Národní sdružení, které politologové označují za krajní pravici, ještě nikdy nebylo tak blízko moci jako teď. V nedělních volbách má na dosah absolutní většinu v dolní komoře parlamentu, a tedy i premiérské křeslo. Jaké jsou ale další scénáře?
Zanedlouho čekají Francii velkolepé oslavy nejvýznamnějšího státního svátku – pádu Bastily. Stejně jako v předchozích letech 14. července projde Paříží vojenská přehlídka, nad hlavami Francouzů se proletí stíhačky, které na obloze „nakreslí“ francouzskou vlajku.
Už po osmé ji bude coby prezident sledovat Emmanuel Macron. Bude mít po boku již nového premiéra Jordana Bardellu z řad Národního sdružení, které někteří politologové označují za krajní pravici?
První kolo předčasných voleb z 30. června naznačuje, že lepenovci ještě nikdy nebyli tak blízko moci jako teď. Na dosah mají dolní komoru tamního parlamentu – Národní shromáždění. A v roce 2027 ještě také Elysejský palác, kam Marine Le Pen směřuje veškerou svou pozornost.
Čtěte také: Mistrovství světa ve zradě a smlouva s ďáblem. Francie se před volbami otřásá
Voliči rozhodnou už tuto neděli. Ve hře je mnoho proměnných. Jen málokdo si kvůli dvoukolovému systému dokáže s přesností tipnout výsledek.
Od konce druhé světové války ještě nikdy neměla Francie vládu tvořenou stranou, která má extremistickou minulost.
„Jsou to ty nejméně předvídatelné volby už kvůli tomu, v kolika obvodech do druhého kola postoupili dva až tři kandidáti,“ řekl pro Voxpot francouzský politolog a odborník na politický extremismus Jean-Yves Camus.
Tento dvoukolový volební systém v minulosti umožnil, aby se další politické strany a voliči – nehledě na své ideologické postoje – spojili proti lepenovcům. Společně pak ve druhém kole vytvořili takzvanou republikánskou frontu, kdy třeba politik z krajní levice podpořil konzervativce, jen aby se kandidát Le Pen nedostal k moci.
Jenže tato fronta už dávno není tak pevná jako dříve. Změnila se Francie, postoje jejích obyvatel i sama Marine Le Pen. Ta své Národní sdružení provedla oddémonizováním, aby jej zbavila nálepky rasistické a antisemitské strany.
Čtěte také: Francouzské volby: Politická hra má nová pravidla. A Macron ji prohrává
I tentokrát se politici snaží zabránit nástupu strany krajní pravice. Z tříčlenných soubojů se tak stáhlo 215 kandidátů, většinou z levicové aliance Nová lidová fronta a prezidentovy koalice Ensemble (Spolu) ve prospěch těch politiků, kteří mají největší šanci se Národnímu sdružení postavit.
Jak se ale zachovají voliči? Některé z nich u uren čeká složité rozhodování, třeba mezi dvěma extrémy – například mezi kandidátem či kandidátkou krajní pravice a krajní levice. Zůstanou doma, nebo půjdou nakonec přeci jen volit?
Podle Camuse je hlavní otázkou, zda v nedělních volbách získá Národní sdružení prostou, nebo absolutní většinu. „Je ještě velmi brzy na to říct, jak to bude. Jsou to ale jednoznačně nejdůležitější volby za několik posledních desetiletí,“ dodává.
Francouzská média i tamní politiky tak pohltily domněnky a spekulace.
„Bude to neustálý souboj“
Emmanuel Macron a jeho centristé zřejmě směřují k nevídanému debaklu. Z původní absolutní většiny, kterou prezident získal po svém příchodu do Elysejského paláce v roce 2017, zbyde v nejlepším případě něco přes sto křesel.
Programy Bardelly a Macrona v otázce migrace, zahraniční politiky nebo otázky francouzského občanství jsou naprosto opačné.
A to znamená, že do paláce Matignon, tradičního sídla francouzských premiérů, se možná přestěhuje politik či politička z jiného tábora, než je Macronova strana Renaissance (Obnova). Ve Francii se tento stav označuje jako cohabitation, tedy soužití.
Čtěte také: Evropa podle Le Pen. Volnější spolupráce a více Ruska
Země má s kohabitací hned tři zkušenosti. Vůbec naposledy se se socialistickým premiérem Lionelem Jospinem musel „sžívat“ konzervativní prezident Jacques Chirac v letech 1997 až 2002. Před ním François Mitterrand hned dvakrát, a to nejprve právě s Jacquesem Chiracem (1986 až 1988) a pak s Édouardem Balladurem (1993 až 1995).
Tentokrát by to ale bylo úplně jiné. Pokud opravdu zvítězí Národní sdružení a jeho lídr Jordan Bardella, země se vydá do neprobádaných vod. Od konce druhé světové války ještě nikdy neměla Francie vládu tvořenou stranou, která má extremistickou minulost.
Během dřívějších cohabitations se politici – ač z odlišných politických táborů – shodli na zásadních otázkách. Měli rovněž podobný názor na zakotvení a roli Francie v Evropské unii a ve světě.
Postoje Macrona a Bardelly ale nemohou být vzdálenější.
Zatímco stávající prezident patří mezi největší zastánce evropské integrace, volného obchodu, reforem a změn, osmadvacetiletý politik a blízký spolupracovník Le Pen naopak vidí „Brusel“ jako brzdu a pověstnou kouli na noze. Chce, aby Francouzi měli přednost před lidmi z dalších zemí třeba při hledání práce nebo získávání sociálních bytů, plánuje zrušit klíčové Macronovy reformy a oslabit pomoc bojující Ukrajině. Témat, které je rozdělují a kdy na sebe mohou drtivě narazit, je tak více než dost.
Co je za třemi tečkami se doví jen členové Voxpot Klubu.
Díky podporovatelům z Voxpot Klubu můžeme posílat naše reportéry do terénu a přinášet vám tak lepší zprávy, než jen to, co nabízí tiskové agentury.
