Autobiografický titul vydaný v roce 2021 vypráví příběh ujgurské ženy Gülbahar Haitiwaji, která prošla čínským vězením a následně převýchovným táborem. V nich jsou v posledních letech její krajané zadržováni mnohdy bez řádného soudního procesu. Cíl „převýchovy“ zní jednoznačně: zcela vymazat a pošlapat identitu tohoto národa.
Sin-ťiang. Provincie rozkládající se pod vrcholky pohoří Ťan-šan, v nejzápadnějším cípu Čínské lidové republiky, představuje v rámci této velmoci specifický region. Malé úzké křivolaké uličky, nízké domy, mešity, muži nosící dlouhý plnovous a rozlehlé bazary, z nichž se line vůně všemožného koření. Kolorit připomínající spíš střední Asii než zbytek Číny.
Svérázný obraz Ujgurska ovšem v posledních letech pomalu, ale jistě mizí a s ním tisíce jeho obyvatel, kteří se rozhodli proti centrální čínské vládě vymezit.
Padesátileté Ujgurce Gülbahar Haitiwaji, žijící na předměstí Paříže, jednou zazvoní telefon. Naléhavý mužský ji vyzývá, aby se z administrativních důvodů vrátila na pár dní do Číny. Stačí prý podepsat jen pár dokumentů souvisejících s důchodem. Gülbahar hovor znervózní. Po dlouhých debatách s manželem a dcerami si však nakonec do rodné provincie Sin-ťiang, odkud rodina před deseti lety do Francie odešla, kupuje letenku a na konci listopadu 2016 odlétá. V té chvíli ještě netuší, jaké peklo si pro ni čínské úřady v následujících dvou a půl letech připravily.
Bití, ponižování, přeříkávání propagandistických básniček, oslava Si Ťin-pchinga a hladovění – to byla všední realita Gülbahar a jejích spoluvězenkyň.
Při příletu do ujgurského Karamaje události začínají nabírat rychlý spád a Gülbahar zjišťuje, že výzvy v telefonátu byly pouhou léčkou. Žena je za pár dní zadržena a po několika týdnech umístěna do vězení. Poté ji několikaminutový soudní proces bez přítomnosti obhájce pošle na sedm let do převýchovného tábora. Za vším stála fotka její dcery, která na pařížské demonstraci držela vlajku Východního Turkestánu, symbolu Ujgurska.
Ze života z čínského žaláře
„Potrestali mě, ale nevím proč. Jednoho rána přišel dozorce a beze slova mě připoutal řetězy k posteli. To bylo před 14 dny. Od té doby sedím na zemi, opřená o čelo kovové postele, hýždě v prachu. Na noc se mi podaří nějak vyškrábat nahoru na kavalec,“ píše hrdinka o tom, jak strávila ve vazební věznici 20 dní připoutána k lůžku.
Bití, časté ponižování, křik, memorování a přeříkávání čínských propagandistických básniček, oslava prezidenta Si Ťin-pchinga či nedostatek jídla. Toto vše je nová všední realita Gülbahar a jejích spoluvězenkyň. Tak tísnivá a vyčerpávající, že svůj život chce hlavní hrdinka v jeden okamžik dokonce ukončit.
Čtěte také: Sinoložka Lomová: Manažeři, kteří obdivují Čínu, nevidí běžný život ani vlastní privilegia
Gülbahar Haitiwaji ve spolupráci s novinářkou Rozenn Morgat přináší ve své autobiografické knize „Přežila jsem čínský gulag“ jedinečné svědectví, které nikdy nemělo opustit hranice provincie Sin-ťiang. Popisuje v něm svůj životní příběh – od samého mládí přes odchod do Francie až po osudový příjezd do domovského regionu a následné věznění. Z pobytu ve vazbě a následném převýchovném táboře si kromě šrámů na duši odnáší i otazníky nad tím, co se asi stalo s jejími spoluvězeňkyněmi. Vrátí se i ony někdy ke svým rodinám? Nebo navždy zmizely kdesi v pustině pouště Taklamakan?
Téma postavení a pronásledování ujgurské menšiny v Číně není zatím v západní literatuře tolik zastoupené, alespoň ne v té životopisné. Peking si totiž dobře hlídá, aby veškeré informace dokládající existenci převýchovných táborů zůstaly před světem skryty. Teprve v roce 2017 se o masovém věznění Ujgurů a dalších etnických menšin v Číně začíná v souvislosti s přibývajícími svědectvími více mluvit.
Svět se dozvídá o perzekuci Ujgurů
V říjnu 2018 přináší BBC News první obrázky pořízené o několik měsíců dříve satelitní družicí v rámci globálního mapovacího softwaru Google Earth. Je na nich vyobrazen obří, vysoce zabezpečený komplex obehnaný dvoukilometrovou vnější zdí, kterou přerušuje 16 strážních věží. Přitom ještě tři roky zpátky se na tomto místě nacházela pustina.
Britští investigativci následně podnikli do oblasti výpravu a na základě rozhovorů s tamními obyvateli své domněnky potvrdili. Podle tehdejších zjištění BBC věznil Peking před čtyřmi lety v internačních táborech okolo milionu lidí. Server Vox v roce 2020 hovořil až o třech milionech zadržovaných Ujgurů.
Na události kolem těchto tajných zařízení na severozápadě Číny již kromě neziskových organizací reaguje i mezinárodní společenství. V srpnu 2018 se k otázce „převýchovných“ táborů poprvé postavila OSN, která jejich fungování odsoudila. Peking zprvu jejich existenci tvrdošíjně popíral, později však připustil, že se jedná o „výchovná a vzdělávací“ centra, ve kterých jsou údajně zadržováni „teroristé a separatisté“.
Pod záminkou běžného očkování jsou zřejmě Ujgurky v táborech nuceny podstupovat sterilizaci.
Vedle tibetské otázky představuje v současnosti problematika ujgurské menšiny a dodržování lidských práv hlavní třecí plochu mezi Západem a Čínou. To je kupříkladu jeden z důvodů dlouhodobě napjatých vztahů mezi oběma geopolitickými póly.
Sterilizace a stále více zadržovaných
Jak přesně funguje mechanismus „převýchovných“ táborů a čemu jsou zadržovaní ve skutečnosti vystaveni, se svět pomalu dozvídá až v poslední době díky četným příběhům, které se začínají vynořovat. Tvrzení a postřehy Gülbahar se často shodují s názory a výzkumy mnohých expertů. Příkladem může být povinná sterilizace žen, kterou jsou Ujgurky v táborech pod záminkou běžného očkování zřejmě nuceny podstupovat.
Vedle bezesporu cenných a unikátních informací a popisu drsných reálií lze knihu zařadit spíše k čtenářsky méně náročné četbě. Páteří titulu je příběh Gülbahar, od něhož autorka občas přejde k poněkud zjednodušenému líčení historického a současného kontextu okolo ujgurské menšiny. Hlubší vhled do problematiky tedy neočekávejte. Příliš dopodrobna autorka nepopisuje ani náplň všedních dnů za branami tábora, což by jejímu dílu přidalo na autenticitě, a my bychom tak mohli získat komplexnější a sugestivnější představu o tomto místě hrůzy.
[infobox id=”2″]
Určitému typu čtenářů pak nemusí vyhovovat časté přeskakování v dějové linii, které dopředu prozrazuje, co nás čeká. Jsme tak ochuzeni o napětí a moment překvapení. Dojem určité nedokončenosti potom vzbuzuje rovněž závěr knihy, který utne Gülbahařin příběh těsně před jejím návratem k rodině do Francie.
Čtěte také: Zimní olympijské alias genocidní hry v Pekingu začaly. V bublinách a uzavřených smyčkách
Brilantní stylistika a koherence textu však bezesporu nebyly to hlavní, co chtěly autorky veřejnosti předat. Tím je totiž naléhavý vzkaz světu, že technologicky zdatná, moderní a stále sílící Čína skrytě páchá v Ujgursku zločiny, které dopadají na miliony lidí. Mnohdy se provinili pouze tím, že se narodili jako Ujguři. Jak píše Gülbahar, člověka nemusí nutně zavřít, aby pocítil moc komunistického režimu. Stačí, když uvězní rodinného příslušníka či jinou blízkou osobu. Tlak úřadů začne okamžitě doléhat i na ty, kteří měli to štěstí a zůstali – zatím – na svobodě. Naše hrdinka se doteď při telefonickém hovoru s příbuznými v Sin-ťiangu odmítá vracet ke svému věznění.
Jistou naději v sobě skýtá fakt, že se k pronásledování Ujgurů a dalších menších etnik žijících v Číně již západní svět není lhostejný a v tomto ohledu se k Pekingu staví kriticky. K opětovnému otevření problematiky lidských práv a útlaku menšin v Číně zřejmě pomůže i nynější zimní olympiáda v Pekingu, kterou mimochodem řada západních politiků bojkotuje.
Gülbahar Haitiwaj, Rozenn Morgat: Přežila jsem čínský gulag; přeložil Vladimír Čadský; nakladatelství Rybka Publishers, 202 stran, 2021
