Převrat, vojenský vpád Ruska, provokace v Podněstří a velké protesty. To jsou výrazy, s nimiž je nyní malá východoevropská země vklíněná mezi Ukrajinu a Rumunsko nejvíce spojována. Moldavsko však nelehké období a pokusy Moskvy o destabilizaci situace zvládá obdivuhodně. O pozadí tamních demonstrací si Voxpot povídal s moldavskou novinářkou Darjou Slobodčikovou.
Dříve plnilo titulní stránky evropského tisku jen stěží. Dnes, více než rok po vypuknutí konfliktu ve východní Evropě, se na malé Moldavsko upírají často zraky zahraničních médií. Není divu. Jedna z nejchudších zemí Evropy totiž prožívá obzvlášť neklidné časy. Válka v sousední Ukrajině je takřka za humny, ceny energií atakují rekordy a hlavním městem se již po mnoho měsíců prohánějí protivládní protesty. Za nimi stojí především opozice financovaná a podporovaná Moskvou.
Právě ta dle zjištění ukrajinských a moldavských úřadů usilovně pracuje na tom, aby ve dvouapůlmilionové zemi dosáhla politického převratu a nastolila antievropskou, sobě nakloněnou vládu.
„K tomuto cíli jí dobře slouží především prokremelská strana Shor , vedená stejnojmenným politikem, která za štědrý výdělek sváží na protesty lidi z regionů,“ je přesvědčená tamní novinářka Darja Slobodčikova, publikující na nezávislém ruskojazyčném serveru NewsMaker. Sama už nemálo podobných akcí od loňského července poctivě prošla a několik jich i natočila.
„Zřejmě proto není Moskva ve své urputné snaze o změnu politického vedení v Kišiněvě úspěšná, do ulic demonstrovat proti proevropskému kabinetu a prezidentce Maii Sandu totiž vyjde z vlastního přesvědčení jen málokdo,“ říká mladá reportérka.
Zatímco z řady novin to v posledních týdnech vypadalo, že se Moldavsko pod tlakem Ruska zhroutí, opak je pravdou. Země s nepříznivými důsledky války úspěšně bojuje a zatím nejsilnější podzimní vlnu nepokojů přečkala. Nad tím, co se v tuto chvíli děje v moldavské společnosti a zda mohou současné protesty svrhnout vedení země a strhnout pomyslné kormidlo ze západního kurzu na ten východní, se Slobodčikova zamýšlí v našem rozhovoru.
Moldavsko zažívá poměrně výbušné období. Na jedné straně stojí Moskva, která vede válku na Ukrajině a ještě k tomu ji obviňuje z toho, že chce udělat provokaci v Podněstří. Z druhé strany naopak Kyjev a moldavské úřady varují před politickým převratem podporovaným Ruskem. Čeho se nyní Moldavané obávají nejvíce?
Neklid prostupuje samozřejmě všemi vrstvami obyvatelstva. Nejhorší na tom je, že nikdo přesně nedokáže odhadnout, co Moldavsko čeká. Ničemu nepomáhá ani velké rozdělení společnosti, které v zemi panuje. Neexistuje jediné vidění této složité situace. Určitá část lidí, a já bych řekla, že je to většina, důvěřuje vládě a prezidentce Maie Sandu.
Řada lidí se cítí zapomenuta a na periferii zájmu. Právě tuto vrstvu dnes aktivně zneužívají politici typu Ilana Shora.
Pak je tu však i nezanedbatelná část společnosti, jež se naopak drží narativu Moskvy. Ti, kteří podporují náš kabinet, jsou zpravidla na straně Ukrajiny a obávají se v současnosti především Kremlem připravovaného státního převratu, nebo toho, že se Rusům podaří dojít do Podněstří a anektovat jej. Ti, kteří věří Moskvě, se naopak bojí provokace ze strany Ukrajiny či moldavských úřadů s pomocí Rumunska, která by zemi zatáhla do války s Ruskem. Každopádně všichni lidé – nehledě na své politické preference – situaci silně prožívají.
Lze nějak vůbec procentuálně odhadnout poměr mezi těmito dvěma skupinami? Kolik lidí je na straně moldavské vlády, a kolik naopak stojí za Moskvou?
Tipuji, že zhruba 30–35 % podporuje proruský pohled na události. To sice není malý počet, ale není to v žádném případě většina. Soudě podle těch, kteří přijíždějí protestovat do Kišiněva, to sice vypadá na ohromné množství, jenže se zapomíná na to, že tichá většina není vidět.
Existuje v rámci Moldavska nějaký region, kde je mezi lidmi proruský pohled na situaci rozšířen více než ve zbytku země?
Ano, je to jednoznačně region Gagauzie, který se nachází na jihu země a má svou vlastní autonomii. Žijí v něm převážně etničtí Gagauzové, kteří mají svůj vlastní jazyk. Podle různých průzkumů veřejného mínění se zhruba 96 % tamních obyvatel hlásí k podpoře Kremlu. Je to silně proruský region, v němž se kromě gagauzského jazyka mluví rovněž hojně rusky. Rumunštinu tam prakticky neslyšíte. Za posledních dvacet let se tam toho příliš mnoho nezměnilo. Z jejich řad se také ozývají nejradikálnější vyjádření, naštěstí však zatím zůstávají jen u slov.
Čtěte také: Konflikty ve stínu ruské invaze: Moskva ztrácí kontrolu nad státy v postsovětském prostoru
Jestli bychom chtěli Moldavsko rozdělit geograficky na proevropské oblasti, a na ty otočené na Východ, tak kromě Gagauzie je relativně proruský ještě sever země. Proevropské naladění pak převažuje vedle hlavního města Kišiněva i v centrální části.
Za 400 lei do Kišiněva
Prezidentka Maia Sandu obvinila občany několika zemí, že v zemi působí jako sabotéři s úkolem vyvolávat nepokoje. My víme, že již od loňského června probíhají v Moldavsku protesty organizované opozičním proruským hnutím Ilana Shora. Jedna z posledních se konala na samém konci února a účastnilo se jí několik tisíc lidí. Vy sama na ně jako novinářka chodíte. Kdo jsou lidé, kteří demonstrují?
Jedná se především o lidi z regionů, hlavně z těch nejvzdálenějších a nejchudších, kde se prakticky nic neděje. Většinou je spojuje velmi nízká životní úroveň a nízké vzdělání. Mnozí z nich jsou nezaměstnaní a závislí na sociální pomoci státu. Z druhé strany je třeba si připustit, že se řada lidí cítí zapomenuta a na periferii zájmu. Právě tuto vrstvu dnes aktivně zneužívají politici typu Ilana Shora.
Jak opozice přesně protesty organizuje? Slyšela jsem, že účastníci za ně dostávají zaplaceno.
Hnutí Ilana Shora, které protesty pořádá, má své regionální představitele v jednotlivých oblastech. Ti nabírají lidi, rozdávají jim pokyny a organizují jejich dopravu autobusy na shromáždění do Kišiněva. Platí jim dokonce za účast. Demonstranti si tak mohou přijít na docela slušný výdělek, až na 400 lei. To je mimochodem pro mnohé jedna třetina jejich měsíčního příjmu, což je za výlet do hlavního města více než lákavé. Třeba taková finanční podpora na invaliditu je menší.
Kdyby lidé vycházeli na náměstí sami od sebe a požadovali změnu vlády, aniž by jim kdokoliv platil či je organizoval, bylo by to horší. To se však neděje.
To, že demonstranti dostávají za svou účast zaplaceno, je ale vždy oblíbený argument protistrany. Máte toto tvrzení podložené nějakými důkazy?
Tomuto tématu se u nás věnuje celá řada investigativních novinářů, jejichž závěry jasně ukazují na to, že lidi motivuje k účasti na demonstracích štědrá finanční odměna. Samozřejmě to nikdo z protestujících na otázku novinářů na kameru otevřeně nepřizná a otočí se k vám zády. Celá jejich organizovanost je navíc patrná na první pohled. Autobusy přijedou ve stanovenou hodinu, účastníci dvě hodinky postojí, vykřikují nějaká hesla, a jakmile organizátoři zavelí, jedou zase domů. Koneckonců to, že účastníci dostávají zaplaceno, připustil nepřímo ve svém videu i sám Ilan Shor. Řekl tehdy, že těm nebohým lidem musel dát alespoň peníze na jídlo a dopravu, protože jinak by neměli šanci přijet protestovat.
Připojení k Rusku, nebo k Rumunsku?
Čeho chtějí vlastně organizátoři protestů dosáhnout? Na akce si nosí lidé mírové holubice. Co je tedy cílem? Pád vlády, nebo snaha donutit vedení země, aby zaujalo neutrální pozici v konfliktu Ukrajiny a Ruska?
Je to taková směsice názorů a cílů. Moldavsko je válkou na Ukrajině velmi těžce ekonomicky postihnuté, zejména s ohledem na velkou závislost naší země na energetických surovinách z Ruska. Třicet procent energie rovněž dovážíme z Ukrajiny.
Výdaje nás všech se tedy za poslední rok velmi silně navýšily. Někteří lidé jsou přesvědčeni o tom, že za touto situací stojí moldavská vláda včetně prezidentky Maii Sandu. Tím, že jsou obecně prorusky nastaveni, se jim i zdá, že vláda šíří rusofobii. Pro mnohé z nich totiž ještě z dob Sovětského svazu Rusové představují „bratrský národ“, s nímž nechtějí přetrhat pouto.
Pak tu ještě opozice šíří jednu teorii, podle níž moldavské úřady údajně chystají s pomocí Bukurešti likvidaci naší samostatné země a její připojení k Rumunsku. Tyto všechny obavy, které šíří ruská média, plodí hlavně nenávist, paniku a neadekvátní reakce.
Protesty trvají již více než osm měsíců. Mění se nějak jejich dynamika? Sledujete mezi nimi i zahraniční provokatéry? V minulých týdnech moldavské úřady obvinily několik občanů Ruska, Srbska, Černé Hory a dalších zemí ze snah o destabilizaci státu.
Já osobně jsem zahraniční provokatéry neviděla, ale třeba se to v následujících dnech změní. Zatím největší vlna protestů postihla Moldavsko na podzim, kdy v Kišiněvě vznikala i stanová městečka. Každou neděli, kdy lidé vyráželi do ulic, jsem zkrátka věděla, že jako novinářka budu mít spoustu práce (smích). Opozice sice vykřikovala, že se na shromážděních scházely stovky tisíc lidí, ale podle odhadů policie jich bylo do deseti tisíc.
Čtěte také: „Stačí zhasnout světla.“ K převratu v Moldavsku schází Putinovi už jenom krůček
Nyní se demonstrace opět spustily, avšak ve srovnání s podzimem v menším měřítku. Třeba poslední únorovou neděli přijelo do Kišiněva překvapivě málo lidí. Organizátoři tedy přesunuli protest na předminulé úterý, kdy už byl pochod úspěšnější, ale nic zásadnějšího se stejně nedělo. Na podzim bylo obecně více pokusů situaci vyhrotit, ať již blokováním silnic nebo házením vajec po policistech. V současnosti se mi ale zdají protesty klidnější.
Plán Moskvy se zatím nedaří
Je podle vás Rusko ve svých snahách o destabilizaci země, respektive státní převrat úspěšné? Zatím se to moc nezdá.
Dá se to tak říct. Podzimní vlna protestů totiž skončila fiaskem. Svou roli v tom jistě sehrály i vládní opatření, která zahrnovaly finanční kompenzace lidem postiženým velkým navýšením cen energií, zvýšenou bezpečnostní kontrolu přijíždějících osob na hranicích nebo zákaz proruských médií.
Z mého pohledu nejsou demonstranti na akcích nikterak revolučně naladěni. Kdyby lidé vycházeli na náměstí sami od sebe a požadovali změnu vlády, aniž by jim kdokoliv platil nebo je nějak organizoval, bylo by to horší. To se však neděje, asi i proto se opozici s pomocí Kremlu převrat nedaří.
Na druhou stranu, není všem dnům konec a uvidíme, zda se v následujících týdnech či měsících objeví na shromážděních větší počet zahraničních provokatérů a zda to povede k nějaké eskalaci situace.
Země je extrémně závislá na dodávkách zemního plynu z Ruska. Jak si s těmito výzvami poradila přes těžké zimní měsíce moldavská vláda?
Naše vláda s pomocí západních partnerů vyčlenila pro lidi kompenzace, a to v poměrně vysokých částkách. Lidé s nejnižšími příjmy tak zaplatili za měsíční výlohy z celkové sumy méně, než za ně uhradil stát. Uvedu příklad. Pokud někomu přišel měsíční účet za energie na 300 euro, stát mu přidal 200 eur, což rozhodně nebyla zanedbatelná pomoc.
Velkým plánem Kišiněva je zdroje energií mnohem více diverzifikovat, a zbavit se tak velké závislosti na Podněstří, tedy i na Rusku.
Podzimní strašení opozice o tom, jak Moldavané přes zimu umrznou, se samozřejmě ukázaly jako plané řeči, které se nevyplnily. To však neznamená, že by se vláda nedopustila žádných chyb. Ba naopak, spousta jejích kroků vzbuzuje otázky. Příkladem je třeba nedostatečná transparentnost některých smluv týkajících se nákupu plynu a elektřiny. Jednu dobu jsme byli nuceni kvůli napětí v Podněstří kupovat elektřinu ve větším množství z Rumunska. Mnohé z dohod byly podepisovány ve zrychleném režimu a nebyly příliš průhledné. Na druhou stranu je ovšem třeba si připustit, že Moldavsko se v takové situaci ocitlo poprvé, takže si myslím, že v rámci možností vláda krizi zvládla.
[infobox id=”2″]
Kolik elektřiny zhruba proudí do zbytku Moldavska ze separatistického Podněstří?
Je to něco přes 90 %, což z oblasti bohužel činí našeho klíčového dodavatele. Rusko do Podněstří bezplatně importuje zemní plyn, z něhož se vyrábí elektřina, která pak putuje k nám, do zbytku Moldavska. Z našeho pohledu to rovněž není situace, která by se nám zamlouvala. Sponzorujeme tím akorát představitele této separatistické oblasti. Velkým plánem Kišiněva v dlouhodobém horizontu proto je naše zdroje energií mnohem více diverzifikovat, a zbavit se tak velké závislosti na Podněstří, tedy i na Rusku.
Sjednocení Moldavska na obzoru?
Jaká je aktuálně situace mezi Podněstřím a Moldavskem? Je nálada vyhrocenější než jindy?
V tuto chvíli necítíme žádné větší napětí než obvykle. Samozřejmě, Podněstří je velice specifický region, a já jako moldavská novinářka mohu jen těžko zvenku vyhodnotit, jaká nyní v oblasti panuje nálada. Jejich legislativa se hodně podobá té ruské, není tam svoboda slova. Tamní obyvatelé jsou proto silně ovlivněni ruskou propagandou, která se jim snaží vnutit myšlenku, že je Moldavsko spolu s Rumunskem napadne, což je samozřejmě nesmysl. Nemohu však tvrdit, že by nyní byla situace mezi Kišiněvem a Tiraspolem nějak více vyhrocena.
Naši představitelé nejednou prohlásili, že vítězství Ukrajiny přinese rovněž možnost reintegrovat Podněstří mírnou cestou zpět pod Kišiněv.
Vím, že jsme to už trochu nakousli, ale co myslíte, že čeká Moldavsko v následujících měsících? Myslíte si, že se vyplní hrozby ze strany Ruska, před nimiž varuje Kyjev i moldavská vláda?
Pořád se nacházíme v takovém stavu očekávání, že přijde něco velkého, ale pořád se nic neděje. Demonstranti sice přijedou, ale pak zase odjedou do svých vesnic. Zda nás čeká nějaký předěl, ukáže teprve čas. Na druhu stranu jak potvrzují experti, dokud ruská armáda nedrží jih Ukrajiny, jen těžko může napadnout Podněstří, potažmo zbytek země.
Čtěte také: S velkým Ruskem, nebo bez něj? Reportáž ze země, kde se protínají zájmy Východu a Západu
Co se týče možného politického převratu, zde je opravdu velice těžké cokoliv předvídat. Nám novinářům v tuto chvíli nezbývá nic jiného než nadále své čtenáře informovat a palčivé otázky do hloubky vysvětlovat, přinášet pohledy expertů na danou problematiku a doufat, že vše dobře dopadne a nic strašného se nestane.
Třeba tato válka a její důsledky nakonec přinesou možnost vrátit Podněstří Moldavsku.
Naši představitelé nejednou prohlásili, že vítězství Ukrajiny, ve které my upřímně věříme, přinese rovněž možnost reintegrovat tuto oblast mírnou cestou zpět pod Kišiněv. Já sama pevně doufám, že porážka Ruska povede k definitivnímu konci jeho vlivových operací v jiných zemích, včetně propagandistické mašinerie a financování jemu spřátelených stran a politiků. Osud separatistických regionů se pak bude řešit výhradně s ohledem na zájmy tamních obyvatel, nikoliv na přání Kremlu.
