Po sérii převratů končí v bývalých francouzských koloniích jedna éra. Většina místních vojáky s modro-bílo-červenou trikolorou na paži nesnáší a mává jim na odchod. Jenže Paříž si v Africe nedrží vliv jen skrz armádu. Staletí drancování jí daly nejednu výhodu. Jak ale začala její současná potupa?
V hlavním městě Burkina Fasa už Bulvár generála Charlese de Gaullea nenajdeme. Nedávno jej totiž přejmenovali na Bulvár Thomase Sankary. Že je druhé jméno neznámé? Na našem kontinentu ano. Lidé z města Ouagadougou ale budou mít na mapách raději jméno bojovníka proti kolonialismu než připomínku Francie.
Tento případ ilustruje propad francouzského vlivu v zemích Sahelu i nálady místních. „Chceme, aby Francie odešla z naší země, protože nepřináší nic pozitivního. Jen problémy, chudobu, terorismus a tak dále,“ vysvětluje Aboubacar Salou Maiga v Nigeru.
Druhý říjnový týden pak přišla pro lidi smýšlející stejně jako ona dobrá zpráva. „První vojáci už odešli,“ oznámil mluvčí náčelníka francouzského generálního štábu. Nejprve sice prezident Emmanuel Macron požadavky nigerských pučistů, aby stáhl své jednotky i velvyslance, odmítal, nakonec ale ustoupil. Předcházely tomu obrovské protesty, při nichž se pálily vlajky bývalé koloniální velmoci.
#niger #Corse #Macron pic.twitter.com/BvDysjCu7K
— Dessins de TRUANT (@CartoonsMrt) September 29, 2023
Opuštění Nigeru je tak čtvrté „ponížení“ ozbrojených sil Francie – tak to pojmenovávají jejich vlastní deníky. Předtím byli bývalí kolonizátoři nuceni opustit Mali, Středoafrickou republiku (SAR) a Burkina Faso. Odchod z Nigeru pak znamená jasný konec jedné éry Francie.
„Vliv Západu v Sahelu rozhodně klesá,“ komentuje pro Voxpot odborník na Západní Afriku James Barnett z Hudsonova institutu. „A to především Francie,“ doplňuje Simon Rynn specializující se na bezpečnost na kontinentu v think-tanku RUSI. Politická elita v Paříži, která stále považovala svou zemi za globální velmoc, tak začíná mít v této představě trhliny.
Čtěte také: Poslední hodiny demokracie v Nigeru? Wagnerovci si už brousí zuby, Západ otálí
V pomyslném souboji nehybných pohledů to byl totiž Elysejský palác, kdo mrknul první. „Imperialistické a neokolonialistické síly již nejsou na našem území vítány,“ uvedla potom vítězoslavně nigerská junta. „Nová éra spolupráce, založená na vzájemném respektu a suverenitě, je tady.“
Důstojníci, kteří se chopili moci, ale nejsou k řešení problémů na svém území vybaveni o nic lépe než svrhnutí vůdci. Proto je pro ně výhodné obviňovat vnější mocnosti – ať že nepřímo napomohly selhání předchozích vlád, anebo že samy byly negativními aktéry. Když potom pučisté nedokážou zaručit bezpečnost, ukazují prstem například na zámořské špióny.
Upadajícímu francouzskému vlivu v Sahelu nasadil korunu puč v Nigeru, po němž se junta rozhodla od dosavadního spojence odtrhnout.
V rámci boje s minulými pány se pak novým lídrům hodí spolupráce s jinými partnery. Jde zejména o Čínu, ale více se mluví o Rusku. To přichází se svým příběhem o starém dobrém příteli Afriky a mimo jiné nabízí svou nechvalně proslulou žoldnéřskou tlupu. „Moskva a wagnerovci jsou ale symptomem, nikoli příčinou,“ upozorňuje Rynn. Tím větším problémem je podle něj nevraživost vůči Francii.
Důkazem toho je lehkost, s níž pučisté v Sahelu – s přispěním evropského nepřítele Ruska – podněcují a rozdmýchávají protifrancouzské nálady. Jakkoli Paříž v protiúderu poukazuje na své taktické úspěchy v Sahelu, při širším pohledu nelze nevidět ani projevy násilí. A nejde jen o posledních pár let. U velké části Afričanů totiž panuje přesvědčení, že z Francie nikdy nic dobrého nepřišlo.
Staletí nepřátelství
Téměř polovina z 54 členských států Africké unie jsou bývalé francouzské kolonie. Ve 20 zemích jižně od Sahary stále dominují francouzština a francouzské ekonomické zájmy. Přitom paradoxně ani v jedné z deseti největších ekonomik Afriky se francouzsky nemluví.
Frankofonní je naopak druhá strana žebříčku. Mezi nejméně rozvinuté země patří podle OSN také 11 zemí, v nichž Francie nainstalovala a podporuje svou neokoloniální měnu CFA frank.
Naopak samotná Francie po kontaktu s Afrikou vzkvétala. Nejprve vydělávala díky svému 400letému zapojení do transatlantického obchodu s otroky. A když začal v 19. století upadat, rozjela novou éru koloniálních výbojů. Zaujala například významnou roli při organizaci Berlínské konference.
A již tehdy můžeme najít velký odpor na Paříží přivlastněných si územích. Většina obyvatel regionu byli muslimové a neváhali tak vyhlásit evropské mocnosti džihád. Jedním z velkých afrických vůdců byl Dior Diop, který prohlásil, že Francouzi jsou vítání pouze jako cizinci na návštěvě. Neboli jak říká wolofské přísloví – „gan du-tabakh“, tedy že cizinec na návštěvě si vlastní dům nestaví.
Konec takovýchto vůdců byl často krvavý. Mamadouovi Laminemu Dramému z Mali a Senegalu setnula koloniální armáda hlavu. Poté ji poslala do Francie jako trofej a lebka bojovníka za důstojnost je do dnešních dní uložena v pařížském Musée de l’Homme.
Čtěte také: Rebelové z Mali vyhlásili válku armádě i wagnerovcům. Mezitím lidi terorizují džihádisté
Po neúspěších s ozbrojenými povstáními zvolili afričtí vůdci postoj pokojné opozice. I tento přístup se ale proti francouzské hegemonii ukázal jako neúčinný. V letech 1895–1958 Francie pokračovala v udržování chmurného dědictví transatlantického obchodu s otroky.
Co je za třemi tečkami se doví jen členové Voxpot Klubu.
Díky podporovatelům z Voxpot Klubu můžeme posílat naše reportéry do terénu a přinášet vám tak lepší zprávy, než jen to, co nabízí tiskové agentury.
