Přinášíme první článek v rámci série Projekt Kellner. Ta mapuje zrod a rozvoj podnikatelského impéria Petra Kellnera. S jedním z jeho raných partnerů rozebíráme ovládnutí části ruského Gazpromu v prvních letech Kellnerovy kariéry.
V Česku zrovna doznívala privatizace a začínala fáze konsolidace získaného majetku. Rusko, které se snažilo vstát na nohy na suti Sovětského svazu, se právě chystalo podniknout stejný krok – stvořit novou třídu podnikatelů a vlastníků kapitálu.
Petru Kellnerovi v té době ještě nebylo ani třicet let. Do Ruska přijel na začátku roku 1993 a hned se pustil do zakládání privatizačních Fondů Petra Velikého. Ty usilovaly o firmy ve stavebnictví, zemědělství, ve výrobě cigaret nebo těžkém průmyslu. Opravdová zlatá žíla se měla teprve objevit.
Vysvětloval jsem jim, že jsem kamarád Karla a máme perfektní nápad – dejte nám peníze, my za to koupíme vouchery, ty vyměníme za akcie Gazpromu a vyděláme na tom majlant.
Chvíli po Kellnerově příjezdu do Ruska rozhodl stát vedený Borisem Jelcinem o privatizaci státního plynového supergigantu Gazprom. Ten vznikl teprve v roce 1989 z bývalého Ministerstva plynového průmyslu jeho přeměnou ve vůbec první ruský státní podnik.
V jeho čele stanul bývalý ministr plynového průmyslu a otec Gazpromu, Viktor Černomyrdin, který pozici držel až do roku 1992. Krátce po rozpadu Sovětského svazu ale pro Černomyrdina našel prezident Boris Jelcin novou práci. Udělal z něj svého předsedu vlády.
Čtěte také: Startuje Projekt Kellner: Odkrýváme příběh, který měl zůstat skrytý
Pozice Gazpromu byla kvůli jeho kontrole největších zásob plynu na světě silná. S bývalým šéfem v čele země se z podniku stala jedna z politicky nejmocnějších institucí Ruska. Její nový šéf a blízký spojenec Černomyrdina Rem Vjachirev sbíral funkce. Kromě vedení plynového gigantu se stal členem vládní rady pro průmyslové politiky a obchod, dostal se do čela Banky Imperial, která měla za úkol vypořádávání sovětských státních dluhů, nebo do křesla člena rady ředitelů ruské státní televize.
V tu chvíli se rozhodlo, že má dojít k částečné privatizaci Gazpromu. I když privatizace neměla proběhnout do rukou cizinců, objevil se člověk, který v této podmínce našel skulinku. Byl jim Karl Heinz Hauptmann a jeho tým, který do Moskvy přijel krátce po Petru Kellnerovi s nápadem tuto právní skulinu využít.
O celém příběhu, jak se skupina lidí kolem Petra Kellnera a Karla Heinze Hautmanna dostala poprvé k velkým ruským penězům i do blízkosti nejmocnějších lidí v zemi, se bavíme s Petrem Fellegim. Kromě toho, že je Fellegi jedním z blízkých spolupracovníků Hauptmanna i Kellnera, je také spoluautorem beletristické knihy Sibiřský kšeft, která brzy vyjde v češtině a v románové podobě předkládá příběh inspirovaný právě privatizací Gazpromu.
Chcete celou knihu o měsíc dřív, než se objeví v knihkupectvích? Staňte se do konce května členy Voxpot Klubu. Když v něm vydržíte do začátku příštího roku, kniha je vaše! Podrobnosti se dozvíte zde.
Jen pár let předtím, než jste do Ruska přijeli, šlo o obávanou supervelmoc, ve které byly myšlenky o kapitalismu prakticky trestné. Najednou přijede skupina ani ne třicetiletých kluků z Česka a Slovenska a začne si rozebírat nejmocnější a nejbohatší podnik, který tu je. Jak se to stalo?
V první řadě musím říct, že to není tak, že bychom si vymysleli privatizaci Gazpromu a přišli s tím za Jelcinem, ať nás na něj pustí. Stejně jako v Česku, tak i v Rusku prostě probíhala kupónová privatizace. Šlo o podobnou metodu, kdy měníte privatizační vouchery nebo kuponové knížky za akcie podniku. Jenže zatímco u nás se daly obchodovat až získané akcie, v Rusku jste mohli směňovat i samotné vouchery.
Každý občan Ruska měl nárok na jeden voucher a mohl si s ním dělat, co chtěl. Možností bylo buď ho prodat, vyměnit za akcie příslušného podniku, nebo ho vložit do privatizačního fondu. Právě takové fondy v Rusku zakládali Petr Kellner se svým slovenským společníkem Igorem Ledeckým. Založili Fondy Petra Velikého a snažili se přesvědčit držitele voucherů, aby je vložili do jejich fondu.
Ve vaší knížce je to poměrně dobře zjednodušeně popsané. Příběh je o tom, jak se v nějakém baru potká Petr Kováč a John Mills, kteří představují Petra Kellnera a amerického investora Johna Kleinhanse. U piva si řeknou, že vyráží zbohatnout na privatizaci v Rusku. Jak to ale bylo doopravdy?
Já jsem se dal se dohromady s Karlem Heinzem Hauptmannem a Milanem Janků ve společnosti ECM. Spravovali jsme fond pro americké investory, kde bylo cílem investovat do českých a slovenských podniků.
V rámci privatizace?
Šlo spíš už o soukromé podniky, které potřebovaly po privatizaci kapitál. Privatizací jsme se tady neúčastnili. Mám ale blízký vztah k Rusku, protože jsem se jako dítě učil v ruské škole a vždy mě Rusko zajímalo, tak jsem začal říkat svým společníkům, že Československo je sice dobré, ale ta skutečná zábava bude právě v Rusku. Jeho ekonomika je přeci jen mnohokrát větší, má obrovské nerostné bohatství, prostě jsem říkal, že to bude deal století. Začali jsme hledat cesty, jak se dostat na ruský trh, a zjistili jsme, že tam funguje Petr Kellner s jeho Fondy Petra Velikého.
Co je za třemi tečkami se doví jen členové Voxpot Klubu.
Díky podporovatelům z Voxpot Klubu můžeme posílat naše reportéry do terénu a přinášet vám tak lepší zprávy, než jen to, co nabízí tiskové agentury.
