Náš východní soused patří podle expertů mezi země nejvíce zasažené kremelskou informační válkou. Ta zde dopadá na úrodnou půdu. O tom, proč je polovina Slováků ochotná věřit konspiracím, mluvil Voxpot s tamním novinářem Vladimírem Šnídlem.
Jsou přesvědčeni o tom, že konflikt na Ukrajině zapříčil kolektivní Západ, kdežto Rusko se jen brání. Slovenská média podle nich záměrně lžou a píšou to, co jim diktují jejich majitelé. Přestali věřit svému okolí i politickému systému. Statisíce Slováků podléhají už roky dezinformacím a alternativnímu informačnímu prostoru. Téměř polovina z nich podle průzkumu nevládního think-tanku Globsec z roku 2022 považuje USA a západní společnosti za hrozbu.
Co stojí za větší náchylností ke konspiračním teoriím a důvěře antisystémovým webům? Jakou roli v tom hrají slovenští politici? Odpovědi na tyto otázky jsem přijela na konci března hledat do Bratislavy, kde jsem si téměř dvě hodiny povídala s jedním ze zakladatelů slovenského Deníku N a novinářem Vladimírem Šnídlem. Ten se problematikou šíření hoaxů a dezinformací zabývá již řadu let. Napsal o ní dokonce i knihu Pravda a lež na Slovensku.
Podle průzkumu think-tanku Globsec bylo už v roce 2020 přes 50 % Slováků ochotno věřit dezinformacím. Kdy se země začala propadat do konspiračního pekla?
Je třeba se vrátit více do historie, do první poloviny 19. století. Tehdy zde působil významný a vlivný slovenský národní buditel Ludovít Štúr, který mimo jiné proslul velkou náklonností k Rusku. Šířil dokonce myšlenku spojení všech slovanských národů pod Rusko. Jenže zatímco váš obrozenec Karel Havlíček Borovský Rusko navštívil a rychle vystřízlivěl, náš Štúr tam nikdy nebyl a nadále jej adoroval. Na rozdíl od Česka proto na Slovensku přetrvává velký historický sentiment ovlivněný panslavismem, který se dodnes předává dětem ve školách.
Oproti Česku jsou u nás co do konspirací hlavními hráči politici. Žádný běžný dezinformátor tu nemá takový vliv jako oni.
Posuneme-li se trochu dál v čase, mezi Slováky rovněž převažuje větší sentiment k režimu, který zde vládl před rokem 1989. Do těchto historických predispozic pak vstupuje přelomový rok 2014, který přinesl ohromný rozmach prokremelských webů, které šířily tamní propagandu. Ta se zvolna přelívala i do prostředí sociálních sítí. Z nich se tak stala mocná politická platforma a účinný nástroj ruského narativu.
Kritika oběti, nikoliv agresora
A co rok 2020, kdy se svět začal potýkat s pandemií koronaviru? Nebyl to rovněž pro Slovensko jeden z významných milníků, který přitáhl více místních obyvatel do spárů antisystémové scény?
Jednoznačně ano. Nezvládnutá pandemie a tristní výkon naší vlády pod taktovkou premiéra Igora Matoviče pomohly k velkému oslabení důvěry Slováků ve vlastní stát a instituce. Tento její pád naprosto zřetelně dokládají i průzkumy veřejného mínění. Za dva roky například stoupl o polovinu počet lidí, kteří si přejí v čele státu autoritářskou osobu. Takže v tomto ohledu určitě můžeme považovat i rok 2020 za milník.
Česká a slovenská antisystémová scéna jsou v mnohém propojené. Příkladem mohou být nyní třeba takzvané pochody za mír, které se taktéž přelily do Česka. Nejsou tu však tolik úspěšné. V čem vidíte příčiny toho, že se na Slovensku daří konspiracím lépe?
Oproti Česku jsou u nás na tomto poli hlavními hráči politici. Žádný běžný dezinformátor tu nemá takový vliv jako oni. Samozřejmě, můžete mi namítnout, že v Česku máte populisty typu Okamury a Babiše, ale ani oni by si nedovolili říct veřejně to, co tady hlásá Fico nebo zástupci krajně pravicových Kotlebovců a jejich moderní odnože strany Republika. Proruské weby postoje politiků pak už mnohdy jen přebírají.
Už jste některá notoricky známá jména zmínil, prozradíte českému, méně zasvěcenému čtenáři i další?
Jedná se například o zástupce opoziční strany Smer, kde je v tomto ohledu vedle Roberta Fica velmi aktivní poslanec Luboš Blaha. Ruské straně je také nakloněn Milan Uhrík, předseda krajně pravicové Republiky, která má nyní v předvolebních průzkumech více než devět procent.
Čtěte také: „Rusové a Slováci jsou bratři navěky.“ Jak naši východní sousedi pochodovali za mír
Velmi činný je rovněž asistent poslance za Republiku Miroslava Urbana a člen této strany Tomáš Špaček. Ten aktivně překládá Putinovy projevy, jeho příspěvky mají klidně i 150 tisíc zhlédnutí. Vše šíří přes Facebook. Celá Republika by mimochodem bez této sociální sítě jen stěží mohla existovat.
Dodal bych, že taktikou těchto politiků není úplně adorovat Rusko, jde spíše o odvádění pozornosti. Neřeší se agresor, ale pořád kritizují oběť a ty, kteří jí pomáhají.
Od Bruselu k Rusku
Pokud si dobře pamatuji, tak dříve měla krajně pravicová scéna – v čele s Kotlebovou ĽSNS – úplně jiná témata než adoraci Ruska. Nacionalismus, boj proti Romům, utečencům a podobně. Kdy se extremisté začínají chytat proruského, respektive proslovanského narativu?
Když si vezmeme příklad Milana Uhríka, bývalého člena ĽSNS a současného předsedy Republiky, tak on nikdy nebyl „náckem“, který by zpochybňoval třeba holocaust. Je to autentický rusofil, jenž naopak hodně tlačil Kotlebu do toho, aby upustil ze své nacistické rétoriky.
Každý správný populista se musí tvářit jako křesťan, ale to vůbec neznamená, že v jeho agendě něco duchovního je.
U samotného Kotleby se jeho extremistické výroky a zároveň příklon k Rusku ideologicky bijí. Předseda ĽSNS totiž dříve zpochybňoval i Slovenské národní povstání. Posléze sám pochopil, že tahle slova, na která jsme byli zvyklí, už voliče úplně nepřitahuje. Začal tedy ještě před válkou více hrát na ruskou notu. Už tehdy měl po zemi rozestavěné billboardy typu „Nikdy nepůjdeme proti Rusku.“ Jenže Rusům se jeho „náckovský“ styl nikdy příliš nezamlouval, hodili ho proto přes palubu.
Když následně v roce 2021 přišel rozkol mezi Kotlebovci a vznikla Republika, její předseda Uhrík rychle pochopil, že má k Moskvě cestu otevřenou. Dnes je to nejvíce proslovanská, nekriticky proruská strana.
Facebook coby hlavní zdroj informací
Kdy začíná vzhlížet k Rusku předseda Smeru Robert Fico, který dříve patřil naopak k velkým propagátorům proevropského směřování Slovenska?
Robert Fico to vždy hrál na dvě strany. Když byl ještě u moci, vedl prozápadní politiku. V roce 2014 odsoudil anexi Krymu, uzavíral vojenské obchody s USA, ale zároveň před voliči mluvil o tom, že je sankce potřeba zrušit. Takže můžeme říct, že od roku 2014 té ruské propagandě opatrně nadbíhal. Je to zkrátka typ politika, který dovede dobře vycítit, co chce zrovna společnost slyšet.
Ještě před vraždou novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky v roce 2018 se chtěl taktéž zalíbit liberálnímu prozápadnímu voliči, protlačoval tedy silně proevropskou politiku. Milníkem v jeho kariéře se však stala zmíněná vražda, kdy definitivně pochopil, že mezi liberálními voliči své příznivce už nenajde, a začal totálně nadbíhat putinofilnímu zakonspirovanému antivaxerskému voliči.
Jak funguje napojení některých opozičních stran hlásajících proruskou rétoriku na Moskvu? Figurují v tom i finanční toky?
V případě Kotlebovy strany existuje silné podezření, že ji Rusové spolufinancovali. Měli jsme tu nedávno případ Slováka, který si vzal úplatek od pracovníka ruské ambasády ve výši 500 eur. On přitom posílal ĽSNS až 20 tisíc eur. Takovou částku zřejmě sám neměl, takže je velké podezření, že přes něj ruská ambasáda Kotlebovu stranu finančně podporovala. Moje ničím nepodložená domněnka je, že když to šlo u Kotleby, proč by to nešlo u strany Uhríka.
Obecně se přitom ví, že jak zástupci Republiky, tak i Smeru mají aktivní kontakty s pracovníky ruské ambasády. V srpnu 2022 byl například ruský velvyslanec přítomen na oslavě výročí SNP, kterou organizoval Smer.
Probrali jsme, jakou roli mají na proruské antisystémové scéně politici. Jak si ale v tomhle ohledu vede slovenská katolická církev, která je ve vaší zemi velmi vlivná?
Co se týče postoje k válce a dříve i k očkování, tam se církvi nedá nic moc vytknout. Dokonce v případě vakcín byla úplně vzorová. Vybízela k očkování a vyvracela mýty. Jsou v ní nepochybně i proruští jedinci, ale není to žádný významný fenomén.
Samozřejmě, mnozí kněží tlačí hodně anti LGBT agendu, a zde platí, že ten, kdo je proti očkování a za Rusko, je automaticky i proti gayům. Takže v tomto ohledu se církev může zavděčit i antisystémovým jedinců, ale že by šířila antiukrajinskou propagandu? To ne.
Čtěte také: Levicový server Redfish šíří ruské dezinformace, ale i relevantní kritiku
Na druhou stranu je ale třeba připustit, že církev – i obecně křesťanské hodnoty – využívají někteří politici. Republika má třeba v těchto dnech meeting v pastoračním centru. Každý správný populista se zkrátka musí tvářit jako křesťan, ale to vůbec neznamená, že v jeho agendě něco duchovního je.
Vraťme se ještě ke srovnání vaší a naší antisystémové scény – jaké typy dezinformací se lépe šíří v Česku, jakým hoaxům se více daří na Slovensku?
Jisté rozdíly tu jsou. Češi protestují spíše kvůli socioekonomickým tématům. Více je tedy ovlivňují dezinformace typu, že budou například uprchlíci „vysávat“ tamní sociální systém a podobně.
Slováci naopak protestují z kulturně hodnotových pohnutek. Do roku 2014 jsem žil v Praze. Když jsem se pak vrátil na Slovensko, byl jsem překvapen, že probíhal zrovna protest za rodinu. Jsou tu běžnější akce zaměřené více na otázku hodnot, tedy proti LGBT, proti potratům, za rodinu a podobně. Proto na zdejších demonstracích nerezonuje tolik jako v Česku třeba téma pomoci uprchlíkům na úkor vlastních občanů.
40 tisíc podpisů proti „mobilizaci“
Jaké dezinformační weby a další kanály jsou v současnosti z hlediska počtu návštěv na Slovensku nejpopulárnější?
Co se týče webů, tak se velkému zájmu těší například weby Infovojna, Slobodný vysielač a další. Hlavní platformu ale stále představuje Facebook, na němž je, jak už jsem upozorňoval, velice aktivní Republika. Ta by snad ani bez této sociální sítě nebyla.
Z mých rozsáhlých pozorování vyplývá, že stoupenci konspiračních teorií často nejsou spokojeni se svým osobním životem.
Velké množství zpráv se šíří rovněž přes Telegram. Na něm působí třeba blogger Denny Kollar, což je asi nesledovanější Slovák na této síti. Má tam asi 80 tisíc sledujících. Jedná se o recidivistu a gastarbeitera žijícího v Londýně, idol frustrovaných lidí. Vystupuje jako tvrdý antisemita, rasista, antivaxer, teď hodně proruský. Snaží se šikanovat své odpůrce a novináře, přičemž zveřejňuje jejich osobní údaje včetně fotek.
Vysledoval jste, co přívržence těchto bloggerů a obecně konspiračních teorií spojuje? Neřekla bych totiž, že se jedná vždy o lidi z okraje společnosti.
Pojítkem je, že to jsou lidé, kteří konzumují informace z Facebooku, tedy ne ti úplně nejstarší, většinou tak tak čtyřicátníci, padesátníci. Dále je spojuje neschopnost orientovat se v informačním prostoru. Z mých nereprezentativních, ale rozsáhlých pozorování také vyplývá, že často nejsou spokojení se svým osobním životem.
Velmi mě překvapilo, jak se v lednu u vás chytl hoax o tom, že se údajně blíží mobilizace. V reakci na to využilo přes 40 tisíc Slováků zákonné možnosti podepsat na okresních úřadech formulář, v němž v případě mobilizace odmítají bojovat.
Pro nás to byl rovněž velký šok. Začala to šířit dezinformační stránka Badatel a dál už to šlo organicky. Mezi těmi, kdo formulář podepsal, byla třeba i ajtačka z Bratislavy. Nejednalo se tedy jen o rusofily, ale i o ty, kteří se začali autenticky bát, že přijde válka. Byli tam lidé z proruského i proukrajiského tábora, tedy taková zajímavá směs.
Jak s těmito vlivy jako novináři můžete bojovat? Existuje nějaká možnost pomoct lidem zorientovat se v informačním prostoru?
Již před časem jsme si řekli, že psát články nestačí. Je třeba do škol více vnášet mediální výchovu. Snažíme se proto aktivně navazovat spolupráci se školami, tvoříme příručky, pořádáme besedy. Do nich posíláme také člověka pocházejícího z Ruska – Filipa. Ten žákům a studentům vypráví svůj příběh, tedy proč se rozhodl Rusko opustit a další souvislosti. Snažíme se během debat ukazovat i to, jak pracuje kremelská propaganda.
Čtěte také: Estonsko: Země, která bojuje proti dezinformacím už ve školkách
Setkáváte se na takovýchto besedách třeba s nesouhlasem žáků či učitelů?
Spíše než s nesouhlasem během besed se setkáváme s tím, že školy naši nabídku odmítnou. Nedávno se nám třeba stalo, že Filip přišel na jednu školu a deset minut před začátkem mu přišli říct, že setkání se studenty ruší. Část učitelského sboru se vzbouřila, i mezi pedagogy se samozřejmě najdou konzumenti Facebooku. Nakonec to umožnili alespoň dobrovolně. Je potřeba však dodat, že mnohé školy se bojí reakce rodičů. Stačí, aby jeden z nich hlasitě nesouhlasil, a celá beseda může padnout.
