Zatykač na Vladimira Putina, který minulý týden vydal Mezinárodní trestní soud, nabízí ponurý pohled do kuchyně globální spravedlnosti. I když Rusko na Ukrajině páchalo řadu zvěrstev, jeho prezident je stíhaný jen za deportaci dětí. A dokud zůstává u moci, těžko stane před soudem. Přesto je lepší slepá spravedlnost než žádná.
Hlavní prokurátor Mezinárodního trestního soudu (International Criminal Court , ICC) Karim Khan v pondělí 20. března podotkl, že vydání zatykače na Putina nepředstavuje triumf ani důvod, proč se plácat po ramenou. Jde o smutnou a ponurou příležitost k tomu, aby soud poprvé trestně stíhal hlavu státu, který je stálým členem Rady bezpečnosti OSN. Stejně smutné jsou i další okolnosti.
Válečný zločin, nebo už genocida?
Podle ukrajinského generálního prokurátora Andrije Kostina vyšetřuje jeho země od začátku války 72 tisíc různých incidentů, které mohou být válečnými zločiny. Mezinárodní trestní soud si z nich vybral právě deportace dětí, ačkoli by mohl Putina stíhat i za závažnější prohřešky. Předseda soudu Piotr Hofmański to zdůvodnil tím, že právě o deportacích existují důvěryhodné důkazy.
Rusko v minulosti nijak nezastíralo, že z Ukrajiny odváží děti. Aktivitu označovalo za humanitární program v podobě táborů a rekreačních pobytů, aby si děti odpočinuly od hrůz války. Jenže, jak už o tom Voxpot psal, řada účastníků programu se už domů nevrátila. Moskva současně zvýšila příspěvky za adopci a zákonem, který Putin podepsal, umožnila osvojovat si děti ze zahraničí.
Jelikož Rusko podle odhadů odvezlo na převýchovu přibližně šest tisíc ukrajinských dětí, nešlo by při obvinění z genocidy o složité dokazování.
Ruská ombudsmanka pro práva dětí Maria Lvova-Belova, stíhaná společně s Putinem, se nechala slyšet, že děti dovezené do Ruska z Mariupolu nejprve protestovaly a zpívaly ukrajinskou hymnu. Pak si ale zvykly a zpátky už prý nechtějí. Díky těmto cynickým krokům disponuje ICC opravdu dostatkem důkazů o deportacích.
Russia's children's rights commissioner on Wednesday said that Ukrainian children taken to Russia from Mariupol initially showed negative attitudes toward Russia, but now don't wish to return home.
Kyiv has called the forced relocations of Ukrainian children a war crime. pic.twitter.com/3KAzIEgqVy
— The Moscow Times (@MoscowTimes) September 28, 2022
Nicméně tribunál stíhá deportace jako „pouhý“ válečný zločin, ačkoli by je mohl kvalifikovat jako závažnější zločin genocidy. Válečný zločin spočívá v protiprávní deportaci populace z okupovaného území nebo v protiprávním omezení jejího pohybu. Oproti tomu genocidu spáchá mimo jiné ten, kdo násilně přesouvá děti jedné skupiny ke druhé skupině, a to za účelem zničení původní skupiny.
Vyšší příspěvky za adopci a zákon umožňující Rusům osvojovat si nezletilé cizince svědčí o tom, že se z ukrajinských dětí mají stát Rusové. Soudu by tak zbývalo prověřit, jestli je cílem těchto aktivit likvidace budoucích ukrajinských generací na okupovaných územích.
Jelikož Rusko podle odhadů odvezlo na převýchovu přibližně šest tisíc ukrajinských dětí, nešlo by o složité dokazování. Prokurátor a soud se přesto rozhodli pro právně i politicky opatrnější možnost – stíhat deportace „jen“ jako válečný zločin.
Popravy, mučení, znásilňování
Kromě genocidy je zatykač netečný i vůči dalším zločinům hlášeným z Ukrajiny. Už v září 2022 přinesla komise OSN zprávu z 27 měst a vesnic, podloženou rozhovory s více než 150 svědky a oběťmi. Vyšetřovatelé upozornili na ruské vraždění civilistů, mučení a sexuální násilí. Bohužel nic z toho nejde v tuto chvíli přičíst Putinovi. Statut ICC vychází z toho, že velitelé, včetně těch nejvyšších, odpovídají za zločiny vojáků, jen pokud o nich mohli a měli vědět a nepřijali opatření, aby jim zabránili.
Čtěte také: Z učitelky na kytaru organizátorkou deportací. Kdo stojí za únosy tisíců ukrajinských dětí?
Prokazování individuální odpovědnosti nadřízených je extrémně složité už od dob Norimberského tribunálu po druhé světové válce. Před jeho mezinárodním senátem vyšší nacistické velení soustavně tvrdilo, že nemělo ponětí o zločinech podřízených. Oproti tomu podřízení se vymlouvali, že museli plnit rozkazy. Spravedlnost je svázaná tím, co se vyšetřovatelům podaří zjistit.
Rozpoutání útočné války
Statut ICC umožňuje stíhat také zločin agrese, dříve nazývaný jako rozpoutání útočné války. Agrese se dopustí osoba ve vedoucím postavení, která použije ozbrojenou sílu státu proti suverenitě, teritoriální integritě nebo politické nezávislosti jiného státu. Takto je posuzována i invaze, okupace či bombardování. Pokud by soud hledal zločin, který lze snadno dokázat i přičíst Putinovi, nemohl by si vybrat lépe.
Jenže zločin agrese je kontroverzní. Ve statutu Mezinárodního trestního soudu se objevil teprve před třinácti lety. Zatímco pravomoci ICC uznává 123 států světa, dodatečně přidaný zločin agrese umožňuje stíhat jen 44 z nich. Občany ostatních států může soud takto stíhat jen na podnět Rady bezpečnosti OSN. Rusko neuznává ani pravomoci ICC, ani zločin agrese. A v Radě bezpečnost má jako stálý člen právo veta. Stíhání Putina za jeho agresi vůči Ukrajině je proto vyloučené.
Jelikož státy v minulosti nechtěly obhajovat svou zahraniční politiku před soudem, musí teď soud největší zločin trpně přehlížet.
Naneštěstí postavení Ruska není ojedinělé. Řada velkých států, včetně USA, se bojí uznat pravomoci Mezinárodního trestního soudu, natož ratifikovat zločin agrese. Agresí by totiž mohly být i vojenské akce jako invaze do Iráku, kterou v roce 2003 vedly USA kvůli údajnému vývoji zbraní hromadného ničení. Mezinárodní soudnictví je tak paradoxně omezené tím, co mu samy státy dovolí.
Jelikož země v minulosti nechtěly obhajovat svou zahraniční politiku před soudem, musí teď soud největší zločin trpně přehlížet. Na to narážel mluvčí čínského ministerstva zahraničí, když v pondělí 20. března uštěpačně podotkl, že soud „musí zaujmout objektivní a nestranný postoj, respektovat imunitu hlav států a vyhnout se politizaci a dvojím standardům“.
Praktické důsledky a symbolický význam
Putin je tedy stíhaný jen za deportaci dětí, aspoň prozatím. Rusko neuznává pravomoci tohoto tribunálu, a naopak na oplátku zahájilo stíhání jeho hlavního prokurátora a soudců, kteří se podíleli na vydání zatykače. Přelíčení proti Putinovi nelze vést v jeho nepřítomnosti. Proto jediným praktickým důsledkem zatykače zůstává, že ruský prezident nemůže navštívit žádný ze 123 států, které uznávají ICC a kde zatykač platí.
To Putinovi život příliš nezkomplikuje. Od začátku války proti Ukrajině zavítal jen do osmi států. Šlo o Írán a postsovětské republiky, které – s výjimkou Tádžikistánu – neuznávají pravomoci Mezinárodního trestního soudu. Ty neuznává ani Indie a Čína. Prezident „říše středu“ se s Putinem dokonce sešel krátce po vydání zatykače. Většinu strategických partnerů a významných mocností tak může vládce Kremlu navštěvovat bez obav.
Čtěte také: Unášení a adopce ukrajinských dětí Rusy je genocida, říká právnička z Kyjeva
Mezi 123 států uznávajících pravomoci soudu patří například Srbsko, které Putin navštívil v letech 2014 a 2019, nebo Jihoafrická republika, kam by Putin mohl přijet na summit skupiny BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína a JAR) letos v srpnu. Tyto státy by teoreticky měly prezidenta zatknout, jakmile se octne na jejich území, a vydat ICC. Bohužel pokud odmítnou, má soud minimum možností, jak je donutit. Jihoafrická republika už v minulosti odmítla vyhovět zatykači na bývalého súdánského prezidenta Omara al-Bašíra, kterého trestnímu tribunálu nevydala.
Zatykač má jistě symbolický význam. Ubírá Putinovi na legitimitě, zvlášť když se obvinění týká dětí. První rozsudek ICC také směřoval proti zločinům na dětech. V roce 2012 potrestal soud Thomase Lubangu za verbování dětských vojáků. Putin se tak ocitá v opravdu vybrané společnosti.
Zároveň ale zatykač ukazuje, jak pochmurné kompromisy musí mezinárodní spravedlnost strpět na úkor politiky i vyšetřovací administrativy a jak může postupovat jen po extrémně malých krůčcích. Ale i malé krůčky za cenu velkých ústupků jsou pořád lepší než žádné.
