolské vzdělání.
Symbolem nerovnosti se stala právě chilská ústava, která měla roku 1980 Pinochetovi především zajistit vliv i po případné demokratické transformaci. Diktátor díky ní například až do konce 90. let zůstal v čele ozbrojených sil a později se měl stát doživotním členem Senátu. Podobné excesy se sice podařilo postupně eliminovat, fungování chilského státu je však stále pokroucené a vedle toho je pochopitelně významná i symbolická rovina. Protestující proto volali po nové ústavě, která by stvrdila rozchod s nedemokratickou minulostí a nastavila rámec pro spravedlivější společnost.
Čtěte také: Kolumbie má levicového prezidenta. Jeho protikandidát si plete Hitlera s Einsteinem
Zatímco chilská levice tento požadavek podporovala dlouhodobě, pravicové strany se přijetí nové ústavy dlouho bránily. Protesty, které vypukly za vlády pravicového prezidenta Sebastiána Piñery, však situaci zcela proměnily. V listopadu 2019 přistoupily pod tlakem demonstrantů všechny významnější politické strany na to, aby o osudu pinochetovské ústavy rozhodli sami voliči.
V říjnu roku 2020 se tak uskutečnilo referendum, ve kterém Chilané dostali na výběr mezi ponecháním ústavy a vypracováním nového dokumentu. Více než 78 % hlasujících se vyslovilo pro druhou možnost. Prakticky identický počet lidí zároveň podpořil vznik přímo voleného Ústavodárného shromáždění. K volbám do 155členného orgánu vyrazili chilští voliči v květnu roku 2021. O rok později představilo shromáždění výsledek své práce.
Nová ústava, nová práva
Shromáždění se zabývalo každým návrhem, který získal podpisy alespoň 15 tisíců občanů 19milionové země. Vzešlý návrh nové ústavy byl nesmírně ambiciózní. Se svými 388 články a 178 stranami by se zařadila do desítky nejdelších ústav světa. Občanům by garantovala více než stovku základních práv, od těch obvyklých, jako na svobodu slova nebo vyznání, až po přelomová ekologická a sociální práva včetně ústavního nároku na bydlení, na důstojnou penzi nebo na interrupci.
Neobvykle rozsáhlý text zároveň počítal s významnými změnami samotné podstaty chilské státnosti. Dosud přísně centralizované Chile by se například stalo „mnohonárodnostním a multikulturním státem“, ve kterém by původní obyvatelé mohli počítat s vlastním soudním systémem nebo s vyhrazenými křesly v Kongresu. Proměnou by prošel i politický systém. Stávající Senát by nahradila Sněmovna regionů, která by nemohla rozhodovat o celostátních záležitostech.
Důvody odmítnutí
Již při samotném jednání Ústavodárného shromáždění začala krajní pravice rozšiřovat o obsahu nové ústavy falešné informace. Mezi oblíbené lži patřilo třeba tvrzení, že by měla ústava dát ženám právo na přerušení těhotenství až do devátého měsíce. Podle jiných zvěstí měl nový základní zákon zrušit policii nebo otevřít cestu k masovému znárodňování.
Falešné informace nepochybně hrály v rozhodování před zářijovým referendem nemalou roli. Zároveň ale jejich šíření přinejmenším usnadnil samotný návrh nové ústavy – příliš rozsáhlý a zároveň i příliš složitě napsaný na to, aby bylo možné nepravdivé informace snadno vyvracet.
Někteří na jednáních křičeli nebo se vzájemně uráželi. Další se jednoho z hlasování zúčastnil ze sprchy.
Voliči prakticky neměli šanci návrh sami nastudovat. Příznivci nového textu včetně levicového prezidenta Gabriela Borice tak měli mnohem těžší práci při vysvětlování jeho celkového obsahu i jednotlivých bodů. Některé pasáže navíc vzbuzovaly nervozitu i bez ohledu na falešné zprávy. Zejména otázka jakéhosi paralelního indiánského soudního systému nebo právo veta, které by podle jednoho z výkladů měli původní obyvatelé mít v případě budoucích změn ústavy.
Sama Boricova vládní koalice proto v srpnu přislíbila, že by po případném schválení ústavy následovalo polidštění špatně srozumitelných bodů. Slib nezabral. Průzkumy po neúspěšném referendu ukázaly, že se nové ústavy staly osudným právě obavy z přílišné indiánské autonomie a z ohrožení jednoty chilského státu.
K nedůvěře veřejnosti vůči návrhu přispělo i samotné složení a následné vystupování Ústavodárného shromáždění. Mimo jiné vinou velmi nízké volební účasti byla valná část členů tohoto klíčového orgánu politicky zcela nezkušená, stála mimo hlavní strany a téměř nikdo z nich nereprezentoval zájmy pravicových voličů.
Několik členů se chovalo přinejmenším problematicky. Někteří na jednáních křičeli nebo se vzájemně uráželi, jiní si odmítali nasadit roušku nebo se nechat naočkovat. Další se jednoho z hlasování zúčastnil ze sprchy. Chilané přitom mohli všechny tyto momenty sledovat živě na sociálních sítích, což veřejný obraz Ústavodárného shromáždění poškodilo.
Čtěte také: „Budu-li pochybovat, volby neuznám.“ Brazilské prezidentské klání jako kulturní válka v tropech
Na závěr je potřeba zmínit, že na výsledku referenda měla nejspíše rovněž podíl napjatá ekonomická a sociální situace v zemi. Chile se potýká s nejhorší inflací za posledních 28 let, peso výrazně oslabuje a donedávna jedna z nejbezpečnějších zemí v Latinské Americe zažívá nárůst zločinnosti. Referendum tedy občanům poskytlo příležitost vyjádřit nespokojenost se stále méně populární vládou prezidenta Gabriela Borice i s celkovým směřováním země.
Druhý pokus
Odmítnutí prvního návrhu nutně neznamená, že bude mít pinochetovská ústava dlouhou životnost. Z průzkumů vyplývá, že si přesvědčivá většina chilské společnosti stále přeje její nahrazení. S výjimkou krajně pravicových stran se na tom shoduje i jinak polarizovaná politická scéna.
Levicová vládní koalice se již dohodla na základním rámci, ve kterém by se měl pokus o novou ústavu odehrávat. Do značné míry plánuje zopakování původního postupu: již v dubnu příštího roku by se měly konat volby do nového Ústavodárného shromáždění a po šesti měsících by se o druhém návrhu ústavy hlasovalo v referendu. Vláda však tentokrát představila několik požadavků, kterými by se mělo Ústavodárné shromáždění při své práci řídit. Především po něm žádá zachování nedělitelné podstaty Chile, současných státních symbolů jako hymny nebo vlajky a garantování současných základních svobod, jako je svoboda náboženství či vlastnictví.
O nutnosti nastavit shromáždění jasné mantinely hovoří i pravice. V prohlášeních její široké koalice Chile Vamos se objevují požadavky na zachování dvoukomorového Kongresu, na právo volby mezi státním a soukromým školstvím a zdravotnictvím, na zachování autonomie centrální banky nebo na ochranu života. Pravicové strany by si kromě toho přály, aby se tentokrát na celém procesu výrazněji podíleli odborníci a politici.
Některé ze zmíněných bodů jsou přitom v rozporu s odmítnutým návrhem ústavy, který počítal s eliminací Senátu, s právem na potrat nebo s univerzálním veřejným zdravotnictvím. Je ale zjevné, že levice i pravice musí slevit z maximalistických pozic a nastoupit cestu k ústavě, která bude přijatelná pro širokou většinu společnosti. Sporná témata pak mohou zůstat součástí běžného politického boje.
Nalezení shody nicméně může ještě nějakou dobu trvat. „Složitost tohoto procesu spočívá v tom, že se jak extrémní pravice, tak extrémní levice pokouší nalezení dohody co nejvíce zkomplikovat. A izolace extrémů vyžaduje čas,“ glosuje politolog z Univerzity v Santiagu, Marcello Mella.
