„Je to poněkud zvláštní, viďte, že Labouristická strana není schopná najít do svého vedení ženu, nebo – samozřejmě – lídra, který by nebyl ze severního Londýna.“ Takhle si z britských labouristů utahovala nová konzervativní premiérka Liz Truss. Voxpot se proto v rozhovoru s politoložkou Sarah Childs rozhodl přijít na to, jak to vlastně se zastoupením žen v britské vysoké politice je.
Kdyby se v počtu jmenovaných předsedkyň vlády ve Spojeném království soutěžilo, britští konzervativci by proti labouristům vedli 3:0. Liz Truss, která do funkce nastoupila na začátku září, se stala zatím třetí premiérkou a zároveň i lídryní strany.
Nad labouristy mají konzervativci v této věci slušný náskok, což se nezdráhají dávat veřejně najevo. Jenomže, stejně jako plno jiných otázek, i tahle je komplexního charakteru: do rovnice o mnoha proměnných je potřeba započítat například historický kontext i současnou podobu britského parlamentu a vlády. Výsledek potom už toryům tolik nenahrává.
Problém je v tom, že v případě Labour Party jde o stranu, kterou nikdy pořádně nevedla žena.
Voxpot se spojil s politoložkou Sarah Childs, profesorkou na Univerzitě v Edinburghu, která se ve svém výzkumu zaměřuje na zastoupení žen v politice a otázku genderu v kontextu parlamentní i stranické politiky.
„Kdybych si teď měla představit typického poslance za Labouristickou stranu, v hlavě by mi vyskočil obrázek ženy. V tomhle jsou daleko před konzervativci,“ vysvětluje v rozhovoru.
Stranické vnímání genderové rovnosti
Proč nebyla Labour Party, již nyní vede Keir Starmer, dosud schopná přijít s vlastní premiérkou, tedy ženou v čele britského kabinetu. Nebo třeba lídryní strany, jež by na tomto postu vydržela déle než pár měsíců?
Z historického pohledu bylo v Labouristické straně, která vychází ze stejnojmenného hnutí, tradicí mít v čele muže. Takže částečně jde o historický odkaz. Když se potom zaměříme na éru New Labour, období mezi 90. lety až rokem 2010, kdy stáli v čele Británie Tony Blair a Gordon Brown – v parlamentu tehdy působilo stále velmi málo žen a jejich počet se postupně od roku 1997 navyšoval. Tedy alespoň v Labouristické straně. Nyní bych se soustředila na příští volbu labouristického vedení – ve straně najdete celou řadu kompetentních kandidátek.
Theresa May asks Liz Truss why the three female Prime Ministers have been Conservatives.
Liz: "It is quite extraordinary that there doesn't seem to be the ability in the Labour party to find a female leader or a leader that doesn't come from North London."#TalkTV | #PMQS pic.twitter.com/yoVkg67mk6
— TalkTV (@TalkTV) September 7, 2022
Ptám se takhle především v reakci na prohlášení nové konzervativní premiérky Liz Truss. Opřela se v něm do labouristů, z čehož se stala zpráva sama o sobě.
Ale jistě, ta otázka je správná. Liz Truss nakonec není první, kdo něco takového řekl. Problém je podle mě v tom, že jde o stranu, kterou nikdy pořádně nevedla žena. Myslím si ale, že to dlouho platit nebude – v parlamentu zastupují labouristy ženy více než z poloviny a oni si již uvědomují, že lídra nemusí hledat pouze mezi muži. Kdybych si teď měla představit typického poslance za Labouristickou stranu, v hlavě by mi vyskočil obrázek poslankyně. V tomhle jsou daleko před konzervativci.
Kdykoliv se někdo zeptá, proč labouristé dosud ve svých řadách nenašli ženu, jež by je zvládla vést, musí si také položit otázku, proč jsou počty konzervativních poslankyň oproti jejich mužským protějškům o tolik nižší. Takže: torye zastupuje v parlamentu o mnoho méně žen než mužů, mají ale premiérku a lídryni. A za labouristy tam sedí spousta poslankyň, nemají ale ženu ve vedení. Obě dvě strany by se tedy měly zamyslet nad tím, jak přistupují k otázce genderové rovnosti. Zeptat se pouze na labouristy vede jedině k tomu, že se vzápětí objeví mnoho dalších, širších otázek.
Čtěte také: Soucit vs. politika. Británie chce deportovat uprchlíky do Rwandy za každou cenu
Ona je celá situace zajímavá i proto, že je Labour Party při volání po rovnosti o dost hlasitější než Konzervativní strana. Je potom s podivem, že se jim nedaří najít ženu do vedení – přece jen se pořád dokola potvrzuje, že „na reprezentaci záleží“.
Mám takové – silné – tušení, že při příštím hlasování o lídrovi strany se objeví vícero kompetentních kandidátek.
Je jednou z nich místopředsedkyně labouristů Angela Rayner? Podle jejích vyjádření pro rozhlasovou stanici BBC4 mi připadá, že se tak rozhodně cítí.
Dobře pro ni, je fajn, když je žena ambiciózní! Ale mám pocit, že jsou mezi labouristy i jiné kandidátky – mezi nimi je například Lisa Nandy, nynější stínová ministryně vnitra. V Labour Party je celá diverzifikovaná generace mladých političek, které by o kandidatuře mohly uvažovat. Jednoduše, když polovinu strany tvoří ženy, dá se očekávat, že se pak objeví i více silných kandidátek.
Ženy ve vedení nesdílejí ideologické cíle
Za jakých okolností vlastně konzervativci došli k tomu, že je vede už třetí žena?
Konzervativci si svou třetí lídryni a premiérku zvolili částečně i kvůli tomu, jak nevkusně se zbavili té druhé. Tedy Theresy May v létě 2019. Současná situace je ukazatelem toho, že se uvnitř strany ozývají feministické hlasy, které odmítají způsob, jakým bylo vedení expremiérky May kritizováno jejími spolustraníky. Jinými slovy: když se takhle zbavíte druhé premiérky, je pravděpodobné, že si pak zvolíte třetí ženu do čela země. Tím ale nechci zpochybňovat schopnosti konzervativních političek zvítězit v takovém hlasování. Musíme se ale ptát, co od svých politických lídrů očekáváme a jaké genderové stereotypy si s touto rolí spojujeme.
Ženy ve vedení obecně nemají z principu společné cíle, nesdílejí určité kolektivní priority týkající se například genderové rovnosti.
Jakou roli tedy v současnosti hrají takzvaně „ženské vlastnosti“ v tom, zda se žena stane lídrem, či nikoli?
Historicky je politika vysoce maskulinním prostředím. O úspěchu u žen se dá proto uvažovat i v kontextu toho, za jakých podmínek jej dosáhly. Do jaké míry projevovaly svou ženskost – pokud se v takovém prostředí chtějí dostat do vedení, někdy je pro ně výhodné své ženské vlastnosti trochu potlačit.
Na vůdcovství Liz Truss je proto zajímavé, jakým způsobem se právě ona se svým ženstvím identifikuje. Neříkám, že by se tak měla chovat každá žena na této pozici, ale je znát, když to političky nedělají. Když třeba prohlašují: „Nepůsobím v politice jako žena, jsem prostě jen v politice.“ Z takových vyjádření lze vyčíst, jaká genderová agenda ve vládnoucí straně asi převažuje.
[infobox id=”2″]
Mohla byste být konkrétnější? Co v politice považujeme za „ženské vlastnosti“?
Je samozřejmě potřeba se neuchylovat ke stereotypům a předsudkům, netvrdit, že „věci se mají takhle, a ne jinak“. Nicméně mezi lidmi panuje představa, ženy ve vedení údajně bývají zapálenější a kolegiálnější, nebo třeba že jednají podle nějaké ideologie. Je ale nutné být v rychlých úsudcích opatrná – ženy ve vedení obecně nemají z principu společné cíle, nesdílejí určité kolektivní priority týkající se například genderové rovnosti. Takové postoje byste od zástupkyně krajně pravicové nebo populistické strany přece neočekávala.
Obavy konzervativců kvůli postojům Truss
Často se vedou debaty o takových stereotypech, když se ale zaměříme na dřívější šéfky britského kabinetu, Margaret Thatcher a Theresu May, nepřijde mi, že je příliš ztělesňovaly. Možná se mýlím. Minimálně expremiérce Thatcher se ale za její vlády říkalo Železná lady – to je přece víceméně opak toho, jaká by se žena podle oněch stereotypů měla chovat.
Ano, to vychází z historického kontextu – z doby, kdy byla Thatcher v politickém prostředí aktivní. Dělat politiku jiným způsobem bylo tehdy vnímáno jako slabost. Naopak adaptovat se a nárokovat si místo v čele strany skrze vlastnosti, jakými byly síla či ideologická nevyhraněnost, to Thatcher udělalo politicky přitažlivější. Být v 70. letech členkou Konzervativní strany a říkat o sobě, že jste feministka, a i tak jednat? To by vás na kandidátskou listinu pro vedení strany nedostalo. Je tedy potřeba vzít v potaz historické souvislosti.
Návštěva Margaret Thatcher na univerzitě v anglickém Salfordu v roce 1982 / University of Salford Press / Flickr / CC BY 2.0
V případě Theresy May bych ale vyzdvihla změny, k nimž mezi konzervativci došlo po roce 2000 – strana se stala trochu více liberální a začala se orientovat i na práva žen. Právě May byla jednou z těch, které se o tuto změnu zasazovaly. Kritizovala třeba konzervativce za to, že se jim nedařilo získat dost kandidátek do poslaneckých lavic ve Westminsteru. Na takové otázky se zaměřovala i později ve funkci premiérky, kterou získala v létě roku 2016, podporovala například vnitrostranické ženské organizace svou účastí na jejich akcích.
[infobox id=”3″]
Čtěte také: Heslo „nehas, co tě nepálí“ přestává v Commonwealthu platit. Kolik států v něm zůstane?
A jaká je v tomhle ohledu nová premiérka Liz Truss?
Dosud například nikoho nejmenovala do pozice ministra pro ženské otázky (což kritizovaly i vysoce postavené členky Konzervativní strany; pozn. autorky), do toho započítejme některá její vyjádření… Nutí to lidi ptát se, jestli tato premiérka chová nějaké – a případně jaké – sympatie vůči otázkám genderu a rovnosti. Zda na ženy nahlíží jako na samostatnou skupinu. To se ale ukáže až časem, takže bude zajímavé situaci sledovat. Jasné ovšem je, že obavy mezi lidmi – třeba těmi, kteří uvnitř Konzervativní strany prosazují liberální feminismus –, panují.
Britská premiérka Liz Truss / Foto: UK Government / Flickr / CC BY-NC-ND 2.0
Chápu, že je příliš brzy dělat závěry. Mluvíte ale o obavách – z čeho plynou?
Otazník visí nad rovnými příjmy a právy pracujících – i v souvislosti s právy žen, třeba v kontextu těhotenství či menopauzy. Hrozí, že dojde v jejich případě k pobrexitové deregulaci, která by mohla pracujícím snížit ochranu jejich práv. A to by pak zasáhlo nejchudší vrstvu společnosti, a především ženy. Občas se najde politická agenda, jež působí, že nemá s otázkou genderu nic společného – pokud ale zasahuje třeba do práv pracujících, měla by se vláda ujistit, že takový krok nedopadne nepřiměřeně zejména na znevýhodněné ženy.
