Na portálu Hithit se podařilo vybrat už 100 procent částky potřebné na napsání nové reportážní knihy šéfredaktora Voxpotu Vojtěcha Boháče. Spolu s tím přinášíme jak dárcům, tak i těm, kteří stále váhají, dříve slíbenou ukázku z knihy. Text, který vás vezme na moment na letní Krym v létě před jeho anexí, ještě neprošel finální editací a představuje jen velmi malou ochutnávku.
Vlak se skřípěním zastavuje a vychází z něj stovky lidí. “Jalta, Alušta, Artěk,” vábí taxikáři přijíždějící turisty na jména nejpopulárnějších destinací na jižním břehu. Lidé se valí s kufry na kolečkách a spěchají na autobusy, jiní nahazují na záda batohy s karimatkou. Nástupiště je zaplavené proudem lidí mířících mezi zářivě bílé sloupy zakončené ve výšce klenutými oblouky. Hodiny na vysoké nádražní věži s rudou hvězdou na špici ukazují půl desáté ráno. Vzduch je už teď horký a suchý. Nahazuji na záda batoh a do ruky beru velkou sportovní tašku, ve které je sbalené moje živobytí na další rok a mířím s proudem.
Před nádražní budovou jsou přistavené desítky autobusů, maršutek i trolejbus 51, který odsud jede přes Angarský průsmyk svou 70 kilometrů dlouhou cestu k moři do Jalty. Na širokých schodech pod oblouky sedí na karimatkách skupina lidí kolem dvacítky. Přisednu si kousek od nich a balím si cigaretu. Chvíli chci jen tak vnímat zdejší provoz. Někteří ze skupinky popíjí víno, kožené náramky na rukou, šátek na hlavě. Černovlasý kluk s koženým kloboukem na zádech, trochu odevzdaným a trochu chraplavým hlasem a kytarou v ruce se napije z lahve Masandry a spouští Viktora Coje.
A dva tisíce let válka,
válka bez jasných příčin
válka – těla mladých
Vyléčí všechny vrásky
Rudá je, rudá je krev.
Za hodinu už jenom hlína,
za dvě z ní roste tráva,
a za tři je opět živá
a zahřátá paprsky hvězdy
se jménem Slunce…
Slunce se opírá stále silněji do betonu parkoviště před budovou. Nádraží působí jako brána do cizího světa, kde na chvíli odchází stranou všechny problémy. Zdejšími oblouky projdou každé léto miliony lidí, kteří míří na Krym z Kyjeva, Lvova, Moskvy, Petěrburgu a stovek dalších měst bývalého Sovětského svazu. Někdo strávil ve vlaku jen noc, jiní celé dny. I když se léto už schyluje ke konci, pořád je tu plno.
Když dozní písnička, prodírám se davem na zastávku u McDonaldu na opačné straně silnice. „Chceš svézt k moři? Jalta, Alušta, Koktebel,“ přidá se ke mně na několik kroků taxikář. „Ne, díky, končím v Simferopolu,“ odpovím a chytám maršutku na druhý konec města, na ulici Míru.
Během léta se počet obyvatel Krymu vyšplhá oproti běžným dvou a půl milionům zhruba na dvojnásobek. Trvale tu žijí hlavně Rusové, ale taky kolem půl milionu Ukrajinců a přes dvě stě tisíc původních obyvatel – krymských Tatarů.
Jestli bylo na konci 18. století v Krymu přes 90 procent obyvatel krymsko-tatarského původu, o sto let později to byla v důsledku ruského zasidlování poloostrova už jen třetina a po druhé světové válce byli za kolaboraci malé části z více než dvousettisícového etnika s nacisty hromadně vysídleni všichni do posledního – včetně několika těch, kteří získali během války titul hrdinů Sovětského svazu.
Nejznámějším z nich byl Amet-khan Sultan – letec, který si ve válce vysloužil hned dvakrát titul hrdiny Sovětského svazu za sestřelení téměř 50 německých letadel. Když se však v květnu 1944 vrátil na několik dní volna na čerstvě osvobozený Krym do své rodné Alupky, začala právě Stalinem vyhlášená deportace krymských Tatarů za údajnou kolaboraci s nacisty. Důvodem měla být podle Stalinova příkazu „nepřátelská činnost krymských Tatarů proti sovětskému lidu a nevhodnost dalšího přebývání krymských Tatarů na pohraničních územích Sovětského svazu.“
Pár dní po příjezdu Ameda-khana na jeho dům zaklepal důstojník NKVD, který měl přinutit pilota i jeho rodiče odejít na shromaždiště pro deportace. Následně naléhal až do chvíle, než se Amed-khan prokázal jako hrdina Sovětského svazu. Ani to nestačilo, protože příkaz Stalina platil na všechny krymské Tatary, nehledě na jejich zásluhy. Teprve se zjištěním, že má pilot mezi předky i Dagestánce, důstojník tajné policie ustoupil. Velká část jeho rodiny byla i tak deportována.
Samotný Amed se přes svědectví deportací vrátil na frontu a pokračoval v bojích až do Německa, kde sestřelil své poslední letadlo pár dní před koncem války nad berlínským letištěm Tempelhof, a následně pracoval až do smrti mimo rodný Krym jako testovací pilot. Krym byl zatím dál osídlován hlavně etnickými Rusy a Ukrajinci.
Tataři se začali pomalu vracet z vyhnanství ve Střední Asii teprve od konce sedmdesátých let. Naprostá většina se jich ale vrátila na území nezávislé Ukrajiny až po rozpadu Sovětského svazu. I když už byl návrat legálně možný, stejně s ním reálně nikdo ve staré vlasti nepočítal a domy Tatarů byly už dávno obsazené novými obyvateli.
***
„Dokážeš poznat Tatary?“ ptám později odpoledne Darji, která mě dostala na starosti, aby mi ukázala koleje a univerzitu.
„Jasně, každý je tady pozná,“ kýve hlavou. „Taky si začneš postupně všímat,“ řekne trochu znuděně. „Mně by Tataři nevadili, kdyby se dokázali začlenit do společnosti. Jenže se jim vždycky něco dá a oni chtějí víc,“ popisuje s tím, že by se měli prostě smířit s tím, že jsou menšina a podle té se prostě nemůže řídit život celého Krymu.
Chvíli přemýšlím nad tím, co jsem zatím slyšel o násilném vysídlení Tatarů, ale raději změním téma. „Prosím tě, chtěl bych si tu dát stáž v nějakých novinách, nedokázala bys mi pomoct to zařídit?“
„Ale na Krymu se nic neděje, o čem bys chtěl psát?“ změní výraz a zasměje se hlasitě.
„No právě, psát o tragédiích umí každý, ale podchytit místo, kde se nic neděje, to je výzva,“ pokrčím rameny.
„Jasně, zajdeme za mluvčím univerzity, něco bude vědět,“ pokyne rukou.
Stačilo pár telefonátů mluvčího a objevuji se v redakci regionálního vydání novin Segodňa. Redakce stojící naproti hlavní městské mešitě, jen jeden blok od centrálního Leninova náměstí, moc neodpovídá tomu, že ji vlastní nejbohatší člověk na Ukrajině – metalurgický magnát z Donbasu a majitel fotbalového klubu Šachtar Doněck, Rinat Achmetov. U dveří mě vítá šéfredaktor Majk Lvovský, šilhající čtyřicátník s tlustými mnoha dioptrickými brýlemi střižený na Jágra.
Zpoza stolu hned se širokým úsměvem vyskočí dvoumetrový reportér Artěm a zpoza počítače zamává editorka Lena, která se hned zase vrací k práci.
Čtěte také: Dopis z Ruska: Měli jsme odjet, když to ještě šlo
„Tady máš pár výtisků, ať vidíš, co tady děláme,“ vytáhne Majk dva kusy novin z poslední doby. Nahlédnu do titulků. „TOP-10 nejžádanějších ženichů Krymu: Synové známých a vlivných lidí nabízí nejen sportovní postavu, ale i Lexusy,“ stojí v jedněch. „Po roce života v Krymu jsem pochopila, že jsem přijela na dlouho,“ zní další titulek rozhovoru se zástupkyní předsedy krymské vlády Jekatěrinou Jurčenko. Autorem je Majk Lvovský. „Jaká je?“ zvednu k němu oči od rychlého prolistování novin.
„Jako ostatní – politička z Kyjeva, kterou si sem dosadila vládnoucí strana, ať tu naplňuje jejich vůli. Až vyhraje druhá strana, pošlou si sem zase někoho svého,“ odpovídá.
Podívám se zpět do článku v místě, kde se respondentka rozpovídá o tom, jak dotazy jejího syna občas zahání různé lidi do kouta.
„Syn přišel k mému řidiči, viděl, že má nejnovější iPhone a zeptal se ho: Jak je možné, že má obyčejný řidič tak hrozně drahý telefon? Řidič se na mě obrátil a říká: Katěrino Grigorevno, Váš syn pokládá divné otázky.“
Dobrá otázka, usměju se v duchu. Víc než to, kde vzal řidič peníze na telefon stojící tři průměrné výplaty v zemi, mě zajímá jak dlouho asi synovi tyto otázky vydrží, než si zvykne, že na něco se neptá.
„Blíží se poledne, pojďme se najíst a vymyslet, co tu s námi budeš dělat,“ hodí si Majk na rameno batoh a všichni se zvedají. Po cestě popisuje, jak se snažil na začátku 90. let odejít hledat nový život v Německu, ale po dlouhé cestě skončil v Česku, kde pár měsíců žil v okresním městě nedaleko od hranic, než jej deportovali zpátky na Ukrajinu, a tak skončil jako redaktor místních novin. Pořád se mě ptá na to, co je nového v Ústí nad Labem a vyjmenovává ulice, které si zapamatoval.
„Co tě táhlo zrovna na Krym?“ ptá se Artěm, když si sedáme do nedaleké jídelny. Vyprávím o tom, že se mi po roce v Rusku chtělo zůstat někde, kde se můžu doučit jazyk, ale už to nebude Rusko. Zároveň mám rád teplo a moře, tak se Krym zdál jako zajímavá možnost.
„Já kdybych měl možnost jet studovat do Evropy, tak se nerozmýšlím, a ty jedeš studovat sem,“ směje se široce Artěm. Pak se na chvíli zamyslí. „Nebo máte horší školy než my?“ zeptá se. Vybavím si první hodiny na univerzitě. „V humanitních oborech spíš ne, ale kvůli tomu jsem nepřijel,“ kroutím hlavou.
„Víš co,“ zvedne po chvíli Majk ukazovák a zamává jím ve vzduchu. „Už to mám. Budeš psát o tom, jaké to je žít jako Čech na Krymu,“ vypálí s očividným zadostiučiněním, že právě do novin vymyslel novou rubriku.
***
Knihu si můžete stále koupit v kampani na Hithitu zde: Kniha o invazi na Ukrajinu očima českého válečného reportéra
