Přestat být montovnou: Náš nový průmysl musí být soběstačný, zelený a sociální

České historicky druhé předsednictví Radě EU startuje už v červnu 2022, více než deset let po tom prvním v roce 2009. Jde tak o ojedinělou šanci ukázat zbytku Evropské unie přidanou hodnotu českého členství a znovu si ujasnit, co od něj my sami očekáváme. Současná vláda nicméně debatu nad prioritami našeho vedení Unie stále neotvírá. Otevření diskuze nad tím, co by Česko mohlo a mělo prosazovat, tak zůstává na nás.

Zásadním bodem je přispění k sociálně udržitelné, digitální a zelené přeměně kontinentu tím, že se budeme aktivně účastnit velkých evropských projektů. Jedním z nich je zmíněná Nová průmyslová strategie pro Evropu. Právě změna evropského průmyslu by totiž mohla pomoci v důsledku i Česku, aby překonalo nedostatky vlastního hospodářského modelu.

Koronavirus jako impuls pro nový průmysl

Své průmyslové priority se Unie nyní nepokouší formulovat poprvé. V minulé dekádě se pojem průmyslová strategie znovu objevil jako dávno zapomenutý koncept v evropském i globálním ekonomickém slovníku. Zatímco Mezinárodní měnový fond to označil za „návrat politiky, jejíž název bychom neměli vyslovovat,“ Německo nebo Velká Británie ho znovu přijaly za svůj.

Koncept byl resuscitován i Evropskou komisí a společnými deklaracemi skupiny Friends of Industry – vybranými členskými státy, které se od roku 2012 pravidelně scházejí na úrovni ministerstev hospodářství a obchodu, aby návrat průmyslové strategie koordinovaně prosazovaly. Nová průmyslová strategie pro Evropu je ale teprve reakcí na koronavirovou krizi, během které se v EU objevila ochota do ní reálně investovat úsilí i finance.

Zatímco podíl průmyslu na hospodářské činnosti EU po minulé desetiletí osciloval okolo 19 procent, v Česku zůstává na 29 procentech. Jsme tak druhou nejprůmyslovější ekonomikou EU a způsob, jakým se projekt evropské průmyslové strategie nakonec rozvine, na nás bude mít větší dopad než na jiné státy.

Česko v centru rozhodování

Česká republika bude působit v rámci takzvaného předsednického tria zemí, které Unii postupně povedou. Spolu s námi to bude Francie a Švédsko, které se stejně jako my účastní skupiny Friends of Industry. Jejich ekonomiky ale mají odlišnější potřeby než hospodářství zemí na východní periferii Unie, kam naše země spadá.

Nejenže zbytku EU můžeme ukázat přidanou hodnotu českého členství, ale také si lze znovu ujasnit to, co od něj sami očekáváme.

Českým úkolem je proto v této trojici zastupovat právě potřeby evropské periferie. V případě evropské průmyslové politiky půjde o to propojit digitalizaci, ekologické technologie a spravedlivou transformaci.

Proč tedy státy od starých průmyslových politik upustily a proč jsou teď ty nové potřebné pro Česko i Evropu? Původní hospodářské přístupy skončily v osmdesátých letech. Jejich setrvačnost a národní orientace totiž nedokázaly zvrátit desetiletou stagnaci Evropy. Nebyly ani schopné zachytit nástup tržní globalizace v podobě rostoucí moci nadnárodních korporací ze Spojených států a východní Asie.

Evropskou odpovědí byla protržní strategie takzvané negativní hospodářské integrace postavené na principu volného obchodu a pohybu kapitálu. Negativní integrace je ze své podstaty založená na odbourávaní překážek – v tomto případě odstraněním národních bariér vznikl vnitřní trh EU. Obchodní politika Unie současně také strhla vnější bariéry, aby mohla expandovat na globální trhy. Negativní integrace tak upřednostňovala jeden sjednocující princip: ekonomickou konkurenceschopnost.

Hlavní evropskou výzvou je vytvořit vlastní model digitální ekonomiky, který bude alternativou vůči finančními trhy taženému modelu ve Spojených státech a autoritativním státem vedenému modelu v Číně.

Pozitivní integrace je naopak založená na sjednocování jednotných pravidel a standardů, které by dokázaly protržní orientaci ukotvit v pevném politickém i sociálně laděném rámci na evropské úrovni. Nakonec ale zůstala jen příslibem budoucnosti, která dostihla EU během poslední dekády hned několikrát. Kvůli hospodářské krizi na jejím začátku, politické krizi v její druhé polovině a koronavirové krizi na úplném konci.

Jako Evropané přitom stojíme před staronovou výzvou. Tou je vytvořit vlastní model digitální ekonomiky, který bude alternativou vůči finančními trhy taženému modelu ve Spojených státech a autoritativním státem vedenému modelu v Číně. Cestou by mohlo být právě znovuobjevení evropské průmyslové politiky. Tedy strategie, která nenahrazuje princip konkurenceschopnosti, ale plně ho rozšiřuje o principy strategické evropské autonomie, digitální a zelené specializace a sociálně spravedlivé proměny průmyslu.

Vzkříšení evropského průmyslu

Všechny tyto tři principy jsou zformulované ve společných deklarací Friends of Industry z Varšavy (2016), Berlína (2017), Paříže (2018) a Vídně (2019) i v koncepci evropské průmyslové strategie (2020).

Strategická autonomie staví na první místo suverenitu a soběstačnost Evropy v kritických průmyslových sektorech. Evropská unie tím hodlá snížit vlastní závislost na zbytku světa. A to ať už jde o přílišný spoleh na čínskou výrobu či monopol amerických technologických gigantů.

Evropa by tak na jednu stranu neměla podlehnout svodům protekcionismu a narušení svého vnitřního trhu, na druhou stranu by ale neměla naivně připouštět nespravedlivou soutěž zvnějšku. Příkladem je zásah Komise proti Googlu v oblasti spravedlivé soutěže na ochranu malých a středních technologických firem nebo screening neevropských investic proti predátorským akvizicím evropských firem. Zkušenosti s aférou Huaweie ukázaly i odhodlání EU podporovat evropské kapacity pro budování vlastní kritické digitální infrastruktury jako 5G sítí nebo cloudů.

Propojení technologických a zelených inovací by pak mělo jít ruku v ruce s posílením digitální autonomie a klimatické odolnosti našeho kontinentu. Aby Evropa zůstala rovnocenným hráčem v technologickém soupeření mezi Spojenými státy a Čínou, musí svému digitálnímu modelu dát i legitimní politický rámec. Takový, který by podpořil transformaci firem ve strategických odvětvích podmíněnou veřejnou podporou.

Je potřeba zdůraznit, že páteří těchto řetězců jsou velké podniky. Na konci minulého desetiletí v EU sídlilo 21 ze 100 vedoucích globálních firem v hlavních průmyslových odvětvích, ale jen 13 předních technologických lídrů.

Mezi průmyslové giganty patří například Siemens, Volkswagen, Volvo nebo i Christian Dior, mezi ty technologické lídry pak Ericsson, Orange či Accenture. Tyto korporace potřebují v globální soutěži podmíněnou veřejnou podporu. Evropská unie zároveň ale musí dávat přednost růstu malých a středních podniků – a to buď jako autonomních start-upů, nebo jako jakési svaloviny obalující průmyslově-technologickou páteř.

Zastavit naše digitální zaostávání a propojit ho se zelenými inovacemi od výzkumu až po výrobu nicméně zvládneme jen v jasně definovaném rámci veřejné podpory a také regulace.

Česko dobře a velmi často dobrovolně funguje pro západoevropské ekonomiky jako špinavější výrobní linka.

Její bezpodmínečnou součást představuje spravedlivá transformace. Výše popsaná negativní integrace totiž prohloubila nerovnosti mezi členskými státy, jejich regiony i třídami evropské společnosti. Nová evropská průmyslová politika si proto klade ambice přínosy společného trhu lépe distribuovat.

Dobře to dokumentuje Evropský pilíř sociálních práv, který má posílit postavení pracovníků a sociálních systémů, nebo finanční navýšení a rozšíření působnosti evropských strukturálních a investičních fondů díky evropským plánům obnovy. Jedině tak lze zajistit, aby digitální a zelená transformace vedly k rovnostářštějším dopadům.

Potřeba k tomu je úzce koordinovaná a vzájemně se podporující spolupráce nejen mezi evropskými institucemi a vládami, ale i odbory, podnikatelskými komorami a další občanskou společností. Právě takový politický rámec může zajistit oprávněnost evropské průmyslově-technologické transformace.

Česká zkušenost jako ponaučení

Co tedy může Česko v průběhu předsednictví udělat, aby se konstruktivně zapojilo do opravdové realizace této průmyslové strategie? Naše země dlouhodobě vystupuje jako jednostranný zastánce negativní integrace a principu konkurenceschopnosti. Vymezuje se tak velmi razantně proti politice podpory soběstačnosti a suverenity, kterou dlouhodobě prosazuje Francie, která bude spolu s námi a Švédskem Evropské unii v příštích dvou letech předsedat.

I když stojí Švédsko jako malá a otevřená ekonomika v těchto otázkách často po boku Česka, naše vláda by v předsednickém unijním triu měla částečně vyjít vstříc francouzské podobě strategické samostatnosti. Paříž se nakonec může poučit z české zkušenosti se zvyšováním konkurenceschopnosti, která vedle poskytování investičních pobídek zahraničním korporacím upozadila rozvojovou roli státu ve prospěch odstraňování tržních bariér.

Výsledkem této naší rozporuplné zkušenosti je hospodářská závislost, kterou v roce 2016 výborně vystihl vládní dokument Analýza odlivu zisků. Česko se podle něj stalo hřištěm nadnárodních korporací, jejichž centrály a oddělení zajišťující technologický vývoj však sídlí mimo naše území. Globálně úspěšné domácí firmy s českými centrálami v podstatě neexistují a malé a střední podniky zůstávají nerozvinuté. Osud domácí ekonomiky proto závisí na rozhodování zahraničních centrál, ale i na zbytečných příjmových ztrátách kvůli nadměrnému odlivu zisků.

Se skoro 70procentním podílem zahraničních investic na našem HDP jsme jednou z nejvíce zahraničně vlastněných ekonomik EU. V roce 2019 odplulo do zahraničí asi 299 miliard korun, tedy asi pět procent HDP. Přesně takovému obrazu evropské technologické a rozhodovací závislosti na Spojených státech a Číně se princip strategické soběstačnosti snaží předejít.

Ten naopak předpokládá efektivně pracující unijní a státní instituce se silnými rozvojovými kapacitami, které by autonomně usměrnily naši hospodářskou budoucnost. Právě zde se otevírají Česku možnosti, jak by mohlo situaci využít ve svůj prospěch. Jenže o vůli provést takový kroku lze zatím pochybovat.

Situace je nyní taková, že náš stát se v kapacitě veřejných institucí podle globálního indexu konkurenceschopnosti celosvětově propadl až na 44. místo, i když celkové hodnocení země nás staví na 32. místo. Teze Hospodářské strategie ČR, které před rokem zveřejnilo Ministerstvo průmyslu a obchodu, ve svém úvodu konstatují, že se svět mění. Jejich podoba následně dokazuje, že Česko se v proměňujícím se světě měnit nehodlá.

Dobře to ilustruje třeba to, že dosud nebyla vydána ani samotná Hospodářské strategie ČR, která měla tyto teze přetavit do hlavního rámce českého rozvoje pro desetiletí do roku 2030. Aby se Česko dokázalo pohnout z místa, bude muset překonat současné konzervativní ekonomické myšlení o roli státu v ekonomice.

Překonání vlastního konzervativismu

Hospodářská strategie ČR by přitom měla předurčit priority našeho předsednictví. Jak se v nedávné době ukázalo při přípravě českého plánu obnovy, který je podmínkou pro čerpání peněz ze záchranného fondu EU, sestavení této strategie i priorit bude muset překonat zmíněný český konzervatismus hned ve dvou směrech.

Naše vláda musí jednak začít více naslouchat kromě podnikatelských komor i argumentům širší veřejnosti a překonat tak konzervativní přístup jdoucí proti zeleným inovacím. Ten momentálně odporuje nejen evropským ambicím, ale i švédským a francouzským záměrům. Způsobuje také vnitřní pnutí ve zmíněných Tezích Hospodářské strategie a jí podřazené Inovační strategii ČR, které si za rozvojový vzor berou právě Skandinávii.

Pokud ale srovnáme text české a švédské inovační strategie, narazíme na zásadní rozdíl. Zatímco nová česká verze zmiňuje klíčová slova „zelená“ a „klima“ třikrát, o mnoho let starší švédská verze 57krát. Není to tak Česko, ale Švédsko, kdo zatím dokáže ovlivňovat směřování evropské průmyslové strategie.

Zaměřme se chvíli i na evropské hodnotové řetězce. V jejich modernizaci hrají o daleko víc než my právě Francie a Švédsko. Z uvedených 21 globálně největších evropských průmyslových firem je jich pět francouzských, jedna švédská a žádná česká. Ze třinácti evropských technologických gigantů jsou tři francouzské, jeden švédský a opět žádný český.

Naše subdodavatelská struktura je nicméně pro budoucnost těchto řetězců zásadní. Nejenže je Česko produkčně sedmou nejkomplexnější ekonomikou světa, disponuje také málo inovativními, zato ale technologicky adaptivními firmami. Škoda Auto jako globálně úspěšná firma, která zůstává podřízená německé koncernové centrále Volkswagenu, dobře demonstruje tuto dvojí stránku české ekonomiky. Její součástí je právě schopnost posunout se v řetězcích výše, pokud bude usměrněna nekonzervativní státní podporou v souhře s evropskými a globálními trendy.

Vyjít vstříc prohloubení evropského sociálního pilíře může nejen rozšířit manévrovací prostor českého předsednictví. Je také klíčem k řešení jedné ze slabin našeho hospodářského modelu: levné a méně chráněné pracovní síly.

Zdravá míra skepticismu ohledně ozelenění kontinentální ekonomiky je však určitě na místě, jelikož to my poneseme jedno z jeho nejtěžších břemen. Česko totiž dobře a velmi často dobrovolně funguje pro západoevropské ekonomiky jako špinavější výrobní linka, na kterou přehazují vlastní environmentální náklady.

Právě v tomto rozporu mezi špinavou východní ekonomikou zajišťující evropskou výrobní suverenitu a čistými západními státy, které tlačí na vyšší klimatické cíle, se česká pozice stává často nečitelná. Naše země si přitom za posledních 30 let dokázala zachovat průmyslovou základnu a zároveň nadprůměrně snižovat vlastní emise.

Současnou českou skepsi vůči vyšším klimatickým cílům můžeme nakonec vynahradit proaktivním zájmem o digitalizaci, v níž paradoxně za evropským průměrem ztrácíme. Našemu předsednictví by nicméně nemělo uniknout, že se obě dimenze stávají spojenou nádobou technologicko-průmyslové transformace.

Bez sociální spravedlnosti to nepůjde

Spravedlivá transformace průmyslu je pak poslední výzvou pro český odpor vůči sociálnímu rozměru EU. Právě posílení společenského aspektu podmíní politickou legitimitu jakékoli hospodářské změny napříč Evropou.

Spravedlivá přeměna se totiž jednak pojí s otázkou ekologické specializace, která podle zmíněné Vídeňské deklarace musí „zůstat spravedlivá, sociálně vyvážená a brát v potaz národní specifika jednotlivých států“. Může ale také rozklížit předsednické trio kvůli souběhu francouzských prezidentských voleb a předsednictví, na které to české bezprostředně navazuje.

Emmanuel Macron už jednou využil sociální dimenzi jako bič na náš region, nejprve jako ministr hospodářství, pak jako prezidentský kandidát. Připomeňme, že jeho otevřený boj proti východnímu mzdovému dumpingu ve prospěch francouzských pracovníků a domácích firem byl ve velké míře politický kalkul spíš než evropské dobrodiní. Opakování stejného příběhu nás nemůže zaskočit, a nemělo by nás ani vyprovokovat ke stereotypnímu odmítnutí tohoto principu.

Vyjít vstříc prohloubení evropského sociálního pilíře může nejen rozšířit manévrovací prostor českého předsednictví, ale je i klíčem k řešení jedné ze slabin našeho hospodářského modelu: levné a méně chráněné pracovní síly.

Pro současnou českou pozici jsou nízké mzdové náklady stále zásadním faktorem národní konkurenceschopnosti. Česká mzdová úroveň okolo 50 procent evropského průměru dlouhodobě zaostává za výkonem naší ekonomiky, který je na úrovni více než 90 procent evropského průměru. Nejviditelnějším případem takto stlačených mezd je ta minimální, kterou lze politicky regulovat.

S minimální mzdou na úrovni 37 procent průměrné mzdy se Česko pohybuje na úplném chvostu vyspělých světových ekonomik. Zavedení jednotných celoevropských podmínek pro férovou minimální mzdu je názorným příkladem, jak navázat na priority EU pomocí rozšíření těch českých. Běžnou českou optikou jde takový krok na úkor cenové konkurenceschopnosti. Z pohledu širší perspektivy naopak nedává prostor pro cenovou soutěž na úkor nejslabších ekonomických skupin obyvatelstva, čímž umožňuje jejich produktivní zapojení do měnící se ekonomiky. Narovná tak české specifikum, o které rozumná společnost nemůže stát.

Podobné otázky v zásadě nepožadují zásadní přehodnocení české pozice, ale její přizpůsobení měnícímu se světu. Znovunalezení konceptu průmyslové politiky takovou změnu naznačuje a může být opěrným bodem českého předsednictví. Nemůžeme při tom ale lpět na zastarávajících ekonomických zásadách. Jedině tak Česko může věrohodně formulovat vlastní plán hospodářského rozvoje pro sebe i Evropu.

***

Článek je rozšířenou verzí textu publikovaného ve spolupráci s časopisem Mezinárodní politika 1/2021