Technologická elita má plán jak přežít apokalypsu: chce nás všechny ponechat svému osudu. Americký mediální teoretik a profesor digitální ekonomie na Queens College City University of New York vydal letos v září dlouho očekávanou knihu Přežití nejbohatších, s podtitulem Fantazie technologických miliardářů o úniku.
Jakýkoli pokus psát o knize Douglase Rushkoffa se neobejde bez odvyprávění fascinujícího příběhu, který se stal v roce 2017. Tehdy tento univerzitní profesor, veřejný intelektuál a aktivista obdržel pozvánku, aby promluvil na jistém uzavřeném setkání. Z textu pozvánky si odvodil, že publikem budou nejspíš investoři a investiční bankéři.
Značně velkorysý honorář představující více než polovinu jeho ročního příjmu ho přesvědčil, aby nabídku přijal. Pochyboval sice o samotném smyslu, neboť byznysmeni dle jeho zkušeností uvažují v pro něj odborně nezajímavé binární kategorii investovat-neinvestovat, aniž by řešili jakékoli další okolnosti, nebo dokonce dopady svého rozhodnutí. Ale peníze jsou peníze.
Nepochybovali, že k Události dojde, je prý jen otázkou kdy. Vůbec je ale nezajímalo, jak by se tomu dalo předejít, hledali jen únikový východ.
Po cestě privátním letadlem a limuzínou se ocitl v hyperluxusním rezortu umístěném na svahu v pouštích jihozápadu Spojených států. Z očekávané přednášky pro několik desítek, nebo možná i stovku osob se vyklubala neformální debata s pouhými pěti miliardáři z prostředí informačních technologií. Ti si ho najali coby debatního partnera a experta v diskusi na jediné téma: jak být co nejlépe připraven, až nastane takzvaná Událost.
Touto Událostí neměli na mysli nic menšího než konec světa, s indiciemi nám dobře známými – klimatickou krizí, rozpadem společnosti, jadernou válkou, globálními migračními vlnami miliard lidí. Během pár minut po zdvořilostním oťukání přešla pětice mužů k praktickým otázkám.
Jak si zajistit loajalitu týmu najatých žoldnéřů? Nasadit jim výbušné obojky jako ve sci-fi filmech z 80. let? Nebo je lepší nespoléhat na živé lidi a mít robotickou ochranku? Jak zajistit neprolomitelnou fyzickou kontrolu nad zásobami a dalšími zdroji? Je vhodnější lokalitou k životu po Události spíš Nový Zéland, nebo Aljaška?
Čtěte také: Umělá inteligence podle kněze z Googlu nabyla vědomí. Blíží se nadvláda robotů?
A témata postupně zacházela ještě dál. Naděje na biologické dosažení nesmrtelnosti. Odchod z planety Země do vesmíru. Přenesení lidského vědomí do světa jedniček a nul.
Rushkoff si brzy uvědomil dvě zásadní premisy v úvahách lidí, kteří si ho najali. Za prvé, že k Události dojde, je jen otázkou kdy. Za druhé, že je vůbec nezajímá, jak by se tomu dalo předejít. Zajímá je jen nalezení únikového východu pro ně osobně, možná pro nějaký elitní klub, kde peníze a know-how poskytnou výhodu před ostatními lidmi.
Zmíněné setkání Rushkoff vylíčil v roce 2018 ve velmi čteném a sdíleném článku na stránkách Guardianu. I jeho nedávno vydaná kniha, tak jako tehdy ona stať, začíná tímto popisem, na který navazuje dalších více než dvě stě stran. Ty ale bohužel nepřinášejí nic nového nad rámec toho, co již bylo řečeno před čtyřmi lety.
Kde se vzal Mindset
Historický exkurs, kterým kniha po svém úvodu pokračuje, je napsán přesvědčivě. Pamatujete si na dobu, kdy hlavními tématy veřejné diskuse kolem internetu byla jeho (ne)dostupnost a na dnešní dobu až absurdně astronomické ceny vytáčeného připojení? A jak jsme tehdy považovali za největší riziko spojené s digitální svobodou možné cenzurní aktivity ze strany národních vlád?
Rushkoff vysvětluje, jak jsme v tomto prostředí, spolu s všemožnými aktivisty a dalšími „podezřelými“, kteří obvykle problematizují svět kolem, mířili zcela mimo. I ti nejprogresivnější se tenkrát domnívali, že lékem na dominantní postavení Microsoftu, v té době domněle největšího nepřítele svobodomyslně smýšlející internetové veřejnosti, bude, když si všichni nainstalují Linux.
Zrodila se představa, že otázka přežití ve chvíli světového kolapsu není nic jiného než pouhý technický problém, jehož řešení se dá koupit.
Od toho se odvíjí příběh, v němž na pozadí tehdy opomenutých otázek mohlo vzniknout to, co Rushkoff označuje jako Mindset. Tedy nic menšího než představa, že každý problém má své technologické řešení, k němuž se lze dobrat pouze tím, že do něj investujeme více myšlení, kapitálu a práce.
Dobře v knize fungují také paralely mezi současnými technologickými megakorporacemi a gig ekonomikou v porovnání s časy koloniální expanze 17. a 18. století. Privátní obchodní společnosti, zaměřené na kolonie jako Holandská východoindická společnost, francouzská Compagnie du Mississippi nebo britská South Sea Company, byly – přepočítáno na dnešní ceny – nejhodnotnějšími firmami všech dob. Tržní kapitalizace těchto společností v době jejich největší slávy překonává i dnešní giganty, jako jsou Google, Facebook/Meta, Microsoft nebo Tesla.
Čtěte také: Život v metaversu se blíží. Jeho stavitelé chtějí konec internetu, jak ho známe dnes
[infobox id=”2″]
Stejně jako tehdy i dnes se od nich očekává nikdy nekončící exponenciální růst, ovládnutí stávajících, dosud panenských teritorií i rozkvět zcela nových, jen v zárodcích existujících oborů. Místo velrybího tuku ke svícení i promazávání prvních strojů, afrických otroků pro plantáže v Zámoří a zdánlivě nevyčerpatelné poptávky po koření dnes sledujeme trhy krátkodobé práce a přenášení nákladů na okolí pod pláštíkem sdílené ekonomiky. Ale i brutální komodifikaci pozornosti konzumentů digitálního obsahu.
V podobném myšlenkovém nastavení se podle Rushkoffa zrodila i představa, že otázka přežití ve chvíli světového kolapsu není nic jiného než pouhý technický problém, jehož řešení se dá vymyslet a koupit.
Veselé historky a moralizování
Úvodní historka celého příběhu je bez jakýchkoli pochybností mimořádně atraktivní. Fungují i následující pasáže, které se snaží vysvětlit, jak k podobnému „sobectví na steroidech“ v prostředí nejvyšších pater technologických firem došlo. Bohužel kniha zcela selhává ve své druhé polovině, kde čtenář naivně doufá, že Rushkoff přejde k samotným exitovým strategiím technologických miliardářů, tak jak je poznal.
Moje očekávání jejich přehledu, typologii i posouzení realističnosti okem experta na budoucnost a technologie zůstalo nenaplněno. Ne že by literatura věnující se prepperství v teoretické či praktické rovině byla nedostupná, ale na tu, jež by problematiku řešila v rámci úzkého segmentu miliardářů, tedy se všemi specifiky danými jejich „neomezenými možnostmi“, jsem dosud nenarazil.
Myšlenky, co vystačily na článek v Guardianu, a asi by se uplatnily i jako intelektuálně náročnější longread, bohužel na ploše knihy nefungují.
Místo této výzvy se však autor ve zbývající části své publikace spokojí nejprve s anekdotickým líčením historek ze setkání globálních elit. V nich (leckdy docela zábavně) popisuje vyprázdněnost po světě cestujících popintelektuálních ikon jako Deepak Chopra nebo Richard Dawkins, jejichž přítomnost a přednáškový kolovrátek dělá křoví těm, kteří skutečně určují běh světa. Historky však ve finále slouží především k tomu, aby z nich v porovnání s ostatními autor vyšel jako ten chytřejší, morálnější i intelektuálně hlubší. Na mysl Rushkoffovi zjevně ani nepřijde, zda jako účastník těchto seancí nehraje náhodou občas podobnou roli.
Ještě horší jsou ale rozsáhlé pasáže knihy, které sklouzávají k prostému moralizování. V tu chvíli začínají být řádky nudné i pro čtenáře, který nemá problém s kritikou představ o možnosti nekonečného růstu a dnes již značně vyčpělé naivity devadesátkového technooptimismu. A dokonce snad až otravné i pro toho, který spolu s autorem nevěří na nosnou mantru kapitalistického statu quo, že „žijeme v nejlepším z možných světů“. V tom světě totiž existují i práce autorů jako David Graeber nebo Shoshana Zuboff, jejichž společenská kritika kapitalismu je podložena pádnějšími argumenty, než jsou pocity a moralizování. Jistě ne náhodou jsou oba dva v knize citováni.
Jako alternativu k vyhrocenému individualismu a sobeckému prepperství miliardářů Rushkoff nenabízí víc než vágně pojaté evoluční představy o dobrovolné skromnosti, lidské solidaritě a spolupráci. Jeho jediným řešením pro časy možného globálního kolapsu nakonec není nic jiného, než že se tak nějak my všichni hodní lidé společně vynasnažíme, aby k němu vůbec nedošlo.
Myšlenky, co bohatě vystačily na článek v Guardianu, a snad by se uplatnily i jako intelektuálně náročnější longread, bohužel na ploše knihy nefungují.
