Není žádná náhoda, že většinu lidí mrznoucích u hranic s Polskem tvoří Kurdové ze severu Iráku. Přestože tamní autonomie bývala po léta v blízkovýchodním regionu ostrovem prosperity a lákadlem pro investory, realita se postupně mění. Mocenské klany Barzání a Talabání berou lidem životní standard i naděje a samy za noc prohýří miliony dolarů.
V mainstreamovém pojetí bývá příliv uprchlíků do Evropy spojován s bídou, válkami a politickým útlakem v zemi původu. Anebo s touhou po údajně bezpracném životě ve štědrém sociálním systému západoevropských států, případně s globálními změnami podnebí. Mluvíme-li o Kurdistánu, tak tam na jedné straně řada lidí čeká na nevyplacené výplaty, a ti druzí, kteří se rozhodli odejít, se ocitli v zoufalé situaci na hranici Evropské unie. Zatímco jejich nejvyšší představitelé prohrávají miliony v kasinech nebo nakupují opulentní nemovitosti po celém světě.
Tyto nerovnosti jsou ale jen viditelnou špičkou ledovce. Pod ní se nachází čtvrt století trvající proces postupné degenerace bývalých vůdců boje za nezávislost a jejich přerod do kleptokratického režimu. V něm o budoucnosti člověka rozhoduje zejména příslušnost a loajalita k vládnoucím klanům.
Five of these #asylum seekers were members of a Kurdish family (mother and four children) from the town of Darbandikhan in the Kurdistan region, who drowned in French-British waters. Britain intends to return boats arriving from France.
#RefugeesNeedHelp
#channeldeaths https://t.co/SnIHdBhtkt pic.twitter.com/bWkMvP7AEL— Sirwan Mansouri (@MansouriSirwan) November 29, 2021
Současná uprchlická vlna obrací pozornost ke kurdské autonomii na severu Iráku, odkud pochází podstatná část uprchlíků uvízlých v lesnatém a bažinatém terénu na pomezí Běloruska, Polska a Litvy. Koncem listopadu zas vzbudil rozhořčené reakce případ sedmadvaceti utopených lidí při pokusu o překonání Lamanšského průlivu na gumovém člunu. Většina z nich byli iráčtí Kurdky a Kurdové.
Podobným případům se dostává větší publicity v Evropě než v samotném iráckém Kurdistánu. Ten ostatně na první pohled nesplňuje klasické představy o místě původu uprchlíků, kteří riskují životy, aby se dostali na Západ. Má totiž pověst klidného ostrova v moři násilí, radikalismu a nestability – atributů spojovaných s Blízkým východem. Kurdistán je přitom dlouhodobě zmítán strukturálně hlubokými sociálními a politickými problémy. Právě ty vedou k exodu převážně mladých a vzdělaných lidí do Evropy.
Kurdové a Kurdky snů a skutečnosti
Snad žádný národ Blízkého východu nevyvolává tolik zavádějících představ jako Kurdové. Nejedná se v rozporu s tradovaným klišé ani o největší národ bez vlastního státu na světě. Především se ale vůbec nejedná o homogenní entitu, které by šly přiřknout tradované představy o náboženské vlažnosti, postavení žen, demokratičnosti a odboji proti diktaturám. Co platí, je ale schopnost kurdských elit v Iráku přežívat, a nakonec často i prosperovat v místě, kde se v minulosti dlouhou dobu křížily a dosud kříží zájmy regionálních i světových mocností. Mám na mysli Osmanskou říši, Turecko, Írán, Irák, Sýrii, ropné monarchie Perského zálivu, Velkou Británii, Izrael, Sovětský svaz a Rusko, západní Evropu i USA.
Když na přelomu let 1990 a 1991 smetla Spojenými státy vedená invaze s názvem Pouštní bouře Saddámův vpád do Kuvajtu, vypuklo na kurdském severu země a v šíitských oblastech na jihu povstání, k němuž prezident George Bush Iráčany vyzýval. Zatímco povstání šíitů na jihu bylo bez pomoci z vnějšku utopeno v krvi, to kurdské na severu vedlo k završení sto let trvajícího období rebelií a aliancí, které iráčtí Kurdové vytvářeli s cílem dosažení samostatnosti.
Díky bezletové zóně na severu Iráku, garantované americkými bombardéry, vznikl poprvé v moderní historii samostatný stabilní kurdský stát. Sice stát mezinárodně de iure neuznaný, ale de facto existující, s vlastní státní správou, volbami, ekonomickou i zahraniční politickou.
Do bulváru občas proskočí i takové informace, jako byl nákup vily v Beverly Hills za 47 milionů dolarů Masrourem Barzáním, vnukem slavného Mustafy.
Naplnil se tak sen Mustafy Barzáního, který boji za věc kurdské samostatnosti zasvětil celý svůj život a zemřel v roce 1979, aniž by se jí dočkal. Už jako tříletý byl vězněn spolu s příbuznými v otomanském vězení, přičemž jeho otec, dědeček i několik bratrů byli pro podíl na rebelii vedené jejich klanem popraveni. Po rozpadu Osmanské říše v roce 1922 pokračoval v odboji proti britskému mandátu i Iráckému království vzniklém o deset let později. S koncem druhé světové války se spojil se Sovětským svazem a v roce 1946 patřil mezi přední představitele Mahabádské republiky, krátkou dobu existujícího loutkového komunistického státu v severozápadním cípu Íránu. Ve stejném období se stal i předním členem a posléze také šéfem KDP, Kurdské demokratické strany. Pro svůj cíl hledal spojence velmi pragmaticky – na Západě, v Sovětském svazu, v Izraeli, Íránu i mezi iráckými komunisty, nacionalisty či pozdějšími panarabskými vojenskými pučisty.
Známé jsou jeho fotografie z roku 1970, kdy se drží za ruku se Saddámem Husajnem ve vítězném gestu. Stalo se tak po podpisu dohody o kurdské autonomii. Ta ale existovala jen na papíře, neboť místo garantovaných svobod byli iráčtí Kurdové vystaveni nevybíravému asimilačnímu tlaku, který v roce 1974 vedl k další válce, během které byl Mustafa Barzání a jeho bojovníci vypuzeni do íránského exilu.
The leader of the Kurdish Democratic Party.Barzani and Saddam Hujsen, after the signing of the agreement granting the Kurds autonomy.1970. pic.twitter.com/DA5Kcgp3G7
— Light Victories (@81g5Z6UCtDxERfu) December 17, 2016
V té době jeho bývalý spolubojovník z KDP i odboje Džalál Talabání založil vlastní politickou stranu PUK, sociálnědemokratický Vlastenecký svaz Kurdistánu. Důvodem byla nespokojenost s opuštěním původních levicových idejí, a naopak příklon k neideologickému konzervativnímu pragmatismu, opírajícímu se o tradiční klanové struktury. Toto politické rozdělení iráckých Kurdů na dva bloky pokračuje dodnes. KDP a PUK, respektive dynastie Barzání a Talabání, kontrolují politickou, vojenskou i ekonomickou moc na severu Iráku.
Po smrti Mustafy Barzáního převzal vedoucí roli v KDP jeho syn Masúd. Společně s Talabáního PUK pokračoval odboj proti moci Saddáma Husajna i v době brutální irácko-íránské války, kdy Írán odboj iráckých Kurdů podporoval. V roce 1983 irácká armáda deportovala několik tisíc mužů Barzáního klanu – teenagery i starce – a zavraždila je v pouštích u hranic se Saúdskou Arábií. O osm let později pak vyvrcholilo Husajnovo tažení s názvem Anfal ve známý chemický útok u města Halabžá, kdy jeho letadla svrhávala bomby s yperitem na pozice povstalců i civilisty a zemřely tisíce lidí.
Čtěte také: Uprchlíci coby živé střely na polsko-běloruské frontě. Kdy nastane klid zbraní?
Od boje za svobodu k zápasu o moc
Z voleb v roce 1992 vzešel parlament kurdské autonomie, rozdělený na dvě poloviny. PUK i KDP získaly shodně po 50 % hlasů. V západní polovině drtivě zvítězila KDP, ve východní PUK. Během následujících dvou let jejich spory vygradovaly do otevřené války se zapojením Íránu, Turecka i bojovníků a bojovnic geril PKK (Strany kurdských pracujících). Ti ze svých základen v horách dodnes vedou svoji už čtyřicet let trvající válku s Tureckem.
Finální rozbuškou se stala chvíle, kdy ekonomickými sankcemi drcený Saddámův Irák objevil lukrativní zdroj peněz v podobě pašování ropy cisternovými vozy do Turecka. K tomu mu ale chyběl bezpečný přístup k hraničním přechodům. Na základě tajných dohod s kurdskými předáky tak Irák začal využívat hraniční přechod Habur – Ibrahim Khalil nedaleko trojmezí se Sýrií a Tureckem. Dělo se to i s vědomím Talabáního PUK, přičemž se Barzáního KDP zavázala dělit si se svým konkurentem provizi za pašování v poměru půl na půl. Dohoda však byla ze strany KDP, přes jejíž území konvoje projížděly, systematicky porušována a před PUK byl tajen skutečný rozsah příjmů.
August 31, 1996: Barzani invites Saddam to crush PUK.
KDP Peshmerga fighting side by side with Saddam's troops against fellow Kurds. pic.twitter.com/FhErWSiekx
— Ihsan Noori (@Thawra_city) August 31, 2017
V roce 1996 dokonce elitní Saddámovy Republikánské gardy při své bleskové invazi pomohly Barzáního KDP dobýt hlavní město iráckého Kurdistánu Irbíl. Následně v něm byly popraveny stovky bojovníku PUK a příslušníků zde usazené irácké opozice. Ulicemi metropole v ty dny jezdily za hlasitého troubení kolony sympatizantů KDP, mávající portréty Saddáma Husajna. Stejného Saddáma, který v předchozí dekádě vyvraždil tisíce členů Barzáního klanu a jehož vojska bombardovala kurdské povstalce chemickými zbraněmi.
Irácká televize slavnostně odvysílala záběry Masúda Barzáního objímajícího Saddáma Husajna, což je období, o kterém se dodnes na severu Iráku v části kontrolované KDP nepíše a ve „slušné společnosti“ ani nemluví. A podobné tabu je i kooptace Saddámových kolaborantských jednotek Kurdů z časů operace Anfal do vlivových struktur KDP.
Mírová smlouva z roku 1998, uzavřená i díky nátlaku USA, vedla k nastolení stavu, v jakém se irácký Kurdistán nachází dodnes. Autonomie je rozdělena na dvě poloviny, včetně hraničních přechodů mezi nimi. Existují dvě armády, dvě policie i dvě tajné služby.
V rodinách Barzání a Talabání postupně přebírá hlavní roli další generace, která na rozdíl od předchozí už ani nečerpá svou legitimitu z osobní účasti na boji za samostatnost. A oba klany usilovně – již více než 20 let – pracují na zakonzervování statu quo.
Perzekuce i miliony v kasinech
Už v roce 2005 byl Kamal Qadir, profesor práv z univerzity v Irbílu s rakouským pasem, po napsání série článků kritizujících korupci a nepotismus rodiny Barzání, odsouzen na 30 let (sic!) vězení za pomluvu. Celá věc měla i osobní pozadí. V článku, kterým soud během procesu často operoval, totiž nazval Nechirvana Barzaního, v té době šéfa Parastin, tajné služby KDP, „zlodějem a pasákem“. Na svobodu se dostal o rok a půl později, patrně díky rakouskému nátlaku.
Od té doby proběhla řada případů, kdy novináři kritizující poměry v zemi odešli od soudu s několikaletými tresty vězení. Senát svůj verdikt odůvodnil „porušováním telekomunikačního zákona, špionáží a vyvoláváním nepokojů“, přičemž některé procesy byly vedeny v utajovaném režimu. Několik novinářů bylo i zavražděno.
Od roku 2013 už neexistuje ani státní rozpočet. Není známa suma státních výdajů ani příjmů. Za tu dobu přitekly do autonomie minimálně desítky miliard dolarů z ropy, a to jak skrze irácký rozpočet, tak prostřednictvím polodivokého vývozu z Kurdy kontrolovaných místních nalezišť.
V situaci, kdy se setřel rozdíl mezi veřejnými a soukromými financemi vládnoucích klanů, nejvýše postavené kruhy pohádkově zbohatly. Kontrolují telekomunikace, bankovnictví, cla, developerské firmy i příliv zahraničních investic. Do bulváru občas proskočí podobné informace, jako byl nákup vily v Beverly Hills za 47 milionů dolarů Masrourem Barzáním, vnukem Mustafy. Nebo třeba zprávy o tom, že někdo z nich během večera prohraje miliony dolarů v kasinech Perského zálivu.
Another brilliant investigation by Zack Kopplin uncovers yet another of KRG PM Masrour Barzani's properties in the US: the building in Miami is worth $18.3 million.
+ so far, four Barzani family mansions have 'now been caught' in the US worth $75 million.https://t.co/Jla8NfbmeA
— Abdulla Hawez (@abdullahawez) December 7, 2021
Transfery peněz v rámci elit a jejich spolupracovníků nabývají někdy až groteskních kruhů, například když jsou sotva školou povinné děti jmenovány důstojníky a jejich rodiny pobírají žold.
V nultých letech, kdy kurdská autonomie oproti zbytku Iráku zažívala příliv investic i relativní blahobyt, byly podobné věci až na poměrně úzký okruh potížistů spíše ignorovány. Problémy se začaly objevovat s propady cen ropy v letech 2008 a 2014. Nyní se státní zaměstnanci ocitají často i několik měsíců bez výplat. Rozhořely se i masivní studentské protesty proti nevyplácení stipendií. Na ně místní úřady reagovaly krátkodobými uzávěrami univerzit, policejními zásahy a pomlouvačnými kampaněmi, kdy studenty obviňuje ze spiknutí či napomáhání blíže nespecifikovaným nepřátelům. Případně režim tvrdí, že protesty neřídí studenti, ale PKK, která jejich prostřednictvím rekrutuje bojovníky pro svou válku s Tureckem.
V pětimilionové zemi jsou dveře pomyslného výtahu směrem vzhůru otevřeny jen pro pár desítek tisíc lidí, svázaných s jednou ze dvou vládnoucích dynastií.
Země půlměsíce mezitím PKK pravidelně bombarduje tábory v horách na severu a podniká přeshraniční výpady, vysidluje vesnice podezřelé ze spolupráce s partyzány a umísťuje na území autonomie vojenské outposty. S obrovským vzestupem cen dřeva probíhají v režii tureckých dřevařských firem rozsáhlé holoseče horských lesů u hranic. Finanční zisky tak jdou ruku v ruce s protipovstaleckým bojem.
V minimálně dvou případech měly vysoké sázky, především KDP, na posílení vlastní moci katastrofální dopady. Jedna taková velká hra spolu s dalšími okolnostmi vyústila i v přerod Islámského státu z pouštních nájezdníků v regulérní konvenční pozemní armádu.
Islámský stát vstupuje na scénu
V té době už byl Džalál Talabání těžce nemocný. Od roku 2005 zastával sice dosti formální, ale pro možná jednání a obrušování hran domácích konfliktů důležitou funkci iráckého prezidenta. Nástupu Islámského státu v letech 2013 a 2014 předcházel složitý proces, při kterém předáci sunnitských kmenů usilovali o oslabení centrální moci nenáviděného šíitského premiéra Málikího, na čemž měli zájem i kurdští předáci na severu. V roce 2014 údajně poskytly kurdské tajné služby sunnitským arabským kmenovým předákům zázemí k jednáním, po kterých se minimálně dočasně připojili k Islámskému státu a vydali mu i třímilionový Mosul. Výsledkem byl ohromný růst moci i vojenské vybavenosti IS, který brzy upozadil své kmenové spojence a zahájil ofenzivu do všech stran.
Záhy Barzání začal s Málikím licitovat o ceně za podporu boje proti takto posíleným džihádistům. Následovalo tažení IS i na kurdské hlavní město Irbíl a genocida jezídských Kurdů v oblasti Sindžáru. Krom tisíců povražděných a zotročených jezídů tento vývoj vedl i k zabití a těžkým zraněním tisíců členů kurdských sil, kteří zpočátku vše brali až příliš na lehkou váhu. Do jejich táborů plných břichatých padesátníků vzpomínajících na časy odboje totiž bez větších potíží najížděla sebevražedná nákladní auta naložená výbušninami.
Čtěte také: Výbušné spojenectví Ruska a Turecka: Jediný krok vedle může vést ke katastrofě
V chaosu války s Islámským státem ozbrojené síly jak PUK, tak KDP postoupily na jih za hranice oficiálně uznávané autonomie a obsadily i milionové, etnicky smíšené město Kirkúk a obrovská ropná pole okolo. Tato konjunktura však netrvala dlouho a její konec byl dalším příkladem vysoké hry s katastrofálními důsledky. V roce 2017 kurdský prezident Masúd Barzání vyhlásil referendum o nezávislosti, a to i na těchto územích – sice pod faktickou, byť nikdy neuznanou kontrolou autonomie. S velkou pravděpodobností toto referendum s pochybnou legitimitou, ale dopředu jasným výsledkem pro samostatnost, zamýšlel jako součást kampaně pro nadcházející volbu prezidenta kurdské autonomie.
Výsledek referenda představoval pro Masúda Barzáního studenou sprchu v podobě vyhnání kurdských sil zpět na sever iráckou armádou i provládními milicemi a ztráty ropných polí. Barzání ovšem ze situace vybruslil ve svém klasickém stylu. Po doběhnutí svého funkčního období vládl další dva roky a v roce 2019 byl prezidentem zvolen jeho synovec Nechirvan, a to hlasováním v kurdském parlamentu, nikoli přímou volbou. Nichirvan zastával do té doby funkci premiéra, v té ho nahradil Masrour Barzání, syn Masúda.
Time to work on building bridges with Baghdad rather than fighting for independence, new prime minister of Kurdistan Regional Government Masrour Barzani tells @rayajalabi. His father, ex-KRG president, called the referendum to split from Iraq in 2017.https://t.co/FsaJVpbsNm
— Chloe Cornish (@ChloeNCornish) July 11, 2019
V kruzích PUK ve stejný čas probíhal a stále probíhá vnitřní boj v klanu Talabání po smrti zakladatele Džalála v roce 2017. Proti sobě stojí na jedné straně jeho synové Bafel a Kubad, podporovaní klanem Barzání, na té druhé pak jejich strýc Lahur, do léta 2021 mocný šéf tajných služeb a elitních složek ozbrojených sil. V silových strukturách má Lahur stále velký vliv, ale v současné době se zdá, že navrch mají jeho synovci.
Spolu s pádem Islámského státu se území kurdské autonomie stalo i místem, kde pomocí raketových přepadů amerických vojenských základen probíhá proxy válka mezi USA a Íránem. Americká základna u irbílského letiště se pak v lednu 2020 stala i jedním ze dvou cílů „Operace mučedník Sulejmání“. Při ní na jednotky USA dopadly íránské balistické rakety jako odveta za zabití Kásima Sulejmáního, velitele zahraničních operací Íránských revolučních gard, americkou raketou o několik dnů dříve. Od té doby byla základna terčem několika salv z raketometů, připisovaných iráckým šíitským milicím.
Na jižním okraji automie v posledních měsících stoupá počet nočních přepadů páchaných malými mobilními skupinami Islámského státu, jehož zbytky se po porážce v konvenční válce na přelomu let 2017 a 2018 přeměnily do podoby pouštních partyzánů. Takovýmto přepadům není schopna zcela čelit ani kurdská autonomie, ani vládní irácké síly, a zejména v rovinatých oblastech mezi Irbílem a Kirkúkem tak dochází k postupnému opouštění menších vesnic.
Nová generace vládců i občanů
Za třicet let faktické, byť ne zcela uznané nezávislosti vyrostla a dospívá už druhá generace, která se se zbraní v ruce neúčastnila bojů za samostatnost. Pokud není člověk svázán s jednou ze dvou vládnoucích politických dynastií, je jeho možnost vystoupat po socioekonomickém žebříčku omezena. V pětimilionové zemi jsou tak dveře pomyslného výtahu směrem vzhůru ve státní i podnikatelské sféře otevřeny jen pro pár desítek tisíc lidí. Kurdský nacionalismus a izolace na severu navíc vedly k opuštění plošné výuky arabštiny, hlavního jazyka Iráku, čímž je zabetonována i možnost uplatnění nové generace na celostátní úrovni.
Naději na změnu nepředstavují ani volby. Regulérnost jejich průběhu a svoboda hlasování sice nikdy nebyla zpochybněna, ale naprostá většina médií je v rukou jedné ze dvou politických dynastií. Hlasování, zejména mimo města, probíhá silně v závislosti na klanové a regionální příslušnosti. Od lokálních autorit v jednotlivých regionech se tak z centra očekává dostatečný počet voličských hlasů pro jednu ze dvou hlavních stran.
Volební zisk nových protestních antikorupčních stran (Gorran – hnutí pro změnu a Hnutí nové generace) se pohybuje dohromady kolem 20 %, přičemž se přetahují o ty samé voliče. Jejich zisky navíc ředí v parlamentu rezervovaná a separátně volená křesla zástupců etnických a náboženských minorit. Tito poslanci jsou závislí na finančních transferech ovládaných z center a jedná se o klienty dvou hlavních stran. Navíc ani nová, původně antiestablishmentová uskupení nejsou imunní vůči korupčnímu vábení a v případě hnutí Gorran má dnes řada původních voličů pocit, že se za poměrně krátkou dobu stali pouze B týmem strany PUK klanu Talabání.
We are working hard to diversify our economy, through privatization of parts of agriculture and electricity sectors. We are making it easier to do business by digitising important aspects of our government -mb #InvestKurdistan pic.twitter.com/9aNWhXI4HQ
— Masrour Barzani (@masrourbarzani) November 23, 2020
Spolu s pozvolna klesající stabilitou se v iráckém Kurdistánu rozevírají sociální nůžky. Na jedné straně elity politických dynastií až pohádkově bohatnou, na té druhé pak ubývají možnosti pracovního uplatnění pro mladé lidi, přestože se často vzdělali na dosud kvalitních kurdských univerzitách.
Nástup nové generace klanových politiků, započatý po roce 2017, s sebou přinesl i postupné zvyšování daní a částečnou privatizaci školství, zdravotnictví a sociálních služeb. V obecném měřítku i postupnou akumulaci ekonomické moci do rukou stávajících elit. Navíc složité byrokratické sítě i neformální vazby kladou čím dál větší překážky pro vstup nových nezávislých hráčů do podnikatelských kruhů.
Touhu Kurdů po emigraci na Západ tedy nepramení z vyložené bídy, katastrof nebo z akutního ohrožení života válkou. Je to souhra postupně se zhoršujícího komfortu života, omezování svobody i úbytku adekvátních pracovních příležitostí. Odchodu do zahraničí však nahrávají i další faktory: zakořeněnost kultury pašování a emigrace, jazyková vybavenost a vzdělání mladých Kurdů a jejich znalosti poměrů v etablovaných emigrantských komunitách v Německu, Holandsku, Francii, Švédsku či v Británii. To vše je vede k tomu, že jsou ochotni zaplatit velké sumy za možnost rizika cesty do Evropy. Za šanci opustit zemi, kterou během dvou až tří generací původní bojovníci za samostatnost dovedli až na samý práh karikatury klanové despocie.
