Irák plánuje udělat z homosexuality trestný čin, v Izraeli zase vzniká vláda, v níž usedne i šéf homofobní strany Noam. A přípravy fotbalového mistrovství světa v Kataru provázelo násilné zatčení několika LGBTQ osob. Potlačování práv queer lidí není v jihozápadní Asii a na severu Afriky nic nového. Existují však lidé, kteří proti tomu bojují – uměním i aktivismem.
Mluvit v případě zemí Blízkého východu a severu Afriky o LGBTQ právech je trochu přehnané. Moc jich tam totiž lidé, kteří se identifikují jako queer, nemají. Naopak. Někteří se ve strachu uchylují do ústraní, jiní vedou dvojí život a doufají, že na to represivní režim či jejich rodina nepřijdou.
Tak jako tak nežijí způsobem, jakým by si přáli, což je nakonec i důvod, proč mnozí z nich ze svých rodných zemí prchají. Jako třeba Robert Moussa, Libanonec a zakladatel berlínského queer filmového festivalu Soura.
Potkala jsem se s ním v listopadu v kavárně pražského kina Lucerna. V sobotu odpoledne to v podniku hučelo – český svátek queer filmu Mezipatra byl zrovna v plném proudu a mezi promítáními si lidé dávali zastávku právě tady. Moussa měl na festivalu prominentní úlohu: působil jako jeden z jeho porotců.
Nenávistné antiLGBTQ komentáře militantních křesťanských skupin i jednotlivců vyzývali k násilí vůči queer lidem. A zazněly i výhružky smrtí.
Zakladatel Soury pochází ze země na pobřeží Středozemního moře, která možná trochu „mate tělem“. Fungují tam gay bary a zformovala se tam i řada organizací – byť horko těžko financovaných – na podporu práv queer osob z celého regionu. V kontextu Blízkého východu i severní Afriky by se pak dalo říci, že tam panuje vůči queer otázkám určitá tolerance.
Jinde je totiž přinejmenším složité, často vysloveně nemožné o LGBTQ tématech mluvit nahlas. „Libanon z takového srovnání vychází jako poměrně otevřený stát – o právech queer osob, gayů, trans, nebinárních a dalších lidí na genderovém spektru se tu mluví hlasitěji,“ vysvětluje hned na úvod Robert Moussa.
Nebarvit situaci narůžovo
Tolerance ale stále neznamená respekt. „Libanon je oproti, řekněme, Maroku otevřenější. Ale pořád to není místo, kde chce člověk žít, pokud touží být naplno sám sebou,“ upřesňuje Moussa.
V zemi dochází k represím a diskriminaci queer lidí – mají ale jinou podobu, a hlavně intenzitu než jinde v regionu. „Možná je to i tím, že byl Libanon několik dekád francouzskou kolonií. Možná i to mělo vliv na mentalitu národa,“ uvažuje nahlas zakladatel Soury. Pod francouzskou správu se země dostala po první světové válce, osamostatnila se až rok po konci té druhé.
V současnosti má v Libanonu velký vliv šíitské militantní hnutí Hizballáh, z něhož vychází i tlak na potlačování queer osob.
„Hnutí však nemá pod kontrolou celou zemi – sídlí na jihu nedaleko Izraele. V Bejrútu tolik nepůsobí, takže když různé organizace plné aktivistů, třeba Haven for Artists, chtějí pořádat workshopy nebo jiné akce, jde to. Často ale spíš undergroundově,“ připouští Moussa s tím, že právě zmiňovaný spolek byl nedávno cílem razie nařízené vládou.
Vyzdvihovat přístup tamních úřadů i společnosti by proto nutně znamenalo stát se součástí pinkwashingové kampaně. Umenšovat a zneviditelňovat problémy, kterým queer lidé v Libanonu čelí. Jejich život nakonec zas tak růžový není, práv mají stále pomálu. Kvete tam sice třeba drag komunita, ale například ustavení registrovaného partnerství je zcela mimo debatu.
Čtěte také: Dvaja LGBTI+ ľudia sú mŕtvi, slovenské tmárstvo ale žije ďalej
Naděje, kterou queer lidé v této zemi při prosazování svých práv ještě nedávno pociťovali, se s událostmi posledních let prakticky vytratila. „Přišla koronavirová pandemie a pak i ničivá exploze v přístavu, která zasáhla většinu queer podniků v centru Bejrútu. Znám plno lidí, kteří se z jejích následků doteď nevzpamatovali,“ podotýká Libanonec.
Zakladatel berlínského queer filmového festivalu Soura / Foto: archiv Roberta Moussy
„Každá krize se nejvíce dotýká marginalizovaných skupin. Queer lidí, žen, migrujících pracovníků,“ říká Robert Moussa a dodává, že zemi kvůli krizi opustilo mnoho talentovaných lidí. „To je pro Libanon nakonec vůbec to nejhorší,“ dodal.
Zpátky ke kořenům skrze film
Moussovo dospívání je příkladnou ukázkou nestability v regionu. Za svou vlast považuje Libanon, ve skutečnosti je to ale s jeho původem složitější. Jeho rodiče se v tomto státě narodili i seznámili, on i jeho sourozenci však přišli na svět v západní Africe.
„Do Libanonu, kde předtím zuřila občanská válka, jsme se s matkou a sestrou dostal až v mých osmi letech. Chodil jsem tam do školy, vystudoval a zemi pak opustil,“ shrnuje Moussa v krátkosti své dospívání na jihozápadě Asie.
Jedním z důvodů, proč zakládal Souru, festival queer filmů z tohoto regionu, byla právě touha navázat na své kořeny. A dát prostor lidem, kteří ho dosud nedostali.
„V Berlíně i Německu celkově je početná diaspora lidí pocházejících z jihozápadní Asie i ze severu Afriky a zájem o Souru každým rokem roste. Tento rok na festival dokonce přiletěla řada lidí přímo z regionu, což je takové hořkosladké. Je pěkné, že platforma existuje, ale nutí to člověka ptát se, proč něco takového nemůže být třeba přímo v Libanonu.“
Moussa nicméně připomněl, že v Bejrútu fungovala akce s názvem Cinema Fouad pojmenovaná podle stejnojmenného filmu z roku 1993, prvního queer snímku z regionu. Festival se ovšem z různých důvodů nemohl konat pravidelně.
Beirut explosion pic.twitter.com/wJ08HR6Tmq
— ian duncan 🇦🇺 (@Sysngn) August 4, 2021
V roce 2020 navíc metropolí otřásla ona silná exploze, již způsobily zásoby dusičnanu amonného uložené bez náležitých bezpečnostních opatření v tamním přístavu. Výbuch uvrhl zemi do zmíněné ekonomické krize a na další ročník festivalu od té doby nedošlo.
„Právě se Cinema Fouad chceme příští rok spolupracovat – Soura oslaví pětileté výročí a mám pocit, že i libanonský festival čeká významný milník. Chci Souru takhle propojovat s regionem, ostatně právě na něj je můj projekt zaměřen,“ objasňuje Moussa. Každý rok tak festival spolupracuje se zahraničními organizacemi – letos třeba s kyjevskými pořadateli festivalu Molodist či Tunisany z organizace Mawjoudin.
„Přijdou-li na to rodina nebo vláda…“
Situace v Libanonu je pro queer osoby přinejmenším neutěšená. V červenci tamní úřady zakázaly shromažďování LGBTQ lidí, a to kvůli jejich cíli „propagovat sexuální perverzi“, jak uvedl libanonský ministr vnitra. Tento krok následovala vlna nenávistných antiLGBTQ komentářů militantních křesťanských skupin i jednotlivců, kteří vyzývali k násilí vůči queer lidem. A zazněly i výhružky smrtí.
Přes den si dotyky na veřejnosti nedovolí, po setmění se ale setkávají v parcích a na utajených večírcích, kde mohou být chvíli sami sebou.
Jinde v regionu jihozápadní Asie a severní Afriky jsou poměry víceméně stejné, mnohdy ještě horší. Namátkou: queer fanoušci se obávali vůbec přiletět do Kataru na letošní fotbalový šampionát kvůli nepřátelským poznámkám ambasadorů soutěže i policejním zátahům a násilí vůči queer lidem, které mistrovství předcházely.
Aquí las dos tomas que a la transmisión de FIFA se les coló del aficionado que se lanzó a la cancha en el encuentro entre Portugal y Uruguay, luciendo la bandera LGBT+.
Además también dejó mensaje a favor de Ucrania y de la lucha de las mujeres iraníes.pic.twitter.com/pMtYtphLqz
— Miguel Rapetti (@MiguelRapetti) November 28, 2022
Irák chce zase uzákonit zákaz homosexuality. Což je významné – jde totiž o jednu ze tří posledních zemí regionu, kde se zatím tato sexuální orientace nepokládá za trestný čin.
A potom tu jsou státy jako Saúdská Arábie či Egypt. LGBTQ lidé tam čelí tvrdým, někdy smrtelným postihům za to, že se ke své identitě pouze přihlásí. Být otevřeně queer je totiž třeba v Saúdské Arábii v mnoha případech protizákonné a „nemorální“.
„Lidé jsou nucení kvůli vládě nebo postoji svých rodin opustit vlast – nechat všechno za sebou, celý svůj život. Musí začít znova od začátku někde jinde, kde třeba ani nikoho neznají. Podobnou zkušenost mám koneckonců i já,“ povzdechne si zakladatel Soury. Právě v Berlíně žije osob, které sdílejí podobnou životní cestu a zkušenost, mnoho.
Čtěte také: Do banky jedině s bouchačkou. Proč Libanonci „loupí“ své vlastní úsporry?
Kromě přihlášek filmů na festival chodí Robertu Moussovi od tvůrců i naléhavé vzkazy. Třeba od těch z Íránu: „Žádají mě o to, aby Soura jejich snímek uvedla. ‚Dostaňte film na velké plátno, ať náš příběh najde cestu k dalším lidem. Pokud na to, že jsme jej natočili, přijde vláda nebo naše okolí, budeme v nebezpečí,’ říkají.“
Například v Íránu hrozí LGBTQ osobám za homosexuální styk trest smrti. Takto popraveno bylo za posledních 12 měsíců nejméně šest lidí, uvedli tamní aktivisté v září, kdy úřady poprvé odsoudily k trestu smrti i dvě Íránky. Do té doby se lesbický sex trestal 100 ranami bičem.
Tvrdým zákonům navzdory se queer lidé v Íránu sdružují často pod rouškou noci. Jakékoliv dotyky za denního světla si na veřejnosti nedovolí, po setmění se však setkávají v parcích a pořádají undergroundové večírky, kde mohou být chvíli sami sebou.
Jen tak na ulici to nejde – riziko je příliš velké. „Všichni nakonec sledujeme, jakému násilí teď čelí v Íránu ženy kvůli tomu, že si nechtějí zahalovat vlasy a krk,“ připomíná Robert Moussa protesty, které nyní už několik měsíců otřásají Íránem.
„Situace je pro lidi v celém regionu plná kontrastů. Na jednu stranu se dá mluvit o útlaku, násilnostech a mučení a také o queer historii, která je opředená temnotou. A na stranu druhou lze říct, že jejich hlasy prostě nikdy potlačené nebyly,“ shrnuje zakladatel festivalu Soura pro Voxpot. S nadějí v hlase – dokud se o lidských právech v regionu vede debata, šance na změnu k lepšímu nezmizela.
