Prokletí reportéři: Nepočítat, jestli zbude na chleba

Vojtěch Boháč (Voxpot): Občas mi přijde, že knížka od Absyntu v kapse pro mnohé představuje nějaké poznávací znamení, vstupenku do vyhrazené společnosti. Bylo vašim cílem stvořit takový intelektuální kroužek?

Filip Ostrowski: My jsme začínali spíš s tím, že reportážní literatura je takový literární pop. Nemá nějaké intelektuální sklony, nepotřebuješ na ni velké vědomosti, studia na filozofické fakultě ani doktorát v nějakém exotickém oboru. Prostě si vezmeš… Třeba knihu “Jeden z nás” o Breivikovi. Předtím jsi věděl maximálně to, že existoval. O norské společnosti nevíš nic a začínáš prakticky od nuly. Máš před sebou balík nových, poutavě odvyprávěných informací a zážitků. Někdy se s Jurajem bavíme o tom, že vybírat knihy k vydání je jako chodit po hraně. Někdy padáš na jednu stranu, kde je to bulvárnější, popovější, jednodušší. Jindy na druhou, kde máš něco víc ambiciózního. Jdeš po té hraně, jednou spadneš trochu sem, jindy trochu tam, ale stále se držíš nějakého takového dobrého popu.

Ať vášeň nekončí v pět odpoledne

Vojtěch: Oba jste úzce provázaní s Polskem. Jaký vliv měly vaše polské životy na to, že jste se rozhodli přinášet reportážní literaturu do Česka a na Slovensko, kde minimálně v posledních 30 letech nemá tak silnou tradici? 

Filip: Jsem z Polska, ale mám manželku Slovenku, takže už minimálně 10 let žiji tím, co se tu děje. Vnímám to, čtu slovenská média. Z toho pramení velké bohatství, které nemůže mít nikdo jiný. Žiješ někde na pomezí a máš příležitost to porovnávat. A stále o tom uvažovat. Třeba že na Slovensku ve škole učitelé žákum vykají a nám tykají. Juraj je v podobné situaci, sice Slovák, ale čtvrtinu v sobě má polskou. Dost často jsme se o tom bavili mezi sebou, že u vás je to tak, u nás jinak, vy to máte fajn a my zase ne. Tak jsme začali vnímat, že reportážní literatura je v Polsku velmi silná a na Slovensku je slabá. A začali jsme tu myšlenku rozvíjet a v tom nás napadlo, že bychom si mohli založit vydavatelství.

Vojtěch: Mluvíte často o polské reportážní škole. Nakolik je pro vás zásadní?

Juraj: Absolutně. Je to pro nás ale spíš taková iniciační záležitost. Neznamená to, že vydáváme hlavně Poláky. Ze začátku to tak bylo, ale dnes už zastoupení Poláků není dominantní. Také nepřenášíme třeba sociální reportáže z Polska, protože to Slováky ani Čechy moc nezajímá. Spíš přinášíme světovou reportáž. 

Filip: Mluvíme o polské reportážní škole v širokém smyslu. Je to to, že máš v knihkupectví police s reportážemi. Že studenti píší diplomky o reportážích nebo že je Mariusz Szczygiel (reportér, autor knih o Češích jako Gottland nebo Udělej si ráj, -red-) na obálce časopisu Vogue. Reportáž jako pojem, který může být velmi populární. Celé to odvětví v sobě má sílu, generuje peníze, myšlenky. Toto celé chceme přenést na Slovensko a pokusit se to vytvořit znovu na jiném místě.

Vojtěch: Před pár lety jsme seděli právě s Mariuszem Szczygielem v jeho kavárně Wrzenie Świata ve Varšavě a povídali jsme si o polské a české reportáži. Já jsem tenkrát často jezdil na Donbas a říkal jsem mu, že tři roky od začátku války o ní byla v Česku vydána jen jedna knížka. On se zasmál a ukázal mi, že v Polsku jich vyšlo asi dvacet. Máte ambici nastartovat na Slovensku a v Česku i vlastní tvorbu? 

Filip: Ano, za skutečně slovenské nebo české vydavatele se budeme moct považovat, až když budeme přinášet původní texty. Práce s původním textem a s překladem je něco úplně jiného. Překlad je strašně jednoduchý. Přečteš si to, je to dobré, zařídíš korekturu a grafiku a vydáváš. Ale vydávat původní text, inspirovat někoho k tomu, že ho napíše, dohodit mu dobrého redaktora, který ten text ještě posune, a potom se pod tím podepsat a vzít za to zodpovědnost, to je úplně jiný šálek kávy. Byl bych moc rád, kdyby se nám podařilo vydávat slovenské a české autory. Měl jsem ale pocit, že my chceme vydávat víc, než ti lidé, které jsme oslovili, ať pro nás něco napíší. Po několika setkáních jsme pochopili, že to ten člověk chce napsat za měsíc z kanceláře. Nerozumí, že reportáži často musíš obětovat svoje potřeby, a až když se tématu začneš věnovat na sto procent, tak můžeš přinést nějaké svědectví nebo nějaký klíčový text. Dám příklad Pawła Smoleńského (polský reportér, *1959), který jezdil do Izraele třeba padesátkrát. To jsou lidé, kteří reportáži obětovali strašně moc. Nekalkulovali, jestli budou mít na chleba. Často riskují svoje existenční potřeby na úkor toho, že přinášejí něco, co nikdo jiný nepřinese. Ale zpět k otázce – zdá se mi, že dneska se hůř hledají reportéři, kteří dokážou psát, jsou odhodlaní a mají totální vášeň. Že ta vášeň nekončí v pět odpoledne, když jdu na pivo s kámošema v hlavním městě a potřebuju jít do divadla a potřebuju to všechno, co nám dneska města nabízejí. Lidé o tohle nechtějí přijít.

Juraj: Na trzích jako je slovenský nebo český se ta energie, kterou spisovatel věnuje napsání reportážní knihy, nevrátí ve formě honoráře. Takže tam opravdu musí být jiskra a vášeň, kterou je ochotný tomu věnovat. To téma pro něj musí být posláním. Když se totiž bavíme o počtech prodaných kusů, tak to má význam jako byznys až když napíše tak silnou knihu, že bude zajímavá i pro zahraniční vydavatele.

Vojtěch: Mnozí z autorů polské reportáže, například Hanna Krall, Mariusz Szczygiel, Wojciech Jagielski a další, psali pro Gazetu Wyborczu (největší polské liberální noviny, -red-). Před pár měsíci jsem ve Wyborczi mluvil s redaktory o situaci novin a velkým tématem bylo, jak jsou na tom špatně s penězi. Přestávají mít dostatek na vysílání reportérů za hranice a celkově na dražší formáty. Vzniká tak otázka, jestli se budou podobní autoři ještě vůbec objevovat. 

Filip: Myslím si, že je tu mnoho mladých, šikovných a dynamických lidí, kteří mají všude otevřené dveře, znají jazyky, mají lepší technologie, používají sociální sítě. Jedním z nich je Kamil Bałuk, který napsal knihu Všechny Louisovy děti (reportáž z Nizozemí o muži, který měl 200 dětí, -red-). Mladý, pracovitý a odhodlaný člověk, který asi taky bojuje, ale chce to dělat, protože je to jeho vášeň. Vždy jsou lidi, kteří mají vášeň, a potřebují to ze sebe dostat ven. A dělají to, ať už jim Wyborcza platí cesty do zahraničí nebo ne. 

Juraj: Absynt by bez vášně taky nevznikl.

Člověk proti algorytmu

Vojtěch: Dnešní trend je takový, že vám knížky doporučí algorytmus na Amazonu nebo jinde na základě toho, co jste si už dříve prohlíželi, co jste četli, co se vám líbilo nebo co četli lidé, kteří mají podobný vkus. Jakou má v dnešním světě úlohu nakladatelství se silnou myšlenkou a výrazným autorským stylem?

Juraj: Je tam důvěra čtenářů v náš výběr. Děláme velké síto z toho, co vychází ve světě a zužujeme výběr na kvalitu a hlavně témata, u kterých předpokládáme, že jsou atraktivní pro čtenáře na Slovensku nebo v Čechách. Úloha vydavatele je, že buduje důvěru čtenářů.

Filip: Když budou lidé párkrát zklamaní z toho, co jim dáme, tak nás na začátku přestanou sledovat a pak nás přestanou i kupovat. Takže my stále přemýšlíme, jestli se to, co se líbí nám, bude líbit i čtenářům. Případně o tom, zda už máme dost silnou značku, abychom mohli vydat i náročnější četbu a lidé nám budou důvěřovat a koupí ji, i když za jiných okolností by tu knihu nikdo nekoupili.

Juraj: Je pro nás důležité, že ediční plán je autorský plán vydavatelsví Absynt. Často se s Filipem bavíme o tom, že některá vydavatelství se podívají na Amazon, zjistí, co jsou bestsellery v USA a to naházejí automaticky do svého edičního plánu. My to tak neděláme.

 

Vojtěch: Nedávno u vás vyšla i britská beletristická série o Patrickovi Melrosovi. Absynt mám spojený s reportážní literaturou, případně s humanistickou populárně-esejistickou tvorbou z edice Kalligram. Jak to do vašeho vydavatelského plánu zapadá beletrie?

Filip: Pochopili jsme, že zvládneme prodat několik reportáží ročně. Naše komunita je silná a chce číst reportáže, ale není tu tolik lidí, aby byli schopni přečíst padesát reportáží za rok. Musíme hledat i jiný rybník, ve kterém najdeme čtenáře. Reportážní literatura je naše vlajková loď, ale děláme i jiné věci. Myslím si, že přejde čas, kdy si lidé nebudou spojovat Absynt jen s reportážemi, ale obecně s dobrou literaturou.

Vojtěch: Takže časem bude reportážní tvorba menší edicí v rámci velkého vydavatelství Absynt?

Juraj: Asi ano, i když je těžké něco takového říct. My chceme být vydavatelství non-fiction. Takže je otázka, jestli budeme vydávat beletrii a případně v jakém množství. Občas vydáme knížku jen jako test. Knížku, kterou bychom normálně nevydali, ale chceme zkusit, co se stane. Kdyby nám čtenáři začali říkat, že něco takového nesmí být v Absyntu a psali nám, že tohle nesmíme dělat, tak pro ně založíme jinou značku.

Nebojíme se jemné kontroverze

Vojtěch: Před třemi lety jste expandovali s edicí Prokletí reportéři do Česka. Naplnila se vám očekávání, s nimiž jste do Česka šli?

Juraj: My jsme neměli velká očekávání. Je vás sice jen dvakrát více, ale máte třikrát větší knižní trh. Češi hodně čtou, ale na druhé straně je i v knihkupectvích daleko větší konkurence. My jsme neměli nějaké ambiciózní očekávání. Spíš jsme šli naproti čtenářům, kteří nám psali, jestli bychom nezkusili takový projekt i v Česku.

Vojtěch: Absynt nebo Deník N. Dvě události na mediální scéně, které začaly na Slovensku a postupně si získaly velkou popularitu také v Česku. Čím to je, že dnes Slovensko tak inspiruje?

Filip: Slovenský trh je jednodušší. Nový projekt se snáze prosadí tady, než v Česku. Zdá se mi, že na českém knižním trhu jsou ty karty už do značné míry rozdané a jen se přeskupují vlastníci značek. Slovensko je země, kde se snáze dostaneš do povědomí. Rychleji funguje tichá pošta a celé to umožňuje vznik vydavatelství jako Absynt. Trh tu byl nenasycený a přenesení značky do Čech byl takový dodatečný bonus. Deník N zase vznikl z odhodlání, které se na Slovensku objevuje jednou za pár let, když úroveň korupce mezi finančními skupinami dosáhne limitu. Na Slovensku funguje jakési přesvědčení, že společnost může změnit běh dějin. To se stalo už při zbavení se Mečiara, a každých několik let k něčemu takovému dochází. Slováci se naučili, že když převezmou iniciativu do vlastních rukou, tak dokážou věci změnit. A to se stalo i během protestů proti zavraždění Kuciaka, i v době kdy finanční skupina Penta přebírala balík akcií deníku SME. Mladost Slovenska i ta pozitivní zkušenost se změnami sehrává úlohu. To přenesení do Česka souvisí i s tím, že jsme ještě stále tak kulturně blízko, že si na to lidi dokážou troufnout.

Vojtěch: V roce 2016 jste vydali knížku Americký císař od Martina Polaka. Poté jste v rozhovoru řekli, že jste v době uprchlické krize chtěli připomenout, že i my máme zkušenost s odcházení za lepším životem. Má Absynt za cíl předávat nějaký konkrétní pohled na svět nebo nějaký způsob myšlení?

Filip: Jestli se ptáš na nějaký světonázor, nebo jak by všechno mělo být zorganizované, tak to asi ne. Hledáme knížky, ve kterých autoři příliš nemoralizují a ve kterých není nějaká dopředu daná teze. Ale jestli tím myslíš nabourat nějaký způsob uvažování, které teď vládne, a položit trošku jiné otázky, tak v tom případě ano. Nebojíme se jemné kontroverze.

Vojtěch: Takže sledujete situaci kolem sebe a vydáváním knížek se snažíte vstoupit do debaty o světě, ve kterém žijeme?

Juraj: Je potřeba brát v úvahu, že vznik knihy trvá půl roku až rok. Snaha reagovat na ty nejaktuálnější věci může skončit tak, že přineseme knihu, která už nebude aktuální. Proto by měly být knihy, které vydáváme, univerzální. Americký císař popisuje problém uprchlictví a byznysu okolo něj. Ta kniha bude určitě aktuální i za 10 nebo 15 let.

Afrika? Spíš Rusko.

Vojtěch: K příležitosti letošního mistrovství světa ve fotbale jste měli vydávat Fotbalovou válku od Rycharda Kapuczinského. Mistrovství světa ve fotbale se posunulo o rok, vydání knihy taky. Jak zasahuje současná pandemie do vaší práce?

Filip: Zasahuje do ní velmi silně. Jen co se zavřela knihkupectví, tak jsme si udělali poradu, na které jsme si řekli, že některé knížky budeme muset přesunout. A jednou z nich je Fotbalová válka. Myslím, že ji vydáme přesně za rok na mistrovství světa.

Juraj: V Česku to zašlo tak daleko, že distributoři řekli, že nebudou platit. Zastavuje se tím koloběh financí. Knihkupci nebudou mít peníze na placení faktur distributorům, distributoři nebudou mít peníze na placení faktur vydavatelům. Vydávání knih je dlouhodobý proces a my nedokážeme ze dne na den vypnout firmu, počkat tři měsíce a zase ji zapnout. To se nedá, protože když nám teď někdo odevzdá překlad, tak my mu za něj musíme zaplatit. Musíme se teď dívat na to, kolik peněz budeme moct investovat do nových knih, a jestli má význam teď vydávat nové knihy. Nemám přesná čísla z Čech, ale na Slovensku činí online 25 procent trhu. I kdyby se zdvojnásobil, tak dojde k polovičnímu propadu celého trhu. S tím je třeba počítat. Ale jestli ani distributoři nebudou platit, tak my jsme bez příjmů, nemůžeme vydávat knihy, nemůžeme dělat nic.

Přirozené a příjemné, jak jsme to plánovali

Vojtěch: Kromě tradičních oblastí zájmu československých čtenářů vydáváte například reportáže z Afriky. Jaký mají Afrika a další podobně odlišná místa ohlas u čtenářů?

Juraj: Lidé nejraději čtou o sobě. Kdybychom vydali knihu o Slovensku, bude mít na Slovensku úspěch. Poláky nejvíc zajímají polská témata. Na Slovensku se hodně čtou také knihy o Rusku. Náš bestseller byl Všichni muži Kremlu a nově je jim Černobylská modlitba. Máme knížky z Asie, které se docela dobře čtou, třeba Pol Potův úsměv. Knížky z Afriky takovou čtenost nemají. Měli jsme trochu velké oči, když jsme plánovali, že budeme přinášet více autorů z těchto končin.

Vojtěch: Dali jste si cíl přinášet osvětu o něčem, co není populární, ale vy to považujete za důležité?

Filip: Každý rok to hodnotíme a při tvorbě edičního plánu počítáme s tím, že tam máme knížky, které jsou trochu ambicióznější. Ty přinášíme hlavně proto, že otevírají něco nového nebo jsou velmi dobré. Myslím si ale, že jich bude určitě méně – nejde vydávat převážně knížky, které se neprodávají. Ale určitě se jich nevzdáme úplně.

Vojtěch: Říkali jste, že doteď jste měli nejvíc knížek za rok ke třicítce. Plánujete to navyšovat?

Juraj: To je strategické rozhodnutí, o kterém se s Filipem bavíme už přes půl roku. Momentálně to ale není téma dne. Teď se chceme zaměřit na to, abychom vydavatelství posílili organizačně. Prvních pět let to byla šílená jízda. První, druhý i třetí rok jsme vždy zdvojnásobili počty vydaných knih. Těch 30 je teď počet, který nám dává dost práce a my nad tím zároveň nechceme ztratit kontrolu. Takže řešíme, jestli chceme, aby vydavatelství rostlo do velikosti, nebo se zlepšilo v těch věcech, které už dělá. 

Filip: To je zkušenost, o kterou se s námi podělili i zkušenější vydavatelé z Polska. Říkali nám, ať dáváme pozor na to, že je velmi lákavé vydávat stále víc knih a najmout si postupně 30 zaměstnanců, ale může se nám pak stát, že tím ztratíme všechno příjemné, co bylo s vydáváním na začátku spojené. To že máš malou firmu a v ní všechno pod kontrolou, že víš dost o každé knize a je to přirozené a příjemné, tak jak jsme si to plánovali.

Právě pro vás připravujeme e-shop, ve kterém si budete moct knížky od Absyntu pořídit. Kromě toho vyjde na Voxpotu každý měsíc recenze na novou knihu z edice Prokletí reportéři a delší ukázka z textu.