Protivládní odpůrce sjednotilo další téma. Na mušku si tentokrát vzali obrannou dohodu mezi Českem a Spojenými státy, kterou kabinet Petra Fialy schválil 26. dubna. Kritici smlouvy se sešli 6. května v Praze na Václavském náměstí na protestu pořádaném hnutím Česka republika na prvním místě.
„Naši mi vždycky říkali: bojuj za mír, to nejhorší, co může být, je totiž válka,“ povídá mi postarší muž v béžové bundě s připnutou stuhou v barvách trikolory. Představuje se jako Miroslav a na dnešní demonstraci svolanou známou tváří protivládních protestů Ladislavem Vrábelem přijel z nedalekých Brd.
„Když u nás chtěli před 16 lety postavit americký radar, taky jsem sem jezdil protestovat. Naštěstí to tehdy dopadlo dobře,“ vysvětluje mi Miroslav s úlevou v hlase a dodává, že by tehdejší vojenský objekt stál jen pár set metrů od jeho domu. Nyní se po letech na Václavské náměstí vypravil znova.
Tentokrát ho sem přivedl nesouhlas s přijetím obranné dohody se Spojenými státy, která je ústředním tématem dnešního shromáždění. Pakt česká vláda schválila na konci dubna a nyní se čeká na podpis obou stran. Následně ji budou muset ještě dát zelenou obě komory parlamentu a v závěru prezident. Podle předsedkyně sněmovny Markéty Pekarové Adamové by bylo ideální stihnout ratifikaci ještě do léta.
Vedle ruských vlajek tu vidím české a sovětské, i Kotlebovy zelené. Také prapory KSČM, mírové holubice a portréty Che Guevary.
Byť nad přesným termínem podpisu zatím visí otazník, část opozice, někteří bývalí politici a antisystémové spolky už nyní bijí na poplach. Z jejich řad padají až nesmyslná přirovnání ke zvacímu dopisu z roku 1968, slova o ztrátě suverenity, amerických základnách, jaderných hlavicích a podobně. Text dohody přitom nic takového nezmiňuje, dokonce ani neumožňuje přítomnost amerických vojáků na našem území, jak si mnozí mylně myslí.
Co na jejím znění ale záleží, organizátoři i účastníci dnešního mítinku si dokument stejně vykládají po svém. O tom, že smlouva otevře zámořským ozbrojeným silám dvířka do tuzemska, je přesvědčen i Miroslav.
Američané jako „fašisté“
„Amerika rozeštvala velkou část světa. Podívejte se, co se už devět let děje na Ukrajině,“ líčí mi a na otázku, zda se neobává Rusů, si nostalgicky vzpomene na časy před rokem 1989: „Sovětští vojáci se u nás vždycky chovali slušně a s respektem.“
Stejně jako on sem přišly vystavit obranné dohodě stopku stovky lidí. Velká část z nich se obává, že těsnější spolupráce s Washingtonem přiostří už tak křehkou situaci ve střední Evropě a namaluje Česku výraznější terč na záda. Mnozí naopak neskrývají sympatie vůči Moskvě a hrdě mávají ruskou vlajkou.
Tu si dnes přinesl i pětapadesátiletý pekař Ruda, který podobně jako velká část respondentů, jež oslovuji, zastává dlouholetý antiamerický postoj. „Ani fašisté nemají na svědomí tolik životů co Američani,“ vysvětluje mi, zatímco se s rozvinutým symbolem Ruské federace nastavuje objektivům náhodných fotografů.
Ruských vlajek tu napočítávám jen jednotky. Většina účastníků si s sebou přibalila hlavně české a sovětské. Nechybí tu prapory KSČM, tradiční mírové holubice, portréty kubánského revolucionáře Che Guevary, a dokonce ani pozdrav ze Slovenska v podobě Kotlebovy zelené vlajky.
Čtěte také: „Po smrti Putina válka skončí, režim se zhroutí a přijde krásné Rusko budoucnosti,“ věří mnozí. Bude to tak?
Organizátoři však zjevně v duchu radostí neplesají. Tytam jsou časy, kdy se Vrábelovi a jeho hnutí podařilo zaplnit Václavák od Muzea až k Vodičkově ulici. Nyní postává u „koně“ a na postranních chodnících odhadem policie necelá tisícovka lidí. Více českých vlajkonošů nepřivábily ani řečníci typu Jiřího Paroubka, Josefa Skály nebo slovenské iniciátorky takzvaných mírových pochodů Kataríny Bokové. Konkurence a nevraživost mezi lídry „vlasteneckých“ spolků si evidentně vybírá svou daň. Nižší účast ovšem neubírá na zdejší výbojné atmosféře.
„Jsem chcimír a jsem na to hrdá,“ burácí do mikrofonu z tribuny předsedkyně Komunistů Kateřina Konečná, zatímco dav souhlasně pokřikuje a píská. Její stranická kolegyně, známá zastánkyně Klementa Gottwalda Marta Semelová, mezitím u stánku KSČM rozdává úsměvy na všechny strany a vyzývá k připojení se k petici proti údajné přítomnosti cizích vojsk na území České republiky. Kladnou odezvu vzápětí najde mimo jiné u několika starších žen u vedlejšího stanu, který zdobí nápis „Pryč z EU a NATO“. „Už to dneska podepsalo několik stovek lidí,“ chlubí se mi jeden z dobrovolníků.
Jestliže v prostoru pod sochou svatého Václava dominuje na první pohled rudá barva, to schody před budovou Národního muzea zaplavila pro změnu modro-žlutá.
Dohoda jako pouhá technikálie
Odpůrců Vrábelova shromáždění je však podle očekávání o poznání méně. Zhruba šedesátiletá překladatelka z angličtiny Hanka se se mnou ochotně dává do řeči. „Smlouvu o obranné spolupráci s Američany rozhodně vítám. Považuji ji za další záruku naší bezpečnosti a svobody. Vzhledem k situaci na Ukrajině si už dál nemůžeme hrát na most mezi Východem a Západem,“ říká a doplňuje, že by jako problém nevnímala ani případnou přítomnost amerických vojáků na našem území.
„Američané by tu nebyli za USA, ale za Alianci, do které patříme taky. Jsme jeden tábor, který vyznává stejné hodnoty.“ Na to, zda se mezi svými vrstevníky necítí s tímhle prozápadním pohledem poněkud osamoceně, přikyvuje hlavou. „Generačně jsem na tom naprosto zoufale,“ usmívá se.
Dokument pouze nastavuje právní postavení amerických vojáků při jejich hypotetickém pobytu v ČR. Ten by musely schválit obě komory parlamentu.
Stejnou, ne-li horší hysterii vyvolala démonizovaná obranná smlouva loni v únoru na sousedním Slovensku. Zde její schvalování doprovázel křik, nadávky a pískání demonstrantů před tamní Národní radou.
Dezinformační scéna si tam zkrátka přišla na své. O 15 měsíců později to vypadá, že se do klubu zemí, které uzavřely pakt o obraně, přidá co nevidět i Česko. To je dosud posledním členem NATO ze zemí bývalého východního bloku, který se k němu dosud nezavázal.
Smlouva s Washingtonem vzbuzuje už hezkých pár týdnů rozporuplné reakce a své kritiky nalézá i mezi podstatně umírněnějšími politiky, než jsou komunisté. Podle expremiéra Jiřího Paroubka je vazalská a otevírá velká vrata zámořským vojákům do Česka. Matěj Stropnický či bývalý ministr zahraničí Jan Kavan zase nevidí v dokumentu pro tuzemsko žádné benefity. Co nám tedy smlouva přinese a není příliš mnoho povyku pro nic?
Na úvod je třeba říct, že takzvaná Dohoda mezi ČR a USA o spolupráci v oblasti obrany (Defence Cooperation Agreement, DCA) je podstatně méně ambiciózní, než si kritici připouštějí. Žádné převratné změny totiž nepřináší a její stvrzení zřejmě bude úplně pod rozlišovací schopnost Rusů.
Čtěte také: „Rusové a Slováci jsou bratři navěky.“ Jak naši východní sousedi pochodovali za mír
Dokument pouze nastavuje právní postavení příslušníků amerických ozbrojených sil při jejich hypotetickém pobytu na území Česka, k němuž vůbec dojít nemusí. A kdyby se k němu náhodou mělo schylovat, musely by vojenskou přítomnost Američanů vždy schválit obě komory parlamentu.
To ostatně potvrzuje i náměstek pro řízení sekce obranné politiky a strategie Ministerstva obrany ČR Jan Jireš, kterého Voxpot přímo oslovil. „Obranná smlouva řeší především otázku ‚jak’, nikoliv ‚zda”, přibližuje zjednodušeně princip smlouvy a dodává, že případný pobyt vojáků bude vždy politickým rozhodnutím. „To ovšem v současnosti není vůbec na stole,“ uzavírá.
„Podle mě je to čistá technikálie, která by za předpokladu, že by v budoucnu angažmá amerických vojáků odsouhlasila Poslanecká sněmovna i Senát, zjednodušila jejich přítomnost. Aby se pak nemusely tyto právní rámce vytvářet v rychlosti někde na kolenou,“ vysvětlil Voxpotu bezpečnostní analytik Vojtěch Bahenský.
Jaké okolnosti by musely nastat, aby se do Česka Američané přece jen vypravili? „Lze si představit například výrazné vyostření bezpečnostní situace ze strany Ruska v Pobaltí,“ jmenuje expert jeden z možných scénářů. Ovšem ani tehdy by čeští zákonodárci nemuseli dát přítomnosti zahraničních vojsk zelenou a od svého závazku by ČR mohla jednoduše odstoupit.
Horší než Hitler
Možné zámořské vojenské angažmá jsme si osvětlili a teď k samotným podmínkám, za nichž by tu Američané působili. I ty totiž vyvolávají nemalé obavy a šíří se kolem nich řada otazníků a polopravd. Mnozí lidé například žijí v domnění, že od momentu podpisu dohody zde bude moct Washington neomezeně využívat zdejší vybrané objekty a areály, třeba pro uchovávání munice.
To by ovšem dle Jireše muselo odsouhlasit minimálně ministerstvo obrany a vláda. V případě, že by tyto prostory měl snad obsluhovat americký vojenský personál, jednalo by se již o pobyt cizích jednotek, který by musel schválit parlament. České orgány by však v každém případě byly obeznámeny veškerým materiálem, který by se skladoval.
Za velmi nízký peníz rozšíří USA svůj vliv do další země. Výhody pro nás zde nevidím žádné,“ hodnotí obrannou smlouvu exministr zahraničí Jan Kavan.
Kritiky rovněž nadzvedává ze židle fakt, že se vláda v článku 12 vzdává přednostního práva na trestní jurisdikce, tedy možnosti ponechat si nad příslušníky spojenecké armády právo je v případě spáchání zločinu stíhat dle našich norem. Právník Zdeněk Koudelka, který se čas od času vyjadřuje k politice na různých alternativních kanálech na Youtube, tento bod do Parlamentních listů okomentoval dokonce slovy, že by takový požadavek nenapadl při okupaci Čech a Moravy ani Hitlera.
Nacistického vůdce by to možná nenapadlo, přednostního práva na jurisdikci se zato v obranné smlouvě do určité míry zřekly všechny země včetně Orbánova Maďarska. A to z prostého důvodu: otázku eventuálního trestního stíhání amerických vojáků totiž podle náměstka už dávno upravuje smlouva NATO SOFA, k níž se Praha zavázala již při svém vstupu do NATO.
Pomoc hlavně spojencům
Ta hovoří jednoznačně. Dopustí-li se voják v hostitelské zemi v souvislosti se svým výkonem ve službě trestného činu, jurisdikci si ponechává vysílací země. V případě, že by americký příslušník způsobil trestný čin mimo výkon služby, může ČR požádat Spojené státy o jeho vydání před české soudy. Washington by měl pak dle dohody DCA Praze vyhovět.
Podobně je v dokumentu NATO SOFA zakotven i princip daňového osvobození aliančních vojáků v rámci spojeneckých států. Jak uvádí Jan Jireš, i čeští vojáci, kteří působí v zahraničí, třeba na velitelských pozicích NATO v Německu, Holandsku či Belgii, jsou osvobozeni od daně či cla.
Čtěte také: Proč zatykač neviní Putina z agrese, genocidy a dalších zločinů
I přes všemožná vysvětlení ze strany představitelů vlády a ministerstev však panuje mezi odpůrci stejně skepse a pochyby o významu dokumentu pro Česko. „Považuji to za nebezpečné a zbytečné. Nevidím, že by v tuto chvíli byla Ruskem jakkoliv ohrožena naše bezpečnost,“ míní Jan Kavan, kterého Voxpot zastihl po jeho vystoupení na demonstraci. Na můj překvapený výraz odvětí, že těžko pro nás může představovat nebezpečí země, která není schopná okupovat ani jedno okresní město.
„Proč by tedy měly mít Spojené státy zájem na dalším vojenském působení zrovna v Česku,“ ptám se dál. „To je jednoduché. Za velmi nízký peníz rozšíří svůj vliv do další země. Výhody pro Česko zde nevidím vůbec žádné,“ odpovídá.
Tuzemsko navíc podle bývalého ministra chrání dostatečně Washingtonská smlouva (též známá jako Severoatlantická smlouva), podle níž je zjednodušeně řečeno útok na jednoho člena Aliance považován i za útok na ostatní.
Z druhé strany to však v sobě zahrnuje očekávání, že se i Praha více zapojí nejen do vlastní ochrany, ale také svých spojenců, kteří jsou takříkajíc po Ukrajině „první na ráně“. V případě, že by se takto vyostřila situace na východní hranici Aliance, například v pobaltských zemích či Polsku, vojenské zázemí v Česku by pak mohlo například výrazně logisticky zjednodušit jejich obranu či jen zastrašení nepřítele, které by ho mohlo odradit od potenciálního útoku. To je ale nyní hudba budoucnosti, či spíše hypotéz a spekulací.
