Gruzii zachvátily celonárodní protesty za návrat k přístupovým rozhovorům s Evropskou unií. Za nespokojenou ulicí stojí pevně dvaasedmdesátiletá žena. Prezidentka Salome Zurabišvili se nemíní vzdát a hodlá zemi dovést zpět na prozápadní cestu.
Jejím poznávacím znamením je rudá rtěnka, výrazné náušnice a lámaná gruzínština. Má osobitý styl, prestižní vzdělání a domluví se šesti jazyky.
Dvaasedmdesátiletá gruzínská prezidentka Salome Zurabišvili však zrovna klidný mandát neprožívá. Zatímco se na Západě těší nebývalé oblibě, na domácí půdě slyší z úst vládních politiků slova o cizince a zahraniční agentce, která se podílí na „druhém Majdanu“.
Místo formalit a vítání zahraničních návštěv stojí na barikádách a odrazuje policisty od agrese proti davu protestujících. Ze stárnoucí političky se tak v posledních měsících stává mediální hvězda i jedna z hlavních tváří masivního odporu proti krokům současného vládního kabinetu.
„Musí mít někoho, kolem koho se shromáždit, a tou postavou jsem já,“ prohlásila na adresu demonstrantů a pasovala se tak do role mluvčí protivládních nepokojů. Ty rozpoutalo rozhodnutí premiéra Irakliho Kobachidze z konce listopadu pozastavit přístupová jednání s Evropskou unií až do roku 2028.
Čtěte také: Gruzie na barikádách. O demokracii se bojuje proti obuškům i vodním dělům
Vládní prohlášení přišlo jen několik hodin poté, co Evropský parlament v usnesení označil říjnové parlamentní volby za nesvobodné a nespravedlivé. Rovněž vyzval vládnoucí stranu Gruzínský sen k jejich opětovnému uspořádání a pohrozil sankcemi.
Zatím se však z Tbilisi přílišného pochopení pro evropskou kritiku nedostává. Policejní násilí se stupňuje a spolu s ním i počet protestujících v ulicích.
Gruzie jako mytická země
Zatímco vláda posílá proti demonstrantům nekompromisní policii, Salome Zurabišvili stojí na jejich straně. Protesty otevřeně podporuje, vystupuje na veřejných mítincích a nezdráhá se kabinet ostře kritizovat. Ve svých postojích je pevná a její víra v evropské směřování Gruzie je evidentně neochvějná.
„Volby byly kompletně zfalšovány. Vládu a parlament tak nelze považovat za legitimní,“ nebrala si servítky v rozhovoru pro server Deutsche Welle. Odkázala se přitom na fakt, že žádná ze západních zemí kvůli sérii zdokumentovaných manipulací výsledek voleb neuznala.
Následně zašla ještě dál: prohlásila, že v prezidentském křesle zůstane i po vypršení svého mandátu v polovině prosince.
Nelegitimní parlament podle Zurabišvili nemůže zvolit jejího nástupce. „Můj mandát pokračuje, a to až do zasedání legitimně zvoleného parlamentu,“ oznámila.
Už teď je jasné, že se svým odhodláním nekompromisně prosazovat spojenectví s Evropou zapíše do historie, se kterou je svázaná víc než kdokoliv jiný z čelních představitelů Gruzie.
Vystřídala posty v Římě, New Yorku i Čadu.
Na svět přišla v roce 1952 v Paříži, narozena do vlivné rodiny intelektuálů a gruzínských politických uprchlíků. Ve Francii následně strávila celé dětství i část dospělosti.
Zářnou politickou budoucnost naznačovalo prestižní vzdělání, které se Salome dostalo: nejprve elitní škola Sciences Po v Paříži, poté už rovnou Kolumbijská univerzita v New Yorku.
Školy jí otevřely dveře do diplomatického světa. Jako členka francouzské diplomatické mise vystřídala posty v Římě, New Yorku i Čadu.
Do Gruzie zavítala poprvé až po pádu železné opony, tedy jako téměř čtyřicetiletá. „Pro nás to byla mytická země, která existovala pouze v knihách,“ nechala se později slyšet. Vazby k rodišti svých gruzínských předků ovšem nikdy nezpřetrhala.
Jako dítě navštěvovala gruzínský církevní sbor, udržovala si jazyk na dobré úrovni a své návštěvníky ohromovala gruzínskou kuchyní, jak serveru Georgian Journal přiblížila prezidentčina blízká přítelkyně.
Jihokavkazský stát podle slov samotné Zurabišvili figuroval mezi hlavními důvody, proč se rozhodla zasvětit životní dráhu právě diplomatické službě – toužila zemi pomoct v nasměrování na demokratickou, prozápadní orbitu.
Na své politické angažmá v Gruzii si ovšem musela počkat. Své působení v gruzínském veřejném životě započala až v roce 2003, kdy Salome Zurabišvili přijíždí do Tbilisi coby zplnomocněná velvyslankyně Francie.
Francouzská arogance
Jejího nadšení si záhy všímá i tehdejší čerstvě zvolený prezident. Proevropský Michail Saakašvili nabízí „cizince“ prestižní post ve svém kabinetu. Ani ne půl roku po svém příjezdu Zurabišvili vyslyší jeho prosby, opouští po letech francouzskou diplomacii a stává se novou ministryní zahraničí.
V úřadu se sice dlouho neudrží, přesto se mnoha Gruzíncům vepisuje do paměti nejen svým dnes už pověstným francouzským přízvukem. Jako šéfce rezortu zahraničí se jí podaří vyjednat se svým ruským protějškem Sergejem Lavrovem dohodu o stažení ruských vojenských základen z gruzínského území.
A nejen to. Během jejího působení vzniká nová skupina „přátel“ Gruzie, která měla podpořit proevropské a proalianční směřování země. Do uskupení vedle Ukrajiny, pobaltských států či Polska spadá i Česká republika.
Po sérii sporů v parlamentu nakonec Zurabišvili po roce a půl z ministerstva odchází a vrhá se naplno na politickou dráhu. I přes nesouhlas části rodiny, která nadále žije ve Francii, se natrvalo přesouvá do Gruzie a zakládá vlastní stranu. Místo kýženého úspěchu se však dostavuje první vystřízlivění.
Co je za třemi tečkami se doví jen členové Voxpot Klubu.
Díky podporovatelům z Voxpot Klubu můžeme posílat naše reportéry do terénu a přinášet vám tak lepší zprávy, než jen to, co nabízí tiskové agentury.
